Vůdčí osobnost a teoretik poválečného československého surrealismu, Vratislav Effenberger (1923-1986) dokázal pozoruhodně shrnout „protektorátní smýšlení“ českého mainstreamu ve své knize Republiku a varlata (vydáno 2012), konkrétně v kapitole „Obrazy z dějin českého pragmatismu“. Podotýkáme, že Effenberger, žák levicově orientovaného Karla Teigeho, byl surrealistou, který hned v roce 1946 vstoupil do KSČ, nebyl žádným „protektorátním kolaborantem“ či dokonce „nacistou“.
„Obecné mínění protektorátní veřejnosti“
Vratislav Effenberger píše:
...Třetí ideologickou skupinou, svou masovostí zcela základní, bylo „obecné“ mínění protektorátní veřejnosti. Obecnost této ideologie spočívala v tom, že přímo vyrůstala z „politické reality“. „Rozhořčení“ nad zradou Západu, nikdy ne příliš autentické, neboť ve skutečnosti mezi obyvatelstvem českých zemí převládal zcela elementární strach z války, zdálo se záhy po okupaci, po odplynutí první vlny uraženosti a poníženosti, nabývat povahy kulisy pro novou scénu vzrůstajícího respektu vůči energetice německých organisačních schopností. Teprve neúměrně rasantní represálie, které uplatnily německé bezpečnostní složky zejména proti studentstvu, učinily konec těmto námluvám, které ze strany okupantů nebyly ani očekávány, ani žádoucí. S příchodem války vzniká pak nová situace pro utváření obecního mínění protektorátního obyvatelstva: přežít válku s minimálními ztrátami a tam, kde nejde o velké risiko, i s hmotnými zisky, vyplývajícími z mimořádné (válečné) konjunktury. Tato nepsaná ideologie, vyplývající z reálných sociálně-ekonomických potřeb, měla elementární terminologii: „Politika je svinstvo – já jsem se o politiku nikdy nestaral – já si dělám svoje – ať si každej dělá svoje a políbí mi prdel!“ Ostýchavost před přímou spoluprací s nacistickými orgány, která vznikala strachem z londýnských relací, v nichž se hrozilo kolaborantům tvrdými poválečnými tresty, dokázali nacisté překlenout včleněním zprostředkujících institucí a organisací, které kontrolovali teprve v řídících složkách. Neviditelnou kontrolou výrobních, distribučních, dopravních a jiných útvarů usnadňovaly okupantům všepronikající řady denunciantů z řad českého obyvatelstva, udávajících většinou spíše ze strachu, z osobní msty nebo servility, než se zřetelem na hmotnou odměnu. Pronikavost této kontroly, v podstatě spontánní, prakticky téměř vylučovala jakoukoliv ilegální činnost v českých zemích za válečného protektorátu, motivovanou jinak než přestupky proti řízenému hospodářství.
Teprve až po válce se spojila potřeba mythu oficiální ideologie s ekonomickým zájmem obyvatelstva (dvěstěpadesátikorunový příplatek k důchodu za ilegální činnost) k tomu, aby se protektorátní lesy – ve skutečnosti navštěvované jen výletníky a houbaři – začaly se zpětnou platností hemžit partyzánskými jednotkami, a byty protektorátních měst – na jejichž skříních pokojně bublaly lahve chlebového vína – ilegálními buňkami. Tyto statisícové armády domácího odboje se vzduly teprve před registračními přepážkami poválečné státní administrativy, lavinovitě šířené obecně srozumitelnou logikou: „Hele, tak tedy, když ty – tak já taky, rozumíš? – Nebo ti to shodím.“
Toto „politické uvědomění“, založené na kamufláži nového českého politického mythu, bylo dovedeno do nejzazších mezí poválečným politickým vývojem. Znovu se stalo žádoucí zapracovat na národních legendách a mythech, jako kdyby to byly skutečné dějiny. Julius Fučík byl jmenován národním hrdinou aspoň na příštích dvacet let, než se začaly vyhrabávat ze starých archivů gestapa skutečné rysy jeho jedinečného profilu z péra Maxe Švabinského. Legenda se schylovala k trapnému fiasku. Ale to už tak jako tak končilo údobí ideologicko-náborové propagandy a začalo se zcela otevřeně na jevišti konsumní společnosti v podání ruské byrokracie, a to už je další představení...
(-kv-, -lb-)
