Nacionální socialismus a „evropská myšlenka“ (10.)

Předchozí části: 1. část – 2. část – 3. část – 4. část – 5. část – 6. část – 7. část – 8. část – 9. část
My, Evropané
Giselher Wirsing

Na podzim minulého roku [1942 – pozn. překl.] – byl jsem tehdy přidělen štábu tankového sboru na středním úseku východní fronty – jsem dostal rozkaz, abych se za účelem vyřízení určitého úkolu vydal k německému zemědělskému veliteli v jednom malém sovětském provinčním městečku několik kilometrů za frontou. Když jsem svůj úkol vyřídil ve školní budově na kraji města, ve které se jakž takž ubytoval zemědělský vedoucí ústředí zemědělské organizace, spravující dosti velké území, neunikl mé pozornosti jeden mladý bolševický zajatec, který zřejmě hrál zvláštní úlohu v rámci samosprávné jednotky nově vytvořeného agrárního aparátu. Událo se, že německý zemědělský velitel tomuto mladému muži předal téměř v celém rozsahu obtížnou úlohu organizace mléčného hospodářství na tomto území a že tento muž navzdory válečným poměrům za frontou v rámci pokynů německého odborníka během jednoho roku dosáhl již lepších výsledků, než předtím vykazovalo ve stejném rajonu sovětské hospodářství. Vyptával jsem se po osobním osudu tohoto muže. Vyprávěl mi, že studoval literaturu na jedné sovětské univerzitě, ale záhy přitom narazil na limity, které kladla marxistická doktrína veškerému studiu v sovětském státě. Byl pak povolán do armády a v srpnu 1941 nedaleko města Jelňa přeběhl k Němcům. Ale nebyl nějakým jednoduchým přeběhlíkem. Naopak, stálo ho to mnoho dní a nocí, dokud nedosáhl svého cíle, a prý bylo nezbytné absolvovat pěší pochod dvaceti kilometrů, než se konečně ocitl za německou linií. Během toho, jak říká, bez přestání přehodnocoval své rozhodnutí, ale zůstal u něj, protože si během této cesty zemí nikoho, cesty plné nebezpečí, byl vědom toho, že „tato cesta mne vede do Evropy“.

Vladimír, tak se tento ruský student jmenoval, není žádný typický případ. Svou inteligencí a rozvážností zdaleka překonával průměr. Nicméně přesto vyjádřil přesně to, co tlumeně pociťovaly desetitisíce, vlastně statisíce Ukrajinců, Rusů a Bělorusů, když se tito lidé tím či oním způsobem dostávali do nového mocenského území Evropy ve východním prostoru. Zřídkakdy jsem tak plasticky pociťoval to zvláštní, co formuje Evropu, jako právě v rozhovoru s tímto velmi vnímavým, bledým, čilým mladým Rusem, jenž v hloubi svého srdce nosil tak pevný obraz toho, čím je Evropa, že byl kvůli tomu ochoten všechno riskovat. Část národů, které obývají východní prostor, nemá s Evropou nic společného. Sovětský člověk dokonce nemá s Evropanem nic společného, každopádně tam, kde vystupuje jako produkt sovětské výchovy ve svém zvláštním charakteru. Vladimír ale byl Evropanem. Chtěl každopádně myslet a cítit jako my. Chtěl se k nám hlásit. Samozřejmě, že se nechtěl například stát Němcem, nýbrž chtěl zůstat tím, čím pokrevně byl. Ale chtěl přitom takový být jako Evropan.

Evropa – žádný geografický, ale duchovní pojem

Všechny kontinenty jsou v první řadě pouze geografické pojmy. Severní Amerika, jižní Amerika, Austrálie a Asie – když vyslovujeme tato jména, tak před našima očima vidíme pevně narýsovaný, geografický obraz. Pouze u Evropy je tomu jinak. Tušíme, kde začíná: v oněch výběžcích a na oněch ostrovech, jež zasahují daleko do Atlantiku. Směrem na východ ale nemá náš kontinent žádné hranice, jež by byly jasné a určité. Nepatří Turecko právem k Evropě, ačkoliv také zahrnuje území, kterému se říká Malá Asie? Nepatří vysoké věže Tallinnu takřka k symbolu evropského charakteru a evropské kultury, ačkoli jen o kousek dál na východ podél zabahněného říčního toku Narvy sídlí ruský kmen, který se ještě nachází na kulturní úrovni kůlových rolníků?

Evropa – nebude pro geografy všech zemí nikdy definovatelná. Je to víc než kontinent. Evropa je duchovní pojem. Ten, kdo je Evropanem, kdo náleží do našeho jedinečného a zvláštního společenství kultury, se může poznat vždy jen podle toho, zda se k ní hlásí, zda z ní žije. Geograficky by se jinak o „Evropě“ jako o zvláštním kontinentu vůbec nedalo mluvit. Byl by to, pokud si člověk odmyslí její duchovní zvláštnost, pouze nejdále na západ protáhlý kus Asie, podobně jak tomu je například u Indie nebo u poloostrova Zadní Indie. Ale Evropa je víc, Evropa je kontinent. Z geografického hlediska téměř fikcí, je duchovně a politicky mocí a reálnou skutečností a i dnes je ještě srdcem moderního světa – pakliže se sebe sama nevzdá.

To rozplývající se, geograficky neurčité, co Evropu tak pozoruhodně odlišuje od všech kontinentů, je ale také důvodem k tomu, že evropské vědomí jednoty existovalo přinejmenším po rozpadu Svaté říše římské pouze v určitých vzácných okamžicích a že náš dějinný obraz, stejně jako náš obraz současného světového boje, je zaplaven dojmy a představami, jež dávno setřely cit pro společný, nevyhnutelně společný osud.

Nyní je kladena otázka nám, Evropanům, zda setrváme a budeme moci nadále existovat jako plodné mateřské lůno, ze kterého vzešel moderní svět, jaký je dnes. Převrácení významu k tomu by znělo: zničí nás tato strašlivá bouře, jež se řítí přes celou Zemi a v jejímž středobodu stojí náš malý evropský kontinent, a učiní z nás nemohoucnou hračku mimoevropských sil? Už nastavili beranidlo, aby jím rozdrtili pevnou bránu před naším kontinentem, která je střežena Německem.

Antické Řecko – příklad a varování

Nebezpečí, kterému je Evropa nyní vystavena, nám předvádí věčný příklad antického Řecka. Řecko doby antické označuje původ Evropy. Z něj pramení první mýty, jež se všem Evropanům staly společným statkem. Právě zde vzniklo jméno našeho kontinentu, zde symbol v podobě ženské postavy, kterou sám Bůh – proměněn v krásného býka, podobenství síly – nese na svém silném hřbetu. Dějiny Řeků, jimiž začínají i naše evropské dějiny, nejsou naplněny pouze uctíváním krásna, vznikem naší kultury a filozofie, nýbrž věčnou občanskou válkou, svárem o vedoucí mocenské postavení mezi Athéňany, Sparťany, Thébskými a Makedonci. Ti všichni nějakou dobu měli vedoucí postavení v Řecku. Ale síla lidu, síla jednotlivých států, se v tomto vnitřním boji spotřebovala. Sice se značným úsilím podařilo ubránit se Peršanům, valícím se z Východu, jinak by se Evropa již před 2000 lety stala pouze přívěškem Asie a historicky by zůstala bezvýznamnou. Ale čtěme dnes ony projevy, které pronášel Athéňan Démosthenés proti královi Filipu Makedonskému, ony slavné projevy, jež naplnily celý antický svět obdivem – musíme na ně nahlížet jako na pomýlení velkého ducha. Byl to duch užšího horizontu, který nebyl schopen vidět jednotící společenství kultury a opotřeboval se, vycházeje z této omezenosti, v občanských válkách. A tak Řecko muselo zaniknout. Jeho duch se sice dokázal na krátká staletí rozšířit po tehdy známém světě, ale srdce už mu nebilo. Zemřelo v důsledku občanských válek. Nyní, v pátém desetiletí 20. století na nás, Evropany, dolehlo rozhodnutí, zda díky takovémuto omezení duchovního horizontu jako kontinent taktéž tragicky ztratíme sílu, svobodu a budoucnost, podobně jako byl počátek našich dějin poznamenán helénskou tragédií.

Evropské občanské války

Naše evropské vědomí bylo až po začátky této druhé světové války poznamenáno evropskými občanskými válkami, jež po celá staletí na našem kontinentě řádily a pustošily z jednoho konce na druhý. Těmi válkami, kterými se potíraly a zápasily spolu jednotlivé evropské národy, státy a knížata, ačkoliv zřejmě věděly, že všechny byly pouze členy jedné rodiny. Horizont byl a zůstal – dokonce i po epoše objevů zaoceánského světa – omezený na evropský kontinent. Zde se rozhodovalo. Zbývající svět za tím daleko ustupoval do pozadí. „Velká politika“ evropských kabinetů spočívala ve vytváření stále nových koalicí a kombinací, kterými velmoci našeho kontinentu navzájem mezi sebou zápasily o vedoucí postavení. Brzy stála Říše proti Francii, brzy Francie proti Španělsku; brzy Francie, Švédsko a Španělsko proti Říši; pak Francie a Anglie proti Holandsku; Prusko proti Rakousku, Francii a Rusku; Turecko proti Rusku a Rakousku až po Napoleonské války, sjednocující německé války a nakonec až po první světovou válku. Ještě v dobách velkého německého historika Leopolda von Rankeho se tento boj evropských mocností o vedoucí postavení jevil jako „velká politika“ v ryzím smyslu, ve srovnání s kterou všechny mimoevropské otázky pro náš kontinent ustupovaly daleko do pozadí. To bylo možné, protože Evropa po bitvě u Lehnice, u které se nápor Mongolů zlomil o evropskou rytířskou armádu pod německým vedením, nebyla už vážně ohrožována zvenčí. Turecká hrozba v 16. a 17. století – tehdy se Turecko ještě nepočítalo k Evropě – sice dokázala všechny evropské národy, kterých se týkala, na krátkou dobu sjednotit, ale oba francouzští králové František I. stejně jako Ludvík XIV. se s touto mimoevropskou mocností spojili proti Evropě. Pocit jednoty se vytratil již tehdy. Evropská politika byla – z pohledu vyšší evropské jednoty – pokračovanou občanskou válkou.

Navzdory tomu vycházel z tohoto rozervaného evropského kontinentu obrovský pohonný proud, který měl účinky na celém světě. Severní a jižní Amerika se staly společenskými výtvory evropského kontinentu, prvně jmenovaná dcerou severu, a druhá dcerou jihu našeho kontinentu. Přes značné části Asie se rozprostírala moc evropských národů. Zpřístupnění Afriky se stalo jedním s největších výkonů našeho kontinentu, ač to sice probíhalo formou soukromě-kapitalistického imperialismu, který nám dnes musí připadat cizím a přežitým. Celková moderní civilizace, technika a věda se zrodily zároveň v lůně našeho kontinentu a rozšířily se po celé zeměkouli. Naše evropské normy mezinárodního práva se staly světově platnými. Evropské duchovní proudy, jako například reformace, později rozhodující měrou formovaly dějiny celých kontinentů, jako kupříkladu severoamerického. Italské, španělské a holandské umění, francouzský duch, německá hudba a filozofie se uprostřed těchto občanských válek, naplňujících staletí, pozvedly a vytvořily nový svět svobodného ducha, jenž si po světe dokázal vydobýt platnost ještě více než staré východoasijské kultury.

My, Evropané, jsme si tím vybudovali neviditelnou říši, jež sahala nekonečně do mnohem větších dálek než naše viditelná moc a jež se navzdory všem rozepřím a nedotčená evropskými občanskými válkami pospojovala ve vyšší jednotu.

(Dokončení tohoto článku, který vyšel v časopise Signal 2. března 1943, v příštím díle. Tento článek je studijním textem k předchozí části tohoto seriálu.)

Pokračování ZDE