 | |
| Slavonická rodačka Eliška Kvapilová/Hronová má živé vzpomínky jak na vá- lečné události, tak i na dobu bezprostředně po květnu 1945. Sama pochází z česko-německého manželství a ovládá oba jazyky stejně perfektně. Během války navštěvovala školu v rakouském Waidhofenu a ve Vídni. Mezi "odsu- nutými" měla i své kamarádky. Foto: screenshot YouTube/centre4thefuture |
Jak praví příslušné prameny, Slavonice se připomínají v roce 1260 – jako strážní osada, založená na obchodní cestě mezi Prahou a Vídní kdesi v hloubi 12. století. Jako majetek pánů z Hradce. Přitom také veškeré další historické osudy tohoto místa jsou těsně spojeny s touto nikterak všední lokací. Včetně jeho osudů za husitských válek, devastace za války třicetileté a přirozeně, že i v souvislosti s dalším rozvojem města, které zde velmi dobře fungovalo, ovšem to už pod názvem Zlabings. A to je vlastně v zásadě to hlavní, oč tu běží.
Protože – pohlédneme-li na jakoukoli podrobnější mapu jižních oblastní současné České republiky, je evidentní, že právě zeměpisná polooha Slavonic/Zlabingsu znamenala pro jeho obyvatele v místě i v okolí výrazný faktor v rámci jejich hospodářského, národnostního a konečně i politického rozvoje.
Dnes, díky nejnovějšímu správnímu uspořádání státu, přináležejí Slavonice, to v zásadě moravské městečko, „okresem“ poněkud nešťastně k jihočeskému Jindřichovu Hradci. Jenomže ještě před sto lety (a nejméně další dvě tři stovky let předtím) bývaly integrální součástí mnohem širší oblasti, vymezené zhruba (dnešní) Novou Bystřicí, Znojmem, Valticemi a Mikulovem. Tedy území, z největší části obývaného a zejména poctivě a v dennodenním potu tváře obhospodařovávaného zdejšími Němci, kteří své aktivity zaměřovali nikoli na sever, směrem do českého, repetice moravského vnitrozemí, nýbrž přirozeně vstříc Horním Rakousům a oblastem kolem horního Dunaje vůbec. Přičemž zde žili po generace mezi sebou, ve vlastním jazykovém i kulturním prostředí, ponecháni sami sobě a to zpravidla jen a jen k jejich hmotnému a duchovnímu prospěchu.
Po první světové válce celý tento čitelně diverzifikovaný region známým způsobem připadl Československu. To ovšem proti vůli zdejšího obyvatelstva, které svůj zásadní odpor vůči Masarykovu umělému soustátí, od něhož mu bylo lze už dopředu čekat věru jen málo co dobrého, vyjádřilo již v říjnu 1918 svými aktivitami v rámci tehdejší sudetoněmecké iredenty. V našem případě připojením se Zlabingsu k provincii „Německá jižní Morava“ – v přesvědčení, že se tak i ono se bude moci těšit z morálních hodnot Wilsonova učení o sebeurčení národů. Netrvalo ovšem nikterak dlouho, protože z tohoto fatálního omylu vyvedly místní Němce pravidelné a po zuby ozbrojené okupační oddíly nahonem sbubnované Československé armády ještě o Vánocích dotyčného roku. Takže nadešlo dalších necelých dvacet let, během nichž se zásadní zdejší problém, započatý českou okupací, rozrostl až k flagrantní spoluúčasti místních na rozbití jim zcela cizího státu v září roku 1938.
Dejme tomu, že historická zemská hranice mezi Čechami, respektive Moravou, a rakouskými zeměmi, byla respektována a že fakt její existence nikterak neomezoval místní obživu, obchod, růst řemesel a vývoj vůbec. Není tedy divu, že tak mohlo vzniknout kulturně, hospodářsky a zejména jazykově i národnostně homogenní území, které si vystačilo samo o sobě. A tak to bylo s největší pravděpodobností naprosto v pořádku a navíc k obecné zdejší (i mnohem širší) spokojenosti. Není ostatně nikde připomínáno, že by obyvatelstvo městečka Zlabings projevovalo přinejmenším do posledních měsíců roku 1918 jakékoli snahy po změně státu quo. Obzvlášť když sem do té dob přišla železnice a kraj nebyl ve svých mnohočetných kontaktech s jemu naprosto přirozeným jižním zázemím nikterak krácen.
Připusťme, že snad původně byla z české strany dokonce vůle po hledání určité pozitivní koexistence. Jenomže změny, které následovaly po vždy sporném nediskutovaném přiřazením nejjižnějších moravských historických oblastí k Československu, byly natolik zásadní, že veškerá místní dosavadní idyla vzala vcelku rychle za své. A ani tomu nemohl být jinak, protože kromě chyb, jichž se i zde od dvacátých let minulého století dopouštěla česká státní správa prakticky bez přerušení, byly všechny „české“ pohraniční kraje zasaženy nejprve poválečnou a posléze zejména Velkou hospodářskou krizí, jejíž důsledky byly především dík charakteru dosavadní lokální hospodářské struktury nedozírné a nadále nezvládnutelné.
Není se tedy v zásadě vůbec co divit, jestliže také obyvatelstvo národnostně jednotné nejjižnější Moravy vyslechlo mámivé vábení Henleina a Hitlera – v přesvědčení že je to nejen dobrá, nýbrž zřejmě už jen jediná, poslední cesta z marasmu, z něhož byla z těchto míst viněna (ať už právem, anebo ne) především česká, zde nikdy tak docela nepřijatá vláda.
Výrazný konflikt zájmů, jenž v místě nastal v momentě, kdy také zde začala po Anschlussu v létě 1938 nahonem budovat Československá armáda svá pohraniční opevnění, si je jistě možné představit: četné „řopíky“ (pořízené za jejich daně, proti jejich vůli a zřetelně je tak vystavující hrůzám případné války s Říší, která jim byla už docela cizí) totiž najedenou stály nejen v bezprostředním okolí Zlabingsu, ale dokonce i ve městě samém.
Osudové finále sudetoněmeckého městečka Zlabings se dostavilo v podobě útočných pancéřových klínů Rudé armády, která teď už zase Slavonice obsadila už 9. května 1945, načež odsud bylo kompletní zdejší původní obyvatelstvo vyhnáno postupně ještě téhož roku a nejpozději v roce 1946. Čímž se však konečně dostáváme – byť širší, avšak nezbytnou historickou naučnou oklikou – k aktuálnímu meritornímu problému Slavonic a tam momentálně absentujícího dentisty.
Slavonice se totiž po celých předchozích staletí svébytné existence staly už počínaje létem prvního mírového roku jedním z tisíců míst, jež bylo po likvidaci původního živlu třeba „dosídlit“ v rámci velkoakce, jejímž konečným cílem mělo být počeštění krajů, které nikdy české nebyly. Mělo být, ale nebylo, protože se tento úkol vždy nápadně podobal záměru rozplést Gordický uzel, vymyslet kvadraturu kruhu, anebo postavit vejce špičku, takže to podle toho vypadalo, a také nakonec i dopadlo.
Už samo „dosídlení“ zdejšího kraje byl problém, a dokonce značný, protože zde nebylo možné tak snadno něco ukrást, anebo uloupit, jako třeba v Liberci, v Karlových Varech, či mnohde jinde v bohatších oblastech Sudet, a bylo zde naopak třeba především skutečně pracovat. A to bylo už asi to poslední, co by bylo sem z vnitrozemí, ze Slovenska a bůh ví odkud všude ještě postupně nastěhovanému demografickému materiálu vlastní.
Tak jako leckde jinde v „původně zněmčelých krajích“, tedy i zde nejenže už zpočátku scházely síly pro udržení místní zemědělské výroby, ale také ruce a mozky, nezbytné pro alespoň nějakou lokální průmyslovou výrobu. A když se k této bídě po roce 1948 přidružily ještě ke všemu důsledky „boje za mír i za cenu jakékoli války“, bylo zřejmé, že Slavonice – včleněné nyní do neprostupného a nepřístupného pohraničního pásma - budou smět na svou dávnou slávu už jen vzpomínat.
Nikdo netvrdí, že se zde nikdo nikdy nesnažil. Určitě se i zde totiž také objevili osadníci, kteří to se Slavonicemi mysleli dobře. Takže se snad – zejména po tom, co počátkem šedesátých let vzal za své původní tuhý pohraniční režim – také ve Slavonicích udělalo pro dobro města jistě poměrně dost. Jenomže tato „malá Telč“, ač malebná a napohled lákavá, byla vždy jen průjezdním turistickým místem a navíc se místní novodobá municipalita nutně musela potýkat s věčnou nevolí a malou chutí vnitrozemí přispět, natož prospět.
Není divu – zatímco dávný Zlabings ležel svým způsobem v samém centru vyššího nadnárodního státu, Slavonice jaksi přirozeně vždy jen přežívaly na samé československé periférii. Navíc se současně s pohledem na věc neodbytně vtírá otázka, jak by asi za určitých okolností prosperoval dnes Zlabings – právě na rozdíl od Slavonic, myšleno těch dnešních.
Proto – když jsem před několika málo dny slyšel zaslechl v českém televizním vysílání stesky, že není možné zajistit pro Slavonice kvalifikované zubaře ani za cenu gratis slušného bytu, zařízené ordinace a jistě také dalších podobných, ve vnitrozemí věru nebývalých výhod – jsem nejen tomuto problému porozuměl, ale také jsem ho snad i správně pochopil. A to jen jako pouhou špičku kry obrovitého problému, zatím snad ještě skrytého pod hladinou.
Počínaje rokem 1990 se dosavadní zdejší hospodářský systém de facto zhroutil, mladá generace město sebezáchovně opouští a Slavonice vůčihledně stárnou. A jestliže se sem nedaří nalákat ani zubaře, jeden se ptá co (a kdo) všechno zde ještě chybí, anebo bude v dohledné době citelně chybět.
Může být, že Slavonice čeká osud jen velmi nedaleké Maříže, chcete-li sudetoněmecké vísky Maires. Zde totiž už dávno zbyl z původní jistě malebné osady jen jakýsi lesní terén, opravdu pouze vzdáleně připomínající původní místní dispozici, poslední ruiny zdejšího zámku definitivně mizí ve dřevním náletu a v zatím ještě dochovaných místních chalupách přežívá jakási rukodělná keramická malovýroba.
Také ve Slavonicích se však již usadily určité skupinky, které městu nepřinesou už vůbec nic dobrého. Nic jiného, anebo nového, či lepšího, se však nerýsuje ani na vzdáleném obzoru. A jak je vidět, ani ten zubař ne.
Avšak proto, že nic se na světě neděje odděleno on reality, ptejme se, proč to všechno bylo a je, a proč obecné věci ve Slavonicích (jistě však zdaleka ne jen tam) nutně musely dojít až tak daleko, kde je vidíme dnes. Má to být historický trest za fatální geopolitický omyl z roku 1918? Za roky 1938, 1948 a třeba i za leccos po roce 1989? Anebo je to jen přirozený a neodvratný důsledek všech těchto pochybení dohromady?
Moc, moc bych však Slavonickým přál, aby jim vyšel zatím alespoň ten nový místní dentista. Jenom oni přece za všechny tyhle omyly, za které bylo v Čechách vůbec (už tolikrát a zpravidla tak strašně) zaplaceno, nemohou, A jsou jen jejich oběťmi - společně s námi se všemi!
