O cestě evropské mládeže
Giselher Wirsing
Německá mládež, která prožila vypuknutí první světové války ještě v dětském věku, nemohla již stavět na žádných základech, spočívajících na klidu a jistotě měšťácké epochy. Zdálo se, že nic nemá trvání. Vše bylo v běhu. Národ byl otřásán horečkou. Na jeho půdě se odehrával mocný boj idejí. Velká vlna nacionálního socialismu ihned okouzlila nové tisíce lidí. Zároveň ale také silně narůstal komunismus. Šest miliónů lidí nakonec přísahalo na rudou vlajku, až pak, kdy už se zdálo, že je vše ztracené, mohl být položen nový základ. Na prahu mužného věku se mezitím ocitla mládež, jež dosáhla své dospělosti úplně jiným způsobem než předcházející poslední generace. Z této mládeže a bojovníků fronty, kteří se vrátili z první světové války, vznikl onen jiný obrázek německého člověka, jenž se určitě musel odlišovat od obrázku měšťácké epochy. Tato mládež stejně tak prožila poslední fázi explozivního třídního boje, jako nakonec jeho překonání vztyčením nového ideálu.
Tato mladší německá generace sice možná během desetiletí, ležícího nyní za námi, činila někdy tu chybu, že neporozuměla tomu, že své vlastní zážitky, jež tak značně proměnily obraz národa, nebylo možné srovnávat se zkušenostmi mladé generace mnoha jiných evropských národů. Nanejvýš to možná byly národy jihovýchodu, u kterých se vyskytovaly podobné podmínky, ač za odlišných předpokladů. Maďarská, rumunská, bulharská mládež vyrůstala podobně jako mládež chorvatská v době přehodnocování a nejistoty. V době, během které se politické národní charaktery všech národů v jihovýchodní Evropě teprve naplno začínaly krystalizovat pomocí moderních prostředků. V Itálii přivodil fašismus už o deset let dříve nový obraz italského národa, ačkoliv Itálie patřila k vítězům první světové války. Spojení mezi tím starým a novým světem se v důsledku toho realizovalo v Itálii snadněji. Fašismus se dostal do popředí ve chvíli, kdy se bez pochyby muselo odpovídat na otázku existence národa. Tím, že ale Mussolini nastoupil novou cestu zavčas, se dozrávající italské mládeži, ve srovnání s mládeží německou, ušetřilo celé desetiletí vnitřního boje, nejistoty a neklidu. Když Mussolini v roce 1935 podnikl onen odvážný kousek, že vyzval britský Empire, věděl, že za ním stojí italská mládež. V neposlední řadě to byl tento dojem, jenž v kritických měsících onoho podzimu učinil z anglické demonstrace flotilou na Středozemním moři prázdné gesto.
Podstatně jiná ale byla situace mládeže západoevropských a severských zemí. Vyrůstala buď v opečovávané zahrádce neutralit, zachovávané během první světové války, nebo, jako v případě mládeže francouzské, jako mládež vítězného národa, které z počátku nebyl kladen žádný cíl. Ve většině západo- a severoevropských zemí tato mladá generace proto zůstala v podivuhodné míře vzdálena oblasti politického života. Ve Francii se navíc politika stala přímo monopolem nejstarší generace. Např. Barthou se nacházel ve vládním kabinetu, jehož členové vykazovali průměrný věk 63 let. Téměř polovina jeho ministrů mela přibližně 70 let. Francouzská mládež měla pramalý zájem o tyto staré pány. Nebyli ani vzorem, ani obecně neprovokovali k vášnivému protestu. Chambre des Députés [poslaneckou sněmovnu - pozn. překl.] vytvářela kasta sama pro sebe, která odloučena od toho, co zajímalo mladší generaci, prováděla neprůhlednou společenskou hru. Teprve až bylo příliš pozdě, poznala francouzská mládež, že se u této společenské hry ovšem jednalo o hru na život a na smrt národa. Ono slavné vypuknutí náhle vznícené vášně v únoru 1934, během které došlo dokonce k malým pouličním bojům v Paříži, nevyvolalo žádný účinek. Neexistovala totiž žádná poválečná Francie v tom smyslu, jako existovalo poválečné Německo a poválečná Itálie.
Ještě více to platilo pro Holandsko a pro země severu. Pokaždé, když se člověk setkával s mladšími Holanďany, Dány nebo Švédy, bylo možné poznat, že jim byla stranická politika a politický život svých zemí lhostejný. Pro tuto mládež bylo příznačné silné osobní projevování v hledání nového životního stylu. Často to bylo spojováno s romantickými myšlenkami, jak se možná obzvlášť typicky projevovaly u francouzského básníka Jeana Giona, ale také v novější severské literatuře, která se viditelně stále více vzdaluje společenské kritice takového Ibsena nebo Strindberga.
Pouze Španělsko tvořilo v okruhu západoevropské řady národů významnou výjimku. Zde doutnala pod pokličkou vášeň, jež se v důsledku španělské neutrality nevybila za světové války, která ale nyní hledala explozivní východiska a nakonec se projevila tím nejstrašlivějším způsobem. Občanskou válkou ve Španělsku se již pozdvihují dějiny druhé světové války. Zde již byla jasně v obrysech naznačena předehra k válce, jež se krátce poté rozšířila po celém světě.. Základy překonaného společenského řádu za občanské války zakolísaly. Španělská mládež si byla vědoma toho, že její boj nesmí vést k restituci, ale k výstavbě něčeho nového.
Až zkušenosti druhé světové války navodily vyrovnávání evropské mládeže, které předtím nebylo možné. V žádném případě nyní netvrdíme, že tímto vyrovnáním snad byly vymazány všechny protiklady, existující v našem tak zamotaném životě evropských národů. Ale propast, která předtím v Evropě od sebe dělila různé, zde vládnoucí světy, tato propast se díky zcela odlišným sférám zkušeností, do kterých vrůstala mládež evropských národů, nyní začíná uzavírat.
Můžeme dnes položit otázku celé evropské mládeži, která by sotva mohla být takto smysluplně položena i před touto druhou světovou válkou. Tato otázka zní: Můžeme my, mládež Evropy, uvěřit tomu, že smyslem těchto zkušeností války snad je, aby se na jejím konci opět obnovilo vše, co předtím existovalo? Domnívám se, že v tomto bodu jsou ve většině evropských národů od sebe vzdáleny generace. Angličané a Američané se nám pokoušejí namluvit, že by se jim mohlo podařit uvést Evropu zpět do stavu, který by se údajně dokonce podobal onomu stavu před první světovou válkou. Přitom mají jenom jednu podmínku, aby se evropské národy do jisté míry jako něco mezi kolonií a Dominiem, tedy asi jako nějaká druhá Indie, začlenily do anglosaské mocenské sféry a vzdaly se svého vlastního života.
Můžeme v takovéto cíle věřit? Samozřejmě existují ve všech evropských národech ještě vrstvy, jež jsou natolik uvězněné v minulosti, že ještě vážně doufají, že by se mohly vrátit doby volného obchodu (který mimochodem skutečně existoval pouze krátkou epochu 19. století) a neřízeného soukromého kapitalismu. Existují také vrstvy, které přitom sní o poklidném životě a proto úslužně naslouchají každému, kdo něco takového prorokuje. Převážné většině evropské mládeže je tento svět pojmů natolik vzdálený, jako kdysi francouzské mládeži onen kabinet starých pánů. Jde jí o to, aby se vyprostila z těsnosti a ohraničenosti, jež vzniká díky tuctům malých a středně velkých zemí, do šíře, ve které existuje svoboda pohybu. Usiluje o stav, který se především bude soustředit na sociální spravedlnost. Tato evropská mládež je stejně tak antikapitalistická, jako je antikomunistická. Je si zřejmě vědoma toho, že zajištěná základna měšťácké éry, která v Německu kolísala již během první světové války a poté se zhroutila, nyní zmizela z celé Evropy. Samozřejmě mládež evropských národů usiluje o nové zajištění života a o základy, ne nichž bude stát život vůbec za to. Když ale Francouz, který je dnes ve věku mladšího muže, zaslechne slovo „jistota“, bude s ním spojovat zvláštní pocity. Vzpomene si na to, že jako dítě vítězného národa od tehdejších politických vůdců starší generace neslyšel žádné jiné slovo tak často jako právě ono fatální „sécurité“ a vzpomene si na to, že pod tímto heslem vlastně byla zahájena katastrofa, jež postihla jeho národ.. Ale pouze proto, že tím byla míněna nesprávná – dozadu se ohlížející – jistota, jež neměla nic společného s nároky moderní doby.
Čím déle bude válka trvat, o to více se z nouze a útrap bude vyjímat pozitivní ideál. Tam, kde evropská mládež společně bojuje na bitevních polích na Východě, je tomu přirozeně tak nejsilněji. Předběžně lze pouze naznačit směr, kterým se mládež všech evropských zemí pohybuje vpřed po svých různých cestách a vycházeje ze svých různých předpokladů: Je to zvláštní evropský projev socialismu, jenž na rozdíl od bolševismu ponechává prostor pro rozvoj osobnosti a který obzvláště nepojímá člověka jako nějaký libovolně zaměnitelný kus masy, nýbrž jako hodnotu o sobě sama. Nenechat tuto hodnotu zchátrat prostřednictvím neobyčejně mocných hospodářských sil, nýbrž ji zajistit, je ve smyslu těchto mladých evropských idejí. Tím se ze základu liší od amerikanismu, se kterým je dnes, jak už odjakživa, neodlučitelně spojeno striktní popírání veškeré sociální společenské odpovědnosti.
Stejně jako v sociální, tak i v nacionální oblasti nemají pro většinu evropské mládeže staré formy už žádný význam. Někdejší „úhlavní nepřátelství“ a vůbec onen omezený šovinismus ztrácejí smysl, poté co všem došlo, že pouze uznání dějinného svérázu národní existence všech členů evropské rodiny může být základem budoucí evropské politiky. Tímto šovinismem, který mohl růst pouze na půdě nyní se potápějící měšťácké epochy, se už nemůže zabývat fantazie mládeže, jež uprostřed strádání v této válce musí poznat, že národy našeho kontinentu bez evropské spolupráce, nebo vlastně bez upřímného společného semknutí, nikdy nemohou udržet svou svobodu vůči sovětské Asii, vůči sovětskému komunismu stejně jako vůči amerikanismu.
V mnohých neutrálních zemích se v poslední době prohlašuje, že nějaká alternativa Evropy ovládané Sověty nebo Evropy semknuté proti sovětismu a amerikanismu se vůbec nenabízí. Spíše prý existuje třetí cesta. Tím by nebylo nic jiného než cesta, která by vedla k předválečnému stavu. Obtížně si dokážeme představit, že po hořkých zkušenostech, jež mládež všech evropských národů měla, by takovéto iluze mohly vyvolat ještě vážné reakce. Ten kdo se tak chová, mi živě připomíná dělníky v mém rodném městě, kteří vyzdobili zelenými větvičkami onen vítězný oblouk, kterým už nikdy nemohl projíždět reprezentant zanikající epochy. Stejně jako tenkrát musely bídně vyschnout ony větvičky, se bude dařit také těmto iluzím. Evropská mládež je nesdílí. Protože nechce vegetovat, nýbrž žít, je ochotna upsat se budoucnosti a nikoli minulosti, i když to v epoše velkých otřesů, jako je ta naše, znamená troufalý čin.
***
Tento článek vyšel 1. května 1943 v časopise Signal. Jedná se o studijní text k další kapitole seriálu, ve které bude pojednáno o autorovi článku a o šíření „evropské myšlenky“ v časopise Signal v letech 1943-1945.
Pokračování ZDE.
