Ona takzvaná €urokrize byla plánovaná a předvídatelné důsledky měnové unie byly odpovědným politikům nanejvýš dobře známy. Špičkoví politici všech zemí obelhávají své národy a kooperují se světovou finanční elitou (Hochfinanz). Tak jako v obou světových válkách, mají Němci opět hrát roli obětního beránka. Svět proto musí vědět: Merkelová není Německo, nýbrž zrádkyně našeho národa a celé Evropy. Následující článek Vám pomůže porozumět machanismům, na kterých se €uropodvod zakládá.
Počátek příběhu a původ EU a €ura
Bez II. světové války by evropská měnová unie byla nemyslitelná. Porážka Francie (1940), Itálie (1943) a Německa (1945) jakož i vůdčí nadvláda USA nad Evropou byly nutnými předpoklady ke zlomení odporu, který by se ze strany suverénních národů proti takovému projektu zvednul. Že národy se zbytky národní autonomie jako Velká Británie, Švýcarsko a Norsko €uro nezavedly, potvrzuje tuto skutečnost.
Německo ztratilo svoji autonomii zcela a doposud ji nezískalo. Socialista Carlo Schmidt, který se podílel na vypracování „Základního zákona” (náhražka ústavy, kterou dodnes Německo jako jediný stát na světě (!) nemá – pozn. red.), se o tomto novém satelitním státu USA vyjádřil takto:
Tato organizace, jakožto státu podobná existence, může jít samozřejmě velmi daleko. Co však tento konstrukt odlišuje od skutečně demokraticky legitimované státnosti je to, že v základě není ničím jiným, než organizační formou modality cizí nadvlády; neboť kvůli nedostatečné svobodě vykonávané samoorganizace předpokládá uznání cizí moci jako moci nadřazené a legitimní.
Když USA v roce 1947 nastartovaly svůj „European Recovery Program” (u nás známý jako „Marshallův plán”), vnutily účastnícím se státům jeden doprovodný hospodářský plán. Úvěry byly poskytnuty pod podmínkou, že z výdajů bude profitovat americká ekonomika. SRN byla v letech 1949 – 1952 nucena příjmout úvěry ve výši 6,4 miliard marek (cca desetinu celkové sumy) a k tomu, aby v letech 1953 – 1962 splatila 13 miliard marek. Tento „European Recovery Program” připravil půdu pro společnou evropskou hospodářskou politiku a s ní spojené instituce.
V roce 1950 navrhl francouzský ministr zahraničních věci Robert Schuman, aby „celková uhelná a ocelářská produkce Německa a Francie přešla pod společný dohled”. V následujícím roce byla utvořena Evropská společnost pro uhlí a ocel („Montanunion”), skrze kterou získala Francie kontrolu nad německým uhelným a ocelářským průmyslem.
V roce 1957 bylo založeno Evropské hospodářské společenství (EHS), jež obsahovalo odstranění obchodních bariér mezi Francií, Německem, Itálií, Belgií, Holandskem a Lucemburskem, dále dodržování společné hospodářské politiky vůči třetím státům a vytvoření supranacionálních (nadnárodních) institucí. Tím byl učiněn první krok k odstranění národního sebeurčení evropských států. Z EHS se potom stala Evropská unie, jež byla od té doby neustále rozšiřována. Od té doby byla Spolková republika Německo (dodnes stále okupovaná země s cca 100.000 americkými a britskými okupačními vojáky na svém území, za které platí německý daňový poplatník) nepřetržitým mistrem v placení a nikoli určující silou, jakkoli se masmédia pokoušejí vzbudit jiný dojem.
Dne 19. září 2000 odhalil britský Telegraph: „Euro-federalist financed by US spy chiefs” – „Euro-federalisté financováni tajnými službami USA”
Schuman a spol. obdrželi na to konto peníze a ochranu od CIA! Jaký zájem mohly mít USA (resp. tam usazené kruhy, jež udávají tón) na vytvoření „Spojených států Evropských”? Pozadí €urokrize to vynese na světlo.
Evropská unie: systém nepřátelský demokracii
Oficiální vůdčí osobnosti EU jako José Manuel Barroso (prezident Evropské komise) nebo Jean Claude Juncker (prezident €vropské skupiny) nebyli nikdy evropskými občany zvoleni. Evropská unia je všechno možné, jen ne demokratická.
Oficiálně je hlavní směr politiky EU určován Evropskou radou, tedy dvakrát ročně se konajícím setkáním vrcholných představitelů, vládních šéfů členských států. Zde je třeba vědět, že vlivní politici jako Barroso, Juncker a vládní šéfové velkých států se neustále schází s politiky mimo EU jakož i mezinárodními hospodářskými vůdci (tj. s hosty v Davosu a konference Bilderbergu) za zavřenými dveřmi.
Jediný orgán, který může odstartovat zákonodárný proces, je Evropská komise. Komisaři nejsou voleni, nýbrž jsou vysíláni členskými státy. Samozřejmě jsou vázáni pokyny.
O návrzích zákonů se pak hlasuje v Radě EU, jejíž členové jsou rovněž vysíláni a vázáni na pokyny. Důležité je vědět, že váha hlasů neodpovídá skutečnému významu jednotlivých členských států, tedy jejich obyvatelstvu a jejich finančnímu příspěvku EU.
Dva orgány (komise a rada), kterým dominuje několik málo osobností, mají tedy veškerou moc. Jediná demokraticky legitimovaná instituce, Evropský parlament, nemá do důležitých rozhodnutí co mluvit; jedná se o pouhou žvanírnu. Jelikož je právo EU nadřazeno právu národnímu, jsou demokraticky volené národní parlamenty okrádány o svoji moc. Často lze hovořit doslova o znásilňování jednotlivých členských států.
Dominuje Německo Evropské unii?
Váha hlasování je rozdělena následovně:
Po 29 hlasech má: Německo, Francie, Velká Británie, Itálie
Po 27 hlasech: Polsko, Španělsko
Po 14 hlasech: Rumunsko
Po 13 hlasech: Nizozemí
Po 12 hlasech: Belgie, Řecko, Portugalsko, Česko, Maďarsko
Po 10 hlasech: Rakousko, Švédsko, Bulharsko
Po 7 hlasech: Dánsko, Finsko, Irsko, Litva, Slovensko
Po 4 hlasech: Estonsko, Lotyšsko, Lucembursko, Slovinsko, Kypr
3 hlasy má Malta
Jak již zmíněno, neodpovídá váha hlasování obyvatelstvu a finančním příspěvkům jednotlivých států. Podle Franze-Ulricha Willekeho (Deutschland, Zahlmeister der EU, 2011 / Německo, mistr v placení EU, 2011) zaplatilo Německo od doby svého sjednocení 324 miliard €uro Evropské unii (to odpovídá 45,1% celkového finančního rozpočtu EU) a jen 178 miliard €uro od ní dostalo – tzv. „záchranný deštník” zde není zohledněn. To znamená: Německo v tomto časovém období darovalo ostatním státům 148 miliard Euro. Avšak přestože SRN platí více než všechny ostatní státy a je státem s největším počtem obyvatel (82 milionů obyvatel versus 65 ve Francii, 63 ve Velké Británii a 61 v Itálii), má jenom tolik hlasovací síly jako zmínění sousedé a jen o jeden hlas více než Španělsko a Polsko. Je očividné, že SRN je stále přehlasovávána státy, které z naší role mistra v placení profitují. Kupodivu však masmédia přesto líčí Angelu Merkelovou jako silnou paní EU a Německo jako dominující národ.
€uro
€uro, jež bylo jako hotovost zavedeno v roce 2002 a mezitím se stalo oficiální měnou 22 států, posloužilo mezinárodní finanční elitě rozpustit současnou „krizi” a tím připravit o majetek celé národy. V následujícím textu se dozvíte, jak je to možné.
Jak funguje měna?
V zásadě existují dva druhy měn: ty se zlatým standardem a ty bez něj. Zlatý standard znamená, že za každou bankovku je určité množství zlata (tedy skutečná hodnota) uloženo u centrální banky. V obou případech reflektuje měna hospodářskou sílu a stabilitu státu. Bez zlatého standardu závisí stabilita měny pouze a jen na důvěře účastníků daného hospodářského prostředí ve spolehlivost národního hospodářského a peněžního systému.
Hospodářská situace v Evropě před měnovou unií
Blahobyt různých států byl reflektován skrze jejich měny. Především SRN a Velká Británie měly silné měny. To znamenalo, že mohly levně importovat, ale také, že musely produkovat vysokou kvalitu, aby mohly exportovat ve srovnání dražší produkty. Hospodářsky slabé státy jako Řecko a Portugalsko měly naproti tomu vysokou inflaci: Exportovaly levné, ve srovnání méně kvalitní (resp. jednoduché) produkty a musely se zadlužovat, aby mohly importovat produkty kvalitní.
Státy se zdravou ekonomikou a silnou měnou dostávají půjčky za nízké úroky. Státy se slabou ekonomikou, inflací a mnoha dluhy musejí platit vysoké úroky, neboť je rizikem půjčovat jim peníze. Tento přirozený mechanismus brání státům z té druhé kategorie, aby upadly do začarovaného kruhu zadlužení.
U vědomí pozadí výše popsaných zákonitostí byly předvídatelné následující důsledky měnové unie:
1) Státům se silnou ekonomikou přinese €uro inflaci a chudobu nížší třídy, neboť musejí vyrovnávat slabost ostatních států.
2) Státům se slabou ekonomikou se dostane deflace a nízkých úroků, čímž se vystavují nebezpečí upadnutí do začarovaného kruhu zadlužování.
€uro přineslo Německu inflaci a chudobu
Ve Spolkové republice Německo byl směnný kurz cca 1€ za 2 marky. Před rokem 2002 stála houska cca 30 feniků a jedno pivo v hospodě cca 2,40 marek. Se zavedením €ura stála houska 30 centů (tedy 60 feniků) a pivo 2,40 € (tedy 4,80 marek). Ten, kdo předtím vydělával 2000 marek však nyní dostal jen 1000 €. My všichni jsme to pocítili a především lidé s nízkými příjmy musí od zavedení €ura bojovat ještě více.
€urolži a propaganda
Německými politiky a masmédii je neustále opakována řada rádobyargumentů, aby přesvědčili občany o „absenci alternativy” ve vztahu k €uru. Dva nejdůležitější jsou tyto:
1) „€uro je důležité pro mír v Evropě.” Velmi zajímavé! Kdo komu by v případě neexistence €ura vyhlásil válku? Francie, Velká Británie, USA nebo mezinárodní finanční elita Německu, protože už se nenechá nadále vykořisťovat?
2) „Naše exporty jsou odvislé od €ura. Německo má tak hospodářskou výhodu.” I kdyby to byla pravda, tak: My Němci žádné výhody nemáme; my chudneme. Ostatně tento argument je vůbec irelevantní: Německé firmy nikdy neměly problémy s exportem svého kvalitního zboží jako aut nebo strojů do celého světa. Čína také nepotřebuje měnovou unii, aby svět zaplavovala svým zbožím. Argumenty pro €uro jsou čirá propaganda.
Ústavní žaloba proti €uru
S ohledem na předvídatelné následky podali čtyři němečtí profesoři (Wilhelm Hankel, Wilhelm Nölling, Karl Albrecht Schachtschneider a Joachim Starbatty) ústavní žalobu proti zavedení €ura. Masmédia se o tom sotva zmínila a místo aby jejich argumenty reprodukovala, presentovala je jako „pravicující” a autory jako „nepřátele Evropy”. Žaloba byla zamítnuta.
Podvod, korupce, Goldman Sachs
Měnová unie by bývala měla tak jako negativní následky pro všechny účastnické státy. Tyto se podvodem a korupcí ještě zhoršily. Nejsignifikantnějším případem je Řecko, stát, který nevykazoval ani minimální předpoklady ekonomické stability a za normálních okolností by nikdy nesměl být přijat do měnové unie. Goldman Sachs, jedna z nejmocnějších bank na světě, Řecku pomohla vstoupit do €urozóny pomocí zfalšovaných čísel. V současnosti Řecko prakticky patří Goldman Sachs.
Podle platného práva EU (Lisabonská smlouva, 2007) je „bail out”, tedy ručení nějaké země €urozóny za dluhy jiné země nepřípustné. Tento „bail out”, a tím i porušování práva v EU, je však běžnou praxí. Když bylo Řecko v roce 2009 blízko státnímu bankrotu, bylo rozhodnuto, že ostatní členské státy budou za řecké dluhy ručit. Jakožto hospodářsky nejsilnější stát EU zaplatila mezitím SRN za dluhy Řecka, Irska, Portugalska atd. více, než všechny ostatní státy. Peníze jdou z Německa (a ostatních hospodářsky silných států) do Řecka (Portugalska atd.) a odtud do bank.
Současně je Řecko (Irsko, Portugalsko atd.) nuceno privatizovat letiště, dálnice a dokonce veřejné vodovodní potrubí (tzn. prodat pod cenou tyto hodnoty Goldman Sachs a ostatním „investorům”). Jelikož občané za tuto infrastrukturu zaplatili svými daněmi, nejedná se o nic jiného než o vyvlastnění a krádež.
Nadto nejsou skrze tento „bail out” hrazeny ani samotné dluhy, nýbrž jenom část úroků. Dluhy jsou tak vysoké, že je vůbec splatit nelze. Logicky tak „bail out” slouží tomu, aby i ostatní země byly nahnány do začarovaného kruhu zadlužení a Goldman Suchs a spol. si zajistili moc nad celým kontinentem. Především podle zahraničních masmédií je Angela Merkelová (tzn. my Němci), ta „silná paní EU”, zodpovědná za tento výprodej celých národů. Zatímco Německo žádné výhody nemá, nýbrž se naopak neustále více zadlužuje, je ostatními zeměmi (resp. médii a nohsledy mezinárodní finanční elity) činěno za tuto krizi odpovědným. Němci musí opět hrát roli obětního beránka, přičemž protiněmecká propaganda sahá po typických klišé, jež jsou známa již z dob První světové války.
Mediální verze je pravdivá do té míry, že němečtí vrcholní politici kooperují s mezinárodní finanční elitou a svému národu bez skrupulí škodí. Jsou to zrádci, stejně jako všichni ostatní evropští politici, kteří prodali svoji duši mezinárodní finanční elitě.
Moc mezinárodní finanční elity vychází jasně na povrch, neboť vrcholné pozice jako vedení Evropské centrální banky či vlády Řecka a Itálie byly obsazeny zaměstnanci Goldman Sachs, jako je Draghi, Papademos a Monti. Předseda představenstva Lloyd Blankfein komentoval, že „koná práci Boží” (“I am doing God’s work”), přičemž zřejmě naráží na židovské přesvědčení, že „vyvolený národ” byl Bohem Jahvem předurčen k vládě nad všemi národy.
€uropodvod je nutný k tomu, aby byl zřízen nový světový pořádek (NWO)
Politikové jako Mario Monti a Wolfgang Schäuble to říkají zcela nepokrytě: Krize je nutná, aby bylo možné Evropany přimět k tomu, aby spolkli (rozuměj bez okolků akceptovali) politickou unii a od zrušení svých národů. Cílem je „Nový světový pořádek”: jeden svět, jedna vláda.
Jak jsme viděli, byly politicky odpovědné osoby (tzn. konec konců mezinárodní finanční elita) o předvídatelných důsledcích měnové unie velmi dobře informovány. Tyto důsledky jsou chtěné a nutné, aby se uskutečnil cíl „Nového světového pořádku”. Jak jsme již museli pocítit na vlastní kůži, znamená „Nový světový řád” toto:
- Žádná demokracie, nýbrž autoritatismus
- Zbídačení obyčejných občanů versus nezměrné bohatství a moc mezinárodní elity
- Nenávist mezi národy a kulturami
Ve všech evropských státech již byly uvedeny v život hnutí proti EU a €uru. Tyto se musí prosadit proti mezinárodní finanční elitě, politickému establishmentu a masmédiím. V následujících letech se ukáže, jestli „Nový světový pořádek” bude zřízen, nebo jestli ztroskotá. Prosím, pomožte, ať nastane to druhé tím, že budete šířit tuto informaci!
Důležité: Rozšiřujte tento článek, aby bylo čeleno nenávistné propagandě (ilustrativně například tento článek Josefa Víta na Zvědavci) proti našemu národu ve světě!
