 |
| Ještě na jaře 1938 československá propaganda tvrdila, že německá menšina se nemá nikde tak dobře jako v ČSR, kde jsou jí zaručena ve srovnání s jinými státy Evropy větší práva a lepší podmínky pro kulturní život. Tato grafika z jara 1938 má znázorňovat, že v ČSR byla nesrovnatelně vyšší produkce německy psaných knih než třeba v Jugoslávii, Polsku, Maďarsku a v Itálii. (Z německy psaného časopisu Zeit im Bild, který vycházel v Praze a propagoval hradní politiku.) |
Píše také o „několikasetletém germanizačním úsilí habsburské monarchie“. Faktem je, že když v roce 1784 byl na pražské univerzitě zaveden místo latiny jako vyučovací jazyk živý, němčina, česká slovní zásoba neodpovídala potřebě doby, neměla odborné výrazivo a to až prakticky do posledních desetiletí 19. století. Základním problémem, který provázel vydupávání nefunkčního českého jazyka ze země, byla skutečnost, že „učit se německy znamenalo pro českého studenta učit se jazyku již vyspělému a jazyku elit… jeho status se tím zvyšoval. Naproti tomu učit se česky znamenalo… učit se jazyku poddaných a služebnictva“. Další záporný vliv českého obrozenectví spočíval v tom, že žák v české triviální škole (z latinského trivium, protože se v nich vyučovaly kromě náboženství jen tři předměty: psaní, čtení a počítání) si jakžtakž osvojil, ale neupevnil české názvosloví, a na následné německé hlavní škole se seznamoval s německým výrazivem, které nemělo v češtině často vůbec ekvivalent. Pokud žáci po hlavní škole nepokračovali dále ve studiu, neosvojili si pořádně ani němčinu, ani svůj mateřský jazyk, češtinu. U žáka přestupujícího z německé triviální školy do hlavní, tento problém odpadal. Lze s jistotou předpokládat, že děti vychovávané v českém jazyce zcela nedostačujícím potřebám doby si tím nesli s sebou do dospělosti vzdělanostní deficit, který se vyrovnal teprve dokonalým zvládnutím němčiny. Výše uvedené netvrdím já, jak uvádí Miloslav Ransdorf, nýbrž český historik Miroslav Hroch (Hroch, Miroslav: Na prahu národní existence. Touha a skutečnost. Mladá fronta, Praha 1999). Že by to pan Ransdorf to jako historik nevěděl? Přesto v rakouské části monarchie, kam patřily i české země, v Cisleithanii nebyl až do zániku Rakouska-Uherska zaveden úřední (státní) jazyk. Úřadům bylo ponecháno na vůli, v jaké řeči budou mezi sebou korespondovat. Zákony a předpisy byly Vídní ihned vydávány také v češtině. Takže o jaké germanizaci Ransdorf mluví? O tom, že obyvatelstvo tak samo činilo vlivem nedostatečnosti češtiny?
Co se psalo v augsburských novinách, má jistě menší váhu než oficiální zvací dopis Frankfurtského národního sněmu, který nikterak nežádal, aby se Češi rozplynuli v německém národním státě. Navrhoval vytvořit spolek svobodných národů, oslovoval Čechy jako bratry a spojence: „Vaši panovníci nosili německou korunu, vaši muži zasedali v německé radě, vaše města jsou sídlem německého vzdělání a vědy. Byli jsme vaší ochrannou stěnou proti západu, vy jste byli naší záštitou proti východu. Důvěřujte nám, pro nás je národnost posvátnou. Ve jménu práva a svobody… přijměte místo, které vám v našem středu náleží". Kde tedy pan Ransdorf přišel k pojmu „spáchání národní sebevraždy“? Přejímá nekriticky žvásty českých oficiálních historiků?
Píše, že „v československém státě od roku 1918 měli Němci garantována všechna menšinová práva, měli své ministry ve vládách, měli vysoké školy, kulturní instituce, divadla.“ Ano, to je fakt, jenže ona „všechna menšinová práva“ vypadala hezky pouze na papíře. Československý stát rozhodoval o přídělu surovin a uhlí továrnám, a tímto mechanismem podporoval zcela zjevně Čechy proti Němcům. Státní zakázky dostávali jen Češi, respektive české podniky nebo s většinou českého osazenstva. Stát nařizoval akciovým společnostem propustit určitý počet německého osazenstva a místo nich zaměstnat české. Pobočky soukromých podniků bez státní účasti v německých sídelních územích musely mít stejný procentuální podíl zaměstnanců národnosti československé jako v sídle firmy, tj. většinou v Praze. Kolik německých rodin kvůli tomu ztratilo obživu, nikdo nevyčíslil. V roce 1925 se začalo s „redukcí“ počtu státních zaměstnanců v poměru: propuštěno bylo 15.000 Čechů a Slováků ale 18.000 Němců a Maďarů. Vláda tuto statistiku podle národností nezveřejnila. K nalezení Ve válce Čechů s Němci Emanuela Rádla.
Německy mluvící účastníci první světové války byli povoláváni na vojenská cvičení, kde byli hromadně degradováni. Za úřední řeč, „státní jazyk“ stanovil jazykový zákon v roce 1920 výhradně jazyk československý. Úředníci státní správy směli pouze v obcích s více než 20 % menšinového obyvatelstva jedné národnosti jednat se stranami v jejich „neúředním“, „pomocném“ jazyce. Nejen od státních úředníků, nýbrž i od všech státních zaměstnanců zákon vyžadoval ovládání státního jazyka a předpisoval složení přísné zkoušky z jeho znalosti. Jinak o své místo přišli. O šest let později vyšly prováděcí předpisy k jazykovému zákonu, hlavně zákon č. 17/1926 Sb. z. a n., které jeho uskutečňování konkretizovaly, zpřesňovaly a zpřísňovaly. Státním zaměstnancům např. na železnici, na poštách, v tabákových, muničních továrnách a zbrojovkách, bylo zapovězeno v práci mluvit jinak než ve státním jazyce – zde musel např. Němec mluvit se zákazníkem nebo se svým spolupracovníkem, též Němcem českých zemí, pod trestem jen česky. Nebo železničář, Němec prodávající jízdenky nesměl podle předpisu ani v německých sídelních územích pod sankcí rozumět požadavku či dotazu pronesenému v němčině a musel odpovídat zásadně ve státním jazyce československém. Existovala povinnost označovat českými nápisy všechny živnosti včetně restaurací, což vedlo k tomu, že i v nejzapadlejší vesnici v německém sídelním území musely mít hospody jídelní lístek nejdříve v češtině a pak v němčině. Zavedení státního jazyka bylo citelným zásahem do sociálně ekonomické struktury obživy cizojazyčného obyvatelstva. Podle úřední statistiky českých zemí poklesl počet zaměstnanců německé národnosti mezi roky 1921–1930 podle oborů o 38 až 48 % s výjimkou školství, kde pokles činil pouze 9 %. O křiklavě nespravedlivé pozemkové reformě a následné ztrátě obživy pro minimálně 100.000 sudetoněmeckých rodin se pro nedostatek místa nezmiňuji. Takže měli Němci českých zemí důvod k nespokojenosti nebo ne?
Ransdorfův výrok: „V létě 1938 stanovila Sudetoněmecká strana jako svůj konečný cíl totální zničení české národní existence“, je naprostá nepravda. Nic takového není doloženo s výjimkou jediného dokumentu – memoranda Grundplanung O. A., které je ale jasným českým padělkem. Zajímavé je, že o tomto memorandu nejsou zmínky, ani odkazy k němu, jak je obvyklé, v dalších dokumentech; v německém spolkovém ministerstvu zahraničí, které archivuje podle zákona všechny dokumenty sudetoněmecké provenience, toto memorandum není. Hned na začátku textu Grundplanungu O. A. se objevuje nesmysl, který žádný sudetský Němec se základními znalostmi dějepisu nemůže zformulovat: „Pokud jde o české země, musí Německá říše na základě tisíciletých historických skutečností opět uplatňovat říšské právo a začlenit tyto země beze zbytku až po staré říšské hranice, platné do roku 1866 (Malé Karpaty).“ Jenže ona „die bis zu 1866 geltende alte Reichsgrenze“ neexistovala, protože Svatá říše římská národa německého zanikla roku 1806 a německé státečky byly sjednoceny coby Německá říše až v roce 1871. V mezidobí, od roku 1815 do roku 1866 existoval jen volný svazek německých států zvaný Německý spolek (Deutscher Bund), ke kterému patřily i české a rakouské země. Dále se v Grundplanungu O. A. navrhují věci, které byly v ostrém rozporu s míněním vedení SdP, jako například připojení slezských území ke Slezsku („bylo by zřejmě účelné vrátit krnovské a opavské Slezsko, včetně Hlučínska, do celoslezského svazku“) a doporučují se manželství Čechů a Němců („sňatkům mezi Němci a Čechy se nemá bránit“).
První prosadila říše proti vůli sudetoněmeckého vedení hned po odstoupení území Německu, druhé ostře odporovalo zamýšleným asimilačním opatřením a plánům na oddělení českého a německého živlu v Sudetech, které zastávalo vedení SdP. Říše se pak ke smíšeným sňatkům stavěla o poznání vlídněji, protože vyhovovaly plánům SS k asimilaci českého obyvatelstva. Dále se v memorandu, údajně zhotoveném SdP, řeší říšskoněmecké geopolické problémy, které se sudetských Němců netýkaly, o kterých rozhodovat nemohli, ani o nich vědět nemohli, které vznikly a řešily se až po rozpuštění SdP, což je další indicie, že dokument je podvržen. „Otázka Slovenska a Karpatské Ukrajiny si vyžaduje zcela jiné úpravy, než s jakou se počítá pro české země. Navrácení Slovenska Maďarsku je třeba odmítnout.“ To vyvstalo jako problém teprve v prvních měsících roku 1939, kdy SdP již neexistovala. Zcela irealisticky údajně plánovali údajní sudetoněmečtí autoři Grundplanungu O. A. i německá osídlení podél budoucích průplavů Odra–Labe a Odra–Dunaj a dálnic, zřejmě hlavně kolem dálnice Vratislav–Vídeň, což byla výhradně říšskoněmecká záležitost. Grundplanung O. A. není ani datováno, ani podepsáno, není v něm ani uvedeno, kdo a kde je měl podepsat, chybí i obligatorní douška, kdo pořídil opis a kdo ručí za jeho doslovnost, nemá oporu v jiných dokumentech, není jimi zmiňováno, originál není k nalezení. Čeští historici kladou vznik memoranda do období od 12. 3. 1938 do konce srpna 1938. Podle věty textu memoranda: „Bratislavské předmostí na pravém břehu Dunaje připadne Německé říši“, je zřejmé, že text vznikl až po anšlusu Rakouska 12. 3. 1938. Petržalka pak po mnichovské smlouvě připadla říši. Další věta dokumentu: „Beneše potírat jeho vnitropolitickými odpůrci, například Kramářem“, vymezuje vznik dokumentu zase do doby, kdy Kramář ještě žil, tedy do období před 26. 5. 1937. Spojíme-li časová vymezení vzniku dokumentu z poznámky o Petržalce a o Karlu Kramářovi, máme v ruce nezvratný důkaz, že memorandum Grundplanung O. A. vlastně nemohlo vzniknout – muselo by být zformulováno současně před 26. 5. 1937 a po 12. 3. 1938, což je nemožné.
Pan Ransdorf píše, že Sudetoněmecká strana (SdP) zamýšlela i toto: „Po válce byl plánován nutný odsun českého obyvatelstva – idea, o které se na sudetoněmecké straně přemýšlelo už na přelomu 19. a 20. století.“ Ve jeho českém nacionalistickém rozhořčení – jako komunista by ale podle bolševické internacionalistické doktríny nacionalistou být neměl – mu zcela ušlo, že válka vypukla až rok po zrušení Sudetoněmecké strany! Ani Německá říše nic takového neplánovala. René Küpper v životopisu K. H. Franka vydaném i česky (Küpper, René: Karl Hermann Frank (1898–1946). Politická biografie sudetoněmeckého nacionálního socialisty. Argo, Praha 2012) uvádí výsledky statisticky průkazného výzkumu pražskou pobočkou Hlavního rasového a osidlovacího úřadu SS (Rasse- und Siedlungshauptamt der SS). Z vyšetřeného českého vzorku osob v období od září 1943 do února 1945 bylo 31,2 % české populace, bylo uznáno za „žádoucí, respektive únosný přírůstek obyvatelstva". Do kategorie osob vhodných pro „proces opětovného poněmčení" bylo zařazeno dalších 58 % Čechů. Z uvedeného plyne, že jen 10,8 % Čechů bylo rasově nevhodných. Od září 1941 do února 1945 byl rasově vyšetřen vzorek minimálně 326.022 Čechů v protektorátu a 62.482 v Říšské župě Sudety.
Detlef Brandes v novější práci, než je Küpperova (Brandes, Detlef: Umvolkung, Umsiedlung, rassische Bestandsaufnahme. NS-Volkstumspolitik in den böhmischen Ländern. Veröffentlichungen des Collegium Carolinum 125. Oldenbourg Verlag, München 2012), do češtiny nepřeložené, tvrdí, že až 85 % Čechů podle výše uvedeného průzkumu bylo „schopno poněmčení“, tedy pouze 15 % coby „rasově neúnosných“ či „rasově nevhodných“ poněmčení schopno nebylo. Aplikujeme-li tato rozdělení na teoretické způsoby zacházení s Čechy, přednesené Heydrichem v Černínském paláci 2. 10. 1941, znamená to, že by předem neodhadnutelné části z 31,2 % z veškerého českého dospělého obyvatelstva, tj. rasově nejčistším Čechům hrozila smrt, pokud by nezměnili svůj veřejný negativní postoj vůči Německu. Dále předem neodhadnutelné části z 10,8 nebo 15 % z veškerého českého obyvatelstva, z „rasově neúnosných“ Čechů, by hrozilo rozptýlení v říši a zbytku, pokud by nezměnil ani na oko svůj negativní postoj k říši, by hrozilo vystěhování na východ. Protože se Češi z pochopitelných důvodů naučili své pravé politické postoje skrývat, byl by počet určených pro „s konečnou platností postavit ke zdi“ a k „vystěhování na východ“ minimální. Ostatní by byli ponecháni na pokoji. Ransdorf jednoduše sděluje veřejnosti záměrně nepravdu! En passant, Božena Němcová, tehdy ještě Barbara Pankel, již v roce 1850 psala, že „Němci by měli být vyhnáni za hranice, aby se nemohli obohacovat na úkor Čechů“.
Ve svém přípisu má pan Ransdorf též větu: „Český NÁROD jen taktak PŘESTÁL DOBU, VE KTERÉ MU ŠLO O HOLÉ PŘEŽITÍ.“ Z výše uvedeno vyplývá cosi odlišného. Žádný z okupovaných národů nechtěli Němci s výjimkou Čechů poněmčit, ani Holanďany sobě pokrevně nejbližší ne!
Zajímavé, že Miloslav Ransdorf jde do střetu s mou osobou poté, co stáhl ocas mezi nohy a odmítl se zúčastnit debaty na téma TGM před televizními kamerami; přesněji: nejdříve dramaturgovi pořadu s účastí v debatě se mnou živě souhlasil, aby za pár dní nebyl jakýmkoliv způsobem k zastižení. Důvod je zřetelný: Co kdyby v debatě nedokázal některé mnou předložené argumenty vyvrátit nebo zpochybnit? To je noční můrou každého politika.
Tento text vyšel na autorově blogu a je zde převzat s jeho laskavým souhlasem. Do diskuse k článku se lze zapojit pod uvedeným odkazem.
