Slovo mají děti – první soutěž Wehrmachtu pro české děti (1940)

Lukáš Beer 

Do pražského oddělení propagandy Wehrmachtu přišlo koncem roku 
1940 celkem 27.000 dopisů od českých dětí. Během velmi krátké doby 
musel tým spolupracovníků tisíce dopisů pročíst a vybírat výherce. 
Bylo nutné proto pracovat i v noci. (Foto: archiv autora)

V knize Hitlerovi Češi se podrobně rozepisuji o spontánní odezvě vydávání sešitů tzv. Knihovny pro mládež (1943-1945) mezi českou mládeží a o pokusech o výchovu nejmladší české generace k říšské myšlence a k „vojenským ctnostem“, „odvaze“, „obětavosti“, „kamarádství“ a ke kladnému vztahu k německé Branné moci. Jednalo se o relativně úspěšný projekt, historiky dodnes opomíjený. Taktéž v knize vysvětluji, že Knihovna pro mládež měla své předchůdce ve formě soutěží pro české děti, pořádané zplnomocněncem Branné moci při říšském protektorovi. Nutno podotknout, že tyto soutěže měly jiný charakter než Knihovna pro mládež a na rozdíl od tohoto projektu se mi u soutěží pořádaných Wehrmachtem prozatím nepodařilo vypátrat objektivní zdroje, které by potvrzovaly, zda a pokud ano, do jaké míry byla v tomto případě účast českých dětí na soutěži „naordinována“ například jejich učiteli a nakolik byla účast vyloženě dobrovolná a spontánní. Dnes se tedy vrátíme k první vánoční soutěži pořádané koncem roku 1940, o které se v knize zmiňuji jen jednou větou.

Historik Jan B. Uhlíř ve své knize Protektorát Čechy a Morava v obrazech své čtenáře blíže seznamuje s knižní publikací Slovo mají děti, vydanou Orbisem v roce 1941. Tato kniha pramenila právě z dopisů, které české děti zasílaly na adresu Wehrmachtu do Prahy koncem roku 1940 – jednalo se celkem o 27.000 psaní. Kniha byla v podstatě výběrem textů, ve kterých české děti líčily svůj pozitivní vztah k německým vojákům. V roce 1943 pořádal pak Wehrmacht soutěž druhou a tehdejší protektorátní tisk při té příležitosti propagandisticky zmínil úspěch soutěže první: „Německá branná moc je mezi českou mládeží velmi populární a její vojáci jsou u ní v oblibě od prvních chvil, kdy se s nimi česká mládež setkala. Svědectví o tom podala soutěž před dvěma roky, jejíž nejlepší příspěvky byly shrnuty do sborníku ,Slovo mají děti‘. Je to výběr z tisíců projevů českých dětí, líčících první setkání s německými vojáky. Byly to projevy nejen zájmu, nýbrž i obdivu a úcty, kterou si němečtí vojáci získali svou vlídností a namnoze i pohotovou pomocí dětem a civilnímu obyvatelstvu při různých příležitostech.“ (Lidové noviny, 24. května 1943.)

Obálka jednoho z 27.000 dopisů, které byly adresovány 
Zplnomocněnci Wehrmachtu při říšském protektorovi, 
oddělení propagandy.

Publikace Slovo mají děti byla vlastně jakýmsi vedlejším produktem první vánoční soutěže z roku 1940, protože děti ve věku do 14 let v ní nebyly v první řadě vyzvány, aby zasílaly své dojmy ze setkání s německými vojáky, ale měly za úkol odpovědět na soutěžní otázky. A ty které chtěly, mohly navíc přiložit k odpovědím svůj příběh. Otázky nebyly ale zvlášť obtížné – čtyři nejznámější protektorátní časopisy pro mládež (Kuratorium pro výchovu mládeže tehdy ještě neexistovalo), jako například Mladý svět, přinesly zobrazení 3 vojenských hodností Wehrmachtu. Děti měly za úkol uhodnout, o jaké hodnosti jde. Byl to „úkol, který přeci jenom dětem z odlehlých míst, kde se vojáci ukazují pouze zřídkakdy, mohl činit obtíže“, referoval německy psaný časopis Unsere Wehrmacht im Protektorat v lednu 1941. „V mnoha případech jim ale, jak vyplývá z četných dopisů, pomáhali při psaní odpovědí do soutěže vojáci či dokonce důstojníci.“

Při pročítání tisíců dopisů pomáhali dobrovolníci. 
Údajně všechny čtení dopisů od dětí velmi bavilo.

Do Prahy dorazilo 27.000 dopisů, „většinou od dětí z venkova a z malých měst, a sice z chudších vrstev obyvatelstva, tedy od dětí dělníků, nižších úředníků, malých živnostníků, chalupníků a rolníků“, pokračoval časopis, „dětí, které se hodně pohybují venku a mají proto nejvíc příležitost setkat se s vojáky a zůstat s nimi v trvalém přátelském styku“. Podle německého časopisu dělalo dětem radost „vyřizovat pro ně pochůzky nebo jim alespoň poskytovat informace“. Děti se prý měly snažit s vojáky dorozumívat v němčině a mělo je to motivovat k osvojování si jazyka: „V tomto ohledu neumí dělat propagaci německému jazyku mezi mládeží jiných národů nikdo jiný tak dobře jako právě oblíbený, německý voják. To nesporně vyplývá z tisíců dětských dopisů“, tvrdil časopis.

Prý nejvíce překvapila skutečnost, že dvě třetiny dětí (tedy asi 18.000) odpověděly na doplňkovou otázku, aniž by na tom záviselo získání výherní ceny – odpověď zde byla tedy čistě dobrovolná. Otázka zněla: „Setkaly jste se s německými vojáky a hovořily jste s nimi? Vyprávějte nám něco o tom!“

Jan B. Uhlíř některé tyto dopisy ve své nahoře uvedené knize ocitoval, např.:

„15. března 1939. Pošmourný, mlhavý den. Na ulicích stojí od rána houfy lidí a pozorují příjezd německého vojska. Odpoledne 17. března přijelo vojsko také k nám do Veselí n. Mor. Byli ubytováni v zámku, v zámeckém dvoře a ve škole. Bydleli jsme ve škole, kde můj otec byl dlouholetým školníkem. Tak jsme se scházeli denně s německými vojáky a byli jsme velmi dobří kamarádi, poněvadž umíme částečně německy. Chodili si k nám vypůjčit různé maličkosti, jako kbelík na omývání aut, hadry, kartáče atd., a pak hlavně poslouchat německé zprávy z radia. To nás byla vždy plná kuchyň, protože je nás 6 dětí a pravidelnými hosty bylo 10 vojáků. Nikdy však nezapomněli nám přinést pamlsky. Tak byli u nás po 3 týdny. Bohužel, přišel rozkaz k odjezdu. Loučili jsme se navzájem velmi těžce, skoro jsme plakali. Na památku nám každý z našich denních kamarádů něco daroval. Často, ba velmi často vzpomínáme na tu krásnou dobu. Navzájem si posíláme s vojáky i pozdravy, dokonce nás již pětkrát navštívili. Milada Strachotová, Veselí n. Mor., Zbrodek 218.“ 

Major Richard Quapil z oddělení propagandy Wehrmachtu při Štábu zplnomocněnce Wehrmachtu u říšského protektora oznamuje českým dětem jména výherců.

 „Není tomu ještě rok, co k nám do Čelákovic přišli němečtí vojáci. Cestou do školy uslyšela jsem z dálky jejich zpěv. Rázně pochodovali a při tom zpívali německou pochodovou píseň. Došli až na náměstí. Postavili se do pozoru a čekali, až velitel rozkáže ,Rozchod!'. Potom ošetřovali své vozy a auta. Ráda bych je byla pozorovala, co budou dále dělati, ale pospíchala jsem do školy. Nemohla jsem se dočkati, až skončí vyučování. Konečně se ozval zvonek. Vyběhla jsem ze školy a po obědě spěchala na náměstí. Po městě se již rozneslo, že tu jsou němečtí vojáci, proto tam bylo mnoho dospělých i dětí. Vojenští kuchaři vařili a ostatní si zatím prohlíželi město. Všude je uvítali s vlídnou tváří. V určenou dobu se všichni sešli k obědu. Každý vojín si přinesl nádobu a kuchař mu do ní nalil polévku. Také chudé děti z Čelákovic dostaly do hrnečku teplý nápoj, třeba několikráte. Měly radost a ve škole mi potom vyprávěly, jak si pochutnaly. Všude bylo veselo. Naše radost však netrvala dlouho. Vojáci musili odejíti. Po jejich odchodu bylo všude jak po vymření. Jiřina Hrdinová, Čelákovice č. 378.“

Tato a další fotografie ukazuje děti s pověřencem 
Wehrmachtu, jeho spolupracovníky a 
pracovníky českého rozhlasu při vyhlášení vítězů.

„Když německá branná moc přišla ochránit naši vlast, projížděli němečtí vojáci branné moci naší obcí Hlubokou. Silnice je dosti ke kopečku, byla olita ledem a koním to klouzalo. Nás několik kluků přinášeli jsme ozuby a pomáhali, čeho bylo třeba. Snažili jsme se také s nimi hovořit, poněvadž ze školy také trochu německy umíme. Vojáci nám děkovali a velice slušně se k nám chovali, obzvláště s námi dětmi se bavili a bylo viděti jejich lásku k nám. Byli čistě oblečeni a velmi dobře vybaveni. Asi třetí den projížděli jiní vojáci německé branné moci. Stavěli se v naší obci, vařili a pak obědvali. Každému nám dali rýži s masem, která nám velice chutnala. Takových případů a podobných bych mohl napsati více. Němečtí vojáci jsou nejudatnějšími a nejspolehlivějšími vojáky Evropy. Proto si jich važme, že nás ochraňují po celou dobu války. Bohumil Kalíšek, Hluboká č. 15, p. p. Kdyně.“

A já do této sbírky doplňuji dopis Františka Jeřábka z Kozlova 13, který byl otištěn v časopise Unsere Wehrmacht im Protektorat:

„Chodím daleko do školy hodinu a půl cesty z naší vesničky Kozlov ještě s dvěma spolužáky. Nejprve chodíme po polňačkách a pak přejdeme na dlážděnou silnici. Není tomu tak dávno, co jsme právě byli na cestě a trochu jsme si opakovali naše domácí úkoly. Když jsme přecházeli z polní cesty na silnici, jelo kolem nás velké auto s mnoha místy, které řídil německý voják. K našemu velkému překvapení zastavil a zamával nám. Nejprve jsme nevěděli, co po nás chtěl, dokud nám neukázal, že máme nastoupit. Pak se vesele chytl volantu a znovu vyrazil. Docela dost jsme hopsali na našich čalouněných sedadlech. Voják najednou zavolal:

,Je to také váš kamarád ze školy?‘ a ukázal na chlapce, kterého jsme právě předjížděli a který na nás mával. Řekl jsem: ,Ano, to je taky náš spolužák!‘ A voják tedy zastavil a nechal ho nastoupit. A tak voják nabral všechny kluky, které jsme předjížděli. Stále se smál a mluvil s námi, ale my jsme mu nerozuměli, jaká škoda! Když jsme dojeli na rozcestí silnic, zavolal jsem ,halt!‘ a ukázal mu na odbočku, a voják hned porozuměl, zastavil a nechal nás vystoupit. Smál se, poklepával nám na ramena, zase nastoupil, zamával a záhy se svým autem zase zmizel. Často na něho myslíme, když jdeme do školy.“