Historik Petr Zídek 13. května v Lidových novinách ve svém článku „Zloduch Edvard Beneš“ tvrdil: „Většina českých Němců do konce druhé světové války podporovala nacistickou genocidní politiku, jejímž cílem bylo nejen vyvraždění všech židovských spoluobčanů, ale také fyzická likvidace českého národa (zčásti exterminací, zčásti vysídlením, zčásti poněmčením).“ Toto hrubě nepravdivé tvrzení slouží jako „argument“ ospravedlňující etnickou čistku a nakradení majetku sudetských Němců v poválečném Československu. Především má toto tvrzení o údajně plánované fyzické likvidaci českého národa v případě vítězství Třetí říše ve válce sloužit jako „polehčující“ okolnost pro poválečné vyhánění a loupení.
Velká část sudetských Němců skutečně v různých formách podporovala politiku nacionálního socialismu, o tom není žádných pochyb. Zídek ovšem tvrdí, že sudetští Němci podporovali „nacistickou genocidní politiku, jejímž cílem bylo nejen vyvraždění všech židovských spoluobčanů, ale také fyzická likvidace českého národa“.
Zabývejme se nejprve „židovskou otázkou“: pokud máme uvěřit například situačním zprávám tehdejšího německého Sicherheitsdienstu v Protektorátu Čechy a Morava, schvalovala tehdy většina místních Němců protižidovská opatření (označování Židů, různé zákazy, popř. i „odžidovštění“ veřejného života apod.). Je ale sprostou lží přímo či obklikou tvrdit, že sudetští Němci v podstatě tedy podporovali „vyvraždění všech židovských spoluobčanů“. Stejné situační zprávy Sicherheitsdienstu z Protektorátu hlásily, že – až zřejmě zdaleka ne tak jako mezi Němci – i velká část Čechů byla s protižidovskými opatřeními spokojena a nejeden Čech považoval protižidovská opatření za jediné pozitivum, které Němci v Protektorátu Čechy a Morava zavedli.
Skutečnost, že všeobecné postoje českého obyvatelstva vůči „židovské otázce“ za Protektorátu rozhodně nelze nikterak paušalizovat, výmluvně dokládá kupříkladu situační zpráva Sicherheitsdienstu z konce léta 1942, podchycující nálady mezi Čechy za uplynulé dva dny. Zpráva dosti příkladně vystihuje, že tento obraz rozhodně nebyl jednolitý:
„V poslední době se z téměř celého území Protektorátu hromadí stížnosti na drzé a arogantní chování Židů. Ti často nedodržují opatření týkající se Židů a chovají se na ulicích, v obchodech a lokálech tak vyzývavě, že dokonce i Češi nad tím v jednotlivých případech vyjadřují rozčilení. Tak kupříkladu Češi z Trhové Kamenice poukazují na to, že Židé navštěvují dokonce veřejná koupaliště a běhají tam bez označení. V Malšovicích u Hradce Králové bylo pozorováno, že skupina Židů v jedné restauraci zpívala písně v doprovodu kytary. Ve vinárně ,Petřík‘ v Praze I se objevil jeden Žid bez Davidovy hvězdy. Přítomnými hosty byl rozpoznán jako bratr jednoho v Americe žijícího herce a po vstoupení byl z lokálu vyveden ještě před příchodem policie. S obzvláštním rozhořčením české obyvatelstvo různým způsobem poukazuje na to, že se dnes Židům částečně daří ještě lépe než dříve. Mnoho z nich prý disponuje i navzdory uzavírací kartě pozoruhodným měsíčním kontem, aniž by přitom museli hnout rukou. Tím, že nemusejí pracovat, mají příležitost obstarávat si veškerým možným způsobem nedostatkové zboží a potraviny.“Na druhou stranu tatáž zpráva pokračuje:
„Velká část českého obyvatelstva však stále ještě vyjadřuje protiněmecké postoje vědomou náklonností vůči Židům. Vycházeje z tohoto zaměření Češi poskytují Židům všechno, co mohou, a jsou jim ve všech směrech nápomocni. Obzvlášť do očí bijícím způsobem se tento demonstrativní přátelský postoj vůči Židům projevuje při židovských transportech. Na rozloučenou se shromažďují větší i menší skupiny Čechů, kteří vyjadřují svůj soucit a volají na Židy povzbuzujícím způsobem ,na shledanou!‘. Nezřídka dochází k tomu, že Češi při odjezdech transportních vlaků propadají v pláč. V Kolíně se například jedna skupina Čechů vyjádřila, že by bylo dobré, kdyby se za Židy zorganizovala demonstrace. V těchto českých kruzích panuje pevné přesvědčení, že se Židé brzy vrátí, a projevují proto vůči nim úslužné chování, aby z toho později měli výhody.“
Podobně vyznívajících zpráv z Protektorátu můžeme nalézt mnoho. Vyplývá z nich pragmatické chování Čechů vůči židovskému etniku – nikoliv nějaká čistě autentická „česká láska k Židům“, ale potřeba demonstrativně se stavět proti německé politice byla velmi často hybným motivem k solidárnímu chování vůči Židům ze strany Čechů. A od roku 1943 lze navíc vysledovat mezi Čechy, kteří již tušili, že válka pro Německo nedopadne dobře, vyložený strach z návratu Židů do Čech a Moravy a z jejich případné „pomsty“ za to, že ten a ten Čech spolupracoval za války s Němci a nebo dokonce profitoval ze zabavení jejich majetku. Toto vše dokládám ostatně v knize Hitlerovi Češi.
Vraťme se ale k článku Petra Zídka v Lidových novinách a zabývejme se nyní onou jím zmíněnou „českou otázkou“: Zídek tvrdí, že „český národ měl být fyzicky zlikvidován“, a sice „zčásti exterminací, zčásti vysídlením, zčásti poněmčením“.
Termín „exterminace“ je synonymem pro „vyhlazení, vyhubení, vymýcení, genocidu“. To jsou částečně zcela odlišné pojmy: „vyhlazení“ a „vyhubení“ může znamenat prakticky pouze fyzickou likvidaci lidských životů, zatímco pod „vymýcením“ a „genocidou“ lze za určitých okolností chápat například i „přenárodnění“ (Umvolkung) určité etnické skupiny osob. K otázce „přenárodnění“ (poněmčení) se ještě vrátíme. Zídek měl totiž na mysli zjevně fyzickou likvidaci lidí, jinak by nezmiňoval zvlášť „poněmčení“.
Faktem je: z celé protektorátní historie lze doložit pouze jedno zmínění podmíněných plánů fyzické likvidace příslušníků českého národa, a sice v teoretických úvahách Reinharda Heydricha. Konkrétně jde o jeho tajný projev, který se této problematice podrobněji věnoval. Byl přednesen 2. října 1941 a Heydrich v něm dělil český národ do několika kategorií. (Čeští historikové ze zásady neuvádějí rozhodující Heydrichovo vyjádření o úmyslech s podkategorií špatně smýšlejících jedinců dobré rasy – viz. následující výklad.)
Tou první kategorií byli podle něj Češi „dobré rasy“ a „dobře smýšlející“. Zde neviděl žádný problém v otázce poněmčení. Další kategorie byla jakýsi protipól. To byli Češi „špatné rasy“ a zároveň „špatně smýšlející“. K těmto lidem Heydrich prohlásil: „Diese Menschen muß ich hinausbringen. Im Osten ist viel Platz.“ („Tyto lidi musím dostat ven. Na východě je místa dost.“) Tedy žádná slova o likvidaci! A to se jednalo o kategorii českého národa, kterou považovali nacionálně-socialističtí rasoví hygienici za „nejméně schopnou k poněmčení“ respektive „neschopnou k poněmčení“. Tedy žádná fyzická likvidace.
Za další kategorii označoval Heydrich v tomto projevu z roku 1941 jakousi „střední vrstvu“ (Mittelschicht), „kterou musím přesně ozkoušet“. Sem zahrnoval dvě podkategorie, totiž Čechy „dobře smýšlející špatné rasy“ a „špatně smýšlející dobré rasy“. U první podkategorie navrhoval, že by měli být přestěhováni někam do nitra Říše s tím, že by v budoucnu neměli mít vlastní děti. Nakonec zůstávali ještě „špatně smýšlející DOBRÉ rasy“. Tato skupina Čechů byla v Heydrichových očích skutečně problémem. K nim Heydrich prohodil: „To jsou ti nejnebezpečnější, protože to je vedoucí vrstva dobré rasy.“ Tyto lidi navrhoval Heydrich převychovat nebo je například za tímto účelem přesídlit do čistě německého prostředí, ve kterém by mohli i duchovně asimilovat. Heydrich ale odmítal tyto lidi „deportovat“ (jak to Češi v tomto směru nazývají) někam na východ, protože by tam mohli vytvářet vedoucí vrstvu, která by mohla v budoucnu organizovat odpor proti Říši. A proto doslovně řekl, že „wenn das nicht geht“, tedy až by tato zmiňovaná převýchovná opatření „nezabrala“, musel by tyto lidi postavit ke zdi.
Z tohoto Heydrichova projevu vyplývá tedy jasný závěr: „ke zdi“ měli být postaveni „pouze“ Češi „dobré rasy“, a to pouze v případech, že by selhaly všechny pokusy o duchovní převýchovu těchto lidí.
Tímto jsme tedy objasnili problematiku ohledně plánů na „fyzickou likvidaci“ a „vysídlení“ a dostáváme se k otázce „poněmčení“, tedy „přenárodnění“ (Umvolkung). Realizace těchto plánů se měla odvíjet od výsledků rasových průzkumů českého národa a jeho klasifikace do několika skupin. Podle shodných představ berlínského RuSHA (Rasse- und Siedlungshauptamt), Heydricha a Franka mělo být v důsledku výsledků povoleno plnohodnotné zařazení do „německého národního tělesa“ třetině Čechů, kteří byli zařazeni do skupin I a II. Vezmeme-li v úvahu, že přibližně 55 % Čechů bylo klasifikováno ohodnocením III+ nebo III (tito by směli zůstat v Čechách a na Moravě nebo na území „staré říše“ za předpokladu, že by v budoucnu nepřiváděli na svět potomky), můžeme dojít k předpokládanému výsledku zbytkového podílu asi 11 % příslušníků českého národa, kteří jednak nedisponovali předpoklady ke germanizaci, ale zároveň i prokazovali výrazně cizorasové prvky (do jaké míry se v těchto případech jednalo o židovské míšence 2. stupně, nelze ze zveřejněných studií a zkoumaných archiválií bohužel vyvodit).
Každopádně lze tvrdit, že za války prováděné výzkumy jsou dosti reprezentativní, a sice pro velký počet zkoumaných osob. Je ovšem nutné si uvědomit, že samotné rasové kritérium nemělo rozhodovat o výsledné kategorizaci českého obyvatelstva Protektorátu, nýbrž že nutně muselo být zohledněno i hledisko vnitřního postoje jedinců, tj. hledisko jejich smýšlení. O tom přeci hovořil Heydrich, jak bylo výše uvedeno, velmi zřetelně ve svém tajném projevu z 2. října 1941.
Co to tedy znamená? Že mezi oněmi 11 % Čechů s „cizorasovými prvky“ by se našel podíl „dobře smýšlejících“, které by za určitých okolností tedy nepostihlo vysídlení.
Souhrnně lze tedy říci, že drtivou většinu českého národa by v průběhu několika desetiletí (?) postihlo přenárodnění, určitou malou část vysídlení někam na Východ a – zjednodušeně a nepřesně řečeno – „beznadějně protiněmecky smýšlející čeští nordici“ by možná byli „postaveni ke zdi“.
Když jsem před nedávnou dobou hovořil o těchto germanizačních plánech v Protektorátu s jedním letitým sudetským Němcem, odvětil mi: „Vždyť to je přeci také zločin, v podstatě genocida, to plánované poněmčení Čechů.“
Poté jsem se vydal z Horního Rakouska na cestu domů na jižní Moravu přes Vídeň. Napadlo mne: kdyby se dnes do Vídně mohli podívat lidé, kteří v městě žili ještě před 100 lety – neutrpěli by „kulturní šok“ z toho, co by bezprostředně mohou dnes vidět na ulicích města a v městské hromadné dopravě? Pestrobarevná všehochuť světových řečí a „ras“ v posledních desetiletích v rakouské metropoli zdomácněla natolik, že například pro rakouské neomarxisty představuje islám nebo černá pleť jednu z běžných identit „Rakušanů“.
Paradoxně ale v Rakousku nesmíte pro tento nepopíratelný a zrealizovaný proces „přenárodnění“ použít veřejně německý pojem „Umvolkung“, protože jej používali nacionální socialisté – třeba ve smyslu germanizačních plánů v Čechách a na Moravě. Pojem „Umvolkung“ je prostě „no go“, jak říká moderní němčina – ten kdo si jej dovolí použít, jedno v jaké souvislosti, je automaticky nařčen z ideologické blízkosti k nacionálnímu socialismu a pravicovému extremismu.
Dnes jsme v mnoha velkoměstech Evropy svědky skutečného, realizovaného „přenárodnění“, tedy „Umvolkung“. Zajímavé je, že přirovnání ke genocidě Evropanů v přímém přenosu by asi žádného českého historika nenapadlo.
