Ale i rezoluce SLÖ nepostrádá zřetelnost. Noblesně vyjadřuje to, co mnozí formulují už o něco méně noblesně. V Mnichově by signály z Vídně měli slyšet. Asi by k této rezoluci nedošlo, kdyby se odpor proti změně stanov omezil na nějakou malou menšinu funkcionářů. Ale ve skutečnosti se nejedná o nějakou zanedbatelnou skupinku několika „věčně včerejších jedinců“, kteří se z principu staví na odpor trendu doby a tvrdohlavě se drží něčeho, co beztak nemají skutečně v rukách.
Je třeba konstatovat (a v Mnichově ocenit), že se SLÖ otázce změny stanov přiblížilo rozdílným způsobem. Z jeho strany se uznává, že dosavadně platná formulace, ve které se SL zavazovalo také cíli „znovuzískání vlasti“, může docela vést k nesprávnému pochopení. V Česku se sice někdo sotva bude vážně obávat, že by sudetští Němci do země vpochodovali za účelem znovudobytí své vlasti, ale v politické kontroverzi by tato formulace mohla být také vědomě nesprávně interpretována a tím instrumentalizována proti sudetským Němcům. Proto neměl šéf SLÖ Zeihsel žádný problém s přeformulováním této pasáže.
Co ale nerozzlobilo pouze jeho, bylo protlačení dalších změn stanov – jež proběhlo v jednom chodu a ne pro všechny zúčastněné jasně rozpoznatelně –,prostřednictvím nichž se krajanské sdružení zprošťuje povinnosti zasazování se za „restituci nebo odškodnění ve stejné hodnotě“. Zde nelze argumentovat tím problémem, že by to mohl někdo špatně pochopit. Zde jde pouze o to, že většina politiků se pojmům restituce nebo odškodnění vyhýbá jako čert kříži. Vzhledem ke zrovna diskutovaným řeckým restitučním požadavkům je to z pohledu německé spolkové vlády dokonce pochopitelné, protože by přeci otevřená podpora sudetoněmeckých nároků mohla být pozvánkou jiným, aby se dožadovali svých požadavků vůči Německu o to více hlasitěji, nebo aby s nějakými vůbec přicházeli. To ale nesmí lidem, jichž se újma týká, bránit v tom, aby se zastávali svých nároků. A protože Sudetoněmecké krajanské sdružení není žádnou okrajovou organizací nějaké politické strany, respektive nemělo by něčím takovým být [narážka na politické ambice členů CSU v sudetoněmecké organizaci – pozn. překl.], má zastávat pouze zájmy svých členů a nepouštět se do úvah ohledně toho, co je aktuálně politicky oportunní. Samozřejmě může být oportunní se slunit v česko-německé době tání ledů a mít spoluúčast na jeho vývoji. Ale musíme si položit otázku, kdo z tohoto oportunismu v první řadě profituje? Ti, jejichž oprávněné nároky se nevšímavě házejí na smetiště dějin, to určitě nejsou. Ti se spíše budou cítit být potupeni vlastními zástupci, kteří navodili rozhodnutí o rezignaci, aniž by od druhé strany obdrželi nějakou hmatatelnou protislužbu.
To je proto o to závažnější, že v jiných bývalých vyháněčských zemích nastoupila změna v uvažování. Pokud by například zástupci podunajských Švábů bývali vyhlásili rezignaci na všechny nároky, nedošlo by bývalo k žádným restitučním zákonům a jistě by už prvním vyhnancům nebyl býval navrácen majetek. Trvat na svém právu je tedy naprosto aktuální a určitě ne věčně včerejší. A krajanské sdružení, které netrvá na právech sudetských Němců, je českým prezidentem Zemanem kvalifikováno naprosto oprávněně jako bezvýznamné.
Tento text byl redakcí listu “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a ke zveřejnění na stránkách Náš směr.
Vyšlo dne 7. května 2015.
