K rasovým a národním dějinám českomoravského prostoru (IV.)

Předcházející díly: 1. díl - 2. díl - 3. díl
Karl Valentin Müller

Vpolovině 18. století před námi stojí češství jako početně ne silný, k vymírání se naklánějící a na nejnižší sociální výkonnostní funkce se omezující národ bez vlastního duchovního života, bez vlastní duchovní elity. Města jsou více méně prostoupena německy. Praha je převážně německá, ale také na venkově patří k německojazyčné oblasti široká rolnická pásma, která se dnes jednoznačně přiznávají k češství. Těch několik málo svébytných duchovních vůdců svůj národ již vzdalo a počítá s jeho vymizením podle příkladu Lužických Srbů. Jen ještě nižší služebnictvo a primitivní řemeslnictvo a rolnictvo vytvářejí sociální oboru českého národa.

A dokonce i v činnostech jemu osobitých, jako v rolnické tvůrčí činnosti, nám je vcelku nezaujatými pozorovateli zviditelňován nápadný rozdíl národů v osvědčování od stavu ke stavu. Tak například považují odváděcí komise souhlasně německého rolníka v horách – při stejně tvrdém utlačování a vysávání panstvem – za „mnohem pracovitějšího a vstřícnějšího než toho v rovině, kde jsou (tj. Češi) líní a vzpurní“. U „čistě českého (böhmisch)" venkovského lidu se téměř pravidelně dalo setkávat s „větší nečistotou než u německého“. Velký představitel Čech, von Riegger, „narozením Němec, ale dobrý znalec českých poměrů“ (Matiegka), o něco později podává zprávy, že německý rolník na kamenité a nevděčné horské krajině skrz píli a kulturu hodnotu své nevděčné půdy přivedl až na 300 až 500 Zlatých za pruh země, zatímco stejný rozměr na úrodné, ale zanedbané půdě „čistě českého rolníka“ z roviny „neplatil ani 150 Zlatých“.

Že se tyto do očí bijící rozdíly ve výkonu ve srovnání dnešních českých rolníků s německými stavovskými soudruhy dávno vyrovnaly, není potřeba prokazovat. Ale také vysoká úroveň výkonu a vzdělání dnešního českého národa téměř ve všech oblastech je z celku všeobecně uznávána. I zde se nám ke znázornění mohou hodit číselné údaje: už za rakouských dob, tedy necelé století později od doby Rieggerových pozorování, jsou Češi ve staré monarchii národem, který těsně za Němci nejvíce usiloval o vzdělání. Výstupní úspěchy německých a českých žáků středních škol byly vesměs vyrovnané, a to také z hlediska výstupních známek. A sociální rozčlenění českého národního tělesa se již za rakouských dob dalekosáhle vyrovnávalo tomu německému, a to za stejných, vždyť pro Čecha, který se nejdříve musel naučit německy, vlastně spíše ztížených soutěžních podmínek.

Tento vzestup nelze v žádném případě vysvětlovat pouze skutečností, že Češi měli v Němcích starého Rakouska učební mistry. Tuto výhodu přeci měli již několik set let předtím, aniž by ji stejným způsobem využili. A ostatní národy Rakouska ji měly současně a přesto ji využily pouze nedostatečně.

Takovýmto způsobem rozhodující proměny ve výkonnostním profilu národa se mohou zakládat pouze na změně jeho biologické struktury. Češství z let 1650 až 1750 představuje nejnižší bod v proměnách své biologické struktury. Nejen že bylo – stejně tak jako němectví – početně decimováno, nýbrž také takříkajíc ochuzováno (v originálu: entrahmt = zbaveno smetany, pozn. překladatele) odstěhováváním velkých částí svých nejhodnotnějších vrstev v předcházejících stoletích (exulanti) a asimilací do výše se pnoucí varianty s německým panským národem. Když se mu prostřednictvím obrozeneckého hnutí, raženého německými průkopníky a mocně podporovaného napomáhající německy vzdělanou zemskou šlechtou a do pevného řečiště přivedeného liberálním rakouským školstvím, dostávalo nových kulturně lákajících oblastí činnosti a později rozličných samospravovaných cest sociálního vzestupu, které ani vzdáleně nemohlo zaplnit z tehdejších vlastních národních zásob vhodnými uchazeči, začala z kulturně-sociálně povznesených, takříkajíc přelidněných výkonnostních rovin německého výkonnostního prostoru proudit vlna nositelů nadání do onoho relativního vakua a přinášela po sobě skrz vytvoření české sféry vzdělávání a společenské vrstvy celá uzavřená občanstva německého kmene a rolnické oblasti, především taková (občanstva – pozn. překl.) s tehdy rozšířenou dvojjazyčností. V Berní role a v seznamech poddaných z období po Třicetileté válce nalézáme mezi 800.000 obyvateli Čech pouze 300.000 s českými jmény (G. Eis). V tomto poměru tři ku pěti se dá spatřovat klíč k hrubé národní držebnosti sudetských zemí oné doby. Za souhlasujícího předpokladu stejné rozmnožovací síly obou národů by pak proti sobě na začátku 20. století nesmělo stát 6 miliónů Čechů a 3 milióny Němců, nýbrž by měla být očekávána zhruba zcela opačná relace. Tak silný je čistě početně význam přechodu rodů s převážně německou krví k češství.

Vycházeje z toho všeho pak nepřekvapuje, že může být třeba skrz různý podíl německých rodových jmen v jednotlivých stavech krok po kroku dokázáno, že tento příliv krve německého původu probíhal zejména do středních a horních výkonnostních polí snaživého českého národa a tím rozhodující měrou ovlivňoval výkonnostní profil tohoto národa či dokonce jej přivedl do stavu, aby (český národ – pozn. překl.) mohl tak dalekosáhle uskutečnit vnější viditelné kulturní vyrovnání. Není nutné jít až tak daleko s tvrzením, „že česká inteligence je vcelku převážně germánsky prokrvena a čistě německy utvořena“ (Banse), ale zřejmě proudila od raných dob německo-českého styku do zpočátku konkurenčně slabých výkonnostních a vedoucích vrstev českého národa ve vždy nových etapách germánsko-německá krev hledající skutková pole a převážně, ač ne výhradně, tyto (vrstvy – pozn. překl.) utvářela. Tento pochod se po nepříznivých obratech stále opakoval a biologicky pokaždé připravoval duchovní a politickou dobu rozkvětu Čech a Moravy. Zdaleka nejdůležitější masové přenárodňování (Massenumvolkung) ale probíhalo, jak jsme viděli, teprve v nejmladší době a způsobilo, že od této chvíle pochází z německého krevního pěstění asi polovina onoho podílu obyvatelstva Čech a Moravy, která se hlásí k češství, a to s ještě většími podíly v horních výkonnostních stavech. Pokud se tento národ dnes navíc ve vrchních výkonnostních stavech, ale také dalekosáhle ve svém rolnictvu a ve svém pozvednutém odborném dělnictvu dle rasy a výkonu jeví vzhledem k německým kmenům mnohem stejnorodějším než ostatní slovanské národy, pak to je nutno připsat okolnosti, že z převážné části je to vždyť teprve nedávno odnárodněný rodový materiál německého výkonnostního pěstění, který dnes před námi stojí na onom příznivém stupni osvědčení za současného hlášení se k českému národu.

KONEC.

(V dohledné době zde naváže překlad práce K. V. Müllera „Německá krev v Čechách a na Moravě“ obsahující řadu grafů a tabulek, které jsou výsledkem autorova zkoumání.)

Pramen: Müller, Karl Valentin: Zur Rassen- und Volksgeschichte des böhmisch-mährischen Raumes, in: Das Böhmen und Mähren-Buch, Volkskampf und Reichraum. Volk und Reich Verlag Prag-Amsterdam-Berlin-Wien 1943