Na zmíněných stránkách tohoto periodika jsem se již několikrát rozepisoval o Češích a jejich věčném „Sudetoněmeckém problému“, a to v celé jeho šíři od historicky doloženého vrcholného středověku až po finále druhé světové války (a vším, co u nás tomuto dějinnému zlomu bezprostředně následovalo). Ale nejen to: v běhu posledních let jsem na toto téma napsal (a hlavně vydal) hned několik, proč to nepřiznat?, vcelku dobře přijatých knížek. Také ty se jím zabývaly v celé jeho historické šíři, i když jsem v nich celkem pochopitelně akcentoval především události první poloviny 20. století.
Jenomže to vlastně byl svým způsobem teprve až přirozený důsledek mého zájmu o tuto problematiku – protože jsem se jí věnoval takřka tváří v tvář, a hlavně už dávno předtím.
Je sice pravda, že (až na prokazatelné přímé rodinné kořeny na Šumavě ve třetím kolenu) náš rod ze Sudet v zásadě nepochází. O to je však už i pro mne zajímavé, jak a do jaké míry jsem už od raného dětství přilnul k severním oblastem České kotliny, zejména k Děčínsku, Šluknovsku a konečně i Liberecku. Třebaže se nedá říci, že bych měl s tím regionem společného cokoli přímo, prožil jsem zde postupně dlouhý čas od dětství, přes dospívání, přes četná zdejší pracovní vytížení, konečně až dosud. Takže i když opravdu nejsem tamní rodák, zatraceně mnohé, k čemu zde postupně došlo od padesátých let minulého století po dnes, jsem měl (a pořád mám) doslova z první ruky. Mohu tedy když už ne přímo hodnotit, tedy alespoň mít na celou řadu zdejších záležitostí vlastní, řekněme přinejmenším vážně míněný názor.
„Moravský“ aspekt česko-německého sudetského problému sice vlaně neznám, ale i tak mám za to, že se alespoň v zásadě od toho zdejšího zase tolik neliší. Avšak pokud jde o severní Čechy a jejich poválečnou historii, kde se naopak orientuji, vidím ji v řekněme pěti vývojových fázích:
1. fáze (od května do podzimu 1945)
„Divoký odsun“, jemuž následoval „Odsun“ řekněme oficiální (a lišil se od prvního tím, že vyhánění Němci byli alespoň tu a tam vagónováni). Především však bezuzdné loupení, krádeže, násilí a vraždy ve velkém – to vše pácháno Čechy ve smyslu potírání „kolektivní viny“ na vlatních legitimních spoluobčanech, kteří se v drtivé většině případů provinili jen svou národností.
To, že prezident Beneš všechny tyto hrůzy z moci úřední nakonec řádně omilostnil (a jejich pachatelé tak byli bez viny), považuji – po kolektivní české kolaboraci Čechů s okupačním režimem v letech 1939-1945 – za další velkou ránu, kterou dostala morálka „národa Masarykova, husitů“ a třeba „Tyršova“. Jestliže bylo uzákoněno, že všechna provinění, dosud běžně trestaná podle zásad, respektovaných už od biblických časů, jsou vlastně v pořádku, byl to vlastně prvopočátek českého sešupu až do propasti, v níž se národ, o kterém je řeč, nachází dnes.
2. fáze (do roku 1948)
Neříkám, že tomu tak nutně bylo se všemi, šlo však vesměs o demografický odpad, jehož příslušníci byli už po generace neúspěšní ve vnitrozemí a nyní jim kynula naděje, že zde konečně dostanou něco, na co by se sami ve svém původním prostředí nikdy nezmohli.
3. fáze (celá padesátá léta až po konec let šedesátých)
Po roce 1948 se počet novodobých „českých hraničářů“ rozrostl kromě sem vysídlovaných cikánů a dalších bezcenných a neperspektivních sociálních skupin navíc o ty, které do Sudet komunistický režim vyháněl z politických důvodů. Avšak nejen že všech těchto „osídlenců“ bylo dohromady málo a svými kvalitami nikdy nemohli stačit na revitalizaci původního pohraničního průmyslu i zemědělství. Především však popsaným způsobem došlo ke zřetelnému rozdělení Čechů na ty z nížin a ty, žijící v pohraničí. Přičemž (a to je pro naše téma
4. fáze (čas „normalizace“ a doba do roku 1989)
Absentující rozvitý život v Sudetech významným způsobem ovlivnili chataři a hlavně chalupáři. Ale místní prostředí se už předtím (vždy ovšem z moci úřední) měnilo věru výrazně.
Po roce 1945 neopravované architektonické prvky přirozeně odcházely, stejně jako se rozpadaly technické památky a díky kolektivizaci dostávala i zde, v Sudetech, původní krajina docela novou tvář. Nejenže z politických důvodů braly za své původní německé sakrální stavby, připomínky důležité specifické architektury a třeba aleje i Boží muka. Nikoli bez důležitosti je v této souvislosti plánovitá likvidace původních sudetoněmeckých hřbitovů – ty musely nutně mizet jednak jako doklad mohutnosti a síly původního obyvatelstva, jednak jako sice tichý, nicméně výrazný apel na pocuchané české svědomí.
Centra i okraje sudetoněmeckých měst byly v té době už neodčinitelně hyzděny výdobytky „moderní socialistické výstavby“ a účelovým bouráním „starého“ docházelo k celé řadě naprosto necitelných zásahů do původních přirozených místních sídelních organismů.
Jestliže však kdosi „nahoře“ zamýšlel toto vandalství jako vytváření novodobého českého životního prostředí, dosáhl pravého opaku: v takto poznamenané krajině, ani v popsaným způsobem degradovaných vsích a městech, jednoduše nemůže vyrůstat a žít nic, co by nebylo těmito ranami poznamenáno na duchu a jistě i na těle.
Podle mého soudu se zde však nabízí ještě fáze pátá, která všechno předchozí významným způsobem uzavírá a stává se současně s tím jedním z přímých důvodů ztráty identity českého národa.
Území Sudet, tak jak jsem je znal dosud, se totiž zhruba s přelomem tisíciletí zase jednou proměnilo. A to tentokrát už nenávratně.
Hodně pro to udělala „ruka trhu“ a také její, obzvlášť v těchto regionech tak patrný očividný neúspěch. „Polistopadová“ konstrukce soukromokapitalistické výrobní a komerční struktury totiž právě tady naprosto selhala, takže prakticky vše, co zde jakž takž fungovalo dosud, nyní vzalo za své s konečnou platností.
Třebaže je v severních Čechách pořád patrná snaha místních po alespoň udržení zdejších hodnot, toto jejich snažení nikdy nemůže ani nahradit, ani zastřít architektonickou a urbanistickou katastrofu, k níž zde dochází v přímém důsledku neexistujícího kapitálu a konečně ani obecné vůle po čemkoli lepším.
Český stát, který není a také ani nikdy nebude s to zapravit chyby, které v Sudetech napáchal za posledních zhruba sedmdesát let, nyní ještě ke všemu předtím již definitivně rozkotal stávající zdejší dopravní infrastrukturu sítí rychlostních silnic, anebo snad dálnic, které vedou zdejší krajinou, vytýčenou docela bez nejmenšího citu a porozumění pro ni. Proto, aby se po nich křižovaly gigantické kamióny se zbožím a tovarem prakticky odkudkoli a aby se po nich každý, kdo chce, co nejrychleji dopravil z bodu A do bodu B. Přičemž je jasné, že v onom bodu B najde docela stejnou beznaděj a zmar, jako ve výchozím bode A.
Jak definitivní rozkotání dřívější výtvarné a urbanistické podoby zdejšího životního prostředí, tak toto stejně konečné doničení původní sudetoněmecké krajiny je nakonec přesně to, to si Češi, kteří sem přirozeně naprosto nepatří, zavinili jen a jen sami. Už proto, že se v tomto krajinném a demografickém paskvilu žít zdravě a smysluplně nadále již jednoduše nedá.
Co tedy bude dál? Vlastně celkem nic: v pořadí již asi pátá, zde vegetující generace, touhle všechno prostě zase přijme jako hotovou věc a bude zde žít od sociální dávky k sociální dávce dál. A bude přitom stále závislejší na ekonomice zemí a třeba jen míst, prosperujících hned za momentální česko-německou hranicí.
Vše je tedy v pořádku. Alespoň navenek. Ovšem až na to, že žádné vyšší ideály a tedy ani žádnou konkrétní identitu od této beze všeho sporu integrální „hraničářské“ součásti českého národa prostě dál už hledat nelze.
Jinými slovy: Češi zase jednou mají právě v Sudetech, kam nepatří, co chtěli. Jak oni, tak jejich předkové, anebo ti, co je sem poslali.
Těch, kteří to s „osídlováním“ původních sudetoněmeckých krajů mysleli dobře, nám může být ve všech uvedených souvislostech jej a jen líto.
Mám-li se však vrátit zpět k základnímu zadání tohoto článku: počátek konce původní české národní identity jednoznačně nastal už ve chvíli, kdy se Čechové sami, z vlastní vůle a alespoň zprvu tak rádi zbavili svého přirozeného německého geopolitického protějšku, jenž byl předtím po staletí jedinou zárukou jejich pozitivního a zejména dynamického vývoje.
V aktuálním českém případě se tedy nyní již nejedná o žádnou krizi národní identity (protože krize s sebou může případně přinést pořád ještě pozitivní další progres), nýbrž o zjevnou, neodčinitelnou a také neodvratnou konečnou tohoto ještě relativně nedávno tolik slibného národa.
Pokud se ovšem nestane zázrak v podobě příchodu jiného, nového řádu, jenž dá českým věcem jejich jedině správný význam i smysl a Čechům vrátí hodnoty, bez jejichž respektování se v současné Evropě jednoduše rozplynou a nikdo se po nich ptát už nebude.
Jistě, stane-li se tak opravdu, bude to věru až v hodině dvanácté, nicméně pořád ještě v něco takového věřím a doufám.
