Na druhé straně byla nová víra prosazována velmi barbarskými prostředky - krev tekla proudem, celé kraje byly pustošeny, kmeny hubeny.Věrozvěstové vybíjeli nejen muže, nýbrž i ženy a děti. Mnohé slovanské kmeny byly přitom téměř vybity. Příklad. Mezi pomořanskými Slovany šířil křesťanství polský kníže Boleslav III. Dobyv zemi rozhodl, že buď její obyvatelé křesťanství přijmou nebo je vyhubí. Předtím celou zemi zpustošil a pobil tolik lidí, že pozůstalí ještě tři roky poté ukazovali hory kostí nepohřbených lidí. Ve Štětíně nechal zabít 18 tisíc vojáků a osm tisíc právě pokřtěných mužů, žen a dětí prodal obratem do otroctví. Křesťanství tedy nešířili násilnou formou jen “Němci”, jak se traduje.
Výraz Němci uvádím v uvozovkách, protože není přesný - byli to Germáni. Rozdíly mezi germánskými kmeny byly tehdy značné, včetně jejich dialektů. Z mnohých z nich (zhruba na území budoucího Německa) vznikl v 19. století německý národ. Stejná situace byla tehdy u kmenů slovanských, ze kterých se v témž století vyvinuly naopak samostatné slovanské národy. Zabýváme-li se středověkem, je vhodnější hovořit o Germánech a Slovanech a o poddaných jednotlivých vladařů. Pokud se bude v dalším textu jednat o Germány - Slovany, o přídavné jméno germánské - slovanské v případě, je-li zažité označení Němec - Čech, německé - české, bude nesprávné pojmenování uváděno v uvozovkách. Přídavná jména český, německý nebudou v uvozovkách, budou-li užity ve smyslu zemském, i když jsem si vědom nesprávné územní projekce Německa 19. století do minulosti.
Začátky středověku byly vůbec nesmírně surové. Příčinou ukrutností bylo asi to, že se křesťanství šířilo za okrajem tehdejšího vzdělaného světa, v místech, kde vládla dosud ničím nespoutaná lidská zvůle. V křesťanství tehdy nešlo o evangelium, nýbrž o ideál posmrtného života, jemuž se cizí život lehce obětovával.
Cyril a Metoděj byli Řekové, nikoliv Slované. Dnešní představa, že to byli slovanští věrozvěstové, kteří podporovali nacionální aspirace “Čechů” proti “Němcům”, kteří se k nám tlačili od západu - přinášejíce s sebou křesťanství - je nacionální mýtus. Tehdy se jednalo o církevní rozkol mezi pravoslavným a katolickým křesťanstvím a hlavně o církevní ovládnutí Pannonie (přibližně dnešní Maďarsko a část Chorvatska na pravém břehu Dunaje), k níž církevně patřila i Morava. Papež pro tuto oblast, která již po dlouhou dobu patřila pod správu německých (pojato zemsky, nikoli národnostně) biskupů, jmenoval Metoděje arcibiskupem. Katolické vlivy na pokřesťanštělé Slovany byly zprostředkovávány hlavně z Bavor a latinským liturgickým jazykem, pravoslavné Cyrilem a Metodějem a liturgickým jazykem slovanským. Je jasné, že bohoslužby ve slovanském dialektu vyvolávaly mezi prostým lidem, který slovanským slovům rozuměl, větší mystickou náladu než bohoslužby v latině. “Slovanští” věrozvěstové neměli jiný zájem, než šířit sympatie k pravoslaví a antipatii k německým (zemsky) biskupům, antipatii církevní, nikoli nacionální. Že šlo o vlastenecký boj protiněmecký, se jim snažili - společně s tvrzením, že čeština (neexistovala, byl to slovanský dialekt) se tehdy vyrovnala latině - podsunout až čeští vlastenci v 19. století. Zdařilo se jim to.
Němečtí biskupové (nemuseli být Germány, znalost místního jazyka se nevyžadovala) nebojovali za práva jednoho nebo druhého germánského dialektu; katolictví uznávalo, že Bůh se dá ctít všemi jazyky. Důvod, který měli “slovanští” věrozvěstové pro zavedení slovanské bohoslužby, byl také doslova tento: “Je to prý lid tvrdé šíje a proto je prý třeba povolit jeho hlouposti a mluvit k němu slovansky a ne latinsky”. Papež dovolil po dobu kultivace Slovanů v Čechách a na Moravě používat slovanštinu za liturgický jazyk, ale zakázal ji, jakmile ohrozila jednotu církve. Cyril a Metoděj prohráli a pravoslaví, kulturně slabé, neprosadili. Metoděj byl ponechán v arcibiskupském úřadě do své smrti, jeho pravoslavní následovníci vypovězeni ze země. Že se na jejich počest v Čechách slaví státní svátek, je důkazem, že jsme se dodnes z nacionálního mýtu o boji “slovanských” věrozvěstů proti “Němcům” zcela nevymanili.
Literatura:
Rádl, Emanuel: Válka Čechů s Němci, Melantrich, Praha 1993
Převzato z webu http://www.cs-magazin.cz/. (výňatek z článku Co jsme v učebnicích dějepisu nenašli a hned tak nenajdeme.)
