Smějeme se s Pepíčkem – „Pro velký zájem vyprodáno!“

Předcházející humor z EJHLE na téma: Zásobování - Totální nasazení - Alibisti - Osvobození - Rudý Joe, Čurča a spol. - Edvard Beneš - Honza Masaryk - Betonáři - Volá Londýn, govorít Moskvá! - Evžen Löbl a UNRRA
Lukáš Beer
(s využitím uvedených studijních pramenů) 

Beneš s Titem. (Snímky: Fotoarchiv Lukáše Beera)

V letech 2010-2012 se mohli čtenáři na stránkách Našeho směru v rámci seriálu na pokračování důkladně seznamovat s obsahem ilustrovaného humoristického časopisu Ejhle, vydávaného od počátku roku 1944 až do konce války v Praze. Poslední číslo tohoto v mnoha ohledech velmi pozoruhodného periodika, nápadně se vymykajícího běžnému propagandistickému duchu zglachšaltovaného protektorátního tisku té doby, vyšlo 15. dubna 1945. Díky důkladné a přínosné studii dvojice mladých historiků [1], věnujících se této doposud blíže nezkoumané matérii, dnes můžeme nahlédnout nejen do zákulisí tvorby tohoto časopisu, ale i zkoumat poválečný osud hlavních postav, které stály za kreslenými vtipy a za velkým množstvím satirických textů zveřejňovaných v Ejhle.

Jeden z autorů této studie – Petr Karlíček – se dlouhodobě zabývá historií politické karikatury na našem území a kromě toho především moderními dějinami střední Evropy, českým a slovenským pohraničím. Jeho kolega Volker Mohn se zabývá českými a slovenskými dějinami 20. století, porovnáváním nacionálněsocialistické politiky v jednotlivých satelitních či obsazených zemích, pražskou kulturní scénou v období Protektorátu a otázkou rozhlasové a jiné propagandy v Třetí říši a v období Studené války v Evropě. Následující text se z velké míry opírá o poznatky této autorské dvojice, přičemž jsou tyto doplněny o vlastní obrazový materiál a mnou poskytnuté zajímavé doplňující informace z archivních podkladů.

Vy tedy tvrdíte, že tohle Vám podstrčil někdo tajně v tunelu?

Kdo stál vlastně za vydáváním časopisu a které osoby jej vytvářely? A jak je vůbec možné, že takovýto časopis, nebývale a nepokrytě operující s tehdejší „ilegální“ šeptanou propagandou a s informacemi, vysílanými emigrantskými rozhlasovými stanicemi v Moskvě a Londýně, směl v Protektorátu vycházet? Přeci jen je dobré si připomenout, že v mnoha kreslených vtipech a textech autoři otevřeně spekulovali s porážkou Německa a s představami o tom, jak by mohlo vypadat „osvobození“. Dochovaly se zprávy, jak tehdejší česká veřejnost tento – na válečné poměry v Protektorátu nákladně produkovaný (v době nedostatku novinového papíru) – časopis celkově přijímala? A byli spolupracovníci Ejhle po květnu 1945 za své politické kreslené vtipy, namířené velmi často proti prezidentu Benešovi, proti Spojencům ale také i proti židovskému etniku, nějakým způsobem trestně stíháni? To byly poutavé otázky, na které se autoři studie snažili ve své práci najít odpověď.

První číslo čtrnáctideníku Ejhle vyšlo v lednu 1944, tedy v době, kdy německá branná moc byla nucena ustupovat na všech frontách, což nezůstalo utajeno jak českému, tak i německému obyvatelstvu Protektorátu. [2] Kromě toho již nejpozději od poloviny roku 1943 žila naprostá většina českého obyvatelstva v přesvědčení, že válka skončí za krátkou dobu v neprospěch Německa, přičemž se tyto nálady přenášely i na místní německé občany. [3]

Ačkoliv se skutečný původ a iniciátor vydávání časopisu Ejhle měl uchovat před veřejností v utajení (což se dokonce dokonale zdařilo), nasvědčuje dochovaný archivní materiál, že s nápadem vydávat česky psaný a bohatě ilustrovaný, z velké části politicky zaměřený časopis přišel Karl Hermann Frank. [4] Přičemž není obtížné dovodit, že se zjevně musel inspirovat vydáváním a stylem prvorepublikového humoristického časopisu Šejdrem, ale také i úspěchem propagandistických rozhlasových skečů psané Josefem Opluštilem mezi českým obyvatelstvem. A nový produkt Ejhle skutečně v mnoha směrech na obojí navazoval jak po obsahové stránce, tak i po stránce jazykového stylu. (Jaké oblibě se těšily Opluštilovy politické skeče, zaměřené z velké části proti Edvardu Benešovi a jeho „exilové vládě“, se lze dočíst v tomto článku. Jsou zde citovány i dobové situační zprávy Sicherheitsdienstu.)

Frankův podnět

V listopadu 1943 pověřil Karl Hermann Frank kulturní oddělení (IV) svého ministerstva pod vedením SS-Sturmbannführera Martina Wolfa, aby „se okamžitě chopilo“ přípravných prací na „vydávání českého ilustrovaného humoristického časopisu“. Frank ve svém dopise konkretizoval i své osobní představy o tom, jak by měl časopis vypadat. Navrhoval, aby periodikum obdrželo název „Pepíček“, a zdůraznil, že nejdříve bude potřeba nalézt nějakého dobře placeného českého šéfredaktora, který kolem sebe vytvoří kruh stálých spolupracovníků. Podle něj bylo k dispozici už nyní dost obrazového a textového materiálu pro dvě až tři vydání: „Když budou mít tato první čísla úspěch, lze s jistotou předpokládat, že mezi obyvatelstvem se průběžně budou hlásit spolupracovníci, obzvláště pokud v každém čísle bude obyvatelstvo vyzváno, aby zasílalo vtipy a kresby. Za účelem uchování anonymity zasílatele může být přitom dohodnuta šifra na zaplacení honorářů.“

Dále Německý státní ministr Frank navrhoval, aby časopis vycházel minimálně každý druhý měsíc. Obsahem „by nebyly pouze politické vtipy – ačkoliv je třeba se na tyto soustředit – nýbrž také vtipy všeobecného druhu“. A velmi podstatná byla tato poznámka: „Cenzor musí dostat za úkol, aby cenzuroval tak velkoryse, jak je vůbec možné. Měly by být povoleny také ještě únosné vtipy o Němcích stejně jako o německých poměrech, dále vtipy o stravovací situaci, momentální situaci s brambory a se zeleninou, historky od trhovkyň a podobné věci, také humorný koutek o české společnosti a obzvlášť vzpomínky na československou minulost, rozhovory o skandálních aférách a společenské drby o známých českých osobnostech, které jsou teď v emigraci; viz dřívější české humoristické časopisy jako Šejdrem atd., které měly svého času vysoký odbyt a které mohou pro nový časopis částečně posloužit jako vzor.“ Frank dále poznamenal, že při vytváření nového časopisu by bylo vhodné využívat také obsah vysílání „emigrantských vysílaček“, ten by měl být zesměšňován a mělo by se s ním polemizovat. „Za podstatné považuji, aby se našel vhodný český šéfredaktor, který by eventuálně anonymně, ale – jak už bylo naznačeno – dobře zaplacen sám měl z činnosti radost. Poskytnu peněžní prostředky pro zvláštní honoráře.“ [5]

Ejhle muselo ještě koncem prosince 1943 nejdříve projít předepsaným schvalovacím řízením na pražském policejním ředitelství, respektive na ministerstvu lidové osvěty. Dokonce i vůči kompetentnímu policejnímu úřadu zůstávaly pozadí a totožnost pracovníků humoristického časopisu utajeny. V příslušné žádosti bylo na místě vydavatele uvedeno „Nakladatelství Ejhle“ se sídlem Na Florenci 13 v Praze 2, a jako šéfredaktor Jaroslav Zahradník. Úředníci pražského policejního ředitelství ovšem nepochodili, když si chtěli ověřit totožnost Zahradníka. Na svůj dotaz nakonec nedostali odpověď od „Nakladatelství Ejhle“, ale přímo od Friedricha Rudla, generálního ředitele pražského nakladatelství Orbis. Rudl jim „telefonicky sdělil, že jméno [...] šéfredaktora je krycím jménem. Další údaje k osobě a bydlišti tohoto šéfredaktora odmítl uvést.“ Ve skutečnosti toto vydavatelství existovalo jen na papíře. Adresa „Na Florenci 13“ nabízela pouze oficiální poštovní schránku, na kterou bylo možné zasílat příspěvky a čtenářské dopisy. To, že se do schvalovacího řízení vložilo nakladatelství Orbis, nebyla náhoda. Do jeho kompetence totiž spadal tisk a distribuce časopisu. Rudl osobně se dokonce dost možná podílel na plánování Ejhle a pomáhal při hledání vhodného personálu. Čtenáři nového časopisu se neměli nikdy dozvědět o pozadí vzniku. [6]

Ohlas mezi českou veřejností

Frankův návrh názvu časopisu „Pepíček“ nakonec sice neprošel, ale tato fiktivní osoba se v periodiku pravidelně objevovala v rámci výpravného seriálu o Pepíčkových zážitcích reportéra. Takticky byla poselství zveřejňovaná v Ejhle směřována úplně jinak než v běžných úvahách protektorátního tisku, oslovovala běžně tabuizovaná témata (obsah šeptané propagandy, zásobovací potíže, protiněmecké narážky, naděje širších vrstev obyvatelstva v „osvobození“, ilegální poslech zahraničního rozhlasu apod.) rafinovaným satirickým způsobem – v některých výtiscích časopisu lze ve vtipech dokonce nalézt narážky přímo na samotného K. H. Franka. Tento styl měl u českých čtenářů vyvolat sympatie a souhlas s „objektivním“ postojem časopisu. Čtenář byl proto přístupnější politické kritice Spojenců nebo Edvarda Beneše, než tomu bylo v případě běžného tisku, který vyvolával z pohledu Německého státního ministerstva kontraproduktivní efekt. Účinku Ejhle na vrstvy českého obyvatelstva měla napomáhat nakombinovanost s velkou řadou zcela nepolitických vtipů a poměrně velký podíl z nich měl na tehdejší dobu lascivní podtext.

Jak tedy česká veřejnost časopis přijímala?

První číslo z ledna 1944 vyšlo v nákladu 10.500 výtisků. Ejhle se prodávalo v knihkupectvích a novinových stáncích. Kromě toho byla následující vydání časopisu šířena také jinými, nekonvenčními způsoby prodeje. Koncem ledna 1944 se na ministerstva, úřady i průmyslové podniky písemně obrátil Rudolf Kasper a upozornil je na existenci nového periodika. Kasper byl pověřencem Německého státního ministra pro péči o pospolitost (Beauftragter des Deutschen Staatsministers für Gemeinschaftsverpflegung). Byl zároveň rozesílán zkušební exemplář a zároveň se doporučovalo časopis například vyvěšovat a vystavovat v jídelnách, kantýnách apod. [7]

Přijetí časopisu mezi obyvatelstvem Protektorátu si německé bezpečnostní složky každopádně pochvalovaly. Sicherheitsdienst zdůraznil, že první vydání z ledna 1944 bylo „v nejkratším čase vyprodáno“ – a to i přesto, že v té době ještě nevyšlo zmíněné „doporučení“ státního ministerstva a prodej běžel jen přes obchodníky s novinami. Ti se navíc měli vyjádřit v tom smyslu, „že by potřebovali větší počet exemplářů, aby mohli uspokojit živou poptávku“. Řídicí úsek SD v Praze (SD-Leitabschnitt Prag) vypozoroval, že „Češi projevili velkou zvědavost ohledně obsahu a časopis si různě předávali z ruky do ruky. [...] Odmítavé hlasy byly dosud jen ojediněle vysloveny nahlas, nicméně i ony tu a tam přiznávaly, že některým vtipům se člověk přece jen musí smát.“ V březnu 1944 shrnul SD znovu reakci českého obyvatelstva: Časopis „se i nadále těší velké oblibě široké masy českého obyvatelstva, takže každé nové vydání [...] je ve velmi krátkém čase rozebráno“. Redakce prý zaznamenávala denně mnoho objednávek a nové předplatné. Obchodníci s novinami navíc pravidelně požadovali větší dodávky. Citován je v denní situační zprávě například obchodník s novinami z Brna: „Získaný počet byl rozebrán pod rukou během půl hodiny.“ Jiný vlastník prodejního stánku si měl rovněž stěžovat na příliš malý příděl: „Deset exemplářů je pro mě bohužel žalostně málo. Prodal jsem je, ještě než jsem došel z pošty domů. Pošlete aspoň 100 kusů.“

Denní zpráva SD z 25. ledna 1944 dokonce udává počet 80.000 zájemců o odběr Ejhle, kteří se zaregistrovali. V únoru vzrostl náklad již na 35.000 kusů. Závazných objednávek pak mělo být přes 100.000. Propagandistický účinek listu tedy SD v téže zprávě vyhodnotil jako úspěšný: „Velký ohlas, který humoristický časopis nalezl zejména u dělnictva, ale do velké míry i v ostatních vrstvách českého obyvatelstva, ukazuje, že Čech má velmi rád i politické vtipy, pokud jsou mu předkládány ve vhodné formě, což ospravedlňuje domněnku, že se touto cestou nechá ovlivnit snadněji, než jinými propagandistickými prostředky.“

Na druhou stranu byla zvláště v „protiněmeckých kruzích“ zjištěna rostoucí nelibost kvůli Ejhle – podle názoru SD tkvěla příčina v tom, že rozpoznaly „silné možnosti propagandistického ovlivňování“ tohoto listu. Ačkoli obyvatelstvu není známo přesné pozadí časopisu, přesto za ním tuší německý dohled, protože „odpovědní každého jiného časopisu, kteří by zveřejňovali podobné vtipy o momentálním válečném dění a vedoucích osobnostech, by prý okamžitě museli počítat s koncentračním táborem“. Kritiku měl vzbudit zejména vulgární styl jazyka: „Mnohé podnikové výbory, především těch závodů, ve kterých jsou zaměstnány ženy, zaujaly písemné stanovisko proti veřejnému vystavování, protože humoristický list takového pochybného morálního vyznění se v žádném případě nehodí do současného podniku.“ Naproti tomu vůči ostatním vtipům a karikaturám „předních českých emigrantů a dřívějších poměrů“ nezaznamenal řídicí úsek SD v Praze téměř žádné námitky. V březnu 1944 SD vyhodnotil vydávání humoristického časopisu Ejhle jako „naprostý propagandistický úspěch“. [8]

Pokračování ZDE

Prameny:

[1] Petr Karlíček – Volker Mohn: „Naprostý propagandistický úspěch“? Humoristický časopis Ejhle (1944-1945). In: Acta Universitatis Carolinae, 2013. S. 177-214.

[2] Tamtéž.

[3] Lukáš Beer: Hitlerovi Češi. Guidemedia Brno, 2014.

[4] Petr Karlíček – Volker Mohn: „Naprostý propagandistický úspěch“?...

[5] Dopis Karla Hermanna Franka Martinu Wolfovi z 22. 11. 1943. NA, Fond 110 Německé státní ministerstvo pro Čechy a Moravu, 110-12/97.

[6] Petr Karlíček – Volker Mohn: „Naprostý propagandistický úspěch“?...

[7] Tamtéž.

[8] Tamtéž.