Z tvorby našich rasových expertů

Lukáš Beer

Titulní strana blogu Miroslava Václavka dává tušit, že autor není pouze přízniv-
cem a obhájcem homosexualismu.

Zabývat se dnes jednotlivými případy účelového překrucování rasových teorií je asi to stejné, jako házet perly sviním, ale koneckonců proč si pro malé oživení neuvést několik demonstrativních případů z českého prostředí a z poslední doby. Je více než jisté, že za pár dní nebo hned zítra se někde objeví texty s podobným obsahem, a tak tyto exempláře uveďme skutečně pouze jako příklady. Těžko říct, kdo se například skrývá za jménem Ing. Josef Mikš, každopádně jde očividně o člověka, který se s oblibou věnuje problematice historie židovské populace na Vyškovsku. Nedávno přineslo internetové periodikum České národní listy článek pana Mikše o rasovém pronásledování v období Protektorátu na Vyškovsku. Ale nechme autora raději hned mluvit samotného. Ve svém textu tvrdí: „V roce 1935 vyhlásili němečtí nacisté v Norimberku nové rasové zákony, které určovaly, kdo z obyvatel Německa je rasově čistý Němec, což musel každý, kdo chtěl v Třetí říši zastávat místo ve státní službě, dokazovat výpisem z rodokmenu." První zásadní ponaučení pro pana Mikše: žádný rasově čistý Němec neexistuje a nikdy neexistoval, jeho „rasový profil“ zpravidla vykazoval znaky hned několika rasových typů (ostisch, westisch, fällisch, nordisch, sudetisch, ostbaltisch, dinarisch..), které byly zastoupeny v různých poměrech. Navíc, takovýto člověk nemusel být „čistým Němcem“ ani z hlediska národnostního, nýbrž mohl pocházet například ze smíšeného německo-francouzského nebo italsko-německého manželství. Šlo tedy pouze o to, zda se jednalo o „rasovou směs“ sestávající z rasových typů, které se zahrnovaly zjednodušeně pod sjednocující pojem „árijské“ (vysvětlení definice árijský původ). Neuškodilo by, kdyby si autor nastudoval také něco o historii národnostních poměrů v takovém Sársku a zastoupení občanů Říše, kteří byli francouzské národnosti, v úřadech, než se odváží vyplodit podobná tvrzení. Buďme ale trochu shovívaví a připusťme, že Mikš měl „rasovou čistotou“ na mysli zřejmě skutečnost, do jaké míry mohl dotyčný prokázat svůj čistý árijský původ.

Ale pokračujme dále v Mikšově naučném textu: „Rasově nečistí byli především Židé. Pod hesly o nutnosti vytvořit společenství rasově čistých arijských Němců, kteří jsou povoláni k vládnutí, byli Židé označení za nežádoucí živel a vyloučení z nacionálně socialistické společnosti.“ Další ponaučení pro pana Mikše: neexistoval rasově čistý ani rasově nečistý Žid, i příslušník židovského národa vykazuje rasový profil, sestávající hned ze směsice několika ras, včetně těch evropských. A žádné německé rasové zákony a ani nacionálněsocialistická ideologie navíc nehlásaly, že „Němci byli povoláni k vládnutí“, to je pouze Mikšova lež. Mikš pak blábolí o všem evropským národům nadřazené „německé panské rase“. Židé byli prý „oběti násilného uplatňování rasové teorie o německé panské rase, která je určena vládnout ostatním evropským národům. Jejich jediným „ proviněním“ byl „nearijský původ“. Pouze porážka Německa spojenci v roce 1945 znemožnila nacistům pokračovat v této zločinné činnosti, protože po židech a Romech měly přijít na řadu další „méněcenné rasy“, především Slované.“

A tak tedy další zásadní ponaučení pro pana Mikše: žádná „teorie o německé panské rase“ nikdy neexistovala, ledaže by byl jejím tvůrcem sám Mikš osobně, neboť už sám pojem „německá rasa“ je nonsens, a žádný německý nacionální socialista ani rasový teoretik či antropolog nikdy nehlásal nic potřebě a o přání ovládat ostatní evropské národy – Francouze, Italy, Angličany, Bulhary, Srby, Holanďany apod. Nacionálněsocialistická ideologie nikdy nehlásala nic o „méněcenných rasách“, Slované navíc nejsou „rasa“ a rasový profil jednotlivých slovanských národů byl navzájem vždy velmi rozdílný. Německý nacionální socialismus se zabýval rasovým profilem jiných národů pouze do té míry, do jaké by tento mohl nějakým způsobem ovlivnit předávání (vnikání) určitých znaků do vlastního německého „národního tělesa“. To byl jeden ze základních principů nacionálněsocialistického nahlížení na rasové otázky, a tudíž bylo zcela mimo jeho zájem, jaký rasový profil vykazoval například bulharský nebo chorvatský národ, pokud si onen Bulhar nebo Chorvat nechtěl vzít za ženu Němku a přirozeně s ní mít děti apod. Pouze židovská otázka byla chápána jako problematika celého evropského kontinentu.

Mikš ve svém textu zcela zamlčuje celkové protižidovské nálady a určitá opatření v pomnichovském Česko-Slovensku a sugeruje dojem, že teprve 15. březen 1939 znamenal podstatný zlom v této otázce vypořádávání se s „židovským živlem“ v Čechách a na Moravě. Stejně tak se „mýlí“, když vytváří dojem, že „Romům“ se říkalo Cikáni v době Protektorátu a před rokem 1939 a po roce 1945 nikoliv. Terminologicky nejpřesnější pojem Cikáni se běžně používal už za „tatíčka Masaryka“ a Mikš buď dělá, že neví, anebo skutečně neví, že již za první republiky byla vydána velmi zajímavá „proticikánská“ opatření, potulní Cikáni byli už tehdy předmětem zájmu československých úřadů.

Mužný a árijský

To v případě publicisty Miroslava Václavka si přinejmenším můžeme být jisti, že ten se o historii tzv. druhé republiky alespoň trochu zajímal resp. ji netabuizoval, což dokazuje citát z jednoho článku autora, navazující na to, co Josef Mikš přehlíží:  „Když torzo Československa, tedy Druhou republiku ovládanou antisemitismem a primitivním nacionalismem obsadila německá armáda, bylo to veřejností přijato sice se zármutkem a skepsí, nicméně její velká část stejně již dlouho volala po pořádku a českém Hitlerovi a tak národ opět upadl do apatie spojené s očekáváním toho, co přijde. České koncentrační tábory ještě před příchodem nacistů stavěné pro Romy, jsou toho bohužel důkazem“, napsal Václavek a pokračuje: „Ani další historická fakta, jako byly statisíce českých dělníků do doby, než přišla válka a s ní spojenecké nálety dobrovolně pracujících v říši kvůli trojnásobně vyšším mzdám, 75% příslušníků bývalého Československého letectva vstoupivších do německých služeb, nebo 98,9% protektorátní populace sdružené v kolaborantském Národním souručenství, nevypovídají o masovém odporu proti nacismu.“

Ve své nové úvaze, zveřejněné taktéž na portálu Romea.cz, však Václavek zavítal do vod, ve kterých se ani za mák neorientuje. Reagoval v ní na protesty určitých českých kruhů („konzervativců“) proti konání Prague Pride 2012, kterým vesměs podsouvá vlastní potlačovanou homosexualitu prostřednictvím své psychoanalýzy: „Tedy lze tyto osoby ze značné míry chápat, protože se pravděpodobně bojí sami sebe a řeší tento vnitřní rozpor ventilováním svých duševních muk, namísto toho aby volbu, o níž nemohli nijak rozhodnout, přijali a prožili svůj život, který je jim vyměřen šťastně, plně a s duševní i duchovní vyrovnaností … Soudit člověka podle jeho sexuální orientace a zároveň tímtéž dechem dodávat, že proti němu vůbec nic nemají, neboť prý jen odkrývají spiknutí přízračného homosexualismu, které se ovšem ale odehrává pouze v jejich myslích, je to nejhlubší pokrytectví, za nímž se dle vyjádření předních sexuologů neskrývá vlastně nic jiného, než boj sama se sebou, pokud o tyto verbální projevy „konzervativců“ a jejich skutečnou sexuální orientaci jde.“ Václavek pak uvádí seznam několika politiků, brojících proti homosexualitě (a ani ne tak proti homosexualismu), kteří byli nechtěně „vycomingoutováni“, a tím prý byla odhalena jejich motivace k nepřátelskému postoji „vůči homosexuálům“. Rozvíjet úvahy a polemiku na toto téma by se samozřejmě daly, tím bychom ale odbočili od předmětu zájmu textu předkládaného nyní čtenáři. O tom dnešní článek není.

Do seznamu „odhalených utajovaných homosexuálů“ zařadil Václavek i zesnulého rakouského politika Jörga Haidera a prokázal se hned jako kovaný „znalec“ rakouské vnitřní politiky, citát: „Rakouský ultranacionalistický politik, ikona neonacistů a zaprděných xenofobních maloměšťáků vedl svůj kampf obzvláště nesmiřitelně. I když se sám veřejně proti homosexuálně neprojevoval, jeho strana byla antihomosexualisty přímo tvořena. Jaké asi muselo být překvapení jeho věrných, když vyšlo najevo, že Jörg jaksi sice mužně a árijsky vypadal, nicméně slušně řečeno vnitřně tyto základní kameny jeho národního hnutí stejně jako Ernst Röhm neztělesňoval, neboť se opilý zabil při jízdě z podniku, kde se za svými milostnými dobrodružstvími scházejí právě homosexuálové.“

K údajům, zveřejněným Václavkem o amerických politicích, nemohu doplnit nic, jelikož je pro mne americká vnitřní politika opravdu velkou neznámou, a proto bych se osobně neodvážil do těchto vod publicisticky nikterak pouštět. Stejně tak, jako by se Miroslav Václavek neměl pouštět do vod rakouské vnitřní politiky, o které neví očividně prakticky nic. Potřeboval si jenom vypůjčit a "očernit"osobu Jörga Haidera pro potvrzení své teorie potlačovaného homosexuálního založení u jedinců kritizující homosexualistickou propagandu.

Nehledě na to, že Václavek neumí (a nebo spíše nechce) rozlišovat mezi kritikou homosexuality a mezi kritikou ideologie homosexualismu (obojí není totéž, neboť i mezi homosexuály se najdou slušní a inteligentní lidé, odsuzující ideologii homosexualismu), je jeho zmínka o Haiderovi a konkrétně o jeho tehdejší politické straně FPÖ vylhanou splácaninou. Václavek Haidera v životě nemohl slyšet mluvit v televizi nebo při nějaké diskusi, nemohl nikdy naslouchat nějakému jeho projevu a číst nějaký jeho text. Jinak by nebyl schopen napsat, že se jednalo o „ultranacionalistického“ politika. Pokud by na české poměry použil totéž měřítko, musel by konstatovat, že česká politická scéna se skládá převážně z „hyper-mega-ultranacionalistů“, a to ještě takových, jejichž intelektuální projev a úroveň za „ultranacionalistou“ Haiderem výrazně pokulhává. Jak by se asi dal v této souvislosti dle Václavkových měřítek označit současný český prezident Václav Klaus nebo kandidát na post státního prezidenta Miloš Zeman?

Václavek tvrdí, že se Haider „antihomosexuálně“ neprojevoval, ale „jeho strana byla antihomosexualisty přímo tvořena“. Václavek o FPÖ neví zhola nic. Soukromý život Jörga Haidera byl sice svého času v hledáčku německého bulváru a homosexuálních periodik, které si na nejrůznějších fámách o Haiderově "homosexualitě" vyloženě zgustly, ale jak sám Václavek uznává, Haider homosexuální hnutí nekomentoval, a tím vlastně vyvrací svou vlastní teorii od základu.

Sleduji rakouskou vnitřní politiku přibližně od roku 1990 či 1991, tudíž i se zvýšenou pozorností i historii FPÖ včetně jejich částečných rozpadů a sloučení a „afér“, které o této straně a jejich politicích šířila i ta nejkritičtější rakouská média. Slovo „homosexualismus“ nevyslovil v médiích za posledních 20 let žádný rakouský politik, natož politik FPÖ. O kritice homosexuálního hnutí či kritice homosexuality ze strany FPÖ může být řeč okrajově, jednotliví politikové FPÖ (Strache, Rosenkranzová, Klement aj.) se v minulosti vyslovovali proti nátlaku „homo“-hnutí a „feministických“ hnutí apod., v tiskovinách Zur Zeit a Die Aula, blízkých FPÖ a sympatizujících s ní, sem tam vycházejí ostřejší kritické poznámky na téma nátlaku homosexualistické lobby například na úrovni EU (termín homosexualistický však tyto tiskoviny, jak bylo řečeno, nepoužívají). Václavek si pouze potřeboval posloužit svým čtenářům nějakou známější osobností a násilně ji vsadit do korzetu své teorie o „antihomosexualismu“. Haider byl asi jedinou osobností v seznamu politiků, zveřejněným Václavkem, kterého si průměrný Čech dokázal ještě živě vybavit. Václavek ale zřejmě pro jistotu vylíčil Haiderovou fyziognomii jako „mužnou a árijskou“, a tím světu dokázal, jak „dobře“ se orientuje nejen v rakouské vnitřní politice, ale i v rasových teoriích.

Neznalost nebo potlačování své vlastní árijské identity pane Václavku?