Osud tohoto díla z roku 1937 je přitom mimořádně zajímavý a netypický. Jeho autor se vydání své knihy v Německu bránil, poněvadž Říšské ministerstvo lidové osvěty a propagandy trvalo na vyškrtnutí některých pasáží, kriticky se vyjadřujících o nacionálním socialismu. Hedin přitom před válkou často pobýval na návštěvách v nacionálněsocialistickém Německu, bydlel opakovaně v prominentním berlínském hotelu Kaiserhof společně s nejvýznamnějšími postavami „nového hnutí“, setkal se v roce 1936 osobně s Adolfem Hitlerem na berlínské olympiádě a směl jej dokonce kdykoliv navštívit v jeho říšském kancléřství. Přesto všechno jeho kniha v Říši nikdy nevyšla. A co se může na jejím osudu na první pohled zdát být paradoxní – v Německu o vydání knihy nikdo neměl zájem ani po roce 1945, protože právě pro své čilé kontakty a neskrývané přátelství k Německu během 2. světové války byl tento velký Švéd trpce zatracován.
Dílo, které vzniklo v návaznosti na autorovu cestu Německem, uskutečněnou v roce 1937, svědčí o jeho přátelství k němectví, stejně jako o upřímných, avšak nikoli nekritických sympatiích pro nacionální socialismus. Hedin se zde vypořádává se zahraniční kritikou Hitlerovy vlády a zastává názor, že je částečně naprosto nespravedlivá, částečně přinejmenším silně přehnaná. V textu analyzuje četné aspekty německé historie i samotné Třetí říše. Kniha tohoto Švéda je vposledku zajímavá proto, neboť líčí Třetí říši očima cizince, který ji viděl a procestoval jako očitý svědek doby. Je tudíž velmi poučné srovnat Hedinovo svědectví s obrazem Třetí říše, jak nám ho dnes prezentují média a oficiální dějepis.
V roce 1937 se Hedin zdráhal v Německu vydat svůj nový titul Německo a světový mír, protože si Říšské ministerstvo pro lidovou osvětu a propagandu vyžadovalo v manuskriptu učinit určité úpravy. Jakého charakteru tyto škrty v textu měly být, vyplývá z dopisu Svena Hedina státnímu tajemníkovi Waltheru Funkovi z dubna 1937, ve kterém švédský autor píše: „Když jsme hovořili o mém plánu napsat knihu, vysvětlil jsem, že bych chtěl psát jen objektivně, vědecky, eventuálně kriticky podle svého nejlepšího svědomí a Vy jste to shledal jako naprosto správné a přirozené. Nyní jsem také velmi přátelskou a mírnou formou zdůraznil, že by odstranění významných židovských profesorů, kteří vykonali pro lidstvo velkých služeb, Německu bývalo jen uškodilo a že by tím byli probuzeni četní protiněmečtí agitátoři v zahraničí. Postoj, který jsem zde zaujal, je tedy jen v zájmu Německa."
Nebyl to ale jen způsob řešení židovské otázky v Německu, o kterém si Hedin dovolil částečně pochybovat: „Že se obávám, že se mnou jinak všude chválená a obdivovaná výchova německé mládeže příliš málo dotýká otázek náboženství a života věčného, pramení z lásky a sympatií vůči německému národu, a jakožto křesťan cítím povinnost to říci otevřeně a sice v naprostém přesvědčení, že mi národ Lutherův, který je skrz na skrz religiosní, bude rozumět. Před svým svědomím jsem doposud ještě nikdy nekapituloval a neudělám to ani tentokrát. Proto se nebude škrtat nic.“
Funk ve své odpovědi Hedinovi argumentoval, že diskuse o správnosti určitých opatření smí být v autoritativním státě výlučně úkolem vedení státu: „Pokud tedy máte jisté výhrady při posuzování německého vedení státu i lidu, nelze proti tomu přirozeně nic namítat, a my budeme rádi o těchto záležitostech s Vámi věcně diskutovat. A to tím spíše, když víme, že Vaše kritika je absolutně dobromyslná a přátelská. Taková diskuse však v autoritativním státním útvaru může být vedena pouze státním vedením, ne ale širokými masami lidu. V autoritativním státě má odpovědnost zcela výhradně pouze jeho vrcholek. Odpovědnost přechází zdola, tedy z lidu, na vedení státu a ne jako v parlamentních státech shora dolů. Z toho důvodu tedy autoritativní státní vedení nemůže trpět, aby v Německu vyšla kniha, která důležité zásady řečeného státního vedení kritizuje a odmítá.“
Hedin trvá na svém a chce v Německu vydat knihu v necenzurované podobě. Věří, že pro jeho konstruktivní námitky bude mít „Lutherův národ“ pochopení. Mezitím vychází kniha v zahraničí, zatímco vydání v Německu se stále oddaluje, protože Hedin nechce z knihy vypustit ani jediné slovo. O nějakou dobu později dostává z Německa dopis: „Nyní ke svému údivu slyšíme, že v českém vydání mají být vypuštěny všechny pasáže, které jsou pro Československo nepříznivé. Za těchto okolností neumím pochopit, proč jste, vážený pane doktore, nevyhověl mé tehdejší prosbě a rovněž neodstranil z knihy pro Německo neúnosná místa.“ Ale ani tento pádný argument – zrovna demokratické Československo nesnese vydání knihy bez cenzury – Hedina nepřesvědčil. Kniha v Německo a světový mír v Říši definitivně nevychází...
Zdá se to být zvláštní, protože na druhé straně však Hedin ve stejné knize z roku 1937 zastával částečné pochopení pro jiná protižidovská opatření. V jeho očích to byla do jisté míry opatření obranná, protože Židé se výrazně zastávali Versailleského diktátu, který přinesl Německu neštěstí a katastrofu, a také měli podle něj nezdravý vliv v tisku a kultuře, která za Výmarské republiky propadla dekadenci, společně s upadajícími mravy. Hedin nakonec knihu vydal jen ve Švédsku.
Koncem roku 2014 ale vychází nikým necenzurované Německo a světový mír v českém jazyce a předmluvu ke knize při té příležitosti nyní napsal německý historik Adrian Preißinger. Kniha má celkem 36 kapitol a každá z nich líčí osobní poznatky a dojmy Svena Hedina ze svých cest po Německé říši, přičemž švédský autor každou jednotlivou kapitolu věnuje různým oblastem nacionálněsocialistické politiky (charakteristika Třetí říše, otázka nezaměstnanosti, čtyřletý plán, postavení rolníků, postavení národa, výchova mládeže, postavení ženy v nacionálním socialismu, postavení církve a náboženství, role umění, tisku a vědy atd.), přičemž se dotýká i citlivých témat, jako je „péče o rasu“ a v samostatné kapitole „Židé“ se zamýšlí nad protižidovskými opatřeními. Nechybí dokonce ani samostatná kapitola o autorově osobních zkušenostech z návštěvy koncentračního tábora. Vedle toho Hedin věnoval několik kapitol i otázkám německé historie, stavebnictví a v neposlední řadě i Olympijským hrám v Berlíně.
Mnohé z Hedinových závěrů, sepsaných v knize, mohou v uších dnešního čtenáře zaznívat přinejmenším neobvykle či kontroverzně. O způsobu, jakým se Adolf Hitler dostal v Německu k moci, autor například beze všeho doslovně uvádí: „Představa, s níž se člověk mimo Německo často setkává, že Hitler má být nějaký uzurpátor, který na sebe strhl nejvyšší moc státním převratem, nemá s pravdou a skutečností nic společného. Krok za krokem byl vynášen výš a výš hlasy svých voličů, zvláště pak hlasy pracující části národa, až nakonec musel převzít jako vůdce největší a nejsilnější strany odpovědný post říšského kancléře a Vůdce Říše.“
Hedin se zároveň snaží srozumitelně neněmeckému čtenářovi vylíčit některé základní principy a rysy nacionálněsocialistické politiky, jako například zde v oblasti národního hospodářství: „Pro nacionální socialismus neexistuje jiný kapitál nežli to, co bylo vytvořeno prací a prací se rozmnožuje. Někteří nacionálněsocialističtí národohospodáři tvrdí, že národní hospodářství klidně může být bez kapitálu, ale žádné hospodářství bez práce. Kořenem, prostředkem a cílem národní ekonomiky je naopak tvořící člověk. On je jejím nejcennějším majetkem – nikoli bankovní konto, dividendy či kapitál. Proto je nacionální socialismus na hony vzdálen marxismu, stejně jako kapitalismu. Nesdílí názor marxismu, že kapitál je zlo a pramen veškeré bídy na zemi. Pro nacionální socialismus je kapitál pouze výsledkem práce celé národní pospolitosti. V budování národní pospolitosti tedy stojí nejvýš právě tvořivý člověk.“
O Hedinově knize můžeme s ohledem na tu skutečnost, že jsou nám dnes dobře známy okolnosti jejího vzniku – včetně té, proč kniha nesměla vyjít ve Třetí říši – zcela s jistotou tvrdit, že jde o skutečně nezávislé, bezprostřední a o nikým nadiktované knižní svědectví uznávaného světového vědce, který se ve svém, v Hitlerově Německu nedoceněném díle zároveň – a to je na této jeho práci snad nejpozoruhodnější – hrdě hlásí i ke svému částečnému židovskému původu: „Má matka, jejíž úsudek byl vždy jasný a spravedlivý, se Židů vždy zastávala. Její pradědeček z otcovy strany, Žid Brode, se do Malmö přistěhoval z Německa, ve Švédsku přijal jméno Berlin a v roce 1771 se nechal pokřtít, což tehdy bylo snazší, protože v naší zemi bylo velmi málo jiných Židů. Šestnáctina mé krve je tedy židovského původu. Na tuto šestnáctinu jsem hrdý a nechtěl bych o ni přijít.“
I to může být působivým a nefalšovaným důkazem, proč na tuto nyní exkluzivně předkládanou Hedinovu knihu nemůže být nazíráno jako na „nacistický pamflet“ a produkt nějaké naordinované a cenzurované propagandy, ale jako na nefalšované, ač nepochybně subjektivně zabarvené svědectví člověka, který při psaní řádků pro tuto knihu nanejvýš ctil příkazy svého vlastního svědomí. (-lb-, -ap-)
Možnost objednání v e-shopu nakladatelství.
Sven Hedin: Německo a světový mír. Vyšlo: 17.12. 2014. ISBN: 978-80-88021-02-5. Vazba: vázaná. Počet stran: 560. Rozměry: 135×210. Nakladatelství guidemedia etc, Brno 2014.
