Lukáš Beer
Žádné velké překvapení to není – ale i pro lidi znalé poměrů je především způsob, jakým chce předseda rakouských Svobodných (FPÖ) Heinz-Christian Strache mezi členstvem vlastní politické strany prosazovat zahraničněpolitickou orientaci, velmi zarážející: Strache prohlásil podporu Izraele de facto za novou stranickou doktrínu a tento postoj má být od nynějška zakořeňován shora od vedení strany až po obyčejné místní zastupitele FPÖ. Pomáhat má přitom nepřátelský obrázek islamizace.
Strache tím napodobuje postup francouzské Front National, jejíhož sjezdu v Lyonu se koncem listopadu zúčastnil jako mediálně dobře vnímaný host. Podle svých slov se předseda významné rakouské opoziční strany chce tímto způsobem „zbavit stínů minulosti“ a jeho FPÖ má být vnímána jako „moderní pravicová strana“ bez údajně antisemitských znaků. Oficiálně se tento kurs odráží v tomto stanovisku Stracheho, ocitovaném deníkem Die Presse: „Naprosto stojíme za existenčním právem Izraele a za jeho právem na sebeobranu.“ Jednostranné uznání palestinského státu podle něj v žádném případě není ve smyslu politiky FPÖ. Evropa prý má zvláštní zodpovědnost za Izrael – jednak prý kvůli aktuálnímu ohrožení radikálním islámem, který označuje za určitý druh „nového fašismu“, jednak kvůli „fašismu minulosti“ a „ohavnostem spáchaným v rámci šoa“.
Jak tuto shora nařízenou stranickou doktrínu přijme členstvo FPÖ, je ovšem jinou otázkou. Nápadný otevřeně proizraelský kurs proklamoval Strache již před čtyřmi roky a ve stranické základně to vyvolalo diskuse a určitě místy i vyloženou nevoli, ačkoliv byla snaha tyto diskrepance navenek nepublikovat. V roce 2012 Strache hájil postup Izraele proti Hamásu („Izrael jedná v sebeobraně.“) Stejný rok vycestoval na Blízký východ a tvrdil zde, že v radikálním islámu se manifestuje „moderní forma antisemitismu“. V roce 2010 navštívil židovské osady na Západním břehu Jordánu a k místním osadníkům provolával: „Naše srdce je s vámi!“ Navštívil tehdy v Izraeli i „památník obětem a hrdinům holocaustu“ Jad vašem.
Cesty Heinze-Christiana Stracheho do Izraele měly doposud vesměs neoficiální charakter. Tedy neprobíhaly na základě pozvání izraelské vlády nebo jiných oficiálních míst tohoto státu. To zdůrazňovaly doposud i židovské obce v Rakousku, tradičně politicky blízké vládní sociální demokracii. Tehdejší hlavní představitel vídeňské židovské obce (IKG) Ariel Muzicant se od Stracheho proizraelectví snažil distancovat. Na půdě IKG přitom působí zároveň David Lasar, významný politik FPÖ židovského původu a poslanec vídeňského zemského sněmu. Lasar byl zároveň jeden z hlavních organizátorů návštěv Stracheho v Izraeli a v jeho režii probíhá navazování různých mezinárodních kontaktů. Lasarovo postavení v FPÖ v posledních letech zesílilo, byl přijat do užšího kruhu spolupracovníků, kteří určují politický kurs strany.
Podle listu Die Presse plánuje Strache v nejbližší době novou cestu do Izraele: „Přípravy už nějakou dobu probíhají. Zda bude tentokrát pozván oficiálně? Navzdory novému kursu je to spíše nepravděpodobné“, komentuje list. Stejně tak cituje deník nejmenovaného politika FPÖ, který se domnívá: „Strache to ale myslí vážně. Nezdá se, že by to byla pouze taktika.“
Myslí to Strache skutečně vážně? To je v této chvíli nepodstatná otázka. Pokud by jeho postoj k politice Izraele nebyl míněn upřímně, ale pouze „takticky“, hovořilo by to o zkorumpovaném a prodejném charakteru tohoto politika, který nectí určité zásady. Pokud je jeho postoj míněn upřímně, znamenalo by to, že tento politik chce své straně vnutit politický kurs, který je zásadně protievropský a ve své podstatě svými strůjci velmi zákeřně promyšlený.
Islamizace Evropy je skutečně závažný problém a uvědomuje si jej na našem kontinentu čím dál tím větší počet lidí. Problémy spojené s islamizací Evropy se staly však vděčnou tématikou jistých židovských a sionistických kruhů operujících na našem kontinentě. Protižidovské smýšlení širokých vrstev muslimských přistěhovalců není žádným tajemstvím. Židovské organizace v Evropě neustále každoročně poukazují na údajné nebezpečí rostoucího „antisemitismu“, přičemž jsou v poslední době explicitně zdůrazňovány určité incidenty páchané vůči Židům, které mají svůj původ v antipatiích muslimských přistěhovalců. Poukazování na tyto incidenty lze zaznamenat i ve zprávách židovských organizací v České republice, které postrádají vhodná témata, na kterých by mohly upevňovat psychózu „narůstajícího antisemitismu“ v Evropě a udržovat tak při životě „stálou aktuálnost odkazu holocaustu“ se všemi důsledky v oblasti politického života, které k tomu patří.
Na druhou stranu účelově vytvářený obraz jakési společné obranné fronty proti hrozbám islamizace a za „záchranu západních hodnot“ má posilovat vědomí „odpovědnosti Evropy za Izrael“, který „bojuje za stejné hodnoty jako Evropa“.
Pro koho tedy může být nakonec pěstovaný konstrukt „evropsko-židovské fronty proti islámu“ prospěšný?
Explicitní zaměřování se proti „islámu“ resp. islamizaci zaslepuje, protože islamizace je pouze jedním se symptomů "krize" hodnotového žebříčku liberálního-kapitalismu. Svým způsobem je jeho přímým následkem, co se týče poměrů na našem kontinentu. Pokus o etablování jakési „evropsko-izraelské“ aliance proti islámu ve skutečnosti odvádí pozornost od jádra věci a navíc ve skutečnosti zatahuje evropský kontinent čím dál více do nebezpečí importu bytostně nenávistných vztahů mezi Izraelem a svým okolím se všemi možnými riziky.
Perfidnost Stracheho počínání navíc spočívá v tom, že v politiku FPÖ v Rakousku doufá velké procento volebních příznivců, majících oprávněné obavy o budoucnost vlastního etnika v záplavě dramatického nárůstu přistěhovalectví v poměru se „stárnoucí“ celkovou strukturou autochthonního obyvatelstva. Ale pokud bude politika Stracheho FPÖ ve své podstatě protievropská, znamená to nejen zneužití velké důvěry voličů, ale zároveň i doslovné promrhání velké energie a sil, snažících se o nastolení změny v dosavadním vývoji. Nebojím se použít ještě ostřejšího výrazu – v mých očích je Stracheho uplatňování „proizraelské stranické doktríny“ vyloženým zločinem na vlastním národě ve chvíli, kdy jde jaksi v čase „za pět minut dvanáct“ o jeho holou existenci.
