Lukáš Beer
Není nějak zvlášť nutné obsáhle se vyjadřovat k nedávné verbální reakci předsedy DSSS Tomáše Vandase na postoje prezidentského kandidáta Jana Fischera vůči požadavkům homosexualistické lobby, prezentované přímo na zvláštní debatní schůzce některých kandidátů ucházejících se o funkci hlavy státu, která byla přímo svolaná pořadateli letošního „Prague Pride“. Nechme teď zcela stranou, zda Vandas chtěl „hrabivé pazoury“ Jana Fischera „osobně přerážet“ pouze obrazně, či momentálně nebyl schopen utlumit své emoce, když prohlášení sepisoval. Obojí nemůže být projevem prozíravosti, ledaže by Vandas svou reputaci chtěl poškodit záměrně. Jisté je, že přání DSSS vidět Tomáše Vandase jednoho dne na pražském Hradě působí nyní ještě o něco groteskněji, zoufaleji a je vzdáleněji realitě více než kdykoliv předtím. I leckterému členu DSSS začíná pomalu svítat, že necharismatická osobnost Tomáše Vandase snad není tím ideálním kandidátem na hlavu českého státu jako spíše ideálním kandidátem pro roli loutky stávajícího „systému“, která jako odstrašující příklad potencionálním příznivcům „protisystémové opozice“ ukazuje, že tudy cesta také nepovede.
DSSS by pod Vandasovým vedením mohla ideálně plnit roli pomyslného krajního mantinele, který společně s komunistickým mantinelem na straně druhé veřejnému mínění velmi efektivně sugeruje, že řešení neutěšených problémů se musí pro nedostatek alternativ hledat ve stávajících poměrech, ale pouze volbou té či oné oblíbené poltické strany, a tím se prakticky zachovává status quo. Lidé, speciálně v českých poměrech, daných historickou genezí, nejsou schopni přes tyto dva mantinele přehlédnout. A v tom by mohlo být celé kouzlo a bohužel i praktický přínos DSSS v té podobě, jak ji známe. Z Tomáše Vandase se by se tedy chtě nechtě (?) mohl stát významný pomocník všech sil, které si přejí zachování stávajících poměrů v naší zemi a chtějí, aby se lidem zavíraly oči před jinými alternativami společenského a politického uspořádání. Pokud vedení DSSS nechce upadnout ve vážné podezření, že je jen filiálkou etablovaných českých politických stran panujících podle principu „rozděl a panuj“, muselo se již dávno zamyslet nad neúnosností své vlastní (re)prezentace a podniknout rázné změny. Nic takového se však očividně nestalo. Ale ještě není všem zítřkům konec.
Je tomu vůbec poprvé, co se jméno Tomáše Vandase a vůbec i DSSS vyskytuje v nějaké souvislosti v komentáři na těchto stránkách, které se české vnitřní politice převážně vyhýbají a speciálně k projevům DSSS se stavěly doposud záměrně spíše velmi zdrženlivě. K poslední hlouposti, kterou vyplodil Tomáš Vandas a která jen přispívá k utvrzování nesmyslných a hloupých mýtů v české mysli, se však skutečně již mlčet nedá.
Vandas kdysi ve svém životopise uváděl, že mezi jeho zájmy patří i historie. Patrně jenom povrchně, protože jinak si nelze vysvětlit, že mohl v reakci na Fischerovy postoje vůči právům homosexuálů ohledně adopce dětí prohlásit toto: „Nevím, co je horší zlo. Jestli posílat děti na převýchovu do árijských rodin, nebo dle zvrácené vize kandidáta Fischera „rodin“ evidentně deviantních.“
Vandas totiž yplodil úplný nesmysl a nejhorší je, že se nad tím opět nikdo nepozastavuje. Nebo jste snad už někdy slyšeli o tom, že by české děti byly v minulosti předávány do převýchovy v českých rodinách? To jaksi nedává hlavu a patu.
Samozřejmě víme všichni dobře, co chtěl básník Vandas narážkou na „Árijce“ říci. Tím ale pustil opět vodu na mlýn starému historii falšujícímu mýtu, podle nějž Češi společně se Židy žádnými Árijci nejsou. V dobovém podání byl (je) „arijským“ každý etnický Čech nebo etnický Němec či Slovák nebo Polák, u nějž podíl „židovské krve“ nepřekročil určitou nejvyšší možnou hranici. Tedy každý nežidovský etnický Čech, Němec, Slovák či Polák. A posílat české děti do převýchovy českých rodičů přece nemůže být ani v nejmenším chápáno jako zlo, natož jako „menší zlo“, než posílat děti do převýchodu u „deviantních rodin“.
Pan Vandas mínil zřejmě rodiny „nordické“, ale i zde se jedná o nonsens. Zaprvé: proč by převýchova v „nordické rodině“ měla být nějakým projevem zla? A zadruhé: v případě českých dětí, které byly ukradeny svým zavražděným rodičům a odvlečeny do Německa na převýchovu nešlo automaticky o to, že němečtí rodiče byli převážně „rasy nordické“. Nikoliv, při výběru „poněmčitelných“ dětí byl ale kladen větší důraz na vyšší podíl nordických rasových prvků z toho důvodu, že němečtí nacionálněsocialističtí antropologové považovali za prioritu, aby „příliv nové dodatečné krve do německého národního tělesa“ vykazoval co nejvíce možný podíl typických znaků nordické rasy, jelikož podíl nordických znaků v rámci celkové rasové struktury německého národa se jevil jako ustupující a tudíž byl „hoden ochrany“ a podpory. Jinými slovy: vybírané české děti měly z hlediska podílu nordických rasových prvků kolikrát mnohem „příznivější“ profil než jiné německé (nenordické) děti.
Pro Tomáše Vandase platí tedy v souvislosti s posledním verbálním úletem skutečně staré přísloví „Dvakrát měř, jednou řež“ hned dvojnásob!
