Jan Schneider a Daniel Solis v novém Debatním klubu. |
Teorie spiknutí, či chcete-li konspirační teorie jsou teoriemi z prostého důvodu, kterým je chybějící reálně existující – hmotný důkaz, který by díky předložení veřejnosti učinil z teorie fakt. Tedy z teorie spiknutí by se na takovém základě stalo konstatování o faktickém spiknutí. Spiklenci moderní doby jsou však nanejvýše opatrní a tak lze jejich spiknutí jen velmi obtížně prokazovat justičně akceptovatelnou formou, kde se musí předložit jasné a nepopiratelné důkazy.
Wikileaks Juliena Assangeho, akce Edwarda Snowdena nebo Bradleye Manninga dnes vytvořily celosvětovou základnu poměrně dobře podepírající konstatování, že značné množství spikleneckých teorií jsou skutečnostmi. V České republice je známá celá řada spikleneckých teorií, z nichž některé prokázaly svou faktičnost díky historickému vývoji, který takovým teoriím dal v mnohé za pravdu. Stačí se podívat na takzvanou Sametovou revoluci...
Jak se má nebo nemá, či může nebo nemělo by se přistupovat ke spikleneckým – konspiračním teoriím? To jsou otázky pro hosty Debatního klubu. Jan Schneider od roku 1990 působil ve zpravodajských, policejních a vládních službách a byl ředitelem Kanceláře Rady vlády ČR pro zpravodajskou činnost. Daniel Solis působil jako lektor komparativní politologie na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů, kde nyní vede diplomové a bakalářské práce na téma Sýrie, Kosovo a Malajsie. Věnuje se nezávislé publicistice v oblasti mezinárodní politiky, zahraničních vztahů a konspiračních teorií. (Text -dk-)