Lukáš Beer
 |
| V červenci 1944 se České Budějovice staly místem konání sportovních vyřa- zovacích závodů Hitler-Jugend, v rámci kterých proběhlo i slavnostní shro- máždění na českobudějovickém náměstí. (Ilustrační foto: archiv LB) |
Letos v únoru se Vitovcovo jméno octlo v českých médiích, těsně po zveřejnění článku v německém Der Spiegel. Tento zpravodajský magazín informoval o osudu jednaosmdesátiletého německého občana, který za doposud blíže nevyjasněných okolností prošel v období Protektorátu „násilnou germanizací“ a odloučením od rodiny. Vitovec dnes marně usiluje o uznání statutu „oběti nacismu“ ze strany německého státu a obrací se na německé a české sdělovací prostředky, aby pomohly publicitě tohoto případu. Podporu získal Karl Vitovec i u některých poslanců Spolkového sněmu. Der Spiegel také jmenoval historiky, kteří se zabývali „obdobnými“ případy dětí z okupovaných území, určených ke germanizaci. České sdělovací prostředky podaly případ jednoznačně jako křivdu, která doposud nebyla splacena a ke které se však Německo staví lhostejně.
Vzhledem k tomu, že nad publikovaným případem stále viselo mnoho otazníků, požádal jsem pana Vitovce o vysvětlení okolností, které vedly k rozhodnutí německých úřadů odejmout tehdy osmiletého chlapce jeho, jak bylo v médiích uváděno, české rodině a takřka násilně jej donutit k přijmutí Němectví, včetně tvrdé výchovy v internátu a pobytu u náhradní rodiny. Nejasný byl také jeho osud po skončení 2. světové války – mohl se se svými vlastními rodiči po válce opět zkontaktovat? Z jakého důvodu zůstal po válce v Německu a nevrátil se zpět do Československa?
 |
| Jeho znalosti českého jazyka za léta pobytu v Německu už bohužel velmi povadly, přiznává Karl Vitovec. |
Bližší informace, které mi pan Vitovec poskytl, jistěže pomohou si na mnoho dosavadních otázek jasněji odpovědět, na druhou stranu však vnášejí tyto údaje do případu nové nejasnosti, které by si zasloužily další osvětlení. Ponechávám čtenáři samotnému konečný úsudek, do jaké míry lze určité momenty tohoto konkrétního lidského osudu klasifikovat jako „nacistické bezpráví“. Faktem je, že to, co Karl Vitovec během tak krátkého období v letech 1942-1946 absolvoval, je svědectvím paradoxních zvratů, jaké je poznalo mnoho příslušníků smíšených česko-německých rodin v dobách, které se tak zásadně a pregnantně zapsaly do vzájemných vztahů obou národů.
Nechme však (bez doplňujícího komentáře) hovořit Karla Vitovce samotného: „Narodil jsem se jako český státní občan a žil společně s mými rodiči a dvěma staršími bratry. Naše rodina pochází z prastarého česko-chorvatského šlechtického rodu, a ačkoliv jsme náš šlechtický titul po vzniku Výmarské republiky v roce 1918 již nevedli oficiálně, byla naše rodina v zacházení vystavena stejným represáliím, jako kdyby se jednalo o šlechtu. Vůdcovým plánem bylo potlačit a zničit českou inteligenci a šlechtu.“
K pohnutkám, které měly vést k donucení, aby přijal německou národnost, Karl Vitovec uvádí, že jeho matka „německého původu české národnosti“, která měla malý krámek, byla ze strany Němců vystavována tlaku, že ji nebude umožněno pokračovat ve vedení této živnosti. „Mému českému otci, který měl v té době dobré místo v jihočeské tabákové manufaktuře a který tam měl na starost údržbu strojů, bylo po příchodu Němců vyhrožováno výpovědí. Poté, co má matka přišla i o německé zákazníky, podali se rodiče tlaku a byli ochotni k ústupkům. Díky brzké smrti mého staršího bratra krátce před vpochodováním Němců do země byli moji rodiče totiž psychicky nalomeni… Jako osmiletý jsem byl po různých průzkumech v tehdejším Německém domě vybrán, že budu poslaný k německé rodině do Říše. Ubytován jsem byl u rodiny Hungerových v obci Liebertwolkwitz u Lipska. Smyslem této akce bylo mne, který neovládal německý jazyk, přiblížit Němectví. Po těžkém onemocnění jsem byl pak přemístěn opět zpět k mým rodičům. Po dalším podchycení a zkoumání jsem byl v roce 1943 za účelem germanizace dopraven do internátu v českém městě Táboře. Podroben přísné, místy brutální výchově, mně bylo vštěpováno germánství, což ve mně dodnes vyvolává bolestné vzpomínky. Učební osnova se přísně orientovala podle jasného zadání a jejím cílem bylo podávání co největších výkonů. Ve vyučování bylo obsaženo cvičení v terénu, dále pěší zatěžující pochody s těžkými zavazadly a zaškolování se zbraněmi, jako například zacházení s pancéřovou pěstí nebo s lehkými kulomety.“ Děti českého či polského původu („Böhmaken“ a „Polaken“), které tvořily pouze malou menšinu mezi ostatními školáky, převážně dětmi říšskoněmeckých úředníků a správců, byly podle Vitovce vystavovány všem myslitelným šikanám, „které jsme v tichosti snášeli pouze proto, abychom nebyli potrestáni ještě víc“. Pokračuje: „Pro nás neexistovaly žádné prázdniny, místo toho jsme byli rozděleni na sedlácké dvory, abychom pomáhali při sklizních.“ Koncem roku 1944 byla více rozšířena předvojenská příprava a aby se mohla zvýšit intenzita tohoto výcviku, částečně odpadávalo regulérní vyučování. Při prvním útoku anglických stíhacích bombardérů byl Vitovec zraněn na rameni a v krčním obratli, takže musel být hospitalizován v blízkých kasárnách. Mezitím se podařil průlom Rusům a Karl Vitovec společně se jednotkami Waffen SS a zbytkem Volkssturmu byl přeložen do Českých Budějovic, kde měl za úkol bránit most směrem na hornorakouskou metropoli Linec. Pod tlakem ruských vojáků a ozbrojených Čechů se však nakonec museli obránci vzdát a jako zajatci pak byli umístěni v lágru v Suchém Vrbném.
Útrapy po květnu 1945
„Protože jsem už předtím jakékoliv humánní zacházení postrádal, nepovažoval jsem onen způsob, jak s námi zacházeli vítězové, za horší než ten, který jsem znal“, uvádí k přístupu ruských vojáků Vitovec. Protože byli hlídáni také příslušníky jednotky brigády „Tatranci“, vyplatila se mu znalost českého jazyka. Ale i tak díky stále nevyléčené ráně se mu podařilo lágr opustit. „Bohužel jsem náš městský byt našel opuštěný. Po dlouhém hledání a dotazování se u sousedů jsem se dozvěděl, že má matka a společně s třemi malými sourozenci (německé národnostní příslušnosti) kvůli bombardování Českých Budějovic našli přístřeší u jednoho sedláka v Dobré Vodě.“
Poměry po květnu 1945 však nepřinesly kýžený klid: „České úřady opět převzaly správu a na nás čekaly nové šikany. Nejprve jsme museli vyklidit náš byt a místo toho nám přidělili rozpadlou chatrč v židovské čtvrti“, vzpomíná Vitovec. Pod dohledem Čechů pak musel z dosavadního bytu své rodiny na malém žebřiňáku odtransportovat to nejnutnější a začala organizace nové provizorní domácnosti. Bylo potřeba obstarat topný materiál, dřevo, kterého naštěstí bylo dostatek ve vybombardovaných domech. Kromě toho se v těchto bytech dalo nalézt také hodně zavařenin, a tak se dala obstarat i nějaká potrava. Důležité bylo, aby člověk nebyl u tohoto obstarávání přistižen. „Museli jsme se nově registrovat, dostali i jsme ,N´ jako Němec , bez čehož jsme nesměli opustit dům“, vypráví.
V této tíživé situaci pomohla rodině česká babička z otcovy strany, která doposud nikdy svá vnoučata neviděla. Rodinné vztahy nebyly zrovna nejlepší, jelikož dědeček z otcovy strany nemohl vůbec vystát, že si jeho syn vzal za ženu Němku. Babička se pečlivě postarala o mladší sourozence a mladý Karl Vitovec byl „na nátlak prarodičů“ umístěn pro změnu v české škole. Ovšem i na toto období nevzpomíná jednaosmdesátiletý důchodce rád: „Stavěli se tam ke mně nepřátelsky a nezřídka jsem byl Čechy i bitý.“ Blížilo se nucené vystěhování do Německa: „Naše utrpení nebralo žádného konce, neboť v březnu 1946 jsme byli narychlo vyzváni, abychom se nachystali na transport do Německa. Můj český dědeček, který se mohl odvolávat na přátelství zemřelého prezidenta Masaryka, využil svého vlivu, aby dosáhl odkladu transportu. Měl v úmyslu mě z vyhnání vyloučit, protože jsem stále byl českým občanem, a to i přes předchozí pokusy mne poněmčit. Kvůli ohledu na mou matku a na malé děti, které měly být odsunuty, jsme ale nakonec na tento úmysl museli rezignovat.“ A tak byl pro rodinu odstaven železniční vagón pro dobytek, přichystaný na transport do Německa. V poslední chvíli se intervencí českého dědečka podařilo propuštění staršího bratra ze zajetí a ten se k rodině vrátil v okamžiku, kdy už byla nachystána k transportu u vagónu na nádraží. Pouze na základě školního pololetního vysvědčení Karla Vitovce a transportního lístku, vystaveného Čechy, obdržel po odvšivovací proceduře v kasárnách ve Furth im Walde pas německého vyhnance.
 |
| Na motivy románu Joži Mikuly ("Děti za mřížemi", 1972) je v roce 1987 natočen film "Uloupené dětství" ztvárňující osud chlapce z česko-německého manželství, který je odňat české babičce ze Sudet do péče německých úřadů. Mikula ve svém románu přiznává, že řada scén je vymyšlená. Na snímku vlevo německá dozorkyně (Jana Andresíková) - vůbec největší nelidská "německá čarodějnice" z německého Kinderheimu, kde jsou umístěni čeští chlapci na poněmčení. Veškeré osoby německé národnosti jsou vylíčeny jako negativní postavy - sadisté, fanatici, zbabělci či bezcitná monstra, až na trafikanta Günthera, který se chlapce ujme, dokud ho ale nezatkne Gestapo, a soucítící lékařku. Jako protipól hodná česká babička, na kterou dozorkyně poštvou německého ovčáka. |
„Když se dívám zpět, musím být vděčný za to, že jsem našel starostlivou ženu a matku mých dvou synů“, konstatuje dnes Karl Vitovec, který se úspěšně integroval ve své nové vlasti. Bývalý český prezident Václav Havel mu prý nabídl návrat do Československa, ale Vitovec „s ohledem na mou rodinu, ale zároveň s čistým svědomím“ děkovně odmítl. Havel mu prý také doporučil, aby se obrátil na německou spolkovou vládu s žádostí o odškodnění či „nápravu“ za nacistické bezpráví, ale „ta byla, po opakovaném utěšování úřadů, jak se dalo čekat, nakonec odmítnuta“. Přesto, že Vitovec sám si po skončení 2. světové války zakusil nepřátelské postoj svých českých spoluobčanů kvůli svému německému původu, domnívá se dnes, že „Němci“ z „pochopitelných důvodů“ nebudou mít pochopení proto, že chce být uznán za „oběť nacistického režimu“ kvůli krátkodobým pokusům jej za války poněmčit: „Od té doby, co umím myslet, si Němci od nás jenom brali a bylo by dobrým gestem, kdyby se část viny opět napravila“, soudí.
Příběh, který pan Vitovec dovyprávěl, je něčím atypický. Má mnoho tváří a je obtížné si jej správně přiřadit. Nyní, kdy se podařilo mnoho okolností lépe vyjasnit, ale kdy však stále zůstává mnohé nezodpovězeno, si ovšem každý může učinit svůj vlastní úsudek o tom, zda článek otisknutý v týdeníku Der Spiegel a následně s náležitou vervou rozmáznutý v českých sdělovacích prostředcích poskytl skutečně objektivní či spíše poněkud pokřivený obraz o osudu člověka, který se po tolika letech měl snad znovu stát pouze prostředkem k rozdmýchávání nacionalistických vášní.
****
Jako doplněk mistrovské dílo - český film "Uloupené dětství" (1987) o osudu chlapce Mirka, který se cítí být Čechem a je rozhodnutím soudu na žádost německého otce (zlého nacistického důstojníka) odebrán z péče laskavé české babičky a jeho výchova je svěřena německým úřadům. Mirek (jehož jméno bylo poněmčeno na "Hans Schimke") je vystaven týrání sadistických německých dozorkyň a po nezdařilém útěku předán do péče nordické, bezcitné a sobecké německé nacistky a jejího zbabělého manžela (alkoholika), kteří žijí v disharmonickém vztahu. Tento propagandistický snímek z produkce komunistické filmové tvorby si samozřejmě však i dnes najde své místo ve vysílání České televize.
