Když pohasíná „viditelné znamení“

Gernot Facius 

Bernd Fabritius, nový předseda Svazu vyhnanců, se narodil
v dnešním Rumunsku a přišel do Německa až v roce 1984.
Foto: Sven Teschke / Wikipedia.

Řekněme si to hned na začátku: Nástupci Eriky Steinbachové není co závidět. Sotva jeden měsíc ve své funkci, stojí Bernd Fabritius, nový prezident Svazu vyhnanců (BdV) [střešní organizace všech „landsmanšaftů“ – pozn. red.], před první zatěžkávací zkouškou. Podaří se tomuto sedmihradskému Sasovi ukončit spor, který náhle vyvolal vědecký poradní sbor spolkové nadace „Útěk, vyhnání, usmíření“, aby odstranil neoblíbeného ředitele nadace, profesora Manfreda Kittela? Jako záminka zde hrají roli jeho – údajné – chyby při koncipování jedné výstavy, možná ještě více nedostatky v komunikaci mezi Kittelem a experty. Takovéto problémy, jak by se obecně dalo předpokládat, by se měly při troše dobré vůle všech zúčastněných dát vyřešit bez veřejné vřavy a bez pletich s médii. Ale v kauze Kittel to zřejmě už nejde. Protože zde už dávno jde o ono staré téma, zda má být vyhnání Němců po Druhé světové válce skutečným těžištěm plánované trvalé výstavy v Deutschlandhausu v berlínské Stresemannstraße, anebo jen jedním z hlavních témat?

„Na západ ohýbat hřbet, ale na východě rozdávat kopance“?

Aktuální číslo magazínu Zuerst! se věnuje
organizování různých protivládních demon-
strací ve světě v režii Spojených států.

Premiéři členských zemí EU stojí „jako jeden muž“ za společnými opatřeními proti Rusku – alespoň má tomu tak být podle slov Donalda Tuska, jež tento polský politik pronesl na závěr posledního vrcholného setkání EU v Bruselu minulý týden. Tento nový „evropský prezident“ v noci na minulý pátek nadšeně bilancoval společný postup proti Rusku. Podle Tuska byl zvolen „pragmatický postup“, byla zvolena „dlouhodobá strategie“ na celé týdny, měsíce či „dokonce celé roky“. Ve skutečnosti mezi jednotlivými premiéry evropských vlád nepanuje taková harmonická atmosféra, jak v posledních dnech poznamenává rakouský tisk.

Poselství politické špičky EU na adresu Moskvy znělo: pokračovat v dosavadním kursu a v případě nutnosti přiostřit sankce. Uvolnění „trestních opatření“ hospodářského rázu vůči Moskvě prý nepřipadá v úvahu. Teprve až „pro-ruští separatisté“ na východní Ukrajině (stejně jako Moskva) budou dodržovat tzv. Minskou dohodu, může „Evropa“ vést další rozhovory, prohlásila Angela Merkelová na konci vrcholného setkání minulý týden. Součástí této dohody je mimo jiné zajištění východních ukrajinských hranic ukrajinskými pohraničníky. Merkelová dále řekla, že rozhovory s Moskvou o obchodní kooperaci mezi EU a Euroasijskou unií závisejí na pokroku při uskutečňování zmíněné dohody.

Kde končí konspirace a začíná realita

Jan Schneider a Daniel Solis v novém Debatním klubu.

Kde končí konspirace a začíná realita? Jak to lze rozpoznat? Co je něčí výmysl, lež, polopravda šířená s nějakým úmyslem a co je popis reálných vztahových struktur prokazujících v důsledku nějakou formu spiknutí? A právě slovo spiknutí je asi nejvýstižnější definicí slova konspirace. Spiknutí je však slovo, které má jednoznačný až řekněme kriminalizující význam a proto se v médiích zásadně nepoužívá. Naopak slovo konspirace je jakoby z jiné planety. Připomíná dnes spíše nějaký komiksový myšlenkový svět, kde paranoidní šílenci společnými silami udolávají nějaké jednoznačné zlo v podobě negativně vyobrazených bytostí z jiné planety spojených s pozemskými oportunisty z řad ekonomického a politického establishmentu - ostatně na toto téma bylo natočeno i bezpočet hranných filmů nebo například slavný seriál Akta X. A právě paranoia diváků, respektive spoluobčanů, vydatně živená brakovou literaturou, komerčními mediálními koncerny, se stala nástrojem zlehčení či přímo zesměšnění reálných informací o spiknutích všeho druhu.

Pro nového prezidenta Svazu vyhnanců už odškodnění nepředstavuje žádné téma

Svaz vyhnanců (BdV) na svém posledním spolkovém shromáždění v Berlíně zvolil poslance spolkového sněmu Bernda Fabritia (CSU) za svého nového prezidenta. Tento 49letý politik obdržel 144 z 146 platných hlasů, což představuje 99 procent. Fabritius je tedy následovníkem poslankyně spolkového sněmu Eriky Steinbachové (CDU), jež vedla svaz, který má na 1,3 miliónu členů, od roku 1998. Generační proměna ve vedení BdV, jež byla zahájena již v minulých letech, volbou Fabritia pokračuje a zajišťuje tak, aby dědictví vyhnanců z vlasti odstupem první poválečné generace, která tyto události zažila, neupadlo v zapomnění, nýbrž aby bylo předáváno nadále.

Nacionální socialismus a „evropská myšlenka“ (9.)

Předchozí části: 1. část – 2. část – 3. část – 4. část – 5. část – 6. část – 7. část – 8. část
Časopis Signal a jeho evropská mise
Lukáš Beer

Předcházející kapitola přinesla překlad článku časopisu Signal autora Giselhera Wirsinga. Zmíněný ilustrovaný časopis se stal až do konce války zajímavým prostředkem propagace „evropské myšlenky“ v nacionálněsocialistické režii daleko za hranicemi Německa.

Propagandistický časopis Signal byl v letech 1940 až 1945 k dostání v četných evropských zemích, pouze v samotném Německu nikoliv, přičemž vydání v němčině vycházelo speciálně pro Švýcarsko, ovšem stejně tak jej bylo možné zakoupit i v Protektorátu Čechy a Morava. Německé státní ministerstvo v Čechách a na Moravě bylo v roce 1943 dokonce konfrontováno s návrhem, aby byla pro poměrně velký zájem českých čtenářů vydávána česká mutace časopisu, popř. v podobě  dvojjazyčného německo-českého vydání, ale tato myšlenka byla nakonec zavržena jako kontraproduktivní. (Podrobněji o tom pojedná jiný článek na Našem směru počátkem příštího roku. Obsah článků v časopise nespadal pod kontrolu Německého státního ministerstva v Čechách a na Moravě, což v případě článků, týkajících se explicitně Protektorátu, někdy naráželo na určitý nesoulad.) Časopis vycházel tedy v němčině, norštině, švédštině, dánštině, holandštině, v Belgii, ve francouzštině, španělštině, portugalštině, polštině, ruštině, maďarštině, chorvatštině, rumunštině, bulharštině, dokonce v poněkud zmenšené anglické mutaci a v jiných jazycích. Vzorem časopisu byl americký ilustrovaný časopis Life a v roce 1943 dosáhl jeho náklad více než 2,4 milionů exemplářů.

Zpravodajství mainstreamových médií o Ukrajině nevěří už 63 % Němců – musela to přiznat televize ARD

Lidé vytýkají etablovaným médiím jednostrannost, zmanipulovanost ve službách NATO a válečné štvaní proti Moskvě 

Foto: screenshot "Zapp"/YouTube ARD, viz video v článku.

Německá veřejnoprávní televize musela – ač v pozdní noční hodinu – konečně přiznat, že místní mainstreamová média (včetně printmédií jako Der Spiegel, Die Welt, Frankfurter Allgemeine, Süddeutsche Zeitung, taz, Bild apod.) jsou v posledních měsících mimořádně vystavena ostré kritice široké veřejnosti, a potvrdil to i vlastní průzkum veřejného mínění. Po celé zemi jsou etablované sdělovací prostředky označovány za „prolhaný tisk“, kterému čím dál více lidí odmítá věřit. Tuto nedůvěru vyvolalo zpravodajství o krizi na Ukrajině v posledních měsících.

Strache chce ve své FPÖ protlačit proizraelskou politickou doktrínu – v této chvíli nelze jeho počínání nazvat jinak než zločinem

Lukáš Beer 
Žádné velké překvapení to není – ale i pro lidi znalé poměrů je především způsob, jakým chce předseda rakouských Svobodných (FPÖ) Heinz-Christian Strache mezi členstvem vlastní politické strany prosazovat zahraničněpolitickou orientaci, velmi zarážející: Strache prohlásil podporu Izraele de facto za novou stranickou doktrínu a tento postoj má být od nynějška zakořeňován shora od vedení strany až po obyčejné místní zastupitele FPÖ. Pomáhat má přitom nepřátelský obrázek islamizace.

Kruhový hon na ředitele ohrožuje nadaci vyhnanců

Důvod: Na výstavě chyběla návaznost na holocaust a 2. světovou válku 
Protože se zjevně dostatečně nepodvolil zákonům politické correctness, dostal se ředitel Nadace Útěk, vyhnání, usmíření v Berlíně Manfred Kittel, úřadující od roku 2009, pod palbu kritiky v takové míře, že se nakonec spekulovalo i o jeho odstoupení. Tento historik pořídil v zahraničí výstavu o vyhánění ve 20. století, která je prezentována v Německém historickém museu v Berlíně. Krátce před zahájením začátkem listopadu ovšem musela být odstraněna část výstavy o německých vyhnancích. Historikové z „Kruhu vědeckých poradců“ zmíněné nadace měli připomínky k přehnaným počtům obětí, nesprávně přiřazeným fotografiím a kvůli „chybějícímu kontextu“ – což znamená, že vyhnání Němců nebylo, popřípadě bylo příliš málo vylíčeno jako následek holocaustu a Druhé světové války.

Hedinova kniha psaná „podle jeho nejlepšího svědomí“ – Německo a světový mír

Nakladatelství guidemedia etc se podařilo získat jeden z mála existujících nátiskových exemplářů německého vydání knihy Německo a světový mír od významného švédského vědce a badatele Svena Anderse Hedina (1865-1952).  Německé vydání knihy doposud nikdy nebylo realizováno a nevyšlo tedy pochopitelně ani v českém jazyce.

Osud tohoto díla z roku 1937 je přitom mimořádně zajímavý a netypický.  Jeho autor se vydání své knihy v Německu bránil, poněvadž Říšské ministerstvo lidové osvěty a propagandy trvalo na vyškrtnutí některých pasáží, kriticky se vyjadřujících o nacionálním socialismu. Hedin přitom před válkou často pobýval na návštěvách v nacionálněsocialistickém Německu, bydlel opakovaně v prominentním berlínském hotelu Kaiserhof společně s nejvýznamnějšími postavami „nového hnutí“, setkal se v roce 1936 osobně s Adolfem Hitlerem na berlínské olympiádě a směl jej dokonce kdykoliv navštívit v jeho říšském kancléřství. Přesto všechno jeho kniha v Říši nikdy nevyšla. A co se může na jejím osudu na první pohled zdát být paradoxní – v Německu o vydání knihy nikdo neměl zájem ani po roce 1945, protože právě pro své čilé kontakty a neskrývané přátelství k Německu během 2. světové války byl tento velký Švéd trpce zatracován.

Smějeme se s Pepíčkem – Odkud se braly vtipy?

Předcházející humor z EJHLE na téma: Zásobování - Totální nasazení - Alibisti - Osvobození - Rudý Joe, Čurča a spol. - Edvard Beneš - Honza Masaryk - Betonáři - Volá Londýn, govorít Moskvá! - Evžen Löbl a UNRRA - O vzniku časopisu (1.)
Lukáš Beer
(s využitím uvedených studijních pramenů) 

Dnes se můžete ráno procházet ulicemi Prahy, zvláště pak o nedělích, a uvidíte lidi stát dlouhé fronty. Na první pohled by si každý mohl myslet, že ti lidé stojí fronty před obchody s mlékem, ve skutečnosti čekají před novinovými stánky, aby se na ně při dnešním nedostatku papíru dostaly nějaké noviny. Pouze abychom zde uvedli jeden příklad: Před několika týdny jsme přišli na trh s novým českým humoristickým časopisem ,Ejhle‘. Objednávky na druhé číslo se okamžitě zosminásobily. Můžete z toho sami vyvodit, jak moc čtenářstvo lační po psaném slově a jak velké možnosti z toho vyplývají pro práci v oblasti tiskové politiky.“ Tato slova pronesl v lednu 1944 ve Vídni SS-Sturmbannführer Martin Wolf, vedoucí kulturního oddělení na Německém státním ministerstvu v Praze, v úvodu svého projevu na téma „Pět let Protektorátu Čechy a Morava v zrcadle českého tisku“. Činil tak před zástupci Unie národních novinářských svazů (Union nationaler Journalistenverbände, UNJ) ve vídeňském tiskovém klubu (Presseklub), aby tak mj. nastínil dle jeho názoru pozitivní obrat v charakteru nejen českého tisku, ale i celé české společnosti.

Ve Slavonicích není zubař

Václav Junek 

Slavonická rodačka Eliška Kvapilová/Hronová má živé vzpomínky jak na vá-
lečné události, tak i na dobu bezprostředně po květnu 1945. Sama pochází
z česko-německého manželství a ovládá oba jazyky stejně perfektně. Během
války navštěvovala školu v rakouském Waidhofenu a ve Vídni. Mezi "odsu-
nutými" měla i své kamarádky. Foto: screenshot YouTube/centre4thefuture

Připouštím předem, že tato vcelku prostá a nenápaditá oznamovací věta obstojí jako název článku asi jen stěží. Nejen pro Náš směr, vůbec. Natolik je už na první pohled i přečtení plochá, nezajímavá a neobjevná. Jestliže si však uvedené sdělení rozebereme blíž, určitě nás na něm zarazí jeho skutečná, gruntovní dramatičnost.

Jak praví příslušné prameny, Slavonice se připomínají v roce 1260 – jako strážní osada, založená na obchodní cestě mezi Prahou a Vídní kdesi v hloubi 12. století. Jako majetek pánů z Hradce. Přitom také veškeré další historické osudy tohoto místa jsou těsně spojeny s touto nikterak všední lokací. Včetně jeho osudů za husitských válek, devastace za války třicetileté a přirozeně, že i v souvislosti s dalším rozvojem města, které zde velmi dobře fungovalo, ovšem to už pod názvem Zlabings. A to je vlastně v zásadě to hlavní, oč tu běží.

Jsou sudetští Němci také „přistěhovalci“ stejně jako Afričané nebo uprchlíci ze Sýrie? (Plus videorozhovor: Integrovaná „Srbka“ nadává na poměry ve Vídni: „Je to tady už jak v Česku!“)

Integrovaná "Srbka", žijící od sedmdesátých let v Rakousku, 
vysvětluje lámanou němčinou v rozhovoru pro rakouskou tele-
vizi, že se v poslední době necítí ve Vídni dobře, protože 
cizinci berou "našim lidem" práci a "všude je to špinavé".
Foto: screenshot YouTube.

Do redakce Sudetenpost přišel následující dopis, který reaguje na oficiální zprávu z rakouského tisku, podle níž již 49 procent obyvatel hlavního města má přistěhovalecký původ – což neznamená nic jiného, než že dotyčné osoby se nenarodily v Rakousku, popř. že jeden z jejich rodičů pochází ze zahraničí. Tato zpráva se samozřejmě opírá pouze o data vycházející z oficiálně hlášených pobytů, ve skutečnosti se ve městě trvale nachází dodatečně velký počet cizinců, kteří zde nemají nahlášeni trvalý pobyt. Sociálně-demokratický starosta Vídně Michael Häupl – vědom si důležitosti blížících se voleb v příštím roce – před několika týdny zalhal zástupcům tisku, když tvrdil, že „dvě třetiny lidí, kteří se přestěhovali do Vídně, přišly z Rakouska“ a že „také u porodů jsme ne vrcholu“. Novináři z deníku Die Presse porovnali jeho tvrzení s oficiálními statistickými údaji a usvědčili starostu ze lži. Například pro rok 2013 z dostupných dat vyplývá, že absolutní přírůstek nových občanů, pocházejících s některé z rakouských spolkových zemí, činil pouze 369 lidí. Zatímco u lidí ze zahraničí činilo pozitivní saldo téměř 22.500 lidí jenom za loňský rok. Cizinci měli na přírůstku obyvatel města za poslední rok podíl 88%. Zatímco v roce 2002 činil počet obyvatel Vídně se zahraničním pasem 16,4 procent, činí dnes podle oficiálních údajů 24,2 procent (toto číslo neuvádí osoby, které získaly rakouské státní občanství).

Nedokončená

"Sudetenpost" bilancuje posledních 25 let sudetoněmecko-českých vztahů 
Manfred Maurer 

Vydání Sudetenpost ze 14. 12. 1989: Před 25 lety sledovali
sudetští Němci události v Československu s velkou pozorností.

Dne 17. listopadu 1989 využili čeští studenti úředně povolenou manifestaci v Praze při příležitosti 50. výročí uzavření českých vysokých škol nacionálněsocialistickým okupačním režimem k demonstraci proti komunistickému režimu. Státní policie zasáhla brutálním násilím, bylo zraněno 600 osob. Již o jeden den později vyrazili studenti znovu do ulic a vyzvali k časově neomezené stávce. Konec komunistického režimu byl neodvratný, bojovník za občanská práva Václav Havel se stal koncem prosince státním prezidentem.

Nacionální socialismus a „evropská myšlenka“ (8.)

Předchozí části: 1. část – 2. část – 3. část – 4. část – 5. část – 6. část – 7. část
O cestě evropské mládeže
Giselher Wirsing 

Osud evropské mládeže byl po první světové válce v okruhu zemí tehdejších vítězů a poražených natolik rozdílný, že bylo sotva možné hovořit o „evropské mládeži“. „Signal“ nadhazuje otázku, zda a jak se to změnilo za převratných zkušeností druhé světové války.

Německá mládež, která prožila vypuknutí první světové války ještě v dětském věku, nemohla již stavět na žádných základech, spočívajících na klidu a jistotě měšťácké epochy. Zdálo se, že nic nemá trvání. Vše bylo v běhu. Národ byl otřásán horečkou. Na jeho půdě se odehrával mocný boj idejí. Velká vlna nacionálního socialismu ihned okouzlila nové tisíce lidí. Zároveň ale také silně narůstal komunismus. Šest miliónů lidí nakonec přísahalo na rudou vlajku, až pak, kdy už se zdálo, že je vše ztracené, mohl být položen nový základ. Na prahu mužného věku se mezitím ocitla mládež, jež dosáhla své dospělosti úplně jiným způsobem než předcházející poslední generace. Z této mládeže a bojovníků fronty, kteří se vrátili z první světové války, vznikl onen jiný obrázek německého člověka, jenž se určitě musel odlišovat od obrázku měšťácké epochy. Tato mládež stejně tak prožila poslední fázi explozivního třídního boje, jako nakonec jeho překonání vztyčením nového ideálu.

Co nového u Hitlera

Tomáš Pecina 

Příjemné překvapení v kause Hitlerových projevů přišlo z Krajského soudu v Brně: soud vyhověl našemu návrhu na určení lhůty (o kterémžto referováno zde) a nařídil Městskému soudu v Brně, aby rozhodl o žádosti společnosti guidemedia o odblokování účtu.

Veřejné zasedání o odvolání, nařízené na 17. prosince, se velmi pravděpodobně nebude konat, z důvodu nemoci obhájce obžalovaných Roberta Cholenského.

Německé Sudety – především český fatální problém

Václav Junek 

Jestliže se nyní na internetových stránkách Našeho směru tak hojně diskutuje o krizi české národní identity, dovolte také mně, abych se zúčastnil několika vlastními pohledy. Nikoli ovšem do vzdálené české minulosti, ani na původní poměrně složitý emancipační vývoj tohoto národa, ani na jeho dávné zjevné úspěchy minimálně v evropském kontextu, nýbrž na to, jak a proč tohle všechno bere doslova před našima očima svůj zákonitý, neodvratný konec. Protože cesta k pochopení tohoto zhoubného procesu je ke spatření kdesi docela jinde, než jak se obecně má.

Na zmíněných stránkách tohoto periodika jsem se již několikrát rozepisoval o Češích a jejich věčném „Sudetoněmeckém problému“, a to v celé jeho šíři od historicky doloženého vrcholného středověku až po finále druhé světové války (a vším, co u nás tomuto dějinnému zlomu bezprostředně následovalo). Ale nejen to: v běhu posledních let jsem na toto téma napsal (a hlavně vydal) hned několik, proč to nepřiznat?, vcelku dobře přijatých knížek. Také ty se jím zabývaly v celé jeho historické šíři, i když jsem v nich celkem pochopitelně akcentoval především události první poloviny 20. století.

Debatní klub o Blízkém východě

Břetislav Tureček a Tomáš Laně v novém Debatním klubu.

Blízký východ je označením oblasti Osmanské říše. Pro území kolem Perského zálivu a Afghánistánu pak vznikl pojem Střední východ. Blízký a střední východ jsou názvy vzniklé v období koloniálního panství Britské říše, která zanikla stejně jako říše Osmanská. Na jejich místě se objevily nové státy a s nimi problémy, které s přestávkami trvají prakticky neustále. Stačí vyzdvihnout Kurdy, na které si při kreslení hranic jaksi zapomělo. Nebo Palestinu, která po druhé světové válce ustoupila evropským sionistům, kteří založili stát Izrael. Místo Osmanské říše vzniklo pod vlivem Mustafa Kemala Atatürka sekulárně politicky orientované Turecko, kde se již nějakou dobu zabydluje pojem politický islám.

Několik desítek sudetských Němců podalo trestní oznámení na dva české autory kvůli hanobení etnické skupiny a podněcování k nenávisti

Hornorakouský deník „Neues Volksblatt“ cituje z knihy Jiřího Krutiny a Jiřího Vacka „Němci“ 

Kniha Němci, vydaná v roce 2010 dvojicí českých autorů, vyvolala pozornost a především pobouření za hranicemi České republiky (Náš směr před delší dobou o této knize informoval). Publikace Jiřího Krutiny a Jiřího Vacka, kterou se v České republice snaží popularizovat mimo jiné jeden z nejaktivnějších funkcionářů Českého svazu bojovníků za svobodu, podle velkého počtu sudetských Němců žijících dnes v Horním Rakousku a Bavorsku naplňuje skutek trestného činu „hanobení rasy, národa, etnické nebo jiné skupiny osob“ a „podněcování nenávisti vůči skupině osob“. Jak poznamenává hornorakouský deník Neues Volksblatt (vydávaný místní lidovou stranou ÖVP, vládnoucí nejen v této spolkové zemi, ale i na celostátní úrovni), kniha Němci překypuje nejen historicky neudržitelnými tvrzdeními, ale „prezentuje se především jako protiněmecký pamflet“.

Jak vznikla Velká vlastenecká válka

Tomáš Krystlík

Zajatí sovětští granátníci a vojáci dělostřelectva. (Fotogra-
fie z německého časopisu Signal, r. 1941. 
Fotorachiv Lukáše Beera.)

Pojednal-li jsem před časem o otázce viny za rozpoutání druhé světové války, je na čase zabývat se též rozšířením války i na Sovětský svaz.

Byla to sovětská nenasytnost, která přiměla Hitlera napadnout SSSR, neví se však do jaké míry. Podle německo–sovětského paktu z 23. 8. 1939 připadlo z baltských zemí do sovětské sféry jen Lotyšsko, Estonsko a Finsko, zatímco celé litevské území mělo připadnout do „německé sféry vlivu“. Vývojem válečných událostí po 17. 9. 1939 se zmocnila většiny území Litvy Rudá armáda a roku 1940 uspořádala „plebiscit“, ve kterém lid této země požádal o přijetí do rodiny národů SSSR. To se upravilo dílčí změnou tajné doložky 26. 9. 1939. Hitler po dalším porušení rozdělení zájmových sfér podle tajné doložky smlouvy obsazením Besarábie a Bukoviny Sovětským svazem 28. 6. 1940 žádal po Moskvě dodržení dohody. Vjačeslav Molotov dal v červenci 1940 Berlínu najevo, že se Moskvě o tom jednat momentálně vnitropoliticky nehodí.

Smějeme se s Pepíčkem – „Pro velký zájem vyprodáno!“

Předcházející humor z EJHLE na téma: Zásobování - Totální nasazení - Alibisti - Osvobození - Rudý Joe, Čurča a spol. - Edvard Beneš - Honza Masaryk - Betonáři - Volá Londýn, govorít Moskvá! - Evžen Löbl a UNRRA
Lukáš Beer
(s využitím uvedených studijních pramenů) 

Beneš s Titem. (Snímky: Fotoarchiv Lukáše Beera)

V letech 2010-2012 se mohli čtenáři na stránkách Našeho směru v rámci seriálu na pokračování důkladně seznamovat s obsahem ilustrovaného humoristického časopisu Ejhle, vydávaného od počátku roku 1944 až do konce války v Praze. Poslední číslo tohoto v mnoha ohledech velmi pozoruhodného periodika, nápadně se vymykajícího běžnému propagandistickému duchu zglachšaltovaného protektorátního tisku té doby, vyšlo 15. dubna 1945. Díky důkladné a přínosné studii dvojice mladých historiků [1], věnujících se této doposud blíže nezkoumané matérii, dnes můžeme nahlédnout nejen do zákulisí tvorby tohoto časopisu, ale i zkoumat poválečný osud hlavních postav, které stály za kreslenými vtipy a za velkým množstvím satirických textů zveřejňovaných v Ejhle.

Kauza s Hitlerovými projevy pokračuje příští týden u brněnského Krajského soudu

Ve středu 17. prosince ráno se koná veřejné zasedání o odvolání proti zářijovému zprošťujícímu rozsudku Městského soudu v Brně v „trestní věci proti Beer a spol.“, jak je případ stíhání knižního vydání projevů Adolfa Hitlera v prosinci 2012 nyní označován v příslušném úředním spisu. Kompletní informace ke kauze čtenář nalezne ZDE. Senátu bude předsedat Vlastimír Čech. Krajský soud v Brně sídlí na ulici, která byla po válce pojmenována po bývalém americkém prezidentu, jehož jméno také figurovalo ve znění obžaloby – na Rooseveltově 16. Jednání probíhá (pokud nedojde ke změnám) v místnosti č. 15 (I. nádvoří) od 8:30 hodin. V nejbližších dnech budou zveřejněny další informace. (-lb-)

Na obranu evropského dědictví a identity

Evropa potřebuje znovu získat sebeurčení, jež bude prosto všech forem cizího vlivu. Evropský lid se bude muset společně postavit na svou obranu před cizí intervencí. Evropské národy mají odlišné, přesto úzce spřízněné kultury. Kulturní identita obohacuje a dává smysl životům jedinců i společenství.

Evropské kultury jsou ohroženy „globalizací“ ekonomiky, která upřednostňuje bezodkladnou poptávku konzumenta před významem místa či úctou k duchovním hodnotám a kulturnímu dědictví. Cizí společnosti, televizní mýdlové opery, noviny, reklama a velká část hudebního průmyslu šíří uniformní, nízkou kulturu, založenou na materialismu a krátkodobých vztazích, dle níž je jedinec redukován na úroveň pasivního konzumenta. Globalizace je založena na ignorování minulosti a lhostejnosti vůči budoucnosti – a na současnosti, pro níž je stále charakterističtější krize ekologická i duchovních hodnot. To činí nezbytným odmítnout veškeré formy utlačovatelského cizího imperialismu, jakým je mezinárodní finanční kapitalismus, sionismus a podobně, a nalézt opatření zaměřená na znovuzískání živého zájmu o sebeurčení evropského lidu. NATO je vojenská síla, jež je evropskému kontinentu cizí, a je vytvořena a užívána pouze se záměrem vojensky prosadit záměry Západu.

Nacionální socialismus a „evropská myšlenka“ (7.)

Předchozí části: 1. část – 2. část – 3. část – 4. část – 5. část – 6. část
Od „Velkogermánské říše“ až po „Evropskou konfederaci“ – pestrost nacionálněsocialistických konceptů v průběhu války
Lukáš Beer

České prostředí trpí žalostnou, ne-li katastrofální úrovní, pokud jde o publikování textů a studií, pojednávajících o evropských nacionálněsocialistických konceptech. Což ani v podstatě není ničím překvapujícím, uvědomíme-li si, k jakému nevědeckému a otřesnému zkreslování dějin dochází dokonce i na české akademické půdě, jak jsme zde před časem ilustrovali. Což potom nemá daleko ani od hrubě zkreslujících velmi odborně se tvářících textů o „Hitlerově cílech ovládnutí světa“, publikovaných v českém jazyce a odporujících poznatkům historické vědy. Bohužel ani některé alternativní pokusy neněmecké provenience, přístupné českému čtenáři a zabývající se touto tématikou (jichž je poskrovnu), se nevyhýbají některým standardním chybám. Např. v publikaci Dobrovolníci za Evropu se autor pokouší vykreslovat názory Adolfa Hitlera na koncepce uspořádání světa po „konečném vítězství“ citací z díla Hermanna Rauschninga, který ve své knize, vydané již během 2. světové války, předstíral, že své dílo o „rozmluvách s Hitlerem“ sepsal z paměti po mnohých osobních setkáních s ním. Přitom již v osmdesátých letech bylo prokázáno, že Rauschningovo dílo je z naprosté většiny smyšleným podvrhem a německá historická věda jeho smyšlené citáty Hitlera už třicet let nebere vážně.

Divíte se dnešnímu „Česku“? Ale proč? Přece máte, co jste chtěli!

Václav Junek 

Už před nějakým časem (v říjnu) jsem pro Náš směr napsal celkem nikterak rozsáhlý článek o nekontrolovaném a zejména svévolném šíření muslimské, chcete-li mohamedánské víry v českém (a moravském) prostředí. V jeho záhlaví jsem se ptal „Čím může končit aféra s muslimskými šátky?“ a seč jsem mohl, varoval jsem před tímto sice latentním, nicméně klíčovým nebezpečím, jemuž sami sebe s takovým klidem a tak netečně vystavujeme. Přirozeně, že i tento můj pokus dopadl jako vždycky. Tedy docela stejně jako tomu bylo s příslovečným hlasem volajícího na poušti, protože se nejenže v té věci nestalo vůbec nic, ale ani nadále to na cokoli lepšího ani trochu nevypadá.

„Wikileaks“ anno 1933-1938

Důvěrné zprávy československých diplomatů z let 1933-1938 

V poslední době vzbudilo velký rozruch zveřejnění důvěrných vládních dokumentů. Něco podobného uskutečnily německé úřady po zřízení Protektorátu, když měly přístup k dokumentům československé vlády. Nalezeny byly například četné stvrzenky zahraničních novinářů, kteří ve svých listech po celém světě psali tendenční zprávy za účelem ovlivňování veřejného mínění. Otištěny byly tyto podklady v německy psané knize Rudolfa Urbana Demokratenpresse im Lichte Prager Geheimakten ("Demokratický tisk ve světle tajných pražských úředních spisů", 1940). Pohled do zákulisí umožňují také důvěrné zprávy československých diplomatů adresované své vládě, kterých si historikové všímají ještě velmi málo. Byly publikovány v knize Europäische Politik 1933-1938 im Spiegel der Prager Akten ("Evropská politika v zrcadle pražských úředních spisů", Essen 1942, 135 stran) profesorem Berberem a dalekosáhle potvrzují sudetoněmecké stanovisko. Nejzajímavější vybrané části jsou následovně heslovitě uvedeny. Zprávy jsou (stejně jako v knize prof. Berbera) chronologicky řazeny a lze je citovat dle uvedeného data. (Za datem stojí v závorce funkce, jméno a služební místo nasazení daného autora zprávy.)

Stadler: Merkelová se chová jako guvernérka amerického spolkového státu Germany

Stadler (vlevo)  kritizuje zahraniční politiku Merkelové a podpořil požadavek 
německého politika Platzecka (vpravo), aby hlasování na Krymu bylo 
"legalizováno". Foto: Screenshot YouTube / Deutschland+Russland / Kurier.

Považuji paní Merkelovou za jednu z největších katastrof, které se v novějších německých dějinách vůbec mohly přihodit. Paní Merkelová není podle mého názoru kancléřkou Spolkové republiky Německo, nýbrž je guvernérkou amerického spolkového státu Germany. Přesně tak se chová. Administrace ve Washingtonu se na své vlastní guvernéry v Americe nemůže tak dobře spoléhat jako na paní Merkelovou.“ Ewald Stadler – rakouský konzervativní politik, který se letos zúčastnil jako nezávislý pozorovatel lidového hlasování na Krymu a voleb na východní Ukrajině, nešetřil na své poslední přednášce kritickými slovy. Tiskovou konferenci spolkové kancléřky Angely Merkelové při příležitosti summitu G 20 v Sydney (Náš směr přinesl vlastní článek) označil Stadler za „skandál“ a pokračoval: „Jak jí může vůbec napadnout pořádat tam hubování na adresu pana prezidenta Putina? Jak tuto dámu vůbec může napadnout prohlašovat, že její trpělivost s Putinem je u konce? Co si namlouvá? Zaspala 2. světovou válku nebo co? Jak tuto dámu může napadnout prohlašovat, že Rusko musí obnovit teritoriální integritu Ukrajiny a Krym se má jaksi vracet Ukrajině? To je neuvěřitelné.“ Stadler připomíná paradoxní postoj „Západu“ k problematice Kosova a jeho odloučení od srbského státního útvaru: „Takže podle čeho se máme řídit? A to je přesně problém paní Merkelové. A přitom jedním dechem navíc prohlašuje, že je mimochodem pro to, aby s Američany byla pokud možno co nejdříve uzavřena dohoda o volném obchodu. Tím hned ukázala, kde stojí. Žádný člověk v Evropě tuto dohodu o volném obchodu nechce.“

Češi trpí absencí hodnot – potřebují nové národní obrození?

Debatní klub o hledání české národní identity

Jan Urban a Jaroslav Bašta v novém Debatním klubu

Historický exkurz do české minulosti je vždy sledovaný s jistým povzdechem každého, kdo je ochotný akceptovat něco více než citace Aloise Jiráska. Porozuměním české historii lze dosáhnout i jistého stupně porozumění toho, jací jsou Češi. Jaký jsme národ z hlediska vlastností projevujících se konkrétními činy v určitých dobových událostech, z nichž celá řada byla fatální. To vše dnes lze nahlížet bez větších problémů, ale někdy s rozpaky, snad i studem. Jindy zase s hrdostí a pýchou. A je otázkou poměrů těchto pocitů, tedy zda převažuje hrdost nebo rozpaky...

Pejorativní označení?

Česky psaný zpravodajský portál Eretz.cz (podle vysvětlení Wikipedie „český internetový portál, zaměřený výlučně na Izrael“) přinesl nedávno tuto zajímavou zprávu, nadepsanou Ukrajinský Žid bojující proti ruským separatistům hrdinou Ukrajiny, od svého autora publikujícího pod jménem Max Blaustein: „Se svým šedým plnovousem a samopalem Kalašnikov AK-47 vypadá Ašer Josef Čerkaský jako Fidel Castro. Pro Ukrajince se tento ortodoxní žid, bojující v rámci praporu Dněpr proti proruským separatistům na východě země, stal hrdinou. V neděli [23.11. – pozn. NS] Čerkarského účast v boji ocenil jeden z nejmocnějších mužů současné Ukrajiny Boris Filatov, zástupce a pravá ruka židovského oligarchy a guvernéra Dněpropetrovské oblasti Igora Kolomojského...“

Brno 8. 12. 2014: Diskusní večer s historikem na téma „Mnichov a Beneš“

Hnutí Červenobílých zve na svůj 37. diskusní večer, který proběhne netradičně již v pondělí 8. prosince od 19:30 v Clubu Alembiq na ulici Údolní 46 v Brně (bližší informace ZDE). Na téma Mnichov a Beneš bude přednášet český historik a vysokoškolský pedagog PhDr. Libor Vykoupil, Ph.D.

Anotace: Přednášející se zaměří na mnichovskou genezi od událostí, které dohodě předcházely, počínaje již tzv. ženevskou odzbrojovací konferencí v roce 1932, až po samotné jednání v Mnichově, se zvláštním zřetelem k postavě čs. ministra zahraničí a pozdějšího prezidenta Edvarda Beneše.

Nacionální socialismus a „evropská myšlenka“ (6.)

Předchozí části: 1. část – 2. část – 3. část – 4. část – 5. část
Exkurz do vizí „nové Evropy“ v tisku zemí jihovýchodní Evropy v letech 1941-1942
Lukáš Beer

Prvního kongresu Unie národních novinářských svazů v 
Benátkách se v dubnu 1942 zúčastnil ministr Emanuel Moravec, 
který zde vystoupil s projevem. V jeho doprovodu byl i šéf 
Centropressu Václav Fiala.

Několik málo dní po ukončení zakládajícího kongresu Evropského svazu mládeže ve Vídni, jehož poselství, významu a koneckonců i převádění jeho myšlenek do praxe se věnovalo několik předchozích kapitol, se taktéž ve Vídni ve dnech 26. a 27. září 1942 konala prezidiální schůze Unie národních novinářských svazů. Bylo čirou náhodou, že toto mezinárodní jednání zástupců tisku proběhlo jen krátce po mezinárodním setkání mládežnických organizací velkého počtu evropských národů, jež se rozhodly spolupracovat a utužovat vzájemné styky v duchu budování „nové Evropy“. Neexistovala zde žádná návaznost. Nicméně je pozoruhodné, že i na této půdě mezinárodního novinářského svazu zemí Osy a jejich spojenců zrály myšlenky a představy o novém uspořádání Evropy v případě jejich vítězství. Těžiště těchto úvah se ale tvořily ovšem pouze státy jihovýchodní Evropy.