 |
| Koláž: Náš směr |
Tichošlápkovství německé spolkové vlády ve dne 100. výročí genocidy spáchané na Arménech nacionalistickým mladotureckým hnutím je symbolickým jevem pro fatální tendenci vyhýbat se historickým pravdám. Slovo „genocida“ nemělo být přijato do návrhu koaličních poslaneckých frakcí, ale poslanci slovo v návrhu nakonec přeci jen použili – vzácné to znamení parlamentární nezávislosti. V lavici vládních představitelů se domnívali, že se mohou krýt pomocí argumentu, že trestní skutková podstata „genocida“ byla do konvencí OSN přijata teprve v roce 1948, tedy 33 let po začátku masakru páchaného na Arménech, Aramejcích, Asyřanech a Řecích v tehdejší Osmanské říši. To je příliš levný argument. Genocida sice podle kritérií OSN asi nebyla právně postižitelná, protože tento právní pojem v roce 1915 ještě neexistoval. Ale co to mění na skutku genocidy? Nic.
Poslanec CDU Christoph Bergner proto v debatě ve Spolkovém sněmu položil otázku: „Není to normálním projevem živého vývoje jazyka, když se za účelem popisu starých situací použijí také mladší pojmy?“ Spolkový ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier (SPD) naproti tomu vytáhl ze skříňky velké kladivo. „Musíme v Německu dávat pozor“, řekl v rozhovoru pro Der Spiegel, „abychom nakonec nedali za pravdu těm, kteří sledují svou vlastní politickou agendu a tvrdí, že holocaust vlastně začal už před rokem 1933.“
To je neslýchaná věta – konstatovaly to i levicově liberální Süddeutsche Zeitung: „Jinými slovy: kdo tuto genocidu nazývá genocidou, kšeftuje prý s lidmi bagatelizujícími holocaust. Tímto se mohou cítit být osloveni, kromě mnoho dalších, papež František, spolkový prezident Joachim Gauck a předseda Spolkového sněmu Norbert Lammert. Srdečně blahopřejeme!“ Německý ministr zahraničí jako člověk bagatelizující šoa, to by bylo skutečně něco nového. „Pokud je sám natolik zbabělý, aby vyslovil pravdu, neměl by to šlechtit počestností na úkor šesti miliónů zavražděných Židů.“ (citát Süddeutsche Zeitung.) Notabene když i izraelský prezident Reuven Rivlin papežovi k jeho jasným slovům gratuloval. To je další facka pro Steinmeiera a pro spolkovou vládu, kteří svým tichošlápkovstvím nechtějí ublížit partnerovi z NATO, Turecku.
Paralely k reakci na jiný velký zločin 20. století se přímo vnucují. Nebylo také vyhnání sudetských Němců z území své vlasti, se všemi bestiálními okolními jevy, genocidou?
Ještě 70 let poté se politika pokouší vyhýbat se jasné odpovědi. Přitom by mohlo připomínání „armenocidy“ vyvolat vážnou debatu o tom, co se v Praze zamlžujícím způsobem nazývá „transferem“. Kdyby se jen chtělo! Ale na to to nevypadá. Až hluboko dokonce i mezi řadami Sudetoněmeckého krajanského sdružení se dnes pojmu „genocida“ vyhýbají obloukem, a sice téměř s podobnými argumenty jako v kauze Arménů. Poukazování na pozdní datum definice OSN o genocidě (1948) sloužilo stále politikům v Bonnu, Berlíně a v Mnichově jako alibi, když odvraceli své zraky a potlačovali skutečnosti.
Připomeňme si: Pod dojmem likvidace Židů chtělo společenství národů dát najevo, co je horší než obyčejná vražda, a sice celková nebo částečná likvidace skupiny lidí na základě nacionálních, rasových, náboženských a etnických vlastností. Přitom nejde zas až tolik o to, jak vysoký je počet obětí. Rozhodujícím faktorem je „úmysl eliminace“. Přesně to odpovídá vyháněčské politice Benešovy kliky. A navíc, genocida páchaná na Arménech byla, podobně jako holocaust, loupeživou akcí; mnoho lidí se v Malé Asii obohacovalo na veškerém jmění deportovaných. Podle stejného vzoru bylo po válce „etnicky vyčištěno“ Československo. Tuto skutečnost by mnozí nejraději potlačovali.
„Samozřejmě“, prohlásil bohužel brzy zesnulý sociálnědemokratický politik Peter Glotz v roce 2001 v Berlíně, „že nikdo nenavrhuje, aby bylo v Německu přijato parlamentní usnesení, které by vyhnání, například vyhnání sudetských Němců, označilo za genocidu.“ Zároveň vyjádřil názor, že pokud on musí brát na vědomí, že ještě půlstoletí poté, co se to odehrálo, se „vysídlení“ označuje nejen za legální, nýbrž hned i za legitimní, a sice nejen z řad nějakých českých pravicových radikálů, nýbrž v úsudcích českého správního soudu a ve výrocích poslanců, pak se cítí být vyzván prohlásit: „Žatec a Ústí nad Labem nebyly nic jiného než Srebrenica.“ To je přirovnání českých masakrů v Sudetech z roku 1945 k vraždám páchaným na bosenských muslimech ze strany Srbů v 90. letech. Glotz doslova řekl: „Edvard Beneš vyhnání Němců dlouhodobě plánoval a nejpozději roku 1943, a sice se Stalinem, o tom jednal na mezinárodním poli. Už nemůže být postaven před mezinárodní soud. Ten, kdo ale ještě dnes ospravedlňuje jeho politiku, dodává dnešním pachatelům genocidy argumenty.“
To, co Peter Glotz, jehož matka byla Češka a jeho otec Němec, v roce 2001 takto ostře formuloval, má svou platnost také 14 let poté. Dnes pomohou polovičatá slova z úst mezitím již odstoupených předních českých politiků, jako například někdejšího premiéra Petra Nečase, málo. Skutečnou změnu v politice Prahy tato slova neodrážejí. Vedení Sudetoněmeckého krajanského sdružení to ale asi vidí jinak. Ale nezaplétá se tím do nerealistických nadějí?
Pravdou je, že Berlín s Prahou, pravděpodobně i s Mnichovem, si jsou už dávno zajedno v tom, že přenechají nepříjemné téma historikům. Že politicky tedy nepodniknou nic, co by se přibližovalo napravení bezpráví plynoucího z vyhnání. To je pohodlné a odpovídá to tendenci většiny politické třídy, aby se diskuse ohledně tohoto monstrózního poválečného zločinu ukončila. Komerční zájmy mají přednost před dožadováním se lidských práv. V tom vláda patronské země Bavorska není žádnou výjimkou. Fanatikové tlusté čáry jakéhokoliv politického zabarvení mají konjunkturu. Kdo se jim postaví do cesty, aby jejich perfidní strategie nefungovala?
Vedení Sudetoněmeckého krajanského sdružení by mohlo mít veškeré důvody k tomu, aby uvažovalo o tom, zda jím prosazená změna stanov, včetně v nich vyslovené rezignace na nějakým způsobem realizovanou majetkovou restituci, neposiluje českou vládu ve svém názoru v tom smyslu, že se na všechno smí zapomenout. Ale nic takového se neděje! Z právního hlediska diskutabilní usnesení spolkového shromáždění SL jsou oslavována jako usnesení „orientovaná do budoucnosti“ a jako změna paradigmat, jež měla proběhnout už dávno.
Oficiální Česko reaguje netečně v tom duchu, že už bylo dávno načase. Státní prezident Miloš Zeman, který je známý svými „divokými průpovídkami“ (citát Sudetendeutsche Zeitung), během své návštěvy v Aši prozradil, co si o Sudetoněmeckém krajanském sdružení myslí. Řekl, že je to „naprosto bezvýznamný spolek, který ztrácí svůj vliv“.
Člověk by si přál, aby v tom politický hulvát z Hradčan neměl pravdu. Ale je třeba si oprávněně položit otázku, zda to, co Sudetoněmecké krajanské sdružení vydává za orientaci do budoucnosti, nepřispívá spíše k jeho vlastní marginalizaci?
Tento text byl redakcí listu “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a ke zveřejnění na stránkách Náš směr.
Vyšlo dne 7. května 2015.
