A v pátek, jak jinak, opět na Hitlera

Tomáš Pecina

Politické procesy začínají další velkolepý ročník: v pátek se můžete, jste-li z Brna nebo okolí, vypravit na veřejné zasedání o odvolání státního zástupce proti zprošťujícímu rozsudku. Šance, že by rozsudek obstál, jsou dosti malé, senát Vlastimíra Čecha nebudí důvěru; přesto jsme otevřeni příjemným překvapením.

Nevím, zda se do Brna vypravím, přemítám, že za situace, kdy byl ve Francii obviněn z verbální podpory terorismu člověk, který se nepřipojil k povinnému odsuzování teroristického útoku na redakci Charlie Hebdo, jsou moje názory na cokoli, co se týká lidských práv, zřejmě fundamentálně chybné. Nebo, jak tak pěkně říká Michal Dlouhý Ivaně Chýlkové v Přítelkyních z domu smutku, mám posunuté právní vědomí.

Muslimský šátek III

Václav Junek 
Rozepisovat se o tom, co se před několika málo dny stalo ve Francii, co se mohlo stát na to v Bruselu a co se momentálně děje na našem kontinentu, který stále více připomíná obleženou pevnost, nemá smysl: bývá to prvním bodem agenturních zpráv, leitmotivem mediálních relací všeho druhu a na to téma hovoří i píše kde kdo. Otázkou ovšem je jak a zejména proč tak činí.

Sám jsem konečně rovněž už před časem v tomto Našem směru postupně publikoval hned dva články se vcelku srozumitelnými podtituly „Muslimský šátek I“ a „Muslimský šátek II“. V obou jsem přitom upozorňoval teprve na varovné předzvěsti muslimské invaze, která nastala brzy poté a teď v ní žijeme. Respektive dosud přežíváme, ačkoli tak to formulováno nebývá.

Nacionální socialismus a „evropská myšlenka“ (13.)

Předchozí části: 1. část – 2. část – 3. část – 4. část – 5. část – 6. část – 7. část – 8. část – 9. část – 10. část – 11. část – 12. část
Rusko a Evropa
Werner Daitz (z dopisu adresovaného Alfredu Rosenbergovi, 30. 6. 1943)

Během ofenzívy v Sovětském svazu narážely německé jednotky i 
na rodiny žijící v zemljankách. Foto: archiv Lukáše Beera

Vážený říšský vedoucí! Jak je Vám známo, celé roky jsem rozvíjel ideologii rodiny evropských národů a pokusil se z jejich životního zákona dovozovat zásady tvůrčího uspořádání Evropy v hospodářské oblasti (velkoprostorové hospodářství), na poli státu a práva (právo velkoprostoru jako právo rodiny národů) a na poli etickém (evropský mravní zákon). Tyto práce jsou zachyceny ve dvou mých knihách ,Der Weg zur völkischen Wirtschaft und zur europäischen Großraumwirtschaft‘ (Cesta k hospodářství národa a k hospodářství evropského velkoprostoru) a ,Lebensraum und gerechte Weltordnung‘ (Životní prostor a spravedlivý světový řád).

Hodnota dítěte a mládeže v liberálním kapitalismu a v očích moderní sociální demokracie

"Duhový Putin" již dnes standardně patří na demonstrace 
homosexuálů a jejich sociálnědemokratických 
a zelených podpůrců.

Jedna studie vědců z německého Institutu Maxe Plancka pro evoluční antropologii poukázala na skutečnost, že čím rychleji člověk vyrůstá, o to méně mu zbývá času na učení a odpovídající rozvoj mozku. Jinými slovy tedy znamená „dlouhé dětství“ jakousi evoluční výhodu. V naší době, kdy objem lidského poznání exponenciálně narůstá a průměrný člověk se dožívá čím dál vyššího věku, by tedy vlastně bylo logické snažit se o něco prodloužit období školní docházky, a tedy i „dětství“. Ale opak je pravdou: podobně jako u předčasné sexualizace dětí a mládeže v naší společnosti jsou děti tlačeny k tomu, aby dřívěji dospívaly a ochotně se přizpůsobily konzumnímu životnímu stylu a výkonnostnímu drilu liberálně-kapitalistického hospodářského systému. Zde jsou děti přirozeně v první řadě objektem hospodářských zájmů.

Politické tendence první republiky

Tomáš Krystlík 

V nově vytvořené republice se pravicové strany, případně fašistické, nevymezovaly proti stranám levicovým, nýbrž proti politice Hradu, proti Masarykovi, Benešovi a jejich nohsledům. To byla velká anomálie československé politické scény.

Česká politická scéna, přesněji politické strany pro jazykové Čechy tendovaly silně k nacionalismu (jedinou výjimkou byla KSČ) a socialismu. Nacionální socialismus není ostatně vynálezem německým, nýbrž českým. [Pozn. Lukáše Beera: Jaké konkrétní paralely bychom ve vztahu k Hitlerově nacionálnímu socialismu mohli ale ve skutečnosti najít? Kde bychom našli odlišnosti? Kromě toho: jenom na německé či sudetoněmecké politické půdě lze v tehdejší době vysledovat hned několik politických směrů a koncepcí, jež v češtině můžeme překládat pojmem „národní socialismus“ a jež navzájem nejsou identické, ačkoliv tu a tam vykazují společné rysy. Nejde přitom o identické „národní socialismy“. Dnes tímto pojmem chápeme běžně „Nationalsozialismus“, který ovšem neodpovídá pojmům „nationaler Sozialismus“ či „völkischer Sozialismus“ či dokonce „Volkssozialismus“. Například autorem posledního pojmu je sudetoněmecký sociální demokrat Jaksch.] V Čechách v roce 1897 vznikla první národně socialistická strana jako reakce českých národoveckých socialistů na internacionálnost sociální demokracie – Národně socialistická strana česká (později Československá strana národně socialistická). Prioritou českého nacionálního socialismu vůči německému se zakladatel strany Václav Klofáč vždy chlubil. Kdyby Češi byli početně silným národem, aby nemuseli brát ohled na německý stát, dočkalo by se zřejmě Československo koncentračních táborů pro Němce českých zemí ještě v době míru. Jako indicie nechť poslouží tzv. cikánské koncentráky v Letech a Hodoníně u Kunštátu.

Ředitel vyhnanecké nadace vyhozen navzdory varování sudetoněmeckého landsmanšaftu

Důvod: příliš málo prý hovořil o holocaustu a Druhé světové válce 
Ředitel Nadace Útěk, vyhnání, usmíření Manfred Kittel byl v polovině prosince nadační radou s okamžitou platností zbaven své funkce. Kittel, který nadaci vedl od jejího založení v roce 2009, byl v poslední době vystaven masivnímu tlaku. Historikovi je vytýkáno, že se „ve své vědecké práci koncentruje na vyhnání Němců“, jak uvedl list Süddeutsche Zeitung. Státní ministryně kultury Monika Grüttersová se od Manfreda Kittela distancovala. Jeho chování je podle ní „hodné kritiky“.

Jaká byla ekonomická výkonnost meziválečného československého státu?

Tomáš Krystlík

Prezident Beneš na automobilové výstavě v Praze na podzim 1937. 
(Foto: archiv Lukáše Beera)

K tomuto tématu jsem byl přiveden Václavem Vlkem starším, když jsem si dovolil v diskusi pod jeho článkem v Neviditelném psu poznamenat, že „za 1. republiky bylo rakouské hospodářství silnější než československé.“ 

Václav Vlk sen. se neudržel a zareagoval takto: „Vy jste asi nikdy nečetl žádný dějepis. Rakousko bylo v období 1918-1938 ekonomicky naprosto na huntě, revoluce a stávky se střídaly jedna za druhou, v roce 1919 bylo nutno odvést z Vídně tisíce hladovějících českých dětí a Rakousko dostávalo za pomoci Masaryka a Beneše potravinovou pomoc (stejně jako Německo) viz třeba ZDE. Rakousko se nevzpamatovalo z ekonomické krize do Anschlussu. Stejně jako Německo do Hitlera po roce 1933.“ (Zvláštní, pan Vlk uvádí jako zdroj informací vlastní článek.)

Nacionální socialismus a „evropská myšlenka“ (12.)

Předchozí části: 1. část – 2. část – 3. část – 4. část – 5. část – 6. část – 7. část – 8. část – 9. část – 10. část – 11. část
„Rodina evropských národů“ Wernera Daitze (úvod)

Werner Daitz (1884-1945) je autorem 
pojmu "rodina evropských národů".

Pokud se vůbec podařilo „evropské myšlence“ ve Třetí říši stát se předmětem rozboru akademické veřejnosti, tak tomu pravděpodobně bylo v první řadě v souvislosti s Wernerem Daitzem. Ten patřil k prvním teoretikům, jež uvažovali o rozšíření nacionálního socialismu jaksi na úroveň „eurosocialismu“ (neodpovídá to ovšem představě jakéhosi exportu německého nacionálního socialismu mezi jiné evropské národy, to by bylo nedorozumění). V osobě předního nacionálněsocialistického ideologa Alfreda Rosenberga se Daitzovi podařilo nalézt nejdůležitějšího zastánce svých tezí.

Werner Daitz (15. 10. 1884 - 5. 5. 1945) byl německý chemik, podnikatel, ekonom NSDAP a poslanec Říšského sněmu (1936). Už během První světové války se projevily jeho schopnosti na poli chemického průmyslu a stavebnictví, vedl kupříkladu několik firem popř. továren. Od roku 1915 začal psát spisy a články, ve kterých zastával pozice „národního socialismu“ („nationaler Sozialismus“, ne identické s pojmem „Nationalsozialismus“, tedy „nacionální socialismus“). Jeho podstatou nemělo být „ochromení“ soukromnictví a soukromé iniciativy, nýbrž státní socialismus by plnil svou úlohu především tím, že kapitál by soustředil v národním hospodářství a tento by byl navenek řízen jednotně. Když se roku 1933 dostávají v Německu k moci nacionální socialisté, byly Daitzovy spisy znovu vydávány a rozšiřovány na půdě I. G. Farben. Daitz kromě toho již od roku 1919 propagoval vztahy a kontakty německého průmyslu s Ruskem a USA. Díky tomu vycházelo mnoho jeho článků v hospodářsko-politických časopisech. Politicky se přiblížil k nacionálním socialistům a v únoru 1931 vstoupil do NSDAP. Ale už od roku 1929 se pravidelně účastnil setkání ekonomických kruhů NSDAP, kterých se například zúčastnil Gottfried Feder. V Zahraničně-politickém úřadu NSDAP brzy obsadil pozici vedoucího oddělení pro zahraniční obchod.

Charlie Hebdo: Židovská obec v Rakousku si stěžuje, že vídeňská vláda zvlášť nezdůraznila židovské oběti v pařížském supermarketu

Pondělní demonstrace Pegida v Drážďanech s rekordní účastí 
Jako všude jinde v mnoha zemích, zorganizovala vláda ve Vídni spolu s jinými organizacemi oficiální pietní akci „Jsem Charlie“ v centru města, které se podle sdělovacích prostředků zúčastnilo přes 10.000 lidí. Akce se zúčastnili především vládní politikové a oficiální představitelé různých náboženských organizací. Ačkoliv hlavní město Rakouska vykazuje velký podíl přistěhovalců z islámského světa, prozradily i zdrženlivé záběry televizních kamer na shromážděné občany, že podíl muslimů na pietní akci byl nepatrný. To dokreslily i regionálně vysílané večerní zprávy z Vídně, které přinesly interview s několika náhodnými návštěvníky největší mešity ve městě. Reportér se tázal nejprve dvou mladých muslimů, kteří právě opustili mešitu: jeden z nich chtěl něco říci do kamery, ale potom, co jej arabsky okřikl kamarád, odmítl v rozhovoru pokračovat. Druhý mladík řekl televizi ORF, že není vůbec jisté, zda pachatelé masakru v Paříži byli vůbec islamisté, je prý docela možné, že to byla práce Američanů. Asi třicetiletá muslimka útok odsoudila, ale přitom se do kamery nedotčeně usmívala. Další postarší muslim násilí odmítl, ale dodal, že s tím redakce časopisu musela po opakovaném urážení a zesměšňování náboženství počítat. Svůj názor ještě sdělil jeden černoch islámského vyznání, který útok rezolutně odmítl a řekl, že to nemělo nic společného s islámem. Je ale celkově zřejmé, že rakouští muslimové z velké části velmi skepticky přijímají zprávy o pozadí pařížského masakru a nedůvěřují jim.

Smějeme se s Pepíčkem – Pepíčkův vzestup a (reálný) pád (II.)

Předcházející humor z EJHLE na téma: Zásobování - Totální nasazení - Alibisti - Osvobození - Rudý Joe, Čurča a spol. - Edvard Beneš - Honza Masaryk - Betonáři - Volá Londýn, govorít Moskvá! - Evžen Löbl a UNRRA - O vzniku časopisu (1.) - O vzniku časopisu (2.) - Pepíčkův příběh a osud po konci války (1.)
Lukáš Beer
(s využitím uvedených studijních pramenů) 

Přesně před 70 lety bylo možno u nás zakoupit toto vydání časopisu 
Ejhle (z 1. ledna 1945), které na titulní stránce 
zobrazovalo Roosevelta, Churchilla a Stalina.

Reportér Pepíček všechny získané informace a poznatky osobitou formou sděloval čtenářům časopisu. Na pražském Žižkově obcházel několik domů, „anžto jsem si chtěl voťuknout, jak naši lidi se dívaj na ty Benešovy nezištný výzvy k vodboji proti Němcům. Podle mýho fištronu je to vod Beneše primovní nápad. Beneš jako přesvědčenej voptimista, jak si sám furt říká, ví dobře, že to s tím vodbojem dycky pro něj dobře dopadne. Příkladně dejme tomu, že by naši lidi toho Beneše uposlechli a vzbouřili se proti Němcům a vyhráli to. (...) Po zdařilom vodboji, až by byl vzduch čistej, tak by se co národní hrdina vrátil se svejma Židama do Prahy a pěkně by sebral smetánku z toho vodboje. Taky by se mohlo stát, že by se ten vodboj nemusel podařit. Pak by to všickni naši lidi vodskákali i s rodinama, ale i v takovým pádu Benešovi a jeho ctěnej rodině by se zasejc nic nestalo, anžto je i se svejma prachama skovanej v Londýně. V Londýně by jeho zásluhy uznali, řekli by, dělal co moh, a postarali by se vo něj. A von by měl zajištěný i se svou paničkou klidný stáří. A řekněte sami, nesvědčí to vo tom, že přesvědčenej voptimista Beneš není všema mastma mazanej politik a takový právě my ve vysokej politice potřebujem? Abych vybetrachtoval, jak daleko sme s přípravama na vodboj a co lidi těm Benešovejm výzvám říkaj, šel jsem po těch barácích. Vo vodboji se tam placama mluvilo, ale neviděl jsem žádný kvéry ani žádný kulomety.“

„Čech je náš úhlavní nepřítel“ aneb Tak trochu „Bouřlivé víno“ v rakouském vydání

Lukáš Beer 

Hlasatelka Milena Černá (Katharina Stembergerová) volá v srpnu 1968
z televizního studia Československé televize zoufale o pomoc. 
(Foto: Screenshot YouTube / Film "Bockerer IV – Prager Frühling")

V době, kdy jsem ještě navštěvoval základní školu, mne zaujalo v televizi vysílání české filmové komedie Václava Vorlíčka a Miloše Macourka „Bouřlivé víno“ natočené v roce 1976, ve které vystupuje mnoho známých a oblíbených českých herců. Jako „Husákovo dítě“ s patrně vrozeným protiproudovým temperamentem na mne už tehdy magicky působilo vše politicky ilegální a tabuizované. A jelikož se příběh „Bouřlivého vína“ odehrával v tehdy pro mne velmi vzdáleném roce 1968 ve fiktivní vesnici Pálavice na jižní Moravě, přesně řečeno přímo na československo-rakouských hranicích, nemohlo toto dílo ujít mému bdělému zájmu, ačkoliv mi samozřejmě bylo od počátku jasné, že půjde o komunistickou politickou agitku. Můj zájem nepochybně zintenzivnila i skutečnost, že některé scény filmu se natáčely v tehdy nepřístupném západním světě, konkrétně na vídeňské Mariahilferstraße plné obchodů, dále pak kousek od Ringu a od Prátru.

Co psal český tisk v lednu před 70 lety

Letošní 70. výročí konce Druhé světové války bude předmětem mnoha historických pojednání a analýz, připomínání si některých událostí roku 1945. My dnes začneme krátkým výběrem některých úvah z úvodníků česky psaného protektorátního tisku z ledna zmíněného roku. Úvodníky překypovaly zejména ostrou protibolševickou propagandou, jež ovšem vykazovala místy drasticky přehnané prognózy vývoje v našich zemích v případě příchodu Rudé armády. Řeč byla kupř. i o připojení východního Slovenska k sovětské Ukrajině nebo o vraždění Čechů a o tom, že české ženy budou mít možnost poznat „vymoženosti erotického života v bolševismu“. Přehnané líčení bolševických hrůz je zajisté jeden z důvodů, proč valná část českého obyvatelstva nebrala takovéto úvodníky protektorátního tisku vážně. Nicméně některé pasáže zase dobře dokázaly vystihnout předvídatelný vývoj „osvobozeného Československa“. Ostatně čtenáři si o tom mohli učinit úsudek již dříve, kdy na Našem směru vyšla celá série politických úvodníků, které koncem roku 1944 a až do své tragické smrti publikoval Emanuel Moravec.  (-lb-)

Nietzsche a „nejtemnější kapitola německých dějin“

Letos uběhne 115 let od úmrtí Friedricha Nietzscheho
Adrian Preißinger 

Krátce před svou smrtí roku 1935 předala Elisabeth, jediná sestra Friedricha Nietzscheho, tehdejšímu říšskému kancléři podivný dárek. Stará dáma odevzdala Hitlerovi vycházkovou hůl svého zemřelého bratra. Lepší dárek najít nemohla. V jednom raném díle Nietzscheho nese jedna pasáž nadpis „Poutník a jeho stín“. V ní stojí psáno: „Dobří přátelé si sem tam navzájem dávají temné slovo jako znamení srozumění, jež má zůstat pro každého nezúčastněného záhadou.“ Lépe se vztah mezi tímto filosofem a Třetí říší nedá vystihnout.

Ale i zcela po praktické stránce byl Nietzsche odkázaný na procházkovou hůl. Jeho myšlenky se nerodily v šerém pokoji, ale ve vysokých horách, které s oblibou vyhledával a kde kvapně vyplňoval mnoho poznámkových sešitů. Podstatná část z toho byla rozluštěna a otištěna až po jeho smrti a dala podnět k největším nedorozuměním.

Holka z pohraničí

Lenka Lyalikoff

Česká Lípa / Böhmisch Leipa

Narodila jsem se v České Lípě a velmi brzy jsem věděla, že moje město se za Němců jmenovalo Böhmisch Leipa a blízká vesnice Horní Libchava, kam jsem jezdila za babičkou, zase Ober Liebich. Mé hodně rané dětství je spojeno se sobotami, které rodiče trefně nazývali „bouračka“. Ráno nás maminka oblékla do tepláků, uvázala mě a mojí sestře Janě šátečky na hlavu a nazula „gumáky“, to že se takovým botám říká holínky, jsem se dověděla až na nějaké návštěvě u tety v Mladé Boleslavi. Slovo bouračka bylo něco jako kouzelné zaklínadlo. Objevovalo se při každém hovoru rodinném, ale i v okruhu mě tehdy ještě neznámých lidí v Libchavě. Každý měl nějakou tu svoji bouračku. Já byla samozřejmě pyšná, že vím, co bouračka znamená a přijala jsem ji do mého se utvářejícího slovníku.

Ignorace předchází pád

Vzdálenost mezi německou politikou a realitou připomíná poměry před pádem komunistického režimu v NDR v roce 1989 
Lukáš Beer

V článku naleznete video, kde kancléřka Merkelová 
působivě předvádí svůj vztah k vlastenectví.

Při poslechu novoročního projevu „německé“ kancléřky Merkelové se člověk nemohl ubránit slabšímu pocitu déjà vu – připomínal tak trochu některé projevy československých komunistických papalášů v posledních dvou letech před listopadovým předáním kormidel v roce 1989, respektive jako opatrně vyznívající články úvodníků z Rudého práva, reagující na první nepokoje v Praze při dvacátém výročí sovětské okupace. Tenor těchto poselství československému občanovi tehdy v podstatě zněl takto: „Nemějte s demonstracemi, pořádanými destruktivními živly, nic společného. Vše je na nejlepší cestě, my už se společně postaráme o ještě lepší zítřky.“ Nemá zde v této chvíli cenu zabývat se „analýzou 17. listopadu“, smyslem tohoto přirovnání bylo říci, že stávající komunistický režim v Československu byl tehdy v koncích a ve skutečnosti mu navenek nezbývalo nic jiného, než před svými občany demonstrovat sebejistou ignoraci té skutečnosti, že daný stav je již neudržitelný.

„Německý dům“ v Praze prodán Rusům

Přihlížející diváci před budovou Německého domu (vpravo uprostřed) zdraví 
slavnostní závěrečný průvod českého Kuratoria pro výchovu mládeže 
centrem Prahy (8. července 1944).

V českých novinách se nedávno informovalo o prodeji hodnotné nemovitosti v centru Prahy. „Slovanský dům“ na prominentní adrese Praha 1, Na příkopě, byl před válkou „Německý dům“ a byl centrem pražského německého kulturního života – to ale ve zpravodajství vůbec zmíněno nebylo. Budova o 22.000 metrech čtverečních dnes slouží jako kancelářský a obchodní dům pro známé firmy jako „Nike“ nebo „Bloomberg“. Celý komplex budovy byl již prodán skupině ruských investorů „FID Group“. (Text Sudetenpost)

Nacionální socialismus a „evropská myšlenka“ (11.)

Předchozí části: 1. část – 2. část – 3. část – 4. část – 5. část – 6. část – 7. část – 8. část – 9. část – 10. část
My, Evropané (dokončení)
Giselher Wirsing

Vprvní světové válce pak v podobě Spojených států amerických poprvé za několik století vystoupila mimoevropská velmoc, jež rozhodující měrou dokázala zasáhnout do osudu našeho kontinentu. Postavila se do čela jedné z obou bojujících stran a osobovala si pozici rozhodčího, která vedla k naprostému pomatení a rozkouskování kontinentu. Muž, jenž předtím nikdy nevkročil na evropskou půdu, který se narodil a vyrůstal tisíce kilometrů vzdálen od evropského kontinentu, jenž neměl ponětí o naší kultuře, o našich národních rozdílnostech, předpokladech a o dějinách, takovýto muž byl povolán za tím účelem, aby na našem kontinentu založil „mír“, který v sobě okamžitě musel skrývat zárodek nesčetných válek a nesčetných ohnisek napětí, přičemž jen stačí pomyslet na Česko-Slovensko, Polsko a Jugoslávii. To mělo být varovným znamením pro všechny evropské národy už tenkrát. Ale ty byly příliš zabrané do starého evropského smýšlení občanské války, na to aby pochopily hlubší význam zásahu mimoevropské mocnosti do jejich osudu.

Svoboda místo demokracie

Fasbender vyvrací iluzi vytvářenou západními médii o 
Pussy Riot nebo oligarchovi Chodorkovském (foto).
Nikdy se nejednalo o nějakou „avantgardu ruského hnutí 
za demokracii“, ale o záležitost malé vrstvy. Chodorkovskij 
podle něj nemá s ruskou tradicí disidentů typu Andreje 
Sacharova nic společného. Se „západně-demokratickou“ 
kartou začal tento muž hrát až tehdy, když byla 
ohrožena jeho vlastní pozice, získaná v době Borise 
Jelcina. Foto: Wikipedia.

Rusko budí pohoršení. K tomuto závěru dospívají západní elity v politice a ve sdělovacích prostředcích. Rusko „vadí“ nejpozději od vypuknutí ukrajinské krize. Pojem „přítel Ruska“ je chápán všeobecně jako nadávka. Promovaný filosof Thomas Fasbender, který jako obchodník žije přes 20 let v Rusku, líčí ve své nové knize, jaká je podle něj tato země ve skutečnosti. Za dvě desetiletí tuto zem sice dobře poznal a určitým způsobem mu přirostla i k srdci, přesto však nevychází z údivu. Tato obrovská zem si vyžaduje jiný pohled, než ten, který máme na Evropu. Realita je podle autora jiná, než nám chtějí namlouvat „západoevropské předsudky“ a skutečnost je jiná, než v západní Evropě „zažitý“ ideál „moderní demokracie“.

Strašák z Poysdorfu

Lukáš Beer 

Foto: Pavel Kamas

Turisté a častěji projíždějící řidiči z Moravy, Polska a baltických zemí směrem na Vídeň malé vinařské město Poysdorf asi patnáct kilometrů za jihomoravským Mikulovem / Nikolsburgem notoricky znají – jsou dny, zejména vypukne-li lyžařská sezóna nebo nastane-li čas letních prázdnin, kdy se obec vážně potýká s nepříjemným dopravním přetížením díky kolonám osobních vozů a kamionů valících po hlavním tahu směrem na nedávno dokončenou trasu „severní dálnice“ A5. Místní obyvatelé už jenom zbožně doufají, že se za několik let dostaví vytoužená chvíle, kdy si díky dostavbě dálnice budou moci také vydechnout a celý dopravní proud bude veden obchvatem mimo město.

Evropské pojetí práva: Edvard Beneš versus Egon Krenz

F. Herwig 

Benešovými dekrety se chápe provizorní legislativní činnost československého prezidenta Edvarda Beneše, jež vykonával v souladu s československou exilovou vládou nejprve v Anglii a pak v Československu. Ačkoliv již po „Mnichovské dohodě“ v roce 1938 odstoupil, vydal přesto jako bývalý prezident (!) 15. října 1940 první dekret, kterým sám sebe (!) zmocnil provizorním zákonodárcem. Mezi srpnem 1940 a říjnem 1945 bylo celkově vydáno 143 tzv. „Benešových dekretů“. Asi patnáct z nich má za obsah zbavení práv, vyvlastnění a vyhnání (sudetských) Němců a Maďarů a odporuje mezinárodnímu právu. Dekrety byly 28. března 1946 zpětně (!) schváleny československým „Provizorním národním shromážděním“ a mají od té doby jak v České republice, tak i na Slovensku – i po jejich vstupu do hodnotového společenství Evropské unie – sílu zákona.

„Pakáž“ a „sebranka“ Ondřeje Neffa – kam až může klesnout česky publikovaný antirusismus

Lukáš Beer 
V uplynulých dnech vyvolalo horké diskuse tiskové prohlášení Federace židovských obcí (FŽO) v souvislosti s pozváním Vladimíra Putina na určité vzpomínkové akce probíhající v příštím roce na území České republiky. Nejednalo se o jednomyslně odsouhlasenou akci a je nutno i objektivně dodat, že i mezi českými Židy se ozvaly prozíravé a moudré hlasy (abych byl přesnější: je mi konkrétně znám pouze jeden hlas), jež se jen podivují nad tímto politickým aktivismem FŽO (publicista Jan Schneider označil tento postup jmenované židovské organizace za „projev oportunismu či nedospělosti“). Nicméně zdá se, že tato inteligentně vyznívající židovská vyjádření nesouhlasu s postupem jmenované „federace“ zaniknou mj. i díky křiklounství jednoho česky psaného a poměrně čteného periodika, které lze považovat za určitou light-verzi hlásné trouby izraelské politiky u nás.

Příklad falšování dějin spojenci

Tomáš Krystlík

V diskusi k minulému blogspotu jsem byl jako obvykle nařčen z nacismu a lhaní. Použit proti mně byl text tajné Hitlerovy řeči z 22.(23.) 8. 1939. Datace oné Hitlerovy řeči se liší, většinou se uvádí 22. 8. 1939. Zabývejme se jí jako pars pro toto.

K této tajné řeči Hitlera existuje sedm záznamů, žádný těsnopisný (!). Hitler měl v něm generalitu podle výkladu spojenců seznámit s tím, že diplomatická vyjednání s Polskem jsou jen zástěrkou pro jeho dobytí Polska a že je jeho úmyslem napadnout Francii a Velkou Británii.

Ruský stát obě světové války zcela sám nevyvolal

Tomáš Krystlík 
(Kompiluji ze starších blogspotů v tažení proti nesmyslným českým bludům o historii, protože jiné a novější relevantní informace nejsou.)

Na rozpoutání první světové války mělo Rusko větší vinu než ostatní státy, protože nedokázalo zastavit jednou vyhlášenou mobilizaci svého vojska mobilizujícího k válce celoevropské. Posoudit, kdo má největší vinu na vzniku druhé světové války je obtížnější, protože nedovedeme přisoudit váhu jednotlivým faktorům k ní vedoucím. V každém případě je třeba doplnit článek pana Zdeňka Stránského (přístup k němu přes tento komentář) nezbytnými podrobnostmi, už jen kvůli tomu, aby zmlkli nacionalističtí řvouni v diskusi pod komentářem.

Ruský armádní časopis Razvědčik psal v lednu 1914: „Nám všem je snad velmi dobře známo, že se připravujeme na válku na západní frontě především proti Němcům… Nejen vojsko, nýbrž veškerý ruský lid musí si zvyknout na myšlenku, že se chystáme ke zničujícímu zápasu proti Němcům a že německé státy musejí být zničeny, i kdybychom přitom ztratili statisíce lidí.“

Nacionální socialismus a „evropská myšlenka“ (10.)

Předchozí části: 1. část – 2. část – 3. část – 4. část – 5. část – 6. část – 7. část – 8. část – 9. část
My, Evropané
Giselher Wirsing

Na podzim minulého roku [1942 – pozn. překl.] – byl jsem tehdy přidělen štábu tankového sboru na středním úseku východní fronty – jsem dostal rozkaz, abych se za účelem vyřízení určitého úkolu vydal k německému zemědělskému veliteli v jednom malém sovětském provinčním městečku několik kilometrů za frontou. Když jsem svůj úkol vyřídil ve školní budově na kraji města, ve které se jakž takž ubytoval zemědělský vedoucí ústředí zemědělské organizace, spravující dosti velké území, neunikl mé pozornosti jeden mladý bolševický zajatec, který zřejmě hrál zvláštní úlohu v rámci samosprávné jednotky nově vytvořeného agrárního aparátu. Událo se, že německý zemědělský velitel tomuto mladému muži předal téměř v celém rozsahu obtížnou úlohu organizace mléčného hospodářství na tomto území a že tento muž navzdory válečným poměrům za frontou v rámci pokynů německého odborníka během jednoho roku dosáhl již lepších výsledků, než předtím vykazovalo ve stejném rajonu sovětské hospodářství. Vyptával jsem se po osobním osudu tohoto muže. Vyprávěl mi, že studoval literaturu na jedné sovětské univerzitě, ale záhy přitom narazil na limity, které kladla marxistická doktrína veškerému studiu v sovětském státě. Byl pak povolán do armády a v srpnu 1941 nedaleko města Jelňa přeběhl k Němcům. Ale nebyl nějakým jednoduchým přeběhlíkem. Naopak, stálo ho to mnoho dní a nocí, dokud nedosáhl svého cíle, a prý bylo nezbytné absolvovat pěší pochod dvaceti kilometrů, než se konečně ocitl za německou linií. Během toho, jak říká, bez přestání přehodnocoval své rozhodnutí, ale zůstal u něj, protože si během této cesty zemí nikoho, cesty plné nebezpečí, byl vědom toho, že „tato cesta mne vede do Evropy“.

Conchita Wurst & Vladimír Putin – „protikladní lidé roku 2014“?

Novinky z „queer“-fronty: Koupaliště se zvláštní otvírací dobou pro transsexuály 

Foto zdroj: PROFIL

Nejpozději od vítězství „Conchity Wurstové“ na letošní hudební soutěži Songcontest v květnu se zdá, že pestrý život „queer community“ získal náběh na novou epochu svého rozkvětu a společenského uznání. „Levicové“ kruhy si v už beztak svou „tolerancí“ proslulém Berlíně poslední dobou naléhavě vyžadují další nová zvláštní pravidla pro určitý okruh osob se zdravotním postižením, jehož procentuální zastoupení mezi populací je paradoxně velmi zřídkavé. Vzhledem k tomu, že některé společenské trendy a „výdobytky“ dosažené za našimi západními, popř. severozápadními hranicemi, mohou být za několik let vděčným vzorem a inspirací českých neomarxistů, není od věci je mít v hledáčku již dnes.

Smějeme se s Pepíčkem – Pepíčkův vzestup a (reálný) pád (I.)

Předcházející humor z EJHLE na téma: Zásobování - Totální nasazení - Alibisti - Osvobození - Rudý Joe, Čurča a spol. - Edvard Beneš - Honza Masaryk - Betonáři - Volá Londýn, govorít Moskvá! - Evžen Löbl a UNRRA - O vzniku časopisu (1.) - O vzniku časopisu (2.)
Lukáš Beer
(s využitím uvedených studijních pramenů) 

Vydání časopisu z 1. října 1944. Sedm a půl měsíců po
zveřejnění tohoto textu bude jeho autor zatčen.

Zatímco K. H. Frankem navrhovaná postava „Pepíčka“ byla fiktivní, museli se za ní skrývat přinejmenším dva tvůrci. A tím byl jeho kreslíř a pak ještě osoba, která vyprávěla Pepíčkovy příběhy. Autoři studie o časopisu Ejhle, Petr Karlíček a Volker Mohn, identifikovali jako člověka, který psal Pepíčkovy příběhy, Josefa Opluštila. Ten se předchozí roky stal povědomý díky svým politickým skečům, vysílaným v protektorátním rozhlasu. Stylistika textů a dokonce i fiktivní název obce z příběhu, Pocerapice, poukazují na jasnou stopu, nemluvě o tom, že Opluštil se po válce ke spolupráci s časopisem přiznal (ač si patrně na svou obranu poupravil okolnosti, za jakých v Ejhle pracoval). [1]

Josef Opluštil byl zadržen 14. května 1945 a posléze s ním probíhal proces po celé tři roky. V rozsudku Mimořádného lidového soudu ze dne 26. února 1948 se praví: „Obžalovaný Josef Opluštil jest vinen, že od roku 1939, tedy v době zvýšeného ohrožení republiky, v Praze propagoval a podporoval nacistické hnutí tím, že psal do časopisů ,Ejhle‘ a ,Nástup červenobílých‘ stati obsahu štvavého. Tedy tiskem

Josef Opluštil (1908-?). 
Foto: archiv autora

schvaloval a obhajoval nepřátelskou vládu na území republiky, čímž spáchal zločin proti státu dle §u 3 odst. 1 zák. č. 22/46 Sb. a odsuzuje se k trestu těžkého žaláře v trvání 7 roků…“. Původní rozsudek byl dne 23. dubna 1948 navýšen. Opluštil byl znovu odsouzen podle stejného paragrafu, tentokráte již s definitivní platností k trestu těžkého žaláře v trvání 16 let. Nejvíce mu bylo kladeno na vinu zmíněné rozhlasové vysílání a podezření pro udavačství. Celý trest si odpykával v tzv. nucených pracovních oddílech a prošel věznicemi a pracovními tábory v Plzni na Borech, Litoměřicích, Libkovicích u Duchcova, Zámrsku, Ostrově nad Ohří. Pracoval jako horník, a sice s takovou vervou a zapálením, že byl velmi oblíben u svých mistrů. Propuštěn byl předčasně 20. května 1955, stal se spolupracovníkem StB a od roku 1966 nejsou o jeho životě známy žádné bližší zprávy, jen že po svém propuštění z vězení žil určitou dobu v obci Velká Čeperka u Pardubic. [2]

Sudetoněmecká literatura: V SRN diskreditována, v ČSSR zapírána

V příhraničních oblastech Čech a Moravy ke Slezsku, Sasku, Bavorsku a Rakousku, které byly po staletí osídleny výlučně německy, byl německý jazyk přirozeně udržován v různých nářečích. V Praze, kde až daleko do druhé poloviny 19. století byla převážně německy hovořící struktura obyvatelstva, se vyvinula takzvaná „spisovná pražská němčina“. Která se čím dál více vyvíjela v úřední jazyk a v jazyk vzdělaných středních vrstev a až do 20. století byla považována za obzvlášť čistou němčinu. Vzpružující úloha přitom zřejmě připadla první německé (Karlově) univerzitě (založené v roce 1848). Přitom se v metropolní Praze vyvíjely sotva jednotné, nýbrž částečně velmi navzájem odlišné literární proudy, mezi jiným také liberální/avantgardní. Často z německo/židovského milieu, lidí slučujících se v různých klubech a spolcích (Concordia, Jung Prag, Café Arco, Gruppe Protest, Der Pfad) a tyto daly světu známé, uznané literáty.

Demonstrace PEGIDA – naděje i rizika

Novinářský fake německé televize ARD? Ta ve svém zpravodajském
pořadu z demonstrace v Drážďanech přinesla několik údajně náhod-
ných rozhovorů s některými účastníky. Mezi nimi byl i muž s čepicí
(na obrázku uprostřed). Do kamery řekl, že má strach z velkého počtu
Turků a že si přeje, aby Německo zůstalo Německem. Nějakou dobu
po odvysílání pořadu vyšlo najevo, že tento muž je novinářem soukro-
mé televizní stanice RTL, který na demonstraci inkognito sledoval 
nálady účastníků. Distancoval se od svých "xenofobních" názorů a
řekl, že se svým kolegům bál přiznat, že je také "utajený" novinář, aby
jej okolí nepoznalo. Paradox: novináři z ARD jej prý nepoznali, ač-
koliv, jak odhalil list Junge Freiheit, v roce 2012 spolupracoval 
s televizí NDR (ARD). Foto: screenshot YouTube

V Drážďanech protestuje týden co týden mnoho tisíců Němců proti aktuální vládní cizinecké a azylové politice. Krátce před Vánocemi dosáhl tento protest rekordní počet více než 17.500 účastníků. Motivace demonstrujících je přitom stejně tak rozličná jako jejich různorodé složení ze všech sociálních vrstev národa; dokonce se ani nejedná a jednotný politický obraz, který se tu mezi protestujícími naskýtá. Ovšem v jednom bodě si všichni přítomní – až na čmuchaly a převlečené novináře mezi těmito lidmi – zdají být ve svém požadování zajedno: etablovaná politika, která umožňuje, ne-li přímo chce zvyšovat neustále podíl cizinců v zemi, už nesmí takto pokračovat.

Je potěšující, že se toto jasné poselství dostalo díky lidem v takovéto viditelné podobě „na ulici“. Protože pouze zde jej etablovaná politika nemůže přehlížet. Veškerá veřejnost, a to i daleko v zahraničí, ví, že existují mnozí Němci, kteří nechtějí strpět další „přenárodňovací“ politiku svých vlád. Organizátoři nazývají tyto jimi iniciované protestní demonstrace  „PEGIDA“ a prezentují se jako „Vlastenečtí Evropané“, kteří se brání „islamizaci Abendlandu“. To lze do jisté míry určitě dobře chápat, protože mezi více než 16 milióny Ne-Němci v Německu se nachází určitě ne zrovna mizivý podíl cizinců z islámských zemí a kultur. A je také bezesporu, že si na německou půdu činí mnohem agresivněji nároky než jiné vrstvy cizinců v zemi, což dokazuje zdaleka nejen strašlivě velký počet mešit v Německu, jako viditelný symbol jejich ambicí na ovládnutí tohoto prostoru.

Romea.cz otevřeně přiznává, že „Romové“ nejsou Češi

Parazitují dnešní romské organizace na historickém osudu původních Cikánů v Čechách a na Moravě? – Němečtí Sintové se distancují od Romů. 
Šéfredaktor Britských listů Jan Čulík se před několika dny pohoršoval nad tím, že „značná část Čechů nepovažuje Romy za Čechy“. Čulík to uvedl v souvislosti s výroky Leny Posner Körösi, předsedkyně Oficiální rady židovských komunit ve Švédsku, která odsoudila jako „starý dobrý pravicový antisemitismus“ výroky Björna Södera ze švédské Demokratické strany, jenž se vyjádřil, že Židé se mohou stát Švédy pouze, pokud se vzdají své židovské totožnosti. Čulík porovnal tento výrok s uvažováním Čechů o cikánském etniku. Přitom není žádným tajemstvím, že jsou to především různé romské organizace a iniciativy, které cikánský původ explicitně oddělují od českého etnika a staví na tom opodstatnění své veškeré činnosti.

Šéf Stratforu Friedman: USA chtějí zabránit alianci mezi Ruskem a Německem

Friedmanovo interview pro Kommersant.

Zakladatel a šéf přední americké soukromé konzultační zpravodajské agentury Stratfor, George Friedman, hovořil v jednom nedávno zveřejněném interview o angažování se Spojených států na Ukrajině a zařadil tyto události do historického kontextu, podle nějž intervence do jiných států patří k bezpečnostní doktríně USA. Během Studené války byly hranice v rámci Evropy udržovány. Tehdy panoval názor, že změna hranic v Evropě by kontinent destabilizovala. Ale s koncem Studené války se rozpadla Jugoslávie a na evropské pevnině vznikly nové hranice. Později se něco podobného odehrálo na Kavkazu. Tento proces vytváření „nového evropského řádu“ prý nadále trvá, řekl Friedman v rozhovoru pro ruské periodikum Kommersant. Tento stav lze prý mimo jiné vypozorovat na různých národních evropských hnutích usilujících o nezávislost – například 45 procent Skotů je pro nezávislost svého území. Podobně se snaží i velká většina Katalánců o odtržení od Španělska.