 |
| Konflikt z pozdějšího období - dne 24. listopadu 1934 došlo v Praze k potyč- kám mezi českými a německými studenty kvůli univerzitním insigniím. (Foto: archiv Lukáše Beera) |
Čeští Němci chtěli prosadit na základě zásady o sebeurčení připojení svých provincií v českých zemích k Rakousku a v den zahájení zasedání vídeňského parlamentu, 4. 3. 1919, vyzvali ke generální stávce (3. 3. došlo k nepokojům v Chebu s dvěma až čtyřmi zastřelenými Němci). Přes výzvy ministra obrany Václava Klofáče, který nabádal československé vojáky k „opatrnosti a klidu“, přikročilo vojsko a policie po násilném strhávání německých vlajek a vyklízení ulic a náměstí od demonstrujícího obyvatelstva ve vícero městech k palbě do shromážděných civilistů, např. v Kadani, Karlových Varech, Ústí nad Labem, Stříbře a v dalších lokalitách. Celkem zahynulo 54 Němců českých zemí, mezi nimi i děti a mladiství, 104 bylo těžce zraněno. V Kadani použilo československé vojsko proti civilistům dokonce i kulomet (22 mrtvých a 30 těžce zraněných). Kurt Rabl předložil důkazy, že vojsko používalo dokonce střely typu dum-dum. Klofáč přiznal v Revolučním národním shromáždění (čs. parlamentu) přehmat, oběti na životech však zatajil. Vzdor snahám čs. vlády o utajení, byla světová veřejnost o brutálním jednání čs. jednotek informována. V Paříži už 5. 3. se vyslovil Lloyd George proti rozšiřování území na úkor cizojazyčného obyvatelstva. Čs. stát se bránil tomuto britskému požadavku agresivně. 10. 3. podala čs. delegace na mírové konferenci nótu, v níž obviňovala z organizování vojenských provokací, vzpoury a z vysílání teroristických komand Rakousko. To podalo 13. 3. obrannou nótu, načež byl ustaven a vyslán na místa činu mezinárodní vyšetřovací výbor, který ve zprávě z 12. 4. konstatoval, že rakouská aktivita v inkriminovaných nepokojích nebyla zjištěna.
ČSR též porušila flagrantně mezinárodní právo oběžníkem ministerstva vnitra z 24. 4. 1919, kdy čs. občanství příslušelo všem osobám s domovským právem v obcích, kde čs. stát vykonává právo svrchovanosti, za něž bylo automaticky považováno území, které bylo obsazeno čs. vojskem. Vše před podepsáním mírové smlouvy, která konečně německá sídelní území Československu přiřkla.
23. 6. 1920 si vyžádaly nacionálně motivované potyčky v Jihlavě několik lidských obětí. Po pádu Tusarovy vlády v září 1920 se národnostní napětí se ještě zvýšilo, v řadě německých měst docházelo k nepokojům. Proti srocením zasahovala československá armáda, došlo opět k jedné oběti na životě na německé straně. Na podzim 1920 v řadě sudetských měst projevily z české strany násilí a vandalismus, davy Čechů ničily pomníky vybudované německým obyvatelstvem, přepadaly německá kulturní zařízení i hospodářské podniky, pořádaly protiněmecké manifest a podobně. V Chebu byla naopak demolována česká škola.
Po krvavých srážkách vojska s německým obyvatelstvem se národnostní potyčky přenesly v listopadu i do Prahy, kde bylo hereckým výborem za pomoci rozvášněné české nacionalistické „ulice“ obsazeno německé Stavovské divadlo (dnes J. K. Tyla). Českými nacionalisty bylo přepadeno Kasino, tradiční středisko německého společenského života, byly obsazeny redakce deníků Prager Tagblatt a Deutsche Zeitung Bohemia (jedněch z nejstarších novin v Čechách). Těchto akcí se aktivně zúčastnili navrátivší se legionáři, ale i měšťanské vrstvy obyvatelstva, vedeni aktivisty z řad legionářů, národních demokratů a národních socialistů popouzeni nacionalistickým českým tiskem. Státní orgány do konfliktů nezasahovaly, tzn. nechránily německá zařízení a osoby před násilím. Primátor Baxa dokonce obsazení Stavovského divadla schvaloval. V parlamentu Němci odpověděli obstrukcemi a v důsledku došlo i tam ke konfliktům a výtržnostem, které opět vyvolaly další nepokoje.
Když v lednu 1921 řekl vyslanec Karel Krofta premiéru Janu Černému, že v Itálii jsou rušiteli pořádku nejen komunisté, ale i „nacionalističtí fascisté“, viděl v tom ministerský předseda narážku právě na ony národnostní bouře a přiznal: „Zmařit zabrání Stavovského divadla nebylo možné, byla by tekla krev a byli by vypověděli poslušnost jak strážníci, tak zvlášť vojsko.“ Nacionálně rozvášněnou atmosféru doby též podtrhuje, že se úřady neodvážily divadlo Němcům vrátit a čs. vláda se nakonec raději usnesla jim uvolnit částku potřebnou pro výstavbu nového kulturního stánku.
V Praze bylo životu nebezpečné německy i promluvit. Britský vyslanec George Clerk upozornil Masaryka, že těhotná žena anglického činitele „byla atakována legionáři, že mluví německy (mluvila ovšem anglicky), a její zdravotní stav hrozí smrtí.“ Čeští politici protiněmecké výstupy vesměs vítali. Tisk národních demokratů dokonce napsal, že pražské bouře představovaly zatím největší memento Hradu; že naznačují možnost přechodu státu na mnohem šovinističtější linii.
V létě 1921 se začaly do pohraničí vypravovat celé vlaky s českými šovinisty, kteří tam pořádali manifestace, a tím vyvolávali pobouření a střety. V srpnu při jednom takovém vystoupení čs. legionářů v Ústí nad Labem byli dva Němci zabiti a mnoho dalších zraněno.
K násilí sáhlo Československo i v říjnu 1921, když v Maďarsku přistál letadlem císař Karel a pokusil se sáhnout po osiřelé maďarské koruně. Československo jako jediné mobilizovalo několik ročníků. I v čistě českých oblastech narukovala jen asi jedna třetina branců. V oblastech Chebska se Sudetoněmci po stovkách vzepřeli mobilizačnímu rozkazu a uprchli do Bavor. V Kraslicích tekla při demonstracích proti mobilizaci krev, bylo 12 mrtvých Němců a 10 zraněných a v okrese bylo vyhlášeno stanné právo. Zpravodaj ministerstva vnitra v Kraslicích hlásil, co se dověděl od primáře ošetřujícího zraněné: jeho „jako lékaře prodělavšího válku naplňuje to největším údivem... že prý náboje byly zvláště připraveny, aby způsobily obzvláště těžká ranění“. Jinými slovy: čs. ozbrojené složky použily proti demonstrantům střely typu dum-dum.
Mobilizace proběhla zcela neúspěšně, což se pečlivě utajilo. V oblastech zemských velitelství v Praze nenarukovalo ke svým jednotkám 35, v Brně 31, v Bratislavě 28, ale v Chomutově 62 % vojáků. Legionáři mezitím strhli sochu Marie Terezie v Bratislavě. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi zasahovaly ozbrojené složky státu v rámci stanného práva, incidenty byly krvavé, mrtví byli hlavně z řad slovenských Maďarů.
V roce 1923 došlo v čs. armádě k čistce mezi důstojníky, kdy by snížen podíl důstojnictva z řad čs. Němců. Všichni důstojníci, kteří neabsolvovali alespoň čtyři třídy českých škol, dostali rozkaz se podrobit „přísné zkoušce z jazyka služebního, z českých dějin a literatury“. Pro velení byla zřejmě zcela zásadní znalost české literatury. Seznam otázek z literatury obsahoval i takové absurdity, jak že se jmenovali babiččini psi v Babičce Boženy Němcové. Z důstojníků německé národnosti trvale nevyhovělo 68,4 %, byť běžnou češtinu ovládali, protože jinak by nebyli do čs. armády z rakousko-uherské armády převzati, dále 16,6 % Čechů, 13,7 % Slováků a 13,3 % Rusů. Evidentně se jednalo o etnické čištění.
