Rozruch kolem sudetoněmeckého sdružení v ČR: Semelová (KSČM) interpelovala premiéra Sobotku, Seďa (ČSSD) se obrátil na ministerstvo vnitra

Historička Kráčmarová nesprávně desetkrát navýšila české oběti Druhé světové války 

Komunistická historička Hana Kráčmarová šíří jednu z nejvíce 
opakovaných lží, týkajících se našich moderních dějin: 
hovoří o "360.000" českých obětech Protektorátu. 
Foto: screenshot YouTube / Milan Krajča.

Poslankyně Marta Semelová (KSČM) dodržela svůj slib a podala ústní interpelaci na premiéra Bohuslava Sobotku ve věci registrace Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (SKS ČMS), jehož valná hromada se uskutečnila 8. dubna v Praze a které postupně nabírá své nové členy. Semelová poukazuje na to, že se valné hromady zúčastnil „i předseda Witikobundu, nejradikálnější organizace Sudetolandsmanšaftu, která je i v Německu považována za extrémistickou“, a skutečnost, že SKS ČMS mohlo být z rozhodnutí Nejvyššího soudu v ČR registrováno, označila poslankyně za „facku účastníkům protifašistického odboje i českým rodinám vyhnaným ze svých domovů v pohraničí“. Po otevření „sudetolandsmanšaftské kanceláře v Praze“ je to podle Semelové „další skandální událost, která vyvolala zvlášť v letošním roce, kdy si připomínáme 70. výročí ukončení druhé světové války, oprávněně rozhořčení občanů“.

„Chci se zeptat, jaké stanovisko k tomu zaujme česká vláda, zda se dočkáme toho, že veřejně odsoudí tyto aktivity, a jaké další kroky podnikne“, ptá se poslankyně Bohuslava Sobotky. Semelová mj. kritizuje, že SKS ČMS považuje Benešovy dekrety z roku 1945 za legalizací zjevného bezpráví a že sdružení požaduje jejich zrušení. Poukazuje také na plány založení vlastního vydavatelství a stavění pomníků. „Upozorňuji i na obavy našich občanů v pohraničí, kam si bezostyšně chodí potomci sudetských Němců prohlížet a fotografovat domky, kde lidé žijí. Je zarážející, že rozvášnění kritici prezidentovy cesty do Moskvy, ale i média, která by měla objektivně informovat o událostech u nás i v zahraničí, k této události mlčí“, uzavírá Semelová. Sociálnědemokratický poslanec za Zlínský kraj, Antonín Seďa, označuje registraci SKS ČMS za „provokaci“ a údajně se obrátil na ministerstvo vnitra, aby sledovalo činnost tohoto spolku. „Budu hájit národní zájmy České republiky tak, jak jsem to dělal i v minulosti“, říká.

Witikobund není v Německu považován za extremistickou organizaci

České ministerstvo vnitra ve své zprávě z roku 2004 o Witikobundu praví, že tento „v prostředí landsmanschaftů šíří protičeské názory“ a že „od r. 2001 je Witikobund považován ze strany německé zpravodajské služby BfV za extremistickou organizaci“. Tato konstatování byla publikována na české Wikipedii a od té doby jsou přebírána českými politiky a publicisty. Text se však nezakládá na pravdě – pravdou je naopak, že spolkové ministerstvo vnitra označovalo do roku 1967 spolek za „pravicově extremistický“ a v roce 2001 odpověděla spolková vláda na interpelaci ze strany komunistické PDS, že úřad na ochranu ústavy zjistil u Witikobundu „zhuštění opěrných bodů ohledně pravicově extremistických snah“. Takovýmto znakem mělo být tehdy podle německého ministerstva vnitra například „kupení protižidovských textových pasáží“ v publikaci Witikobrief.

Nejaktuálnější je ale informace ministerstva vnitra spolkové země Bádensko-Württembersko ze 17. března 2009, kterou si vyžádal sociálnědemokratický poslanec zemského sněmu Stephan Braun. Ministerstvo mu ohledně Witikobundu odpovědělo, že spolek „není objektem sledování“ místního zemského úřadu pro ochranu ústavy a že u Witikobundu nejsou evidovány „žádné poznatky“ ohledně pravicového extremismu. Navíc je nutno podotknout, že co se týče názorového spektra, jsou v Německu uplatňována mnohem přísnější měřítka pro pojmenovávání „pravicových“ projevů než v České republice.

Historička Kráčmarová desetkrát navýšila české oběti 2. světové války

Na registraci SKS ČMS reagovala v rozhovoru pro Parlamentní listy také komunistická historička Hana Kráčmarová. Ta řekla, že se v současné době naplňuje předpověď bývalého prezidenta Edvarda Beneše, „že se najdou tak zvaní čeští vlastenci, kteří se budou sudetským Němcům za jejich odsun omlouvat a že budou nakloněni otázce jejich návratu“. Situace je podle Kráčmarové dokonce ještě vážnější: „Kdo by tehdy mohl jen pomyslet, že v době 70. výročí vítězství nad fašismem bude v Praze ustaveno Sudetoněmecké krajanské sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku? Dokonce ještě za účasti F. Vogt-Grubera, předsedy německého Witikobundu, který je militantní větví německého Sudetendeutsche Landsmannschaftu a i v SRN je považováno za extremistické. Tento nový povedený spolek ,odsuzuje vyhnání, genocidium a etnické čistky, k nimž došlo po druhé světové válce‘. Připravované vlastní vydavatelství Sudetenverlag chystá vydání knihy ,Dr. Edvard Beneš – lhář, pokrytec, válečný zločinec‘. Sdružení plánuje stavbu pomníků, odkrývání masových hrobů, přednáškové akce atd. Jak je možné, že byl v České republice povolen tento spolek, jehož program je v rozporu s Ústavou? Proč o tom není šíře informována česká veřejnost?"

Kráčmarová v interview dále hovoří o záměrné bagatelizaci „protifašistického“ komunistického odboje ze strany dnešní politiky a řekla, že je dnes znevažován význam „českého odbojového hnutí“ za Druhé světové války, například ve srovnání s jinými zeměmi. „Zároveň je třeba znát i bezprostřední cíle okupantů v protektorátu a jejich plány na likvidaci českého národa germanizací, deportacemi i vyhubením. Ty začali už realizovat a stály 360 tisíc obětí“, řekla.

Uvedené číslo „360 tisíc obětí“ se však týká celého území první Československé republiky a netýká se Čech a Moravy, resp. Protektorátu. Oficiální česká historiografie udává ve skutečnosti 122.000 lidských obětí z „českých zemí“ (viz práce českých historiků Nacistická perzekuce obyvatel českých zemí), z nichž 73.000 bylo Židů a 6000 Cikánů. Ve zbytkovém počtu 43.000 je zařazeno dále 3461 „obětí totálního nasazení“, tj. spojeneckého bombardování závodů, dále se hovoří o 8000 obětech „pražského povstání“ a o 12.000 obětech spojeneckého bombardování mezi Čechy a Němci, jinak jsou ale oběti německé národnosti vyčleňovány. (Tato čísla jsou českým historikům dobře známa, nicméně se systematicky pokoušejí je obcházet. Například v předmluvě knihy Jana Borise Uhlíře Protektorát Čecha a Morava v obrazech z roku 2008 historik Jan Kuklík sice cituje údaje z publikace Nacistická perzekuce obyvatel českých zemí a kloní se k nim, ale „opomněl“ u čísla 73.000 uvést, že šlo o Židy.)

Z uvedeného vyplývá, že číslo uváděné Kráčmarovou přibližně desetinásobně převažuje počet českých obětí 2. světové války. (-lb-)