 |
| Jan Urban a Jaroslav Bašta v novém Debatním klubu |
Charakteristika národa utvářená jeho historií je důležitá v rámci snahy lépe pochopit současné děje a k tomu směřuje i téma debaty, které je rámcově nazvané Rusko versus EU a USA, se zásadním přesahem na zahraniční politiku České republiky.
Jak se mají chovat Češi, jako středoevropská entita v situaci hrozící přerůst ve válečný konflikt, který nyní dlouhodobě probublává na východních hranicích Ukrajiny? Mají stát za americkými zájmy, které směřují ke konfrontaci Evropské Unie s Ruskem? Má se vše co se děje a souvisí s ukrajinským problémem nahlížet podle ideového – ideologického nebo racionálního vzorce? Do Debatního klubu přijal pozvání Jaroslav Bašta, který do roku 2000 působil v oblasti českých tajných služeb a po odchodu z politiky se stal velvyslancem České republiky v Rusku a později v letech 2007-2010 na Ukrajině. Druhým hostem je Jan Urban, novinář a pedagog, angažující se například v petici Distancujeme se, která se vymezuje vůči prezidentu Miloši Zemanovi a jeho postoji ke konfliktu na Ukrajině. (Text -dk-)
Dodatek Lukáše Beera
Debata je bezpochyby plodná díky svému základnímu poznání, na kterém se oba hosté shodují: český národ je v důsledku svého historického vývoje velmi nevyzrálý, co se týče své identity, své vlastní „definice“, což navíc velmi komplikuje „bezhodnotovost“, absence určitých hodnot ve společnosti. Ale více méně očekávat, že „český národ“ jako takový by měl zaujmout jakési jednotné či jasné stanovisko v konfliktu USA(EU)-Rusko, a hledat vysvětlení absence takového jasného postoje ve složité historické národní genezi, se už jeví jako problematické a zavání specificky českým reflexem – potřeby přilnout k té či oné velmoci. Podobný stav nejednotnosti se přeci vyskytuje i v jiných středoevropských národech, jiných evropských státech. Politická reprezentace Spolkové republiky Německo také nezastupuje svůj národ, ač je její pozice zcela jednoznačná. V německé společnosti už to vypadá úplně jinak, nejednotně.
Zde ovšem v první řadě vystupuje jako příčina absence duchovních hodnot zdaleka nejen uvnitř české nebo německé společnosti – je to problém každého společenství, stavějícího na primitivním materialismu liberálně kapitalistického ducha doby. V momentu, kdy by tyto chybějící hodnoty stály v popředí a byly společenstvím nejen vnímány, ale i reálně uváděny v praxi v každodenním životě, bylo by mnohem snadnější pro jednotlivce pochopit, která s obou konfliktních stran tyto naše hodnoty ve skutečnosti (více) ohrožuje. Je ale pravdou, že názorové potýkání se s krizí na Ukrajině vykazuje v Česku určité specifické rysy. Jedním z nich je paušalizující argumentace části českých ostrých kritiků Putina na adresu jeho českých „zastánců“, přisuzující posledně jmenovaným jakési historicky podložené české „rusofilství“. Takovou tezi zastává ve svých článcích mimochodem právě jeden z účastníků debaty, Jan Urban (podle Urbana je údajné české rusofilství „trochu nemoc“). Přitom paradoxně právě tento Urbanův reflex (hledání rusofilství jako vysvětlení toho, že mnozí Češi s Moskvou sympatizují) může být nazván jako charakteristicky „český“ reflex.
Jan Urban společně s Jaroslavem Baštou nejprve načrtávají – každý ze svého pohledu – historickou genezi utváření jakéhosi českého národního vnímání sama sebe. Urban výstižně shrnuje, že česká národní identita je v podstatě o „identitě proti někomu“, čímž měl na mysli neustálé vyhraňování se vůči němectví, přičemž „jsme ještě nedefinovali, co jsme a pro co jsme“. Po zamyšlení o českém národním obrození Bašta připomíná, že o jakési samostatnosti českého národa až po 1. světovou válku Češi neuvažovali – chtěli se emancipovat v rakousko-uherské říši jako třetí národ. A Bašta dodává: „Asi to byl velmi dobrý projekt.“ Československá republika se roku 1918 stává jakousi obdobou rakousko-uherské monarchie s tím rozdílem, že nyní se zde nacházela slovanská většina.
Urban, uznávající politiku a osobnost T. G. Masaryka, vidí zásadní problém už od roku 1936, kdy na scénu přichází E. Beneš. „Mám chuť prohlásit Beneše za vlastizrádce“, shrnuje zahraniční a vnitřní politiku druhého prezidenta ČSR. Urban má ale na mysli i to, že Češi podle něj selhali v Druhé republice a za Protektorátu a měli by se sami sebe ptát, „zda jsme mohli zabránit smrti 80.000 Židů“.
Bašta také hovoří o „Masarykově morální stopě“ a velmi nesmyslně vyzdvihuje, že podle něj pouze dva evropské národy neměly jednotky SS: „Byli to Dánové a Češi. To je jedna z věcí, která se málo zdůrazňuje.“ Bašta nemá pravdu: Naopak – minimálně 6000 Dánů sloužilo dobrovolně ve Waffen-SS a o službu v SS projevoval za Protektorátu zajímavý počet osob české národnosti. Tito Češi vyjadřovali své zklamání nad tím, že jim to z německé strany nebylo umožněno. Neúčast Čechů v SS má úplně jiné důvody a nesouviselo s tím, zda Češi do SS chtěli vstupovat či nikoli. Hitlerovo stanovisko k této otázce bylo jasné – nicméně i v samotných SS se vyslovovali činitelé pro to, aby Češi (pouze dobrovolníci) byli do jejich řad přijímáni a přitom si zachovali svou českou národnost. Baštův trapný pokus zveličovat český odboj za Protektorátu procentuálním podílem padlých důstojníků a jeho srovnáváním s podílem polských důstojníků, tuto neznalost jen dokresluje.
Bašta má jiný názor než Urban, který vysvětluje náklonnost mnoha Čechů s Putinovi rusofilstvím. Bašta říká, že jakýkoliv oficiální tlak u Čechů vždy vyvolá protitlak, tak jako dřív před rokem 1989 byla česká mládež prozápadní kvůli oficiální adoraci všeho sovětského.
Urban je kritikem vyhnání Němců z Čech a Moravy po 2. světové válce. Ve skutečnosti se podle něj vyhnáním Němců v roce 1945 jaksi vytvořil nový český národ, který se tu najednou octl sám a musí si s tím poradit. Srovnává způsob rozdávání přivlastněného sudetoněmeckého majetku organizované komunistickou stranou mezi své sympatizanty s kuponovou privatizací po roce 1992, kdy se opět někým rozdával cizí majetek mezi vlastní přívržence.
Bašta přirovnává současnou situaci k roku 1914, v předvečer První světové války. Urban je zastáncem „evropské integrace“ v režii EU. V souvislosti s francouzskou političkou Le Penovou hovoří o „šovinistické ahistorické situaci“ ve Francii. Rusko by podle něj mělo existovat jiným způsobem „než být proti všem“. Naivně uvádí, že v souvislosti s asociační dohodou EU „nikdo nepočítal s hysterickou reakcí Ruska“. Moskva podle něj reagovala „stalinským způsobem, studenoválečnickým, stupňováním všeho na ostří nože“.
Oba účastníci debaty ostře kritizují současnou českou politickou reprezentaci. Bašta charakterizoval českou politickou scénu jako „gangsterizaci politického života“, „pornografizaci veřejného prostoru“ a „debilizaci obyvatelstva“. Urban doplňuje: „Hraje se na tu nejnižší ligu, kde se počítají peníze, nic jiného. Tohle jsou mravenci, to není národ.“ Působivými slovy Urban hodnotí polistopadový vývoj: „Zločinem elity po roce 1989 bylo, že společnost trpěla bezhodnotovostí.“ Podle něj potřebují Češi „nové národní obrození“.
