Gernot Facius
Evropa je naše naděje. Evropa je naše budoucnost. O to více v éře globalizace. Kdo by o tom chtěl pochybovat? Němečtí vyhnanci z vlasti už vůbec ne. Patřili k pionýrům evropské myšlenky. Přihlášení se k sjednocení Evropy je integrální trvalou součástí jejich charty z roku 1950. Velký mírový projekt doposud fungoval. Alespoň navenek. Ale uvnitř je slyšet mocný hlukot. Dějiny Eura se prokázaly jako dějiny ztracených iluzí. Měnová unie, jak už předpovídal liberál Ralf Dahlendorf v roce 1995, je velký omyl, dobrodružný, troufalý a pochybný cíl, který Evropu nejednotí, ale rozděluje. Čas mu dal za pravdu.
„Kritéria konvergence a stability budou dodržovány“ – takto si kdysi Euro-lobby zaplétala voliče do osidel. Skutečnost je jiná, jak dnes můžeme vidět. Sliby nebyly dodrženy, šíří se frustrace a nedůvěra. Objevují se nové představy podoby nepřátel. Příliš velké jsou ještě stále monetární, hospodářské a mentální rozdíly mezi členskými zeměmi. Následkem je, že stoupá vliv euroskeptiků a nebude už možné jej omezit laciným poukazováním na „bezalternativnost“ projektu, a už vůbec ne jakousi sakralizací integrační politiky. V německém supervolebním roce a rok před volbami do Evropského parlamentu stojí EU před obratem. Pokušení ubránit se před eurokritiky jejich označením za „nepřátele Evropy“ by etablované politické strany měly odolat, vyzvaly noviny „Frankfurter Allgemeine“ k zamyšlení. Veřejné hanobení nenahradí žádné argumenty. A dokonce i deník „Süddeutsche Zeitung“ varuje, že EU svým lidem nesmí brát jejich národní vlast a jistoty, protože to by byla protievropská politika. Alternativu vidí tento list v „lepší Evropě“.
To je idealistický požadavek. Zajisté velké slovo. Ale pravdou také je: EU trpí vnitřními protiklady. Je skutečně ve všech směrech „společenstvím hodnot“? Jako takové kdysi nastoupila svou cestu. Kritické otázky jsou proto oprávněné. Protože ještě zdaleka není dekontaminována půda v Evropě zamořená dějinami. Například Česká republika, člen Evropské unie od 1. května 2004. Nový státní prezident Miloš Zeman sice na pražském Hradě nechal vyvěsit vlajku EU – v tom se liší od svého předchůdce Václava Klause. Ale jako prokázání zvýšeného a upřímného evropského vědomí hodnot toto symbolické gesto neprochází. Bývalý sociální demokrat je spíše pokračováním konzervativního Klause, akorát s jinými prostředky. Při své návštěvě Rakouska se Zeman v sudetoněmecké otázce vrátil zpět k pozicím, kterými před deseti lety proti sobě poštval i svého tehdejšího německého stranického soudruha Gerharda Schrödera. Na otázku, zda se ještě dnes hlásí k tomu, že vyhnání Němců bylo mírnějším trestem než trest smrti, odpověděl: „Samozřejmě. Pokud byl někdo občanem země a kolaboroval se státem, který okupoval jeho zem, pak je vyhnání umírněnější než například trest smrti.“ A také opakoval výtku, že Sudetoněmci byli „pátou kolonou Hitlera“. Mohli bychom Zemanovi doporučit knihu Chada Bryanta (University of North Carolina in Chapel Hill). Kniha boří politické legendy a mýty, odkrývá nacionální egoismus pražské politiky po roce 1918, koriguje představu, podle které byla první republika fungující demokracií. Fungující demokracie byla v podstatě omezena na „státní národ“. A tak lze lépe pochopit, jak mohlo dojít k tomu, že Němci v Čechách, na Moravě a ve Slezsku podlehli lákadlům „Třetí říše“ a ve skutečnosti usnadnili Hitlerovu politiku expanze. V Zemanově výkladu dějin se vynechávají chyby Prahy. Stejně tak fakt, že se u vyhnání nejednalo o válečný proces, nýbrž o první masový zločin v době míru, připravovaný od raných čtyřicátých let. To Zeman zamlčuje. Raději přechází k útoku.
Ministerský předseda Petr Nečas z konzervativní ODS – je třeba jej pochválit – poradil hlavě státu, aby se mírnil v tónu, protože koneckonců píšeme rok 2013 a jeho země je už devět let členem EU. Nyní můžeme s napětím očekávat, jak přetahování lanem mezi prezidentem a premiérem dopadne. Zeman se vůbec netajil tím, že by se rád zbavil Nečasovy vlády, a zastává se předčasných voleb. Nečas se ve svém mnichovském projevu, ač se vší obezřetností, vyslovil pro aktivní politiku porozumění vůči sudetským Němcům. To, že se tím postavil do protikladné pozice vůči prezidentovi, dokazovaly zuřící komentáře z tábora Zemanových voličů.
Do této chvíle je pán domu na pražském Hradě pouze ochoten distancovat se od excesů divokého vyhánění, ale ne od rozhodnutí zbavit práv německé spoluobčany a násilím jim vzít vlast. Navíc se vystupňoval k tvrzení, že Benešovy dekrety neobsahují princip kolektivní viny. Přes to všechno je ale Zeman pak upřímný, když poukazuje na to, že dekrety „samozřejmě“ ještě platí, že jsou nadále součástí českého právního řádu, kryté ústavním soudem. Ale prokazuje dobrotivost, když říká, že vše, co se přihodilo, se prý musí přenechat historikům a vztahy s Rakouskem a Německem to nemusí zatěžovat.
Proč tedy pak opakování ostrých tónů z roku 2002? Nabízí se vysvětlení: Prezident se nedávno setkal se zástupci nacionalisticko-komunistického „Klubu pohraničí“. Ten rozsévá stále strach z návratu sudetských Němců. Slogany klubu napomohly Miloši Zemanovi v prezidentském volebním boji k vítězství nad knížetem Karlem Schwarzenbergem. Beztak patří k jeho taktice vycházet vstříc celému levicovému a nacionalistickému spektru, a tím si jej získávat. O tom mimo jiné svědčí jeho pokus vyslat do Moskvy jako velvyslance komunistického poslance Evropského parlamentu a bývalého kosmonauta Vladimíra Remka. Proti tomu se příčí ministr zahraničí Schwarzenberg. Právem. Zeman se zjevně chystá přestavět stát podle svých představ. Nárok na to si zjevně vyvozuje ze skutečnosti, že je prvním prezidentem, který byl zvolen přímo lidem. Při svém nástupu do úřadu sliboval sjednocení polarizovaného národa. Ale po tom není vidu ani slechu. Naopak, polarizace pokračuje. To, že se Zeman vyslovuje pro vstup Ruska do EU, jej prozrazuje jako učenlivého žáka českého rusofilního tábora. Ten šilhal vždy toužebně po velkém slovanském bratru. Ne pro všechny partnery v Evropské unii je to vzhledem k autokratickým rysům Putinova režimu příjemnou perspektivou. A jak lze předpokládat, také to nebude poslední překvapení z Prahy.
Tento text byl redakcí měsíčníku “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a zveřejnění na stránkách Náš směr. Vyšlo dne 9. května 2013.
