Lukáš Beer
Před dvěma roky moderoval Pavel Zuna premiéru „dokumentu“ „Nickyho rodina“ z produkce židovského režiséra Mateje Mináče v Praze. Promítání snímku se tehdy účastnil i hlavní protagonista tohoto hraného filmu, bývalý židovský burzovní makléř Nicholas Winton (vlastním jménem Wertheimer), který umožnil několika stům židovských dětí, nacházejících se do léta 1939 v českomoravském prostoru, vycestování (především) do Anglie. Tiskovou konferenci při příležitosti premiéry tehdy moderoval právě Pavel Zuna, který dle vlastních slov vděčí Wintonovi za to, že se vůbec narodil. Zunova babička, Eva Krušinová (rozená Vrbová) byla totiž Židovka a jako osmnáctileté děvče patřila k dětem, kterým Winton zařídil vycestování do Anglie. Zde se také později narodila i Zunova matka. Zunův bratr Jan se – opět podle vlastních údajů – nepřímo zasadil o popularizaci kultu „sira Nicholase Wintona“ tím, že díky jeho podpoře mohl z Prahy 1. září 2009 vyjet na Wintonovu počest zvláštní vlak, který měl připomínat údajné zásluhy tohoto v Česku tak medializovaného starého muže o záchranu židovských dětí před jistou smrtí. Pavel Zuna ovšem zamlčel tehdy médiím jednu skutečnost: Zunova babička Eva Vrbová, pocházející z rodiny židovského zlatníka, měla více sourozenců. Její bratři i rodiče si podle vlastních údajů jeho rodiny prošli hrůzami koncentračních táborů. Předtím odešli do terezínského ghetta, kde její otec pracoval jako ředitel nemocnice. Všichni bratři koncentrační tábory (Osvětim, Buchenwald) přežili. V Osvětimi byli u toho, jak umíral jejich otec, neuvádějí však, že by to bylo špatným zacházením nebo přímo přičiněním dozorců. Z předcházejícího je přinejmenším ale jisté, že všichni sourozenci Zunovy babičky koncentrační tábory přežili. Kdyby i oni v roce 1939 vycestovali do Anglie, učinil by z nich dnes režisér Mináč další „Wintonovy děti“, kterým „britský“ sir zachránil život...?
Pokud by se někdo domníval, že Zunova angažovanost při pěstování kultu „Wintonových dětí“ byla jeho jediným dosavadním pokusem zasahovat do výkladu dějin, mohou jej vyvést z omylu některé příspěvky zveřejňované na stream.cz, které nesou jeho podpis jako autora. Patří k nim i ten o Olympijských hrách v roce 1936, které se konaly v Berlíně. Má jít podle Zuny o „příběh o tom, jak československý Sokol vyhrál Olympiádu, kterou žádný Čech vyhrát neměl“. Alois Hudec se prý jako podřadný Slovan úspěšně na Olympiádě umístil „navzdory zaujatým rozhodčím, navzdory nacistům i navzdory samotnému Hitlerovi“. Zuna v textu suverénně tvrdí, že „rozhodčí byli zcela pod vlivem německých pořadatelů a Slovanům, podle nacistů podřadné rase, přidělovali body s daleko menší ochotou než domácím závodníkům“. Když asi 20.000 diváků (převážně německých) s jásotem povstává a nadšeně tleská českému gymnastovi, provází to komentátor slovy: „Docvičil za nadšeného jásotu diváků, kteří byli stejně nacionalističtí jako toužící po dokonalosti, a tohle dokonalé bylo. … Nacisti museli drobnému Čechoslovákovi pogratulovat a předat zlatou medaili. A filmařka Leni Riefenstahlová musela chtě nechtě zařadit prakticky celou Hudcovu sestavu do svého dokumentu Olympia, který měl být především oslavou nadřazenosti germánské rasy.“
Příliš mnoho suverénně podaných tvrzení – obvinění rozhodčích ze zaujatosti a vzbuzování pocitu, že Adolf Hitler a Leni Riefenstahlová, která ve svém filmu chtěla propagovat „nadřazenost germánské rasy“, neměli pomalu jinou starost, než znemožnit jednomu velkému Čechovi zaslouženou výhru a ponížit slovanské Čechy na Olympiádě. Ale onen český Sokol to Hitlerovi nakonec pěkně nandal! V doprovodném textu se ještě tvrdí, že Alois Hudec žil celý život v chudobě – není těžké uhodnout, kdy však měl Hudec nejhorší materiální zázemí k životu – „Nejvíce za okupace“ samozřejmě. Jistý Otto Popper, veřejnosti povědomější pod svým počeštělým jménem Ota Pavel, o Hudcovi napsal po válce povídku „Sedm deka zlata“, ve které se říká, že mu chtěli zlatou medaili dokonce odkoupit, ale on si ji nenechal vzít. Zda se Zuna zcela spoléhá na všechna tvrzení ve zmíněné povídce o Hudcovi, lze těžko usoudit, nicméně výmysl o tom, že Riefenstahlová „chtě nechtě musela Hudce nakonec zařadit do svého filmu“ Zuna opsal pouze z pět let starého článku redaktora iDnes.cz Tomáše Macka. Stejně tak opsal úsudek, že „Hitler a nacisté nakonec Hudcovi museli poblahopřát“.
Leni Riefenstahlová podle těchto českých novinářů zahrnula Aloise Hudce do svého snímku pouze s nechutí a Adolf Hitler se podle nich musel přemáhat, aby Hudcovi mohl vůbec pogratulovat. Kde k těmto informacím tito čeští novináři vůbec přišli? Čerpali snad z povídky židovského spisovatele (povídka „Sedm deka zlata“ vyšla v povídkové knize „Plná bedna šampaňského“ v roce 1967. Někteří z nás doma možná ještě vlastní gramofonovou nahrávku této povídky, kterou namluvil židovský herec Vlastimil Brodský) anebo si vše jednoduše vycucali z prstu? „Češi na Olympiádě neměli vyhrát“? Necítil zde někdo zvláštní potřebu učinit z existence jednoho středoevropského národa snad jakýsi středobod světa?
Film Leni Riefenstahlové „Olympia“ rozhodně neoslavoval „nadřazenost germánské rasy“, jak se blábolí na Stream.cz. Premiéra tohoto filmu ve světových kinech byla přijata s naprostou většinou velmi pozitivně a nadšeně. Nejprve se film promítal přímo na Hitlerovy narozeniny v Berlíně a poté v dalších 19 evropských hlavních městech. Pouze ve Velké Británii narazil film na odpor. Na druhou stranu dokonce i ve Spojených státech se setkala Riefenstahlová se svým filmem s přátelským přijetím a sympatiemi, dokud se do záležitosti nezačaly plést tamější židovské kruhy. K bojkotu filmu od listopadu 1938 přispěla především „Anti Nazi League“ (mnoho aktivních Židů, kteří odešli po roce 1933 z Německa) a aktivity (oblíbeného) starosty New Yorku (Fiollero LaGuardia), jehož matka byla italská Židovka. Vytýkáno filmu samozřejmě nebylo, že propaguje „nadřazenost germánské rasy“ (podobný nesmysl z filmu totiž dokázal vyvodit pouze Pavel Zuna), ale že je „ztělesněním fašistického kultu těla“.
Tvrzení o zaujatosti rozhodčích jsou naprostým výmyslem. Nic takového není známo ani těm historikům a znalcům sportovní historie, kteří se Olympijskými hrami z roku 1936 zabývali i z velmi kritického úhlu. Jediný „incident“ se odehrál při fotbalovém utkání Rakouska proti Peru, kdy peruánští diváci vtrhli na hrací pole a napadli rakouského reprezentanta, načež byla hra anulována. Mužstvo z Peru však odmítlo znovu nastoupit a v této latinskoamerické zemi se pak demonstrovalo před německým a rakouským velvyslanectvím. Dále německý zápasník Werner Seelenbinder, který byl všeobecně znám pro své komunistické smýšlení, měl v plánu v případě svého vítězství předvést místo „árijského pozdravu“ obscénní scénu. Tento úmysl mu však nevyšel, poněvadž se umístil až na čtvrtém místě.
Naopak, zcela v rozporu se Zunovými tvrzeními je i skutečnost, že si berlínští pořadatelé zejména v disciplíně box dali velmi záležet při výběru rozhodčích, kdy pouze v jednom případě z 200 utkání musel být revidován rozsudek rozhodčího. To, že němečtí sportovci získali nejvíce medailí, není tedy zásluhou neobjektivních rozhodčích, kteří „nadržovali sportovcům germánské rasy“. Není vůbec obtížné si tato fakta ověřit v dostupné literatuře či na internetu.
I přes mezinárodní pokusy tyto hry konané v Německu bojkotovat se jich nakonec zúčastnil rekordní počet 49 národů. A už vůbec málokdo dnes ví, že sportovci z demokratického (!) Německa v letech 1920 a 1924 vůbec nebyli na Olympijské hry pozváni z politických důvodů, protože na Německo bylo naprosto v duchu Versailleského diktátu pohlíženo jako na nyní trestaného poraženého původce I. světové války. Olympiáda v Berlíně v roce 1936 měla celému světu ukázat, že Německo je mírumilovné, sociální a hospodářsky vzkvétající zemí. Aby byl tento cíl dosáhnut, toleroval Adolf Hitler dokonce skutečnost, že Theodor Lewald, prezident organizačního výboru Olympiády, byl dle nacionálněsocialistických zákonů „poloviční Žid“.
Olympijské hry z roku 1936 ve skutečnosti překonaly veškerá dosavadní sportovní utkání – perfektní organizace, nádherný estetický dojem. Teprve rokem 1936 získala Olympiáda globální význam, který je dnes považovaný za samozřejmost. Berlínská Olympiáda roku 1936 je a zůstane vzorem každých čtyři roky se opakujících her. Slova, která tehdy pronesl prezident Mezinárodního olympijského výboru, hrabě Baillet-Latour na adresu Adolfa Hitlera, byla míněna upřímně: „Jsem si jist, že obrovské úsilí, které Německo vykonalo ve prospěch Olympijských her a které je tak vznešeně vyjádřeno organizací těchto soutěžních utkání, je nepomíjejícím svědectvím přínosu, který vykonalo Německo pro kulturu lidstva. Ti všichni, kteří v sobě cítí svatý plamen, který byl do Berlína dopraven z Olympie, chovají také vůči Vám, pane říšský kancléři, nejhlubší vděčnost za to, že nejen spojujete přítomnost s minulostí, nýbrž že jste také přispěl k podpoře Olympijské myšlenky do budoucna.“
Olympijské hry v Berlíně 1936 byly protipólem evropské dekadence, byly ztělesněním lidské krásy a dokonalosti. Na tom nic nezmění pokusy některých, jakoby snad negramotných českých novinářů, kteří si pomocí hloupých výmyslů a lží polírují po čecháčkovsku podvědomě zaryté národní komplexy méněcennosti. Jiné vysvětlení snad totiž nelze ani nalézt. „Český Sokol“ totiž „zvítězil nad Hitlerem“ pouze ve fantaziích jejich,o příslušnou terapii ušetřených novinářských duší.
