Reakce na články Vladimíra Stwory (a Lukáše Beera)
Ladislav Malý
Pana V. Stwory si za jeho statečné občanské postoje i názory velice vážím, leč nemohu s ním sdílet jeho kritický pohled na adresu katolických aktivistů, vyjádřený v jeho článku Bukvice pochodovaly Prahou (zde reakce Lukáše Beera).
Pan Stwora vidí „hřebíky do rakve normálnosti“ v heslech, které někteří účastníci demonstrace DOSTu nesly nad svými hlavami. Při vší úctě k panu Stworovi se mi zdá, že i on sám má rozvolněnou imunitu k obecnému zlu. Proč? Protože nechápe, že hesla jako Ježíš tě osvobodí nebo Ježíš dává nový život apod. svým obsahem vedou právě k upevnění imunity člověka vůči zlu a posílení jeho ducha v Pravdě, nikoliv naopak. Ovšem lidem, kteří „nehrají s černokabátníky“ - a těch je v našem národu pohříchu naprostá většina -, je příjemnější pestrobarevný, jásající a hlučný dav, byť vyjadřuje falešný optimismus. A právě na to bukvice hrají, dobře vědí, co český člověk žádá, co mu vyhovuje a čemu dává přednost.
Potíž je ovšem v tom, že veřejné prosazování myšlenek křesťanství, konkrétně katolicismu, se neslučuje s bombastickým, barevným a hlučným projevem. To si mohou dovolit některé náboženské nekatolické denominace v Americe; my ovšem žijeme v tradiční Evropě. Víra je dar, darovaný člověku Bohem z milosti. Věřící dává přednost klidu a tichu v kostele, usebranosti, kontemplaci. Věřící je ale i občan, a jako takový má právo – dokonce povinnost! – vyjádřit svůj souhlas či nesouhlas k záležitostem celospolečenským. K svým veřejným postojům, jež mají být a také jsou vysloveně decentní, používá na transparentech hesla, která zná a ví, že nejlépe odpovídají dané situaci a jeho morálnímu naturelu. Věřící občan se prostě jinak chovat nemůže, nemůže se v reklamě svých názorů přizpůsobovat světu – i když leckterým agnostikům, nebo atheistům, jeho vyjadřování nebude korelovat s mentalitou 21.století. Je ovšem otázka, zda-li je to dobře, či špatně. Pro pane Stwory to špatné je, podle mne nikoliv.
Je také pravda, že nás, co jsme si vědomi odpovědnosti za své činy před Bohem, byla pod koněm sv. Václava pouhá hrstka, proti té mase nás obléhajících bukvic. Protože naprostá většina katolíků dala přednost svým zálibám a radovánkám, a pak také v jejich uvažování hraje roli obyčejný strach. Navíc, když vrchnost nevydala k pochodu bukvic žádný pastýřský list, v němž by svým ovečkám doporučila jít na Václavák. V mysli obyčejného katolíčka to znamená chovat se proti zájmům vrchnosti – a to se přece nesluší! Jeho ustrašená dušička vítězí nad jeho svědomím. Tuhle národní mentalitu, pošlapávání svého svědomí a odevzdávání se do rukou mocných, pozoruji už od svého mládí, a vězte, že už leccos pamatuji.
Pan Stwora konstatuje, že odpor k podobným excesům ve společnosti nemá jasné vedení, je nesourodý, hloupý. Nic ale panu Stworovi nebrání, aby se do odporu zapojil, aby lidem, kteří statečně a obětavě, nehledíc na svůj volný čas a rodinu, dávají věci opravdu co mohou, poradil, jak to mají dělat.
Pan Stwora má samozřejmě pravdu. Odpor proti homosexuálům a nejen proti nim, je nesourodý, roztříštěný. Příčina toho ale vězí hluboko v duši Čecha, v jeho povaze, a s tím je těžko co dělat. Během své tisícileté existence se lidem, žijícím v kotlině nesoucí název Bohemia, které pak Češi dali nový název, utvářela povaha, kterou lze charakterizovat třemi negativními vlastnostmi, kromě jiných, samozřejmě pozitivních:
1) Odpor až nenávist k církvi katolické a všemu, co s tím souvisí;
2) Podobný vztah mají ku šlechtě. Sem patří i závist všem, kdo je – Čechy – nějakým způsobem přesahuje, zejména v hmotné oblasti;
3) Nenávist k Němcům. Vzpomeňme, jak Češi po válce s rozkoší Němce vyháněli z domova, a jakou chutí a lačností kradli jejich majetek. Dodneška ulpí Čechům na duši nenávist k Němcům, pociťuji to všude.
Nejsem povolaný k tomu, abych kvalifikovaně analyzoval příčiny, jak tyto zásadní povahové rysy českého člověka vznikly – k tomu jsou spousty knih od renomovaných autorů -, leč konstatuji zde pouze to, co mi přísluší pozorovat na svých spoluobčanech a životě kolem nás. Když zavedete s kýmkoli hovor k společenským věcem, vždycky se u něho jedna z těch výše zmíněných vlastností projeví, většinou však všechny tři.
Politické strany, které ve své veřejné prezentaci brnkají na jednu či nejlépe na všechny tři strunky nenávisti, hluboce ležící v duši téměř každého Čecha, mají, když nic jiného, tak aspoň u národa sympatie. Všimněme si, že se takto chovají všechny politické strany, včetně tzv.pravicové DSSS - („Přes Benešovy dekrety vlak nepojede!“, anebo jejich postoj ke sporům o restituci církevního majetku).
Jsem přesvědčený, že odstraněním těchto negativních povahových rysů z národa – je-li to ale vůbec možné - měli bychom vyřešeny ne-li všechny, tak zcela jistě 90% všech současných společenských problémů.
A protože vím, že národ, lépe řečeno mí spoluobčané, jsou takoví, jací jsou, proto vždycky, a to jak za bolševiků nebo i teď za vlády sionistů, na demonstrace chodím sám za sebe. Nikoliv za Národní sjednocení, za DOST, za katolickou církev, či „za národ“, ale vždycky sám za sebe, kvůli svému svědomí. Protože není daleká doba, kdy mi Hospodin vmete do tváře moje nedostatky a uhejbáctví před zlem – a já chci mít svědomí pokud možno čisté. A protože takových, jako jsem já, není mnoho, bylo nás pod sochou sv. Václava jenom hrstka.
(Zasláno redakci 25. srpna 2012. Redakce ráda umožní prezentaci jakéhokoliv názoru na tuto tématiku.)
