Od „Velkogermánské říše“ až po „Evropskou konfederaci“ – pestrost nacionálněsocialistických konceptů v průběhu války
Lukáš Beer
Na druhou stranu právě v německém jazykovém prostředí vycházela během přibližně posledních patnácti let celá řada velmi hodnotných, vědecky podložených, důkladně zpracovaných a nutno dodat, že i objektivních studií o evropských konceptech nacionálního socialismu a zdá se, že česká historiografie tento přínosný zdroj informací doposud řádně nezaznamenala a nezohlednila. Alespoň tento dojem může vznikat při zkoumání literatury dostupné běžně širší veřejnosti.
Chceme-li se pokusit českému čtenáři nabídnout přehled evropských konceptů politiky nacionálněsocialistického Německa, nelze jinak než předeslat – a bylo to naznačeno již v předchozích kapitolách – že tyto pohledy na různých úrovních (ať už z pohledu institucí nebo mocenského hierarchického uspořádání) nabízejí komplexnější heterogenní obraz. V předchozích kapitolách byl nastíněn zásadní postoj Adolfa Hitlera a Josepha Goebbelse z roku 1942 k otázce tematizování „evropských koncepcí“ před veřejností a nahlédli jsme zejména blíže na iniciativy říšského vedení mládeže. Zásadní Hitlerův výnos z konce roku 1942 ovšem na první pohled překvapivě nebránil tomu, že i v následujících letech a na různých rovinách vznikaly na půdě Německa nejrůznější koncepty spolupráce evropských národů v rámci nově uspořádaného kontinentu, přičemž – jak si v následujících kapitolách názorně ukážeme – se zdaleka ne vždy jednalo pouze o takticky formulované bezcenné propagandistické pseudoplány, mající v první řadě za cíl pouze navenek vytvářet obraz evropské sounáležitosti za účelem mobilizování všech sil pro obranu vojenských pozic Německa, tedy i velkého počtu spojeneckých a „kolaborujících“ ozbrojených složek. V neposlední řadě je nutné také podotknout, že vedle sebe v podstatě existovalo několik navzájem si konkurujících představ o budoucím uspořádání Evropy, jejichž podoba se navíc v průběhu války, zejména k jejímu konci, musela často improvizovat. Nicméně nesmí se pochopitelně opomínat, že všechny programy, koncepty a pamětní spisy, týkající se podoby, struktury a fungování „evropského společenství“, s celou svojí překvapující heterogenností, mohly být nakonec uskutečněny pouze pod vedením politické a vojenské elity Třetí říše.
Hitler sám a jeho nejbližší spolupracovníci chtěli otázku „evropského společenství“ řešit až po konečném vítězství „osudového boje“, přičemž budoucí status evropského Středomoří pro nejvyšší představitele III. říše prokazatelně nehrál důležitou roli.
Na druhou stranu elita NSDAP zastupovala jiné názory o budoucnosti našeho kontinentu, jak to lze doložit na diplomatické činnosti německého ministerstva zahraničí. Jeho vedoucí činitel – Joachim von Ribbentrop stál zpočátku spíše skepticky vůči „evropské myšlence“. Až do roku 1942 vyjadřoval svou nespokojenost nad tím, že se jemu podřízení diplomaté, ale i německé sdělovací prostředky (včetně rozhlasu), zabývali celoevropskými záležitostmi (o nesouladu mezi říšským vedením mládeže a říšským ministerstvem zahraničí v otázce evropských kontaktů pojednávala jedna z předchozích kapitol). V březnu 1943 ovšem Ribbentrop prezentoval své vlastní koncepty „Evropského svazu národů“. Měly sem pod německým vedením patřit tyto země: Itálie, Francie, skandinávské země, Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Chorvatsko, Srbsko, Řecko a Španělsko. Mělo se jednat o „defensivní společenství“ na obranu celého kontinentu jako celku před tzv. imperialistickými státy jako Anglií a USA. Ačkoliv Hitler tento návrh zavrhl, Ribbentrop své plány „poevropštění Třetí říše“ nevzdal. V dubnu 1943 vytvořil na ministerstvu zahraničí tzv. „Evropský výbor“ sestávající ze 14 delegátů jako expertů. Výbor se pustil do práce. Jeden z diplomatů – vyslanec dr. Hans Frohwein – poslal v polovině roku 1943 Ribbentropovi pamětní spis s názvem „Základní myšlenky plánu nové Evropy“ (Grundgedanken eines Plans für das neue Europa). Podle něj mělo vzniknout „evropské společenství“, v rámci něhož měla být garantována „svoboda a nezávislost zúčastněných států“. Ve zmíněném Evropském výboru bylo v září 1943 zpracováno sedmnáct hlavních principů sjednocení Evropy jako „společenství suverénních států“ pod německým vedením. Stálo zde: „Evropské národy sjednocené ve spolku států budou tvořit společnou frontu proti bolševismu.“ Ribbentrop se pamětními spisy vážně zabýval, ale říšské kancléřství o to nejevilo zájem.
Evropskou otázkou se dále zabývaly politické kruhy elity SS a Gestapa v čele s Heinrichem Himmlerem, a sice především v letech 1943-1944. Pro tento okruh lidí znamenala budoucí sjednocená Evropa „rasové životní společenství“ nebo „germánské společenství“. Himmler spatřoval v nordické rase „jednotící a vůdcovský faktor“ a akceptoval „evropský svaz států“, do kterého by kromě Německa (včetně Protektorátu) patřily také skandinávské země, Nizozemí, Belgie a Švýcarsko. Mezi aktivisty v řadách SS byli také tací, kteří si představovali vytvoření „Evropské unie“ společně s Anglií, Francií, Španělskem a jinými zeměmi.
Ve Třetí říši vznikaly také mnohé pamětní spisy o výstavbě hospodářských a sociálních základů budoucí Evropy ve formě „evropského hospodářského společenství“. [1] Zatímco v „raném nacionálním socialismu“ byl kladen důraz na hospodářskou autarkii Německa, konstatoval v roce 1942 významný politik na ministerstvu zemědělství Herbert Backe: „Nikoliv autarkie jednotlivých evropských států je úkolem, který nám klade budoucnost, nýbrž autarkie velkoprostoru kontinentální Evropy.“ [2] Budoucí Evropa měla podle říšského ministra hospodářství být organizována tak, aby bylo zajištěno „Velkoněmeckému prostoru maximum hospodářské jistoty a německému národu maximum spotřeby zboží za účelem vzestupu národního hospodářství“. Četná německá vědecká centra zkoumala evropské hospodářské struktury v rámci „zkoumání území“. Politolog Werner Daitz psal ve svých dílech, které byly ve velkém počtu vydávány, o „evropském hospodářském velkoprostoru“ jako o „novém řádu z rasy a prostoru“. Pod vedením Německa měla Evropa tvořit strukturálně jednotný hospodářský organismus (clo, suroviny apod.), přičemž nebylo jednoznačně řečeno, jaký stupeň hospodářské samostatnosti jednotlivých národů a zemí by za takových okolností byl zachován. Je nápadné, že v takovýchto konceptech byla středomořská oblast Evropy zmapována pouze mlhavě a zjevně se zde vycházelo z politicko-ekonomické vedoucí role Itálie. [3] Ve svých četných spisech se Daitz vyslovoval pro vzájemný respekt „v rodině evropských národů“ a podmínkách trvalého míru v této „rodině“ (o jeho konceptu pojedná podrobně jedna z příštích kapitol tohoto seriálu). V pamětním spisu Společnosti pro evropský hospodářský výkon a hospodářství velkoprostoru nacházíme územně nejrozsáhlejší plán, kde se hovoří o prostoru mezi Gibraltarem a Uralem a od Severního mysu až po ostrov Kypr s jeho napojením na sibiřský prostor a Afriku. [4] Není bez zajímavosti, že koncepce hospodářského velkoprostoru považovala Rusko za evropský prostor a tím i zápas mezi Sovětským svazem a Říší nebyl chápán jako boj o ohraničení mezi dvěma velkoprostory, ale jako boj o určující roli v jednom velkoprostoru. Toto pojetí se změnilo po roce 1942.
Přechodné plány z let 1940-1941
V letech 1940-1941, kdy Německo prožívalo úspěchy na vojenském poli, debatovaly některé kruhy začlenění Dánska, Norska, Nizozemí a Belgie do „Velkogermánské říše“. Jistá studie z června 1940 počítala například s ponecháním si Belgie a určité části severní a východní Francie, přičemž menší státy jako Nizozemí, Dánsko a Norsko měly formálně zůstat nezávislé. Himmler přechodně zvažoval vytvoření „burgundského státu“. [5] Po vítězné válce se Sovětským svazem mělo být obsazeno Švédsko. Francie se měla teritoriálně rozčlenit a Švýcarsko rozděleno mezi francouzské území a mezi Říši. Jihoevropské národy by měly žít v autonomiích. Ríšští komisaři v Norsku a Nizozemí měli být pouze dočasnou záležitostí, tamní obyvatelstvo mělo být nejprve získáno pro „nový řád“.
Od roku 1942
Vojenské porážky navodily novou rétoriku „evropského chápání“ – od této doby se začíná hovořit o „pevnosti Evropa“, která musí být chráněna před „ruskými hordami z Asie“. Přibližně v této době definovat Alfred Rosenberg Evropu spíše metafyzicky: její charakter prý spočívá ve „velkých národních tvarech a osobnostech“ a pojem „Evropa“ podle něj „není žádným prázdným pojmem ... jak byl používán spekulanty z celého světa v tzv. Společnosti národů“. Rosenberg viděl v Evropě „nekpokrevnější skutečnost“, „pospojování všech těch na bitevních polích a v duchovním zápasu, kteří bojují proti ničící síle Yankee-gangsterů a [sovětských] GPU“. [6]
Protože se vojenská situace po roce 1942 výrazně zhoršila, hledala propaganda novou rétoriku. Armády poražené u Stalingradu byly nazývány „evropskou armádou“. Koncept „pevnosti Evropa“ vystřídal dosavadní velkoprostorové plány. Německo bylo prezentováno jako ochránce Abendlandu před bolševismem.
V dubnu 1943 vypracovával evropský výbor ministerstva zahraničí plány evropské konfederace ze 13 zemí pod vedení mocností Osy. Tento pamětní spis vycházel z návrhu von Homeyera (generálního komisaře "generálního kraje Taurien"na poloostrově Krym) a nesl název „Válečné rozhodnutí – Myšlenka Evropy“ (Die Kriegsentscheidung – Der Gedanke Europa.). Německo si zde přitom mělo zachovat určitou vedoucí pozici. Explicitně byl z tohoto společenství vylučován Sovětský svaz. [7] Bylo v úmyslu toto společenství států oficiálně prezentovat při příležitosti obnovení „Antikominterny“, k čemuž ovšem již nedošlo. [8] Nehledě na to, že Hitler již v roce 1942 podobné plány zakázal.
„Evropská charta“
Je překvapivé, jaký koncept, datovaný na leden 1945, vzniká na půdě SS. Prezentoval jej Alexander Dolezalek – muž, který byl i z hlediska české historiografie zajímavou osobností, neboť se zasazoval o to, aby do řad SS byli přijímáni i dobrovolníci z řad českého národa a tito si přitom nesměli měnit svou národnost na německou. Dolezalek byl jedním z nejprofilovanějších odborníků SS na otázky „národovství“ a byl vedoucím činitelem „evropského úseku“ úřadu SS na konci války. Tzv. „Evropská charta“, o které blíže pohovoříme v jednom z následujících dílů, obsahuje téměř na třiceti stranách úvahy o celoevropském mírovém uspořádání v rámci „Evropské konfederace“. Dolezalek zde analyzoval – dle svého názoru – dosavadní chybný vývoj v Německu, především v oblasti německé válečné politiky. Autor zde opouští „nacionální německý aspekt“ a orientuje se ve velké míře na evropskou spolupráci. V konceptu se také uvádí, že na rozdíl od velké části německého obyvatelstva v SS pochopili znamení doby vývoje směrem k multinárodní evropské formaci.
Pokračování ZDE
Prameny:
[1] Peter Delvaux, Jan Papiór: Eurovisionen: Vorstellungen von Europa in Literatur und Philosophie. Rodopi Amsterdam 1996, s. 153-160
[2] Herbert Backe: Um die Nahrungsfreiheit Europas. Weltwirtschaft oder Großraum. Wilhelm Goldmann, Leipzig 1942
[3] Peter Delvaux, Jan Papiór: Eurovisionen: Vorstellungen von Europa in Literatur und Philosophie, s. 153-160
[4] Werner Röhr: Forschungsprobleme zur deutschen Okkupationspolitik im Spiegel der Reihe „Europa unterm Hakenkreuz“. In: Werner Röhr (Hrsg.): Europa unterm Hakenkreuz. Die Okkupationspolitik des deutschen Faschismus. Band 8, Hüthig, Heidelberg 1996
[5] Lothar Gruchmann: Nationalsozialistische Großraumordnung. Die Konstruktion einer „deutschen Monroe-Doktrin“. In: Schriftenreihe der Viertelsjahreshefte für Zeitgeschichte 4. Deutsche Verlags-Anstalt, Stuttgart 1962
[6] Alfred Rosenberg: Der Weltkampf und die Weltrevolution unserer Zeit. Eher-Verlag München 1943, s. 14
[7] Ralph Giordano: Wenn Hitler den Krieg gewonnen hätte. Die Pläne der Nazis nach dem Endsieg. Rasch und Röhring, Hamburg 1989
[8] Jörg K. Hoensch: Nationalsozialistische Europapläne im Zweiten Weltkrieg. In: Plaschka, Richard Georg et al. (Hrsg.): Mitteleuropa-Konzeptionen in der ersten Hälfte des 20. Jahrhunderts. Verlag der österreichischen Akademie der Wissenschaften, Wien 1995, s. 307–325
