Smějeme se s Pepíčkem – Pepíčkův vzestup a (reálný) pád (I.)

Předcházející humor z EJHLE na téma: Zásobování - Totální nasazení - Alibisti - Osvobození - Rudý Joe, Čurča a spol. - Edvard Beneš - Honza Masaryk - Betonáři - Volá Londýn, govorít Moskvá! - Evžen Löbl a UNRRA - O vzniku časopisu (1.) - O vzniku časopisu (2.)
Lukáš Beer
(s využitím uvedených studijních pramenů) 

Vydání časopisu z 1. října 1944. Sedm a půl měsíců po
zveřejnění tohoto textu bude jeho autor zatčen.

Zatímco K. H. Frankem navrhovaná postava „Pepíčka“ byla fiktivní, museli se za ní skrývat přinejmenším dva tvůrci. A tím byl jeho kreslíř a pak ještě osoba, která vyprávěla Pepíčkovy příběhy. Autoři studie o časopisu Ejhle, Petr Karlíček a Volker Mohn, identifikovali jako člověka, který psal Pepíčkovy příběhy, Josefa Opluštila. Ten se předchozí roky stal povědomý díky svým politickým skečům, vysílaným v protektorátním rozhlasu. Stylistika textů a dokonce i fiktivní název obce z příběhu, Pocerapice, poukazují na jasnou stopu, nemluvě o tom, že Opluštil se po válce ke spolupráci s časopisem přiznal (ač si patrně na svou obranu poupravil okolnosti, za jakých v Ejhle pracoval). [1]

Josef Opluštil byl zadržen 14. května 1945 a posléze s ním probíhal proces po celé tři roky. V rozsudku Mimořádného lidového soudu ze dne 26. února 1948 se praví: „Obžalovaný Josef Opluštil jest vinen, že od roku 1939, tedy v době zvýšeného ohrožení republiky, v Praze propagoval a podporoval nacistické hnutí tím, že psal do časopisů ,Ejhle‘ a ,Nástup červenobílých‘ stati obsahu štvavého. Tedy tiskem

Josef Opluštil (1908-?). 
Foto: archiv autora

schvaloval a obhajoval nepřátelskou vládu na území republiky, čímž spáchal zločin proti státu dle §u 3 odst. 1 zák. č. 22/46 Sb. a odsuzuje se k trestu těžkého žaláře v trvání 7 roků…“. Původní rozsudek byl dne 23. dubna 1948 navýšen. Opluštil byl znovu odsouzen podle stejného paragrafu, tentokráte již s definitivní platností k trestu těžkého žaláře v trvání 16 let. Nejvíce mu bylo kladeno na vinu zmíněné rozhlasové vysílání a podezření pro udavačství. Celý trest si odpykával v tzv. nucených pracovních oddílech a prošel věznicemi a pracovními tábory v Plzni na Borech, Litoměřicích, Libkovicích u Duchcova, Zámrsku, Ostrově nad Ohří. Pracoval jako horník, a sice s takovou vervou a zapálením, že byl velmi oblíben u svých mistrů. Propuštěn byl předčasně 20. května 1955, stal se spolupracovníkem StB a od roku 1966 nejsou o jeho životě známy žádné bližší zprávy, jen že po svém propuštění z vězení žil určitou dobu v obci Velká Čeperka u Pardubic. [2]

V době Protektorátu kolovalo mezi lidmi, jak mezi Čechy, tak i mezi Němci, mnoho fám a „zaručených“ zvěstí. Jejich témata byla různorodá, nejčastějšími však byly pověsti o brzkém konci války či rychlém pádu režimu. Ačkoliv se převažující část těchto fám neukázala jako realistická či hrubě smyšlená, těšily se tyto pověsti poměrně velké oblibě a měly i svůj psychologický dopad na obyvatelstvo. Cílené zesměšnění těchto fám poněkud – na tehdejší poměry – otevřenou přímou konfrontací s jejich obsahem, kterou jiná protektorátní periodika úzkostlivě obcházela, se časopis Ejhle vydal velmi specifickou, a zdá se i zdařilou cestou. Soudě podle oblíbenosti časopisu mezi Čechy přijalo cílové obecenstvo toto „napůl ilegálně se tvářící vtipkování“ s určitým, pokud se to takto dá vyjádřit, „respektem“, zatímco naškrobená propaganda protektorátního tisku vyvolávala mezi lidmi skepsi. V tom spočívala originalita tvůrců Ejhle.

Přitom centrální postavou časopisu byl Pepíček – aktivní, ale zároveň trochu přihlouplý chlapec z fiktivní vesnice Pocerapice. Obsah jeho životu vdechl Josef Opluštil. Většinou se jednalo o celostránkové příběhy ilustrované jednou nebo více karikaturami. Autor nechal Pepíčka mluvit slangem, který se podobal hantýrce pražské periferie. Čtenáři si z jeho způsobu podávání zpráv mohli také rychle vyvodit, že „hrdina“ pochází z provinčního prostředí. S ohledem na tyto skutečnosti Pepíček do velké míry ignoroval pravidla českého pravopisu a používal koncovky slov, které vůbec neodpovídaly spisovné češtině.

Hned první článek, kde se Pepíček objevil, se zabýval zaručenými zprávami neboli „šuškandami“. Obyvatelé spořádané protektorátní obce Pocerapice se jednoho dne shromáždili u známého protibolševického plakátu. Jeden z občanů pak začal tvrdit, že slyšel, že Rusové jsou již v Táboře. Tato informace zažehla jiskru povstání: velkostatkář začal provolávat slávu Stalinovi, docházelo k rušení církevních sňatků a dav pod vedením místního kořaly začal na náměstí vyvlastňovat živnostníky. Povstání ale skončilo rychle a neslavně. Ukázalo se, že ožralý flašinetář, který byl původcem zprávy o osvobození, špatně poslouchal. Rusové už sice v táboře byli, jenže zajateckém.

I v pozdějším vydání Pepíček komentoval šeptandu. Prý se mezi lidmi povídalo, že „Němci to už brzy projedou“. Důvody byly jasné. Ribbentrop údajně vyjednával se Spojenci o mír ve Španělsku a v Praze měl K. H. Frank bouračku, „což se však tají“. Po těchto informacích začali pocerapičtí občané slavit. Revoluční nálada opět dostoupila vrcholu, neboť bylo navrženo, že se obec (coby autonomní republika) připojí k SSSR, bude mít vlastní vojáky i zahraniční velvyslance. Výše uvedené bylo údajně v rámci Sovětského svazu zaručeno. V následujícím čísle Ejhle ale musel posmutnělý Pepíček konstatovat, že o svou rodnou obec asi opravdu přijde, „protože Pocerapice vystoupily z protektorátu“ a vstoupily do SSSR. [3] „Všecko je u nás teďkonc vyvlastněný a sesocialisovaný. Bábě Vonáskovej zesocialisovali vobě její kozy, flašinetář Šternberka vyvlastnil v kostele i varhany. Židi stoupli zasejc ve vážnosti a pan Winternitz, co dřív pučoval lidem na mírnej 300% ourok, bude teď kandidovat za Pocerapice do nejvyššího sovětu SSSR.“ Tyto hrůzné poměry nebohého Pepíčka donutily „emigrovat“ autobusem do Prahy. Od Pražanů se ale dozvěděl další senzační novinky – po odchodu Němců se budou v obcích zřizovat revoluční národní výbory, jenže jen na šest měsíců – pak totiž „přijdou Židi“. [4]

Pepíček nenechal bez povšimnutí žádné „závažně“ vyznívající fámy, jako například tuto: „Němci mají teď na Čechy strašnej vztek, proto dyž je zatemníno, sválně votvírají po ulicích kanály, aby našinci do nich padali. (...) Nejhorší prej na tom je, že každej, kdo spadne do takovýho kanálu, musí eště podepsat policejnímu presidentovi takovou kartku, že si to udělal sám, aby nemusel do Rajchu.“

V Praze se Pepíček brzy zorientoval, prodělal zásadní prozření a začal se živit jako reportér: „Myslím, že bych se vycajchnoval, anžto jak jsem zmerčil, že mám lepší zprávy než tyhlecty denní noviny, který nejsou zrovna moc informovaný, sami to dobře víte, že vo tom Ribbentropovi nebo vo tom Frankovi nic nenapsaly, a vo jinejch méně důležitejch věcech toho psaly až moc.“ Chodil po žižkovských ulicích a pro Ejhle zjišťoval, jestli obyvatelé hlavního města poslechnou výzvy londýnského rozhlasu a připojí se k odboji. Zpovídal pozoruhodné postavy – například šmelináře, který odboj podporoval, ale nepřál si, aby ho s ním někdo spojoval. Dělník vyrábějící letadla by se Němcům postavil, ale teprve v okamžiku „kdy náš hrdinný expresident coby parašutista seskočí na naše území, aby se osobně postavil do čela odboje“. [5]

Pepíček psychologicky zesměšňoval některé „společenské trendy“ mezi Čechy, zintenzivňující se s koncem války. Jednalo se především o výskyt tzv. „alibistů“, kteří měli snahu pojistit se pro období „po vosvobození“ nějakou formou důkazů, že nespolupracovali s Němci a byli aktivní v „ve vodboji“. O tom, jaké metody se těmto „alibistům“ naskýtaly, vypráví následující Pepíčkův příběh:

Bursa na proroctví

Zrovna tak jako v Americe mají bursu, na kerej tyhlencty židovský makléři aranžujou kvalitní stoupání a klesání akcií, tak taky u nás máme podobnou bursu, ale s jinejma akciema! Sou to akcie s přesnejma proroctvíma na to, kdy to praskne. To vám ale hned řeknu, že kampak se hrabe taková pověstná bejvalá delfská věštírna na tu naši! Zrovna tak, jako ty aranžéři na americkej burse sou strašně skromný, tak taky i u nás zůstávají v pozadí. Abyste byli řádně informováni, zaznamenávám na naší burse proroctví poslední kursy akcií. Akcie svatováclavský s datem 28. září zaznamenávaly až do 25. září prudkou hósu, od 26. eště prudší bésu. 28. září klesly na nulu a kdo si na ně vsadil, je dneska hotovej žebrák. Podle těhle akcií se špekulovalo s tím, že přesně 28. září budou mít ve Vídni korunovaci Eduarda z Windsoru se Simpsonkou na rakouskýho krále a královnu.

Jižní část Německa měla bejt prohlášena za americkej protektorát, severní za englickej. U nás měla bejt vyhlášena prozatím československo-sovětská republika a měl sem vpochodovat společně s Benešem a s rudou armádou nově jmenovanej okupační generál pro ČSR. Vod rána se už mělo střílet, na koho, to nevím, páč všichni Němci měli už bejt 27. září vystěhovaný. Celej den na 28. září měla bejt velká frekvence na pražských kandelábrech, anžto tam měli viset všichni zrádcové.

Mírnou hósu zaznamenávají akcie s datem 28. října, ale nedoporučuji je ke koupi, anžto soudě podle loňských roků, budou tyhle akcie už za tejden mít prudkou bésu. Taky ten, kdo má akcie s nejasným určením data „Za 14 dní bude konec“, nebo „Za 14 dní se bude střílet“, ať se jich co nejrychleji zbaví, poněvadž hósu zaznamenávaly akorát těch 14 dní po rumunskej kapitulaci. Ani akcie s datem vánočním, „Vánoce budou už naše“, nedoporučuji ke koupi. Za to ale doporučuji špekulovat na nový akcie, jejichž šestá edice už započala, sou to akcie s voznačením „Příští rok na jaře bude už určitě konec“. Začínají bejt strašně voblíbený, koncem roku budou mít tyhle akcie ještě prudce vzestupnou tendenci.

Pokud máte akcie, „že 15, března už tady budou“, je to jedno, z kterýho roku to máte, nechte si je vokolkovat na datum 1945, budou mít taky dobrej kurs. Kurs s datem 1. května, tak zvané „revoluční májové akcie“, není zatím zaznamenán, pravděpodobně příštím rokem budou dány do voběhu starší revoluční edice s daty 1940, 1941, 1942, 1943, 1944.

Velká sháňka po žlutých hvězdách
Správkárna ksichtů

Teďkonc alibisti přišli na to, že to braní parašutistů na byt je přece drobet riskantní alibi. Voni prej ty parašutisti, když je chytnou, sou indiskrétní šlófové, anžto dycky ouřadům sdělujou poslední atresu, kde ložírovali. Sou pak s takovejma šlófama zbytečný popotahovačky, neboť zkosnatělý ouřady nemají pro tohle alibi žádný pochopení. Ale to nevadí! Teď alibisti našli eště lepší alibi, který by je na beton pojistilo proti kandelábrům. Přišli totiž na to, že vůbec nejlepší alibi je taková žlutá izraelitská hvězda, kerou nosejí jediní uznaní lojální Evropané. Táhle hvězda, ať sem přijdou bolšouni nebo Engloameričani, je dycky nejlepší legitimací a dycky by byla ve flóru, jak to vidíme na mustrech z jinejch vosvobozenejch zemí. Proto nastala teďkonc mezi alibistama velká kvaltovní poptávka po těch žlutejch hvězdách. Prej už se s nima kšeftuje pod rukou a jejich ceny stoupají eště rychlejc než u cigaret. Páč je nebezpečí, že za chvíli žádný žlutý nebudou k mání, taxi myslím, že by ouřady v zájmu toho, aby se na každýho alibistu dostalo, měly vod novýho zásobovacího vobdobí vydat na ty hvězdy lístky. Hvězdičenky měly by bejt přidělovány na kmenovej list každýmu alibistovi podle počtu členů rodiny. Ale taxi myslím, že nestačí si sehnat jenom žlutou hvězdu, ale že je taky třeba kvaltovně si k tej hvězdě vopatřit příslušnej panevropskej lojální nearijskej ksicht.

Už sem taky vybetrachtoval, že na to připadli i jiní čímani a ňákej plastickej chirurg z Letnej, kerej čet vo tom, jak v Americe chirurgové na předělávání gangsterskejch ksichtů vydělávají těžký peníze, rozhod se, že si votevře kšeft na přešupajdění nespolehlivejch arijskejch ciferníků. Tuhle sem s ním mluvil v tramvaji, tak mi povídal, že už má na ty ksichty spoustu záznamů z nejlepších kruhů, ale že to pod takovejch dvacet tisíc dělat nebude, anžto na takovom novom ksichtě jeho klienti vydělají, neboť s ním mají votevřený dveře až do Kremlu. Ale musejí si ty alibisti pospíšit! Ale mezi našíma Izraelitama, když se dověděli vo tej novej velkej inflaci izraelitských ksichtů, vypukla velká panika, neboť tahle konkurence by v případě vosvobození mohla vážně vohrozit jejich budoucnost. Tak prej si budou stěžovat na toho chirurga i na ty alibisty u tej „Ligy pro lidský práva“ v Ženevě, kerá prej dycky zakročovala, když kšeftovní zájmy Izraelitů byly vohrožený. Jeden chytrej Izraelita, jak jsem slyšel, prej to tak nenechá a půjde s tím na Gestapo.

Pokračování ZDE

Prameny:

Průběžně Citáty z časopisu Ejhle (1944)

[1] Petr Karlíček – Volker Mohn: „Naprostý propagandistický úspěch“? Humoristický časopis Ejhle (1944-1945). In: Acta Universitatis Carolinae, 2013.

[2] Radek Žitný: Protektorátní rozhlasový skeč. Jak zlomit vaz (nejen ) králi komiků. Nakladatelství BVD, Praha 2010.

[3] Petr Karlíček – Volker Mohn: „Naprostý propagandistický úspěch“?...

[4] Tamtéž.

[5] Tamtéž.