V příhraničních oblastech Čech a Moravy ke Slezsku, Sasku, Bavorsku a Rakousku, které byly po staletí osídleny výlučně německy, byl německý jazyk přirozeně udržován v různých nářečích. V Praze, kde až daleko do druhé poloviny 19. století byla převážně německy hovořící struktura obyvatelstva, se vyvinula takzvaná „spisovná pražská němčina“. Která se čím dál více vyvíjela v úřední jazyk a v jazyk vzdělaných středních vrstev a až do 20. století byla považována za obzvlášť čistou němčinu. Vzpružující úloha přitom zřejmě připadla první německé (Karlově) univerzitě (založené v roce 1848). Přitom se v metropolní Praze vyvíjely sotva jednotné, nýbrž částečně velmi navzájem odlišné literární proudy, mezi jiným také liberální/avantgardní. Často z německo/židovského milieu, lidí slučujících se v různých klubech a spolcích (Concordia, Jung Prag, Café Arco, Gruppe Protest, Der Pfad) a tyto daly světu známé, uznané literáty.
Stylisticky ale i obsahem kontrastně byla a je ovšem interpretována regionálně-krajansky konzervativně charakteristická německojazyčná literatura zbývajícího území Čech a Moravy (bližší informace v seriálu Kulturní kraj Sudety). Často dokonce jako domnělý protipól k (dobré) německé „pražské literatuře“. Přitom se často pojem regionálnost zaměňoval za pojem provinciálnost a tato tvorba byla údajně progresívním duchem doby roku 1968 ocajchnována jako „sudetoněmecká literatura“ etiketou triviální literatury domoviny. Soudě podle této kategorizace mají naproti sobě stát [německojazyčná] „pražská literatura“ a „sudetoněmecká literatura“ jednak jako literatura „židovsky tolerantní“ vůči literatuře „antisemitské“, a pak také jako „čechofilní“ literatura vůči literatuře „německonacionální“.
(...) Že tomu tak není, ale že je to čistě výplod ideologie, dokazují již místy groteskní pokusy zachránit několik moravských autorů (mezi jinými E. Weiß, L. Winder, E. Sommer, H. Unger, O. Jellinek, E. Janstein) ze zlých provinčních bažin. Tím, že jsou zařazováni do výkladového vzorce „pražského fenoménu“. (...) Přijímání německy psané literatury z Čech a Moravy během čtyřiceti let komunismu po Druhé světové válce je školním příkladem dokonalého ideologického podřízení kulturních a literárně-historických procesů, kterému se podařilo takřka umlčet existenci silné německojazyčné kultury. Ke snahám komunistických kulturních činitelů chránit lid (!) ... se připojil státem uznávaný antisemitismus a posílený český nacionalismus, jež nahradil reálnou historii Čech (a Moravy) zpovrchnělými mýty 19. století a triviálními klišé ve smýšlení a ideologií, jejichž hlavní linii tvořilo „filtrující“, národ vzpružující nepřátelství mezi češstvím a němectvím. Dokonce mezi vzdělanou veřejností v podstatě vymizely znalosti o kdysi silné německojazyčné a židovské kultuře české (a moravské) země, vědomí středoevropské spojitosti (Prof. I. Fialová, univerzita v Olomouci).
Nezbývá než doufat, že „Centrum pro výzkum německé moravské literatury“, založené roku 1997 v Olomouci, bude nápomocné nad rámec vysoké školy při kontroverzi ohledně vlastní historie, jež se v Česku dostává do popředí, a také při zpracování celé německojazyčné literární tvorby v Čechách a na Moravě, které bude o něco prostší předsudků. A že se nestane objektivnější nejen pouze nahlížení v Česku, nýbrž také ideologií zatížený pohled na tuto část produktivního německojazyčného českého a moravského duchovního života, pohled, jenž je charakterizovaný německým a rakouským (politickým a publicistickým) duchem doby. Stejně tak tak doufejme, že se dlouhou dobu přezíraná sudetoněmecká literární tvorba dočká přiměřeného ocenění. (FHS)
Tento text byl redakcí měsíčníku “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a zveřejnění na stránkách Náš směr.
Vyšlo dne 11. prosince 2014.
