Jiří Krutina, Jiří Vacek ve své nové knize: "Němci u nás povraždili víc Čechů než Židů. Zdůrazňování židovského utrpení je proněmeckou propagandou."
 | |
| "Velmi si Vašich aktivit vážíme." (Jakub Stárek, vchní ředitel sekce vzdělávání na MŠMT.) |
Přitom kniha „Němci“ ve skutečnosti v žádném případě žádné „pravdivé historické události“ nezpřístupňuje a je v první řadě snůškou hodnotících nenávistných výlevů autorů, kteří v celém díle líčí německý národ jako charakterově neměnný, nekulturní, „zvířecí“ a „nelidský“ už od nepaměti. Podle teze autorů umožnilo období nacionálního socialismu pouze realizaci přírodou daného rasistického smýšlení Němců, které jim navíc poskytlo příležitost k vraždění a loupežím, což prý odpovídá německému naturelu a přirozeným sklonům tohoto barbarského národa. V knize autoři zacházejí až tak daleko, že odmítají „dívat se na německé děti jako se na děti běžně díváme“, protože to je „velmi zavádějící“. Ujišťují, že Němci jsou „prostě stále stejní a nezměnili se. I dále si myslí, že jsou něčím výjimečným. Jsou, ale jen svými zločiny, které 6 let páchali zcela bez zábran v pevném přesvědčení o své zvrácené pravdě a beztrestnosti, protože věřili, že zvítězí.“ Dozvídáme se zde například i toto: „Jak německé ženy opravdu smýšlejí se ukázalo po válce. Německé jeptišky ve svých klášterech schovávaly před spravedlností esesácké hrdlořezy. Byly přece vlastenky a plny křesťanského soucitu.“ Přirozené vlastnosti „Němců“ popisují autoři i touto větou: „Život volyňských Čechů pod Němci plně odhaluje německý charakter. Zde Němci odhodili veškeré masky a řádili bez omezení. Vyvraždili český Malín a vypálili jej.“ V kapitole „Německý charakter“ zase můžeme číst: „Pro Němce jako národ je příznačné, že jsou hluboce přesvědčeni o své nadřazenosti nad ostatními národy a proto i mají právo jim vládnout.“ V kapitole „Všichni Němci byli nacisté“ autoři uvádějí, že „nacismus je výrazem německého ducha“. O osobách, které poukazují na zločiny a bezpráví spáchané i napříslušnících německého národa, má Jiří Vacek, vycházeje z předchozích tezí, snadný úsudek: „Válka je prohraná, ale Němci vraždí dál jen pro své uspokojení. To není nesmyslné vraždění, ale naplňování jejich choutek. Jak se může někdo takových ne-lidí, ale zrůd zastávat a vydávat to za spravedlnost a humanismus, by měli dobře psychologové prozkoumat. Osobně to považuji za úchylku. Něco podobného citu, který někdy chovají rukojmí ke svým únoscům. Osobně si myslím, že ta péče pseudohumanistů o ně a odsuzování jejich obětí pramení z nějaké vnitřní, podvědomé příbuznosti s těmito zvrhlými vrahy. Pro taková zvířata není lynčování zdaleka dostatečným trestem. Mnozí z těchto pseudohumanistů se ptají, odkud se nenávist Čechů k Němcům bere: přesně z toho, co popisuji a nejen z toho.“
Zda čeští učitelé dějepisu mohou po knize „Němci“ skutečně šáhnout s důvěrou, že se jim tím naskytne možnost čerpat z díla plného faktografických údajů, popisujícího „pravdivé historické události“, napoví v neposlední řadě už nesmysl, který opakují oba autoři ve své knize tvrdošíjně na několika místech tohoto pamfletu, jenž (doufejme!) nemohou brát vážně ani průměrně vzdělaní a inteligentní členové odbojářského Českého svazu bojovníků za svobodu. Jiří Vacek a Jiří Krutina se opakovaně odvolávají na „360.000 zavražděných Čechů“, které mají na svědomí „Němci“, a poukazují zároveň na „fakt“, že zavražděných Židů v Protektorátu bylo mnohem méně než usmrcených Čechů, totiž „70.000“. Přesto je prý židovským obětem věnována záměrně větší pozornost, což má být ovšem německou taktikou, protože je tak prý zakrýváno, že „Němci“ měli s Čechy naprosto stejné úmysly a dokonce jich připravili o život mnohem více. Vacek s Krutinou patrně spoléhají na negramotnost svých čtenářů, kteří se nedokáží dopídit toho, že počet „360.000“ obětí se vztahuje na území celého předmnichovského Československa včetně Zakarpatské Ukrajiny a zahrnuje všechny židovské oběti, které oficiální statistiky vyčíslují na najméně 270.000 lidí.
Krutina s Vackem mezitím vydali další dva tituly své antiněmecké trilogie - „Vraždění po německu“ a „Odhalená tvář Němců“, které nenabízí nic nového - stejné infantilně psané texty, stejné lži, mnohdy nahodile po sobě řazené a kolikrát se v té stejné knize nudně opakující pasáže. Upřímně tedy příliš nepřekvapuje, pokud se o knize „Vraždění po německu“ pochvalně ve svém dopise autorům vyjadřuje vskutku bizarní postava mezi českými "odbojáři", předseda okresního výboru Českého svazu bojovníků za svobodu Jiří Jaroš Nickelli, když píše: „Kdo se odvrací od vašich knih, nic z našich dějin nepochopil - nebo chápat nechce!“. A vzápětí výhrůžně varuje: „Češi jsou dennodenně ponižováni, uráženi a zneuctíváni záměrným hanobením českého národa, českých dějin, Československé republiky a jejich zakladatelů. Činí tak jak vnější nepřátelé, tak i jejich domácí pomahači. Tyto kolaboranty dobře známe - neustále se zviditelňují. (...) Pro ne zvlášť budou platit prorocká slova prezidenta Budovatele, přestože dnes na nás plijí z obrazovky i z novin, jak to činil národní zločinec Moravec za protektorátu. Protože opět po dvacetiletí jsou tu ,oni a my‘. Právě proto je Vaše dílo tak důležité. (...) Jsem přesvědčen s Komenským, že po přejití vichřic hněvu se vláda věcí vrátí tentokrát už do rukou českého národa.“ Co pan „prezident Budovatel“ konkrétně prorokoval, Jaroš Nickelli nezmiňuje, nicméně bych sázel i na to, že si tento místní odbojářský funkcionář založil průběžně aktualizovaný seznam zrádců a kolaborantů, které bude chtít jednoho dne věšet na stromech.
Ve své nejnovější knize této trilogie o „Němcích“, jež nese titul „Odhalená tvář Němců“, se autoři neuskromnili pouze svými lživými počty při srovnávání českých a židovských obětí 2. světové války v Protektorátu. Uveďme tu tedy pro pořádek malý výňatek, který by mohl popřípadě isnpirovat kdejakého novodobého inkvizitora, spatřujícího v následujícím textu jednoznačný případ bagatelizace tzv. holocaustu:
„Přátelé všeho německého se právě o tom, že trpěli výhradně Židé a nikdo jiný, nás snaží usilovně přesvědčit. Činí tak jednostranným zdůrazňováním obrovského židovského utrpení a zamlčováním utrpení jiných obdobně postižených národů. Činí tak úmyslně, aby zaseli do podvědomí ostatních národů přesvědčení: ti Němci vlastně vraždili pouze Židy a nikoliv nás. Na nás byli vlastně hodní. Takové počínání je vysoce zlé a vrcholně lstivé. (...)
Vzato z pohledu Čechů a českých zemí, vyplývá z příslušných statistik, které uvádějí počty obětí německého teroru na 360.000, že Němci zavraždili mnohem víc Čechů než Židů v Protektorátu. Počet těchto židovských obětí se udává asi na 70.000. Navíc je hledisko jejich židovství mnohdy sporné. (...) Češi byli stejně plánovitě vyvražďováni jako Židé a oba národy byly stejně určeny ke konečné likvidaci. Rozdíl byl pouze v plánovaném termínu. Na Čechy mělo dojít hlavně až po válce. Těch 360.000 Němci zavražděných Čechů, to byly pouze přípravy.
Proněmecká propaganda, která na jedné straně zamlčuje genocidu Čechů a na druhé straně připomíná téměř výhradně genocidu Židů, má právě tento cíl: zastřít stejnou genocidu Čechů a navíc podpořit svalování viny na Čechy. K tomu se nestydí zneužívat i strašlivé utrpení Židů, které je nezpochybnitelné. (...) Češi se na holocaustu nikdy nijak nepodíleli na rozdíl například od Francouzů a tuším i Belgičanů a Holanďanů a bohužel i Slováků. (...) I když je pravda, že někteří Češi neměli Židy v lásce. (...) Sami Židé v určitém rozsahu i za druhé světové války s Němci spolupracovali. Někteří sloužili ve Wehrmachtu a dostávali od Hitlera dokonce železné kříže. Nepřebíhali ke spojencům, ale sloužili verně Hitlerovi. Bojovali za genocidu vlastní i Čechů. Nebylo jich tak málo, jak bychom si mysleli. Mužem č. 3 hned po Göringovi v Luftwaffe byl Žid. Židovská samospráva v židovských ghettech a její židovská policie plně pomáhala zabezpečovat jejich spořádaný chod. To není soud, ale holá a oveřená fakta. Světové židovstvo v zemích, kam se nedostali němečtí vojáci, se nijak význačně o zlepšení osudu Židů za války nezasadilo.“
V knize nacházíme i spustu dalších perliček. Jiří Krutina např. označuje „odsun Němců z ČSR“ za „triumf českého humanismu a projev dobroty“. Ta měla být prokázána skutečností, že 70 tisíc Němců mělo být podle zákona popraveno za vlastizradu, protože nenastoupili v září 1938 k mobilizaci, ale: „Opět jsme to neudělali!“ Vzápětí Krutina cituje notnou dávkou pochopení pro údajná slova Winstona Churchilla při setkání s Edvardem Benešem 4. dubna 1943: „Hned po válce poteče mnoho krve. U vás i jinde bude mnoho Němců vybito. To jinak nejde a já s tím souhlasím... Transfer bude nutný... Dá se jim krátká lhůta, ať si vezmou to nejnutnější a jdou.“
Autoři se v knize snaží na příkladu několika aktualit demonstrovat, že německý charakter se nikdy nezměnil a také nezmění. Uvádí aféru s odhalením spolkovoněmeckých farmaceutických koncernů, které s vědomím politického vedení NDR prováděly pokusy s léky na tamějších občanech. Autoři dodávají: „Případy, kdy největší německé koncerny spolu s německými lékaři zkoumali účinky nových léků na vězních v koncentrácích, jsou také dobře známé. Bylo jich tisíce. (...) Tak to jsou ti ,dokonalí‘ němečtí lidé.“
Některé pasáže autoři automaticky přebrali z předchozích dvou již vydaných titulů trilogie, a tak se svým obsahem a zaměřením všechny tři knihy od sebe v podstatě příliš neliší. Člověk se při seznamování s obsahem místy nemůže ubránit dojmu, že texty jsou ve skutečností pouhou persifláží na „národovecké cítění“ a názory představitelů odbojářského svazu, například když čte: „Často demagogicky srovnávají náš národ s německým a vůbec neberou v úvahu jejich velikost. Deset milionů Čechů nemůže dokázat to, co sto milionů Němců. Srovnávat je jako stejně veliké a z tohoto pohledu stejné, je naprosto nesmyslné a také nepoctivé, jako srovnávat boxera muší váhy s boxerem velmi těžké váhy.“
O kulturní vyspělosti „Němců a Rakušáků“ si oba autoři také nevytváří žádné iluze: „Kdo mučí a vraždí druhé, není ani kulturní ani opravdu vzdělaný, ale je obyčejněým lidským zvířetem i když miluje Beethovena.“ Opravdovou kulturnost a vzdělanost v jejich očích reprezentuje český národ: „Máme být nač hrdi jako národ. Toto je naše vlastenectví: zcela oprávněná hrdost, jak jsme prošli staletími, aniž bychom neustále kradli, válčili a drancovali druhé. (...) Neovládli jsme jiný národ, ale naopak jsme velmi obětavě pomohli slovenskému národu, který v průběhu prvé republiky dosáhl s naší pomocí pozoruhodného národního vývoje. V tomto smyslu se mají Němci moc a moc co od nás učit.“
Zda je to právě to správné vlastnectví, které měl Jakub Stárek z českého ministerstva školství na mysli, když 30. prosince 2011 odeslal Jiřímu Krutinovi a Jiřímu Vackovi svůj děkovný dopis za jejich vydavatelský počin (?): „Výchova k vlastenectví je jednou z priorit Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy v oblasti vzdělávání žáků základních a středních škol. V této souvislosti uvádíme, že v současné době probíhá na MŠMT diskuse o posílení tématu vlastenectví v rámci revize učebních osnov (rámcově vzdělávací programy). Výchova k vlastenectví - k národnímu sebevědomí - by měla přispět k profilu žáka, který bude umět respektovat, chránit a ocenit naše tradice, kulturní a historické dědictví, který bude hrdý na svou zem a dovede rozlišit projevy vlastenectví od projevů nacionalismu.“
