Vezmeme-li výtky proti scénáři a režii popořádku, jak šly za sebou, jsou zaznamenáníhodné tyto poklesky.
Strankmüllerovy vulgární řeči, pak i koprolalické výrazy Františka Moravce při příležitosti víceméně oficiální kontrastují s jejich celkem snesitelnou obecnou češtinou při jejich následném soukromém popíjení sektu a kořalky sedíce na gauči. Řeč je i o výzvě k povstání 17. 09. 1939 v protektorátu, ke kterému dal povel Moravec na příkaz Beneše a které nikdo neuposlechl. Beneš ovšem v této souvislosti zmíněn není. Proč se neřekne ve filmu pravda, když už o tom hlavní postavy mluví?
Proč Beneš se svou ženou večeří v krytu, do kterého se chodilo teprve po vyhlášení poplachu sirénami, které zazní teprve při hlavním chodu?
Proč Wenzel Jaksch mluví ve filmu česky s přízvukem (s délkou filmu se zhoršujícím), když mluvil bez přízvuku, což potvrzují i dobové filmové záběry? Beneš ve filmu mluví německy se strašlivým akcentem. I když je známo, že německy se nikdy dokonale nenaučil - dělal chyby ve psaní - s tak silným akcentem německy nehovořil.
Ve filmovém rozhovoru s Jakschem 22. 09. 1941 sliboval Beneš po válce zřízení kantonů po švýcarském způsobu a asi jeden milion Němců českých zemí odsunout. Ani jedno neodpovídá pravdě, kantonalizaci nepřipravoval, ani o ní neuvažoval, a v lednu 1942 uvedl svému vládnímu kabinetu, že počet osob, které by měly opustit po válce ČSR, bude podle jeho odhadu 300 až 400 tisíc. Podle Beneše, jak tvrdil Jakschovi, byly statisíce Čechů v koncentračních táborech - to neodpovídá pravdě.
Hana (Anna) Benešová v rozhovoru s Benešem používá za války termín „vylikvidovat“, který Beneš vytvořil až v květnu 1945.
Moravec předkládá atentátníkům in spe fotografii Franka a Heydricha s tím, ať si vyberou. To neodpovídá pravdě, měli zabít buď Emanuela Moravce nebo Heydricha. Prozrazení jim jejich úkolu před posláním na výcvik - to neudělá ani největší amatér. To je totéž, jako kdyby onu informaci poskytl rovnou Němcům.
V listopadu 1941 z rozhovoru s Jakschem plyne, že Beneš se o odsunu Němců již dohodl s Rusy. To neodpovídá pravdě, protože souhlas s odsunem jménem sovětské vlády učinil Molotov až v červnu 1942.
Přijetí Gabčíka a Kubiše Benešem před odletem. Jeden z nich má na sobě uniformu poválečného Sboru národní bezpečnosti - podle červených epolet.
Kvůli dotazům doplňuji (13. 11. 2013):
K překonání námitek anglo-americké veřejnosti proti vyhánění používal Beneš přemrštěné počty českých obětí nacismu. V roce 1944 při příležitosti svých 60. narozenin tvrdil, že bylo zabito, uvězněno nebo deportováno půl milionu Čechů. Po roce, o svých 61. narozeninách, tvrdil zpravodaji Sunday Times, že „zacházení, které museli od Němců vytrpět Češi a Slováci – více než milion jich bylo deportováno (do koncentračních táborů) – činí smíření nemožným“. Tedy tři roky poté, co tak měl podle seriálu České dějiny učinit. Pro zajímavost: Podle oficiálních údajů bylo bezprostředně po uzavření příměří v německých koncentrácích celkem 135 tisíc československých občanů, tedy nejen Čechů. Pro srovnání: milion a půl Francouzů a 816 tisíc Poláků.
O vyhánění Němců se Beneš poprvé zmínil v rozhovoru pro New York Times 19. 2. 1943, vyslovil se pro radikální opatření s využitím situace vzniklé v důsledku války: otázky menšin ve střední a východní Evropě by se měly tentokrát řešit „drasticky a definitivně“, totiž „masovou výměnou menšin, aby se s tímto obtížným problémem navždy skoncovalo“. Vzniká otázka, za koho chtěla ČSR vyměnit své Němce?
Tento článek vyšel původně na autorově blogu a je zde přetištěn s jeho souhlasem.
