Sousedé ve West Bank: Chronologie smrti

Ran HaCohen
11. březen 2011
V pátek v noci pronikli dva muži – pravděpodobně Palestinci – do židovské osady Itamar ve West Bank. Osada s 1.000 obyvateli byla zřízena v roce 1984 hluboce na okupovaném území (vzdálená 28 km od zelené hraniční čáry). Pojmenovaná je podle syna biblického Aharona, Itamara, jehož hrob se dle jedné legendy z 13. století nachází v blízko ležící obci Awarta (6.000 obyvatel), 8 km jihozápadně od Nablusu.

Německo má »procitnout«

Šéfredaktor polských novin s největším nákladem požaduje,aby Berlín převzal vedení v Evropě
Hans Heckel
I přes staré nepřátelství se v Polsku dívají na německou slabinu ve vedení na úrovni Evropské unie s obavami. Zdá se, že u všeho jde už jen o německé peníze, ale nějakou vizi pro Evropu už vysledovat nelze. To, že vztah Polska k Německu je „obtížný“, patří ke konstantám evropské politiky. K základnímu cítění východního souseda patří zneklidňující dojem, že se sám nachází takřka sevřen mezi Německem a Ruskem. K tomu se přidružuje hlodavý pocit, že nemůže jako velký evropský národ vyvíjet důležitost, která by Polsku měla vlastně příslušet.

Pravda o Němcích a Češích (2.)

1. část
Otto Kriegk

Říšský protektor svobodný pán Konstantin von Neurath ve svém pracovním
pokoji v Černínském paláci společně s kabinetním šéfem dr. Völckersem a
ministerským radou svobodným pánem von Gregory (vlevo).

Vzpomínám: 16. března 1939 jsme jeli hustou sněhovou vánicí po ledových silnicích do Prahy. Z Drážďan se pokračovalo přes Pirnu (…) uprostřed dlouhých kolon německé branné moci. (…) Potřebovali jsme trojnásobek spočítané doby jízdy a byli jsme na cestě už od půlnoci, když jsme se v poledne drali nahoru ke hradu ulicemi Prahy, které byly ucpány velkým počtem kolon. Právě když jsme dorazili na třetí hradní nádvoří, byla z tlampačů slyšet věta: „Po tisíciletí patřily k životnímu prostoru německého národa česko-moravské země.“ Právě byl z pražského hradu předčítán Vůdcův výnos o zřízení Protektorátu. (Následuje obsáhlý citát z tohoto výnosu, který je zde pro všeobecnou známost překladatelem vynechán. – Pozn. překladatele).

Pravda o Němcích a Češích (1.)

Předmluva: Otto Kriegk – novinář, spisovatel a spolupracovník Josepha Goebbelse
Lukáš Beer

Joseph Goebbels na titulní stránce berlínského týdeníku
Die Woche z března 1941. Novinář Otto Kriegk v časopise
referoval o svých dojmech z cesty do Prahy a rozepisoval
se o česko-německých vztazích.

V lednu roku 1941 vychází v populárním německém ilustrovaném týdeníku Die Woche první část obsáhlého článku německého novináře a spisovatele Otto Hermanna Kriegka, věnovaného blížícímu se druhému výročí zřízení Protektorátu Čechy a Morava. Kriegk tyto články tituloval jako sepsání svých soukromých dojmů z cesty do Prahy, kde se setkal a pohovořil nejen s říšským protektorem svobodným pánem von Neurathem, ale i se státním sekretářem Karlem Hermannem Frankem a protektorátním prezidentem Emilem Háchou. Jeho dojmy z Protektorátu však nelze chápat jako líčení nějakých cestopisných zážitků a popisování obdivuhodných pamětihodností Prahy, ale spíše jako pokus prezentovat německému čtenáři českomoravský prostor jako odvěkou a přirozenou součást Německé říše cestou svérázného historického výkladu a poukazováním na německé památky města nad Vltavou. Jeho „Pravda o Němcích a Češích“, jak svou stať sebejistě nazval, popisovala sice obsáhle krásy historické Prahy, ale autorství na těchto krásách připisoval zejména německému vlivu. Zajímavé jsou ovšem vedle toho některé jeho pohledy na německo-české vztahy v kontextu tehdejších politických poměrů a jak tyto byly prezentovány německému čtenářstvu.

„Lidé druhé třídy“

80% pouličních prostitutek ve Vídni je migrantského původu, za přivýdělkem dojíždějí krátkodobě ženy ze Slovenska
Lukáš Beer
Město Vídeň, vedené prozatím stále ještě rudo-zelenou koalicí, chystá reformu zákona o prostituci. Sociálně demokratická městská radní Frauenbergerová by chtěla ještě před létem vidět na stole nový návrh příslušného zákona. Pouliční prostituce ve středu města naráží zejména na odpor obyvatel v 15. městském okrese, který již tradičně bojuje s problémem opakovaného překračování vymezených ochranných zón, kde prostituce nesmí být nabízena.

Otevřený dopis starostovi Drážďan

Gigi Romeiserová
(Překlad: Pavel Kamas)

Ačkoliv se jedná o příspěvek, jehož aktuálnost se vztahovala k historickému výročí připadajícímu ještě na uplynulý měsíc, přinášíme tento zajímavý text, který se souhlasem autorky přeložil náš spolupracovník. Gigi Romeiserová adresovala tento dopis druhému drážďanskému starostovi Detlefu Sittelovi (CDU). Autorka působí v hesenském Maintalu a byla dříve politicky činná v oblasti školství. Vzbudila svého času pozornost, když formou doporučeného dopisu adresovaného německému spolkovému prezidentovi vrátila zpět spolkový kříž za zásluhy, který jí byl v roce 1989 propůjčen jako uznání za zásluhy ve veřejné rodičovské práci s dětmi. Protestovala tím proti udělení spolkového kříže za zásluhy předsedovi Ústřední rady Židů v Německu, Michelu Friedmannovi.

4. březen 1919: První oběti za právo sebeurčovací

Franz Choholatý Gröger

Před 92 lety padly vystřely, které zanechaly na dlažbě sedmi měst s většinovým německým obyvatelstvem 54 účastníků pokojné demonstrace jejich obyvatel k zasedání parlamentu republiky Deutsch – Österreich, za jejíž součást se považovali.

Ve dnech následujících po vyhlášení samostatnosti Československa dochází k proklamaci samostatných německých provincií tvořících součást republiky Deutsch – Österreich: Deutschböhmen (29. X. 1918), Sudetenland (30. X. 1918), okresu Deutschsüdmähren a župy Böhmerwaldgau (tyto se hodlaly připojit k zemím Dolní Rakousy a Horní Rakousy) na základě práva na sebeurčení obsaženého ve Wilsonových 14 bodech.

4. März 1919: Die Blutopfer der Sudetendeutschen im Kampf um ihr Selbstbestimmungsrecht

Franz Chocholatý Gröger

Ende 1917 und Anfang 1918 gipfelt die Entwicklung in der Trennung der beiden in Böhmen, Mähren und Schlesien lebenden Nationalitäten. Die Krise in der Monarchie erreichte ihren Höhepunkt; dies zeigt die Deklaration der tschechischen Abgeordneten im Reichstag und in Landtagen, die sog. Dreikönigs-Deklaration vom 6. Jänner 1918. Von diesem Tag an berufen sich tschechische Politiker sehr oft auf diese Deklaration.

Stát ve třetím tisíciletí

Franz Chocholatý Gröger

Počátkem letošního roku se na knižních pultech objevila kniha Stát ve třetím tisíciletí, jejímž autorem je Hans-Adam II., vládnoucí kníže z Liechtensteinu, ale také vévoda opavský a krnovský. Kniha poskytuje neobvyklý pohled na správu a řízení současných států a navrhuje řešení, jak by měly být státy reformovány, aby obstály v novém tisíciletí. Není to však plané filozofování, jak jsme zvyklí u českých politiků či samozářící sebechvály, provázející jejich proslovy. Pro naše politiky měl by být poučný jeho názor především na oblast řízení státních financí a decentralizaci pravomocí z ústředí na regiony a obce.

Kniha je rozdělena do třinácti kapitol s přílohou Návrh ústavy pro stát ve třetím tisíciletí. Prvních devět kapitol je věnováno analýze vzniku státu a jeho různých forem. Porovnává se zde monarchie s republikánským zřízením s přímou a nepřímou demokracií. Autor zde vysvětluje i ústavní pořádek v zemích Švýcarsko a Lichtenštejnsko, které považuje za nejvíce rozvinuté. Desátá kapitola je zaměřená na stát budoucnosti s analýzou právního, sociálního státu, vzdělávacího systému, státních financí, národní měny a dalších funkci státu. Zbylé tři kapitoly hovoří o ústavě státu budoucnosti, strategii, jejichž pomocí by mohl být realizován stát budoucnosti a o výhledu do třetího tisíciletí.

Poláci v Německu požadují uznání statusu národnostní menšiny

PESTER LLOYD: "Až do roku 1940 (!) měli Poláci v Německu stejná práva jako Dáni a Lužičtí Srbové."

Polský advokát působící v
Berlíně Stefan Hambura.

Jak v uplynulých dnech informoval budapešťský zpravodaj PESTER LLOYD, vyvíjejí Poláci žijící ve Spolkové republice Německo snahy o dosažení uznání oficiálního statusu národnostní menšiny. V novinách se píše, že „podle údajů polského deníku Rzeczpospolita se této otázky ujala komise poradců Rady Evropy a v jedné zprávě doporučovala spolkové vládě, aby propůjčila lidem polského původu žijícím v SRN status národnostní menšiny. Komise přitom zdůraznila, že do roku 1940 měli Poláci v Německu stejná práva jako např. Dáni a Lužičtí Srbové a že ve smlouvě o německo-polském sousedství podepsané v roce 1991 byla uznána existence německé menšiny v Polsku. Skutečnost, že na druhé straně hranic však existují „němečtí státní občané polského původu“, prý opravňuje kritiku této smlouvy a požadavek jejího přizpůsobení aktuálním potřebám.“

Obhajovací spisy K. H. Franka (10. část)

Předcházející části: 1. část + rozcestník k souvisejícím textům - 2. část - 3. část - 4. část - Lidice a K. H. Frank - 5. část - 6. část - 7. část - 8. část - 9. část
Měli být Češi vysídleni?
(Obhajovací spis V)

V důsledku výslovného zpětného dotazu se musím ještě jednou vyjádřit k údajným plánům o vysídlení, které měly existovat vůči Čechům. Tlachy o údajném vysídlení Čechů po válce se daly zpětně odvodit pouze z londýnské propagandy Edvarda Beneše. Česká propaganda z Londýna oznamovala už v roce 1940, že říšská vláda má v úmyslu postavit na nohy českou armádu. Bude prý nasazena tak, aby tím český národ utrpěl nenahraditelné ztráty na krvi. Český národ prý proto má, říkalo se, činit všechnu možnou špionáž, sabotáž a vzpurné jednání ze všech svých sil. Tak prý Češi mohli nejlépe přispět k brzkému vítěznému ukončení války, pokud možno ještě předtím, než dojde k rozmístění českých kontingentů. Beneš tuto pohádku vynalezl, ačkoliv Hitler opakovaně veřejně prohlásil, že nemá v úmyslu ozbrojit český národ. Vzpomínám si mezi jiným na následující Hitlerovu větu, kterou používal vůči Čechům: Žádná česká matka nebude muset oplakávat svého syna. Po vraždě na Heydrichovi dokonce požádala protektorátní vláda Adolfa Hitlera, aby směly být vystavěny české jednotky, a zdůvodňovala své přání tím, že tím chce dokázat, že Češi jsou připraveni obětovat pro novou střední Evropu dokonce i svou krev. Adolf Hitler odmítl i tuto prosbu a řekl, že si od českého národa pouze přeje, aby plně věnoval své pracovní nasazení vítězství.

Desetinu rakouského obyvatelstva tvoří cizinci a připadá na ně přitom jedna čtvrtina trestných činů

Češi figurují na 13. místě mezi zahraničními a cizími pachateli
V prosinci loňského roku se na rakouskou lidoveckou ministryni vnitra Marii Fekterovou obrátili poslanci FPÖ s interpelací ohledně podílu na celkovém množství trestních činů z hlediska původu pachatelů, tj. jednak domácích přistěhovalců a jednak zahraničních „turistů“. Nyní byly prezentovány zajímavé výsledky. V roce 2010 bylo vypátráno celkem 239.954 podezřelých z trestných činů, z nichž 69.188 osob nemělo rakouské státní příslušenství – to odpovídá podílu 28,8%. Z toho se v 9.693 případech jednalo o „turisty“, tj. osoby ze zahraničí, které se přechodně nacházely na území Rakouska. 8.524 podezřelých z trestného činu si předtím v Rakousku zažádalo o azyl.

Revanchismus auf den Kopf gestellt

"MF-DNES"-Journalist Jan Šebelka berichtet aus Haida über die Protestkundgebung gegen die Aufführung des Theaterstückes "32 Stunden zwischen Hund und Wolf"
Übersetzer: Mathilde Najdek

Verweis zum Artikel in MF DNES

Der Redakteur der Zeitung MF DNES verfolgte die Proteste gegen die Aufführung des Theaterstückes, das von einer Nachkriegs-Hinrichtung handelt. Bei einer Demo in Haida kriegte er es vor den Gegnern des Dramas mit regelrechter Angst zu tun.

Von außen betrachtet scheint die Zwistigkeit über das Denkmal der hingerichteten Deutschen in Haida sowie die vom Aussiger Schauspielstudio erfolgte Aufführung des Stückes „32 Stunden zwischen Hund und Wolf“ eher von geringer Bedeutung zu sein. Die Realität schaut jedoch viel ernster aus. Das Ereignis, das sich vor 65 Jahren abgespielt hat, nämlich die Hinrichtung von acht Deutschen, bei denen die Tschechoslowakische Armee angeblich Waffen gefunden hatte, ist in Haida ein heiβes Thema. Ich habe in der Stadt den Mittwochnachmittag und Abend verbracht, befand mich dort also zu jenem Zeitpunkt, als das Stück nach der gleichnamigen Novelle des örtlichen Autors im Städtischen Theater aufgeführt wurde. Welchen Eindruck ich von dem Besuch mitgenommen habe? Ich habe die ganze Nacht kein Auge zugemacht. Aber will wollen nicht vorgreifen.

Nedokončená pouť Kuratoria (XIX.)

1.díl - 2.díl - 3.díl - 4.díl - 5.díl - 6.díl - 7.díl - 8.díl - 9.díl - 10.díl - 11.díl - 12.díl - 13.díl - 14.díl - 15.díl - 16.díl - 17.díl - 18.díl
Lukáš Beer
Dílo domovin mládeže

Kuratorium pro výchovu mládeže věnovalo ve svém výchovném programu velkou péči dorostu i po stránce sociální. Povinná služba mládeže organizovaná a řízená Kuratoriem na základě vládního nařízení z 28. května 1942 zahrnovala počátkem roku 1944 již půl milionu chlapců a děvčat v rámci zásad její činnosti, která sledovala tělesnou, duševní, mravní a sociální výchovu mladistvých protektorátních příslušníků mimo rodinu a školu. Novým – pátým – prováděcím nařízením předsedy Kuratoria z 25. února 1944 (čís. 62 Sb.) se rozšířilo nařízení předsedy Kuratoria z 30. května 1942 (čís. 188 Sb.) o povinné službě mládeže, platné mimo rodičovský dům a mimo vyučovací školní čas, na ústavy a zařízení, určené podle svého účelu k výchově mládeže.

Autor se postavil proti rudé propagandě, teď ho napadají

V Novém Boru se rozhořel spor okolo novely Jana Tichého
Jan Šolc

Lokální drama, které se odehrává v Novém Boru už víc než dva roky, postupně přesáhlo hranice města, oblasti, dokonce i země. Vstoupily do něj také osobnosti naší kultury a veřejného života a na 23. únor je naplánováno dějství další. Činoherní studio Ústí nad Labem uvede v Novém Boru dramatizaci novely Jana Tichého „32 hodin mezi psem a vlkem“, která vzbudila zájem veřejnosti i kritiky. Ústečtí představí inscenaci v březnu i Praze v rámci přehlídky České divadlo 2011.(Detailnější informace o představení na portálu i-noviny, fotogalerie z představení.)

Autor je však skupinou místních odpůrců neustále napadán jenom proto, že si dovolil popsat poválečné události v českém pohraničí jinak, než jak nás rudá propaganda desítky let napájela. Na středu 23. února od 17 hodin svolávají do Grandhotelu Pražák v Novém Boru tiskovou konferenci údajně s cílem „zabránit narůstajícím snahám očišťovat válečné zločince“. Po půldruhé hodině se mají přítomní odebrat před městské divadlo, aby zde protestovali proti uvedení dramatu.

Der Autor hat sich der roten Propaganda entgegengestellt, jetzt fallen sie über ihn her

In Haida (Nový Bor) entbrannte ein Streit um die Novelle von Jan Tichý
Jan Šolc
(Übersetzung: Mathilde Najdek)

Das lokale Drama, das sich i Haida schon länger als zwei Jahre abspielt, hat allmählich auch die Stadtgrenze, das Umland und das Land überschritten. Eingegriffen haben Persönlichkeiten unserer Kultur und des öffentlichen Lebens und für den 23. Februar ist ein neuer Akt geplant. Das Schauspiel-Studio in Aussig an der Elbe bringt die Dramatisierung der Novelle von Jan Tichý „32 Stunden zwischen Hund und Wolf“ in Haida zur Aufführung, was die Aufmerksamkeit von Öffentlichkeit und Kritik auf sich zieht. Die Aussiger stellen im März ihre Inszenierung im Rahmen der Aufführungen Tschechisches Theater 2011 auch in Prag vor.

Der Autor wird jedoch von einer Gruppe ortsansässiger Widersacher ständig nur deshalb angegriffen, weil er es gewagt hat, die Nachkriegsereignisse im tschechischen Grenzgebiet anders zu beschreiben, als es uns die rote Propaganda Jahrzehnte lang eingetrichtert hat. Für den 23. Februar wird ab 17 Uhr in das Grandhotel Pražák in Haida eine Pressekonferenz einberufen, mit dem Ziel „zunehmende Bestrebungen zu verhindern, Kriegsverbrecher reinzuwaschen“. Anderthalb Stunden später sollen sich die Anwesenden vor das städtische Theater begeben, um dort gegen die Aufführung des Dramas zu protestieren.

Prezident Světového židovského kongresu požaduje členství Izraele v NATO

Nezmiňuje se však o přínosu, který by tento krok měl mít pro Evropu
Lukáš Beer

V podstatě mimo zájem zpravodajství běžných médií stál v uplynulých dnech pozoruhodný apel prezidenta Světového židovského kongresu (WJC), Ronalda S. Laudera, zveřejněný 8. února v deníku koncernu Axel Springer Verlag Die Welt. Ronald S. Lauder se ve svém článku zastává vstupu Izraele do NATO a tato jeho výzva a zároveň výtka na adresu Evropy nepochybně přichází v návaznosti na hluboké politické přeměny, kterými aktuálně prochází arabský svět. Izrael jako „jediná demokracie na Blízkém východě“ potřebuje podporu, napsal syn královny kosmetiky Estée Lauderové, pocházející z Maďarska, a bývalý velvyslanec USA v Rakousku ve svém příspěvku pro jmenovaný německý list.

Líčila komunistická historiografie Čechy za Protektorátu jako zbabělý národ? Nikoliv – zcela naopak!

Lukáš Beer

Samozvaný odborník na historii československého odboje a dopisovatel internetového deníku Neviditelný pes, Václav Vlk st., opětovně obohatil své čtenáře celou řadou stále dokola omílaných „nových“ poznatků o českém odboji. Vedle nesporných faktů či citátů však zároveň uvádí své tendenční a vylhané interpretace typu „po válce čekaly koncentráky na další potravu, tj. na Čechy“ a neštítí se dokonce vypustit naprosto smyšlená tvrzení, jako např. že koncentrační tábor Mauthausen byl Heydrichem „určený k likvidaci Čechů (ale např. také Holanďanů)“. O národnostním složení a vůbec o druhu důvodů, pro které byli lidé v Mauthausenu vězněni, má Václav Vlk st. patrně velmi žalostný přehled.

Oznámení čtenářům

Několik čtenářů v uplynulých dnech zaslalo na redakční emailovou adresu dotaz ohledně otevřeného „dopisu“ (ve formě elektronické pošty), který byl před půl měsícem adresován režisérovi Mateji Mináčovi, tvůrci dokumentárních pořadů o Nicholasi Wintonovi. O prezentaci nejnovějšího dokumentárního filmu „Nickyho rodina“ v poslední době intenzivně referovala média v České republice a jeho uvedení také podpořila řada známých českých osobností. Čtenáře zajímalo, zda pan Mináč na text zveřejněný na stránkách Náš směr vůbec reagoval a v případě že ano, tak jakým způsobem.

Zemřel velmistr „bémáklování“ Peter Alexander

Lukáš Beer

Gunther Philipp a Peter Alexander ve filmu "Švejkova klacko-
vitá léta" (Schwejks Flegeljahre) z roku 1963.

Zřejmě v žádném německo-českém slovníku nenalezneme český ekvivalent k německému výrazu „böhmakeln“ – a přitom má tento specifický pojem k Čechům v jistém smyslu velmi blízko. Řekneme-li o nějaké osobě, že „böhmakelt“, znamená to, že hovoří německy s nápadným českým akcentem. Pojem se zrodil ve Vídni, kde svého času žilo mnoho rodilých Čechů a Slováků, kteří se ve své mluvě projevovali právě tímto nápadným akcentem. Pro německy mluvící Vídeňany přitom nehrálo žádnou roli, zda dotyčný pocházel skutečně z Čech, stejně tak mohl být původem z Moravy nebo ze Slovenska – pro každého to prostě byl „Bém“ a specielně v 10. vídeňském okrese „Cíglbém“. V rakouském a německém hraném filmu pak nebyl nejvhodnější postavičkou ztvárňující tuto jazykovou vlastnost samozřejmě nikdo jiný než voják Švejk z románu Jaroslava Haška.

Smějeme se s Pepíčkem - Honza Masaryk

Předcházející humor z EJHLE na téma: Zásobování - Totální nasazení - Alibisti - Osvobození - Rudý Joe, Čurča a spol. - Edvard Beneš
Lukáš Beer

Jedna z významných a zároveň nejvíce kontroverzních postav bývalé československé politiky pronesla dne 31. prosince 1944 v českém vysílání londýnského rozhlasu následující slova, vztahující se k budoucnosti českého a slovenského národa po blížící se porážce Německa: „Naše zahraniční politika...bude záležet na pevném, nezměnitelném a mohutném základě naší smlouvy a sousedství se Sovětským svazem. Vše, co z této naší základny vyplývá, budeme plnit stoprocentně, bez váhání a nekompromisně.“ Autorem předešlého výroku nebyl nikdo jiný než syn TGM, tehdejší ministr zahraničí Benešovy exilové vlády, Jan Masaryk, který se i po válce snažil plnit Benešovu vizi Československa jako „mostu mezi východem a západem“.

V letech 1944-1945 zavdal Jan Masaryk hned několik příčin k tomu, aby se stal středem zájmu satiriků a karikaturistů protektorátního ilustrovaného časopisu „Ejhle“, který v té době vycházel dvakrát za měsíc v Praze. Tento český politik si tak především díky svým svérázně pojatým projevům v londýnském rozhlase „vysloužil“ druhou příčku v popularitě ihned po (samozvaném) prezidentu Edvardu Benešovi. Tematizována byla s oblibou a opakovaně Masarykova nepříliš vážně myšlená sázka z roku 1943, pronesená do éteru prostřednictvím londýnské vysílačky, podle které se exilový ministr rozhodl přeplavat kanál na evropskou pevninu a vstoupit do Hitlerovy mládeže, pokud do tří měsíců nebude konec války a Německo nebude poraženo na kolena. Téměř pokaždé byl Jan Masaryk v tehdejších vtipech a článcích vykreslen jako člověk mající slabost pro alkohol. Setkáváme se však i s narážkami na skutečné duševní onemocnění, kterým Jan Masaryk trpěl a jehož příznaky se dostavovaly již v mladých letech (slabší forma schizofrenie).

Před 70 lety: Česká filharmonie si získala uznání německého obecenstva v Berlíně a Drážďanech

Výkon českých umělců tehdy vysoce ocenil i „Völkischer Beobachter“
Lukáš Beer

Prof. Václav Talich v rozhovoru s říšským ministrem dr. Josephem
Goebbelsem během jeho návštěvy v listopadu 1940 v Praze. V únoru 1941 pak
na Goebbelsovo pozvání zavítala Česká filharmonie na koncertování do Říše.

Právě uplynulo sedmdesát let od jisté kulturní události, mající svého času díky tehdejším okolnostem svůj zvláštní politický význam. Jisté je, že hlavní protagonista celého tohoto kulturního programu musel o několik let později onoho svého počinu hořce litovat. Byl jím Václav Talich, jeden z nejvýznamnějších českých dirigentů 20. století (1883-1961). Po skončení druhé světové války Talich strávil víc než měsíc ve vězení na základě obvinění z kolaborace. Tato obvinění mu následně skutečně silně zkomplikovala život a vzala mu nadlouho důvěru do další práce. V třetí Československé republice se nezapomnělo na Talichovu bohatou účast na protektorátním společensko-kulturním životě. Vytýkána mu byla zejména také účast na koncertování České filharmonie v říšském hlavním městě a v Drážďanech ve dnech 11.-12. února roku 1941. A aby toho nebylo na přítěž málo, koncerty se uskutečnily dokonce na přímé pozvání říšského ministra lidové výchovy a propagandy dr. Goebbelse.

Zinscenovaní či skuteční zrádci a odbojáři? Nová studie k otázce chování českých vojáků rakousko-uherské armády

Nacionalisticky motivovaná německá, rakouská a česká historiografie měla po roce 1918 jednotný zájem na přiživování obrazu českého vojáka jako dezertéra – i když motivy k tomu byly rozdílné

Mapka znázorňující poměry padlých vojáků 1. světové války vůči počtu
místního obyvatelstva. Čím tmavější zabarvení, tím větší podíl padlých při-
padajících na 1000 obyvatel. Německá historiografie (v tomto případě pochá-
zí mapka z publikace vydané v roce 1943) tím chtěla podtrhnout, že obyva-
telstvo v pohraničí neslo větší daň na životech na frontách 1. světové války.

Novodobé české dějiny se nemohou zrovna dvakrát pochlubit velkým množstvím příkladů, kdy by se jak česká, tak i rakouská nebo německá historiografie po roce 1918 souhlasně přiživovala na určitých mýtech, které by se svým obsahem navzájem shodovaly, ať z naprosto odlišných motivů. Jedním takovým tématem je otázka chování českých vojáků rakousko-uherské armády v první světové válce. Mínění, že Češi byli za války zásadně neochotní bojovat za habsburskou monarchii a snažili se při každé příležitost přeběhnout na nepřátelskou stranu, bylo po roce 1918 široce rozšířené jak v Rakousku, tak i v Československu, a v historiografii se v určité formě udržuje prakticky až do dnešního dne. Richard Lein z Institutu pro východoevropskou historii na univerzitě ve Vídni nyní předkládá studii, ve které se na příkladu dvou známých případů dochází k závěru, že legenda o všeobecné nespolehlivosti českých vojáků rakousko-uherské armády se nedá udržet a byla do jisté míry vykonstruovaná.

Střílení ze vzduchovky na schůzkách HJ jsem neměl rád, to jsem si raději hrál s českými kamarády na loupežníky

Rozhovor s pamětníkem Hugo Fritschem z Brna o jeho docházce na schůzky Hitlerovy mládeže
Lukáš Beer

Rodák Hugo Fritsch z Brna docházel v letech 1943-1944 jako malý "Pimpf"
pravidelně na schůzky Hitlerovy mládeže, které se konaly v tomto domě na
ulici Údolní čís. 65. Tento tzv. "Moravenhaus" nechal v roce 1902 postavit
brněnský německý studentský spolek "Moravia" a za první republiky se v
něm nacházela oblíbená restaurace se stejnojmenným názvem.

Při zpracovávání materiálů pro jednu z kapitol seriálu Nedokončená pouť Kuratoria mi stále vrtala hlavou jedna nedořešená otázka, se kterou jsem si nevěděl rady. Počátkem března 1944 svolala tehdejší česká obdoba německé Hitlerovy mládeže - Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě - do Brna sraz svých okresních pověřenců a okresních dívčích referentek. Na programu vedoucích české mládeže při pobytu v Brně tehdy stála i návštěva učňovského domova Hitlerovy mládeže na brněnské ulici Údolní.

Demaskovaná tvář wildersovského antiislamismu znovu prozrazuje, co je jeho vlastní prioritou

Evropští příznivci Geerta Wilderse a „izraelfetišisté“ jsou rozzlobení na předsedu FPÖ. Důvodem je kritika H. C. Stracheho na adresu nizozemského politika.
Lukáš Beer

Z lednového setkání FPÖ v dolnorakouském Vösendorfu.

Geert Wilders – kdo by neznal jeho jméno. Dokonce i v České republice, která se s nepopíratelnými problémy souvisejícími s islamismem na evropské půdě na svém vlastním území rozhodně nepotýká, je jméno tohoto holandského politika fenoménem. Zamýšleno bylo dokonce i Wildersovo vystoupení na půdě českého Senátu, ze kterého jeho předseda Přemysl Sobotka přeci jenom nakonec dostal strach. Mezi některými novináři a politiky zařazujícími se do českého pravicového spektra se dokonce Wilders stal do jisté míry i salonním a objevily se opatrně vyjádřené sympatie nebo spíš projevy solidarity ze strany českých publicistů, které rozhodně nemůžeme zařadit mezi „krajně pravicově“ zaměřené. S Wildersem očividně nemají problémy i někteří publicisté, kteří se jinak chvástají svým odmítáním „xenofobie“ a rasové nesnášenlivosti a kteří jinak neopomínají varovat před „rostoucím antisemitismem“ v Evropě.

Karel IV., jaký byl

Jiří Šulák
Německý televizní dokument ukazuje Otce vlasti jinak, než je v tuzemsku zvykem, a nemýlí se.

Byl Karel IV. vůbec Čech? Byl skutečně nemilosrdný antisemita, který nese vinu na řadě pogromů proti Židům ve své říši? A na co všechno jsme se vlastně v souvislosti s vítězem nedávné ankety o největšího Čecha zapomněli zeptat? Tyhle otázky mohou napadnout diváka posledního odvysílaného dílu seriálu německé televize ZDF nazvaného krátce Němci. Autoři velmi sledovaného pořadu zařadili Karla IV. mezi své velikány a pojímají ho bez sentimentu potomků Otce vlasti.

Pokud se přeneseme do reálií pozdního středověku, dává zařazení Karla IV. mezi významné postavy německé historie logiku. Narozen v Praze, po matce zčásti Čech, zčásti Němec, po otci Lucemburk. Pro Němce jejich král hovořící samozřejmě plynně německy plus několika dalšími jazyky, z nichž ten český se doučoval až po svém návratu do země z Francie. Lpět na určení Karlovy národnosti by byla ztráta času. Striktně národní dělení přišlo do Evropy mnohem později, tehdy platilo spíš zemské a vysoká šlechta typu Lucemburků si udržovala mezinárodní ráz.

Film „Habermann“ v rakouských kinech: „Politicky korektní vyváženost vede místy k dramaturgickým slabinám“

"Dobrá výuka dějepisu, ale žádné velké kino" (ORF o
premiéře filmu Habermannův mlýn)

Poté, co se v českých kinech od října loňského roku začal promítat film „Habermannův mlýn“, následovala pak v listopadu 2010 kina německá a nyní byl snímek uveden na filmová plátna i v Rakousku. Nejposlouchanější rakouská rozhlasová stanice Ö3 přináší každý čtvrtek pravidelnou relaci filmového kritika veřejnoprávní televize a rozhlasu ORF, P. A. Straubingera, který vždy krátce ohodnotí nejvýznamnější premiéru týdne a patřičně ji oboduje na stupnici od jedné do deseti. Film Habermannův mlýn u něj obdržel šest bodů s komentářem, podle nějž největší zásluha snímku spočívá ve skutečnosti, že prý tematizoval násilné činy na Němcích, aniž by přitom „bagatelizoval nacistická zvěrstva“. Řekl také, že ale „politicky korektní, historická vyrovnanost chvílemi také vede k dramaturgickým slabinám“. Z hledika hereckého výkonu prý vynikl německý herec Ben Becker, který ztělesnil SS-manna Koslowského.

Deutsche in Brünn 1945-1946

Franz Chocholaty Gröger
(übersetzt von Mathilde Najdek)

Ehemaliges "Deutsches Haus" auf dem Lažanský-Platz (1891-1945)  in Brünn -
während des Krieges durch Luftangriffe teilweise beschädigt und 1945 dann
endgültig von den Tschechen gesprengt und dem Boden gleich gemacht.

Einige Tage vor der Veröffentlichung eines Gesprächs, das die Redaktion von NÁŠ SMĚR mit dem in Brünn gebürtigen Zeitzeugen Hugo Fritsch geführt hat, bringen wir folgenden Beitrag, um einleitend einen kompletten und übersichtlichen Einblick in die zahlenmäβige Entwicklung der deutschen Bevölkerung der mährischen Landeshauptstadt in den Jahren 1930-1946 zu vermitteln. (-lb-)
Laut einer Volkszählung lebten in Brünn am 1. Dezember 1930 insgesamt 52.165 Deutsche (20,3% aller Einwohner Brünns), was in absoluten Zahlen die meisten Deutschen im Binnenland darstellte, d.h. auf dem nicht zum Grenzgebiet gehörenden Territorium gemäß der Regierungsanordnung Nr. 155/1936 Slg. Außer den Deutschen lebten in Brünn auch noch 200.213 Tschechen, 3295 Juden und 149 Polen.

Ukázkové zneužití „dne památky obětí holocaustu“ Přemyslem Sobotkou

Lukáš Beer
Je nutné hned ze začátku předeslat, že projev Přemysla Sobotky na slavnostním shromáždění „přeživších holocaustu“ v Senátu PČR dne 27. ledna 2011 byl pouze jedním projevem z celkem sedmi přednesů a že úroveň obsahu projevů jednotlivých řečníků byla vskutku rozlišná. Obsahem se krátké poselství v podání 1. místopředsedy Senátu však od ostatních řečníků výrazným způsobem negativně vyjímalo. Regulérní vzpomínání obětí zneužil Sobotka ke své mezinárodněpolitické demagogii. Svým pokusem navázat pomocí této historické tématiky na současnost, nebo lépe řečeno způsobem, jakým to učinil, pervertoval životy židovských obětí 2. světové války ve smyslu jednostranné a nekritické obhajoby politiky současného státu Izrael a učinil z nich posmrtné vojáky, kteří jakoby svého času padli za něco, s čímž by se za svého života tito lidé třebas vůbec nemuseli ztotožňovat.

Němci v Brně 1945-1946

Franz Chocholatý Gröger

Německý dům (Deutsches Haus) se v letech 1891-1945 nacházel na pros-
tranství, které dnes nese název Moravské náměstí.

Několik dní před zveřejněním rozhovoru, který byl redakcí Našeho směru veden s rodákem z Brna, panem Hugo Fritschem, zařazujeme pro zajímavost a učinění si přehledu kompletní náčrt o vývoji počtu německých obyvatel v moravské metropoli v letech 1930-1946. (-lb-)

Podle sčítání obyvatel žilo v Brně k 1. prosinci 1930 celkem 52.165 Němců (20,3% všech obyvatel Brna), což je v absolutních číslech nejvíce Němců ve vnitrostátním území, tj. na území nezařazeném do pohraničního pásma dle vládního nařízení č. 155/1936 Sb. Mimo Němce žilo v Brně 200.213 Čechů, 3295 Židů a 149 Poláků. (1)