 |
| Polský maršál Edward Rydz-Śmigły se zhruba půl roku před vypuknutím války nechal zobrazit na portrétu, kde vítězně jede na koni před Braniborskou bránou v Berlíně. Informoval o tom již v roce 1979 německý časopis Quick (Nr 45, 1979) či článek ve Frankfurter Allgemeine Zeitung (Dr. Alfred Schickel: Polen 1939 – gesehen mit britischen Augen; FAZ Nr. 202 z 31.8.1979, str. 5). |
1. Žádné bezpráví nelze ospravedlňovat předchozím bezprávím.
2. Vyhánění je kolektivní trest, které je zapovězeno mezinárodním právem.
3. Od roku 1924 znají protokoly ze Ženevy rozšířený pojem o agresi, který byl v roce 1974 také převzat generálním shromážděním OSN. Za útočníka se nepokládá vždy jen ten, kdo jako první použije výstřel, nýbrž také ten, kdo se zdráhal účastnit se vyjednávání smíru.
A koneckonců je třeba zdůraznit, že Polsko a jeho podporovatelé nebyli náhle překvapeni německým útokem jako nějací důvěřiví a naivní sousedé. Jeden bonmot dokonce říká, že největší obavy Britů v srpnu 1939 spočívaly v tom, že by se Německo a Polsko přeci jenom ještě mohly smírně dohodnout.
Modelování Polska při zřízení polského státu v roce 1919 vycházelo z bodu13 čtrnáctibodového plánu prezidenta Wilsona. Polsko přitom obdrželo značné státní území s přístupem k Baltskému moři. Přitom se Polsko po dohodách z Versailles a St. Germain smířilo s tím, že Východní Prusko bylo odříznuto od Německé říše a že se pod polskou svrchovaností ocitla silná německá menšina. Nejkřiklavější to bylo v Gdaňsku (Danzig), kde 97 procent obyvatelstva byli Němci. Polsko trvalo na přístupu k Danzigu, protože se tam nacházel jediný zámořský přístav regionu. Tak se dospělo k myšlence prohlásit Danzig za mandátní území Společnosti národů, aby se Wilsonem zdůrazňované právo na sebeurčení nedovedlo do úplné absurdity. V této konstrukci četní činitelé té doby rozpoznali zárodek budoucích válek a jejich poznání se rychle ukázalo jako pravdivé.
Válečný důvod Danzig
Po schválení ústavy Svobodného města Danzig dne 15. listopadu 1920 uběhly pouze tři měsíce, než si Polsko zažádalo o to, aby bylo uznáno jako protektorátní moc nad Svobodným městem a smělo tam umístit vojenské jednotky. Společnost národů to dvakrát – v letech 1920 a 1921 – odmítla. Přesto Polsko přemístilo roku 1921 do města 24 vlastních úřadů, mezi nimi i ředitelství železnic pro celé Polsko, a požadovalo pro ně exteritoriální status. Rada Společnosti národů to zamítla a potvrdila, že polská zařízení a polští úředníci v Danzigu spadají pod soudní pravomoc Danzigu.
V roce 1933 došlo přesto nakonec k umístění vojenských jednotek na Westerplatte.
Polsko rozšířilo svou poštovní síť po celém Danzigu, ačkoliv polská pošta dle Versailleské smlouvy měla oprávnění pouze pro přístav. V roce 1921 začaly polské úřady stahovat pasy města Danzig a zaměňovat je za polské. Polsko se zdráhalo akceptovat gdaňský gulden – měnu Společnosti národů – jako platidlo. Společnost národů proti všem těmto krokům zakročila. To se dotklo také otevření muničního skladu v gdaňském přístavu.
V roce 1923 ale Společnost národů přidělila Polákům poloostrov před městem, Westerplatte, pro tyto účely. Do roku 1933 se Společnost národů musela zabývat 106 spornými případy mezi Danzigem a Polskem. Roku 1939 vedlo přetahování o Danzig k posílení personálu strážního mužstva u muničního skladu (z 88 mužů na 240) a celních úředníků (ze 6 na 110). Celníci byli ozbrojeni a docházelo k znesnadňování pohybu zboží (export olejů a sleďů).
Válečný důvod železniční spoje
Pro zásobení Východní Pruska byly k dispozici železniční tratě. Německo muselo za používání platit, a sice v polské měně. V důsledku světové hospodářské krize přijímalo Německo příliš málo zlotých a platilo v říšských markách. Polsko tuto měnu odmítalo a postupně uzavíralo jeden spoj za druhým, až na jeden. To Německo přivedlo na myšlenku exteritoriálního spoje. Tento návrh byl předmětem jednání až do vypuknutí války.
Válečný důvod útisk
Okamžitě po odtržení koridoru od Říše v listopadu 1920 opustilo toto území 200.000 Němců. Přitom se zřejmě, podobně jako [u českých vystěhovalců] v Sudetech roku 1938, jednalo z velké míry o německé státní úředníky. Až do roku 1934 narostl počet utečenců až na 1,2 milióny. Ustoupili tlaku, který byl vykonáván prostřednictvím odnímání obchodních a profesních licencí, uzavírání škol, fyzických útoků, žhářských útoků, ničení kulturních zařízení a ostatního druhu šikanování. Jenom v roce 1939 opustilo Polsko 90.000 Němců, aby se vyhnuli vykonávanému nacionálnímu tlaku. Nakonec Hitler spatřoval v pronásledování Němců problém, mající prvořadou důležitost, a byl ochoten ostatní cíle resp. předměty vyjednávání (železniční spoje, Danzig) posunout na druhořadé místo.
Nečinnost Společnosti národů
Všem zodpovědným činitelům v Evropě a v USA byly tyto líčené nepřístojnosti známy. Dokonce i Churchill upomínal v roce 1932 svou vládu, aby se opět věnovala otázce Danzigu a koridoru, protože jinak prý neexistuje žádná naděje na trvalý mír (Schulze-Rhonhof, str. 15). Společnost národů opět selhala, neboť článek 19 Versailleské smlouvy předem stanovoval: „Shromáždění (Společnosti národů) může čas od času vyzvat členy Společnosti (národů), aby znovu přezkoumali smlouvy, které se staly nepoužitelnými, a mezinárodní poměry, jejichž další trvání by mohlo ohrozit světový mír.“
Pozice Hitlera při vyjednávání
Hitler nabídl Polsku definitivní uznání územních zisků v Poznaňsku. Západním Prusku a v Horním Slezsku, k čemuž nevyjádřila ochotu ani jedna z předešlých šestnácti vlád Výmarské republiky. V roce 1938 přenechal Hitler Polsku jako znamení své dobré vůle z části německé průmyslové město Bohumín na Těšínsku. Hitler za to měl přání:
1.) Znovusjednocení Danzigu s Říší
2.) Exteritoriální dopravní spojení do Východního Pruska
3.) Dodržování lidských práv pro německou menšinu
4.) Prodloužení přátelské smlouvy mezi oběma zeměmi na 25 let.
Když na to Polsko nepřistoupilo, Hitler svoji nabídku vylepšil: Danzig politicky bude patřit k Německu, ale hospodářsky zůstane s Polskem. To byl velmi umírněný návrh, už jenom proto, že Danzig k Polsku vůbec nepatřil, ale byl mandátním územím Společnosti národů. Polsko zůstalo u svého odmítnutí.
Exkurs: Zřízení Protektorátu
Mnohdy se tvrdí, že by se dospělo k dohodě s Polskem, kdyby Hitler sám zřízením Protektorátu 15. března 1939 vše nepokazil. Schulze-Rhonhof to ale konfrontuje se skutečností, že francouzský ministerský předseda Daladier a jeho ministr zahraničí Bonnet už v lednu po Varšavě požadovali, aby „kategoricky záporně odpověděla na požadavky jistých sousedů“. Taktéž již v lednu naléhali Roosevelt a Chamberlain na Polsko, aby nepovolovalo. Nicoll píše (str. 62 až 69), že se Chamberlain vyslovil eventuálně pro vojenská opatření proti Německu již při své návštěvě v Itálii. Argument týkající se Protektorátu by ostatně byl věrohodnější, kdyby Francie a Anglie před 15. březnem 1939 zastávaly jasnější pozice. Německo varovalo Londýn a Paříž již 28. února 1939 ve formální nótě před hrozícím rozpadem ČSR. Obě země k tomu mlčely (Hoggan 1963, str. 387 a dále.) Když Hitler informoval dle konzultační dohody z 30. září 1938 o svých plánech ohledně ČS Chamberlaina, nechtěl se dotyčný vměšovat do „záležitostí, které se bezprostředně týkají jiných zemí“ (Woltersdorf, str. 36). Toto sdělil britský velvyslanec v Berlíně, Henderson, dne 14. března 1939 v pozdních večerních hodinách německému ministru zahraničí (Klüver 1997, str. 286). Německá vláda se o tom pomocí odposlechové služby dozvěděla ovšem již dříve. Již v listopadu 1938 zmařila Anglie plán Francie poskytnout ČSR existenční záruku. (Hoggan, str. 366 a dále). Argumentovat zřízením Protektorátu se tedy zdá být argumentem ex post.
Narůstající napětí
Polsko opakovaně odmítlo Německem předložená přání. Poté, co se 22. března 1939 navrátilo Memelsko k Německu, nařídilo Polsko částečnou mobilizaci své armády. Anglie vyslovila 30. března 1939 záruku nezávislosti Polska. To mělo stejný osudový účinek jako spojenecká záruka Německé říše z 6. července 1914 Rakousku. Polský ministr zahraničí Beck se cítil posílen a 5. května 1939 pronesl vyzývavý projev, ve kterém ale zamlčel německou záruku neměnitelnosti hranic pro koridor. Tento projev vybičoval jeho krajany k zesíleným výpadům proti německé menšině. Smlouvu o ochraně menšin, ratifikovanou 28. června 1919, vypovědělo Polsko již 13. září 1934. Počet zabitých Němců před 1. zářím 1939 odhaduje Udo Walendy na 3 až 4 tisíce. Nejprominentnější obětí byl 30. srpna 1939 německý konsul v Krakově, Schallinger. Už jenom to by bylo podle mezinárodního práva mohlo být důvodem k válce. Připravenost Polska na válku se nedala přehlédnout. V kostelích se lidé modlili „za všeobecnou válku“, boj proti Německu byl označován jako křižácké tažení proti novopohanství, na nových mapách bylo Polsko už velkoryse rozšířeno o sousední území, dopisní známky ukazovaly už v lednu 1939 Danzig jako součást Polska a generální inspektor polských ozbrojených sil, maršál Rydz-Śmigły si nechal zhotovit obraz, který jej znázorňoval oblečeného do uniformy, jak stojí před Braniborskou bránou. Britské noviny Daily Mail se tázaly, proč anglická vláda neodpovídá na polské protiněmecké štvaní. Neboť objektivně se musí konstatovat, psaly noviny, že se z německé strany žádné štvavé projevy nekonají. Pokud nechá Anglie tyto věci se takto ubírat dál, „bude mít spoluvinu na tom, pokud dojde k explozi“ (Walendy, str. 317). V Polsku bylo známo 60 protiněmeckých štvavých písní, v Německu ani jedna protipolská.
Diplomatické intriky
Polský velvyslanec Lipski se (také na naléhání britského velvyslance Sira Howarda Kennarda) od dubna 1939 už neobjevoval v Berlíně. Dne 28. srpna 1939 naznačil Londýn ve své nótě Polsku ochotu k vyjednávání (AA, Nr. 2, str. 427). Protože Lipski zmizel, požádalo Německo Anglii o zprostředkování a předalo dne 29. srpna 1939, v 19.25 hodin nabídku k vyjednávání. Londýn to ale Varšavě oznámil až 30. srpna okolo půlnoci, tedy o 28 hodin později. V Londýně se veřejnost dozvěděla dokonce až 31. srpna ve 12.25 hodin, tedy o 40 hodin později, o německém návrhu, přičemž se k tomu opovážlivě dodávalo, že údajně dorazil příliš pozdě. (Franz-Willing, 1992, str. 117). Když ve stejný den večerní vydání listu Daily Telegraph správně vylíčilo celý časový průběh díky své nedobrovolné lásce k pravdě, bylo toto vydání listu okamžitě zabaveno a nahrazeno vydáním, ve kterém se tato pasáž už nenacházela (Franz-Willing, 1992, str. 118). Pomocí tiskové cenzury se ovládalo veřejné mínění i v Paříži.
Německo plánovalo vyjednávání na 30. srpen a za tímto účelem nachystalo „16 Marienwerderských bodů“. V nich se navrhovalo lidové hlasování pro severní území koridoru. Podle výsledku hlasování by se té straně, která by dostala méně hlasů, povolila výstavba exteritoriálních dopravních cest do Gdyně resp. Východního Pruska. S tím byla opět spojena záruka neměnitelnosti polských hranic, tedy rezignace na území koridoru. Henderson označil tyto návrhy za velmi umírněné a za „velmi vzdálené od toho, aby mohly být označeny jako neoprávněné nebo nemorální“ (Franz-Willing, 1992, str. 115). Německo ovšem marně čekalo na polského vyjednavače. Když se Lipski dne 31. srpna 1939 ve večerních hodinách dostavil k Ribbentropovi, měl – jak už Göringova odposlechová služba věděla – od Varšavy pokyn, aby se nepouštěl do žádné věcné diskuse (Benoist-Mechin, str. 511). Konzultace byla tedy po několika minutách ukončena (Benoist-Mechin, str. 522). Podle ženevských protokolů z roku 1924 je útočníkem, jak již bylo na začátku zmíněno, ten, kdo se vyhýbá vyjednávání. Pojem agrese, který se neomezuje pouze na první výstřel, si osvojilo v roce 1974 také Generální shromáždění OSN.
Rooseveltovo tajemství
Díky zradě pracovníka německého velvyslanectví Hanse Herwartha von Bittenfeld (1904-1999) znal Roosevelt už několik málo hodin po konci moskevských jednání z 23. srpna 1939 obsah tajné dodatečné smlouvy mezi Německem a Ruskem. Ta v případě konfliktu stanovovala okupaci východního Polska Sovětským svazem. Roosevelt si ale tuto informaci nechal pro sebe, aby se Polsko neodvrátilo od válečného kursu. Zrada vedla dne 25. srpna 1939 také k tomu, že se anglická záruka Polsku omezila na konflikt s Německem.
Touha Anglie po válce se prokázala již 15. srpna 1939 na konferenci Meziparlamentární unie v Oslu. Když Američan Hamilton Fish jako předseda shromáždění usiloval o uzavření usnesení o válečném moratoriu v délce 30 dní, zabránila tomu Anglie společně s Norskem. Fish se několik dní předtím setkal v Salzburgu s Ribbentropem a byla mu známa vážnost situace. (Fish, str. 123 a dále).
Žádné černo-bílé vidění
Při pečlivém zhodnocení všech informací zůstává poznatek, že upřímná mírová politika by vypadala jinak. Černo-bílé líčení by mělo patřit minulosti.
Literatura:
Auswärtiges Amt, Dokumente zur Vorgeschichte des Krieges, Nr.2 und 3, 1939 (cit.: AA)
Benoist-Mechin, Wollte Adolf Hitler den Krieg 1939?, Pr. Oldendorf 1971
Fish, Hamilton, Der zerbrochene Mythos, Tübingen 1982
Franz-Willing, Georg, Kriegsschuldfrage der beiden Weltkriege, Rosenheim 1992
Hoggan, David, Frankreichs Widerstand gegen den Zweiten Weltkrieg, Tübingen 1963
Walendy, Udo, Wahrheit f¨r Deutschland, Vlotho 1965
(Referát Friedeberta Volka byl přednesen na členském shromáždění Witikobundu dne 12. 10.2014)
Tento text byl zde přeložen a zveřejněn se souhlasem autora.
