Gernot Facius
Je tím nejnormánlnějším jevem na světě, když to ve svazech, politických stranách a organizacích sem tam pořádně zaskřípe. Patří to k politické hygieně, když se vyřizují hádky. Že u toho vedoucí osobnosti můžou přijít o svůj post, to taky nestojí bezpodmínečně za rozruch. Z tohoto pohledu by se na aktuální konflikt v Krajanském sdružení Slezsko (LS) dalo klidně zapomenout, kdyby ale okolnosti odvolání Rudiho Pawelky, který funkci předsedy vykonával po třináct let, nevrhaly světlo na vnitřní stav vyhnaneckých organizací. Ty si nechají čím dál více od politiků předepisovat, jak mají fungovat. Pawelkův způsob vykonávání funkce sice nebyl zcela bez chyb, to se ale netýká jádra samotného skandálu. Předseda slezského krajanského sdružení byl svržen, protože kolegové z předsednictva uposlechli pokyn zemské vlády v Hannoveru.
Co se přihodilo? Pawelka, člen CDU, opakoval na tradičním celoněmeckém setkání Slezanů v dolnosaském hlavním městě požadavek omluvy Polska a České republiky za vyhnání Němců. Něco takového se dnes považuje za politicky nekorektní a trestá se za to - odebráním náklonnosti nebo prostředků. Od roku 2015 už nebude možná žádná finanční podpora velkého setkání krajanského sdružení, pokud nedojde k zásadnímu přeorientování svazu a jeho aktivit, sdělila zemská vláda složená ze sociálních demokratů a Zelených předsednictvu LS. A dále také, že v budoucnu musí být zajištěno, že se krajanské sdružení zaváže „myšlence usmíření“ a zanechá „zpátečnických a revanšistických výroků“. Následovalao vyhrožování: „Setkání Slezanů tedy bude moci dále fungovat, pokud se bude chápat jako most do dnešního Slezska, jako místo setkání a kulturní výměny, stejně jako dialogu přesahujícího celé generace.“
Teď to tedy víme. Za krásnými slovy o setkávání a dialogu se schovává záměr nárokovat si jakousi svrchovanost při interpretaci pojmu „usmíření“. Pojem „smír“ popřípadě „usmíření“, pocházející z morálně teologické sféry, se politicky vydává za něco jiného a je použit proti krajanskému sdružení. Ignoruje se, že vyhnanecké organizace pěstují po celá desetiletí kontakty s komunami, svazy, církvemi a osobnostmi z oblasti kultury a vědy v bývalých vyhánějících státech. Nemají zapotřebí nějaké namyšlené poučování. Požaduje se od nich přizpůsobené politické chování - a to je pravý skandál. Kdo trvá na tom, aby se Varšavě a Praze připomínaly zločiny spáchané na Němcích a vyžadovala se gesta pomáhající zahojit rány bezpráví, je stigmatizován jako strůjce nepokojů a jako revanšista. Kulturní organizace - žádný problém, ale svaz obětí, který uplatňuje právní nároky - to rozhodně ne. To je to brutální poselství odshora. Politika určuje, jak mají věci fungovat. Kdo se této stopy nedrží, ten bude od zdrojů státní podpory vytlačen. To, že jejich část tvoří také daně od vyhnanců z vlasti, přitom nehraje žádnou roli. Důležité je, že si tím stát vychovává organizace, které se bojí biče politické korektnosti (a tím ztráty prostředků pro fungování svazu). Tento dolnosaský příklad není ojedinělým případem, nátlak a pokusy o nátlak jsou známy také od zemských vlád, které jsou vedeny unijními stranami CDU/CSU, o spolkové vládě nemusíme ani mluvit.
Neoblíbený Pawelka, to mu musíme přičíst k dobru, patří mezi přátele jasného slova. Hlásí se ke slovu i tehdy, když ostatní mlčí. Svým postojem zveřejněném ve slezské tiskové službě kritizoval ostýchavost německých politiků brát do úst slovo „vyhnání“. Pawelka se blíže podíval i na koncepci spolkové nadace „Útěk, vyhnání, usmíření“. Bohužel prý nikoho netrklo do očí, a zástupců vyhnanců v nadační radě také ne, jak byly skutkové podstaty falšovány slovy. Do podepsání Postupimského protokolu dne 2. srpna 1945 koncepce hovoří o „divokém vyhánění“, poté je řeč už jenom o nuceném vyhoštění, které následovalo „na základě Postupimské konference“. Tím se prostřednictvím Velké trojky vytvořilo nové právo. Pro vyhnance to podle něj znamená hluboké ponížení, protože se zamlčuje, že byli vyháněni porušováním mezinárodního práva prostřednictvím zločinů proti lidskosti. Pouze se jim doznává, že byli nuceně vyhoštěni. Pojem vyhoštění znamená podle patřičného slovníku policejní vyhoštění cizince ze státu: „Vycházeje z toho byli vyhnanci vyhoštěni na právním podkladě z Postupimi jako nějací cizinci, a sice v rámci Německa.“
Taková to jasná slova by si člověk přál v roce 2013 od představitelů německé politiky. Ta se ale hrbí za pochybným pojetím práva vítěznými mocnostmi. „Vyhnání byla etnická čistka, která už tenkrát odporovala mezinárodnímu právu“, napsal v roce 2003 sociálnědemokratický politik Peter Glotz („Die Vertreibung - Böhmen als Lehrstück"). Vyhánění bylo dle něj válečným zločinem a zločinem proti lidskosti. Již Mezinárodní vojenský tribunál v Norimberku tak rozhodl, přesně v době, když Češi vyháněli sudetské Němce. Ve statutech tribunálu je obsažena „deportace“ už jako skutková podstata trestného činu. Exkursem do bezprostřední poválečné doby je možné vytvořit si jasno. Obžalovaným Němcům, kteří byli spoluzodpovědnými za Hitlerovy masové deportace, bylo 20. listopadu 1945 francouzským žalobcem vytýkáno: „Takovéto deportace porušují mezinárodní konvence, obzvláště článek 46 Haagské konvence z roku 1907, válečné zákony a obyčeje, všeobecné základy trestního práva, jak vyplývají z trestního zákona všech civilizovaných národů, trestní zákony oněch zemí, kde byly tyto zločiny spáchány, a článek 6 b statutu.“ Článek 6 b se týkal válečných zločinů. Sociální demokrat Glotz, narozený v roce 1039 v Chebu, měl ještě tu odvahu, že poukázal na porušování mezinárodního práva, ze kterého vyplývá povinnost právního narovnání.
Následující generace politiků se od této pozice velmi vzdálila, anebo nebere mezinárodně právní implikace na vědomí. Neguje také ono faktum, že v Postupimské dohodě nebylo vysloveno odnětí majetku vyhnaného obyvatelstva. Dělá že neslyší, když postižení popř. jejich potomci tematizují otázku vlastnictví - nebo požadavky rehabilitace paušálně podezřívají z revanšistické motivace. Přitom by mělo být aktérům v Berlíně, Mnichově a jinde jasné, že celková rezignace na otázky vlastnictví by znamenalo uznat zbavení práv a pozdější vyhnání. Musí se tato souvislost připomínat? Zřejmě ano.
Tento komentář byl redakcí měsíčníku “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a zveřejnění na stránkách Náš směr. Vyšlo dne 7. listopadu 2013.
