K dezinformacím, které dnes vyšly na Neviditelném psu
Lukáš Beer
S překvapivým zpožděním, ale zato naprosto očekávaně reagoval dnes na serveru Neviditelný pes Václav Vlk st. na konání letošního Sudetoněmeckého dne v Augsburgu. Vlastně panovalo ohledně tohoto každoročního setkání bývalých vyhnanců na stránkách tohoto internetového deníku až podezřele dlouho ticho, a ti, co už ve zvyku každé ráno s jasnou předtuchou, co se bude dít, vyhlíželi Vlkovu reakci na sraz Sudetoněmeckého krajanského sdružení, si již dělali s ubíhajícími dny starosti, zda se publicistovi snad zdravotně nepřitížilo, když k těmto událostem mlčí. Tato opožděná reakce se dá vysvětlit jedině tím, že Vlk neshledal na smířlivém tónu a překvapivé ignoraci posledních Zemanových verbálních provokací v řadách vedení „landsmanšaftu“ nic, čeho by se mohl odpovídajícím způsobem chytit a na čem by se mohl svým osobitým stylem opět vyřádit a ulevit si ve svém zapšklém protiněmeckém vzteku. Ale kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde.
Zkraťme to. Když Vlkovi nedokázaly potřebné palivo dodat běžné významné české sdělovací prostředky, vyčkal si, co přinesou další dny, chytil se hned na nejnovější "kachnu" žurnalistů z Lidových novin a využil informací o incidentu kolem průběhu přednášky nakladatele Pavla Kamase v Augsburgu, která se uskutečnila za zajímavých okolností, zřejmě z popudu bezpečnostních orgánů České republiky. Vzhledem k tomu, že o případu kromě Našeho směru informovali pouze už jen aktivista Jan Šinágl a publicista Tomáš Pecina na svých stránkách, je určitě příjemným zjištěním, že pan Vlk při svých rešerších nepohrdne také informačními zdroji nacházejícími se daleko v postraní mimo onen tzv. mainstream. Zbývá už jenom přátelsky doporučit panu kolegovi raději se nepouštět do podobných rešerší s horkou hlavou, která zaslepí mysl a možná i kvalitu vnímání. Proč?
Trpí tím kvalita a schopnost rešerše stálého dopisovatele na téma česko-německých vztahů pro Neviditelného psa. Vlk jednak převzal zfalšovaný „citát“ onoho, dle Vlka „rakousko-sudetoněmeckého“ europoslance Ewalda Stadlera (Stadler ve skutečnosti nemá sudetoněmecký původ) ze lživého článku v Lidových novinách, jejichž novináři si nedokázali projev tohoto poslance správně přeložit a z „čtvrt miliónu“ udělali hned „několik miliónů sudetských Němců“. (NÁŠ SMĚR detailně informoval.)
Ale omezme se na dezinformace, jež ve svém textu zveřejnil Václav Vlk. st. a které se týkají přímo mé osoby a mého kolegy. V rozporu s Vlkovým článkem není totiž pravdou, že sudetoněmecký Witikobund „přivítal na svém shromáždění milé hosty z České republiky“ – Pavla Kamase a Lukáše Beera. Přednášková akce Witikobundu se konala teprve po skončení předchozí akce, kterou pořádalo „Pracovní sdružení sudetoněmeckých učitelů a vychovatelů“. Právě toto sdružení nakladatele Kamase pozvalo a před tímto shromážděním proběhla jeho přednáška, nikoliv na později svolaném shromáždění Witikobundu. Ten zahájil svou akci sice ve stejném sále, ale až bezprostředně po skončení přednášky Pavla Kamase a poté následující debaty. Já jsem ale na rozdíl od kolegy v sálu po skončení debaty setrval, abych si vyslechl přednášku Konrada Badenheuera na téma „historie restitucí a vyrovnání mezi národy ve světě“ od 19. století dodnes. Zúčastnit se této akce mohl naprosto kdokoliv a nebylo třeba žádného pozvání. Mohl by se jí zúčastnit i sám pan Vlk, kdyby se v té době nacházel v Augsburgu. Pavel Kamas se akce Witikobundu nezúčastnil ani jako posluchač pro zaneprázdnění.
Přednášející mladý novinář Badenheuer mimochodem jednak není ani členem, ani příznivcem Witikobundu. V mnoha směrech se s názory Witikobundu ohledně restitucí a kritiky vedení Sudetoněmeckého krajanského sdružení rozchází, což několikrát vyšlo najevo i při výměně názorů po přednášce, kdy si Badenheuer a vedoucí představitel Witikobundu, Felix Vogt-Gruber očividně nepadli názorově do noty, ačkoliv vše navenek proběhlo v přátelské atmosféře. Vedení Witikobundu se vyjádřilo nesouhlasně ke kurzu Bernda Posselta a Franze Panyho, kteří se spokojili s taktickým, ale ve skutečnosti s bezvýznamným gestem českého premiéra v bavorském zemském sněmu. Konrad Badenheuer v diskusi naproti tomu oponoval, že v mnoha ohledech české politické vedení přeci jenom učinilo vlídný krok, a také podtrhl, že mladá česká generace přeci jen dnes již v otázce česko-německých vztahů dospěla mnohem dál, když tolik mladých voličů odevzdalo hlas Schwarzenbergovi přesto, že se předtím v době předvolební kampaně jednoznačně odmítavě vyjádřil k vyhnání a k tehdejší politice Edvarda Beneše.
Nechtěl bych být ale nesprávně pochopen – v žádném případě necítím potřebu se ani v nejmenším „omlouvat“ za svou účast na přednášce Witikobundu – naopak, rád bych každému Čechovi doporučil, aby se podobné akce sám osobně zúčastnil a udělal si reálnější obrázek o této „extrémní pronacistické organizaci“. Kdybych ovšem tušil, s jakým zanícením se pan Vlk bude o „Witikony“ zajímat, býval bych mu navrhl společnou návštěvu přednášky a svezl jej do Augsburgu autem.
Podívejme se, co o Witikobundu soudilo v roce 2004 české ministerstvo vnitra: „Witikobund … v prostředí landsmanschaftů šíří protičeské názory. Programem organizace je odstranění tzv. ,zločinných Benešových dekretů´ a odčinění údajných válečných zločinů Spojenců a jejich stoupenců na německém národě. Dále program obsahuje vymýcení tzv. lží o zločinech Němců za druhé světové války a pranýřování tzv. holocaustové kultury jakožto projevu neněmeckého způsobu myšlení…. Působí též v Rakousku, kde provádí patrně nejostřejší protičeskou propagandu.“
Připadá mi, že tomuto zdařilému posudku ministerstva vnitra musela předcházet důkladná „konzultace“ s podobným expertem na česko-německé vztahy, jako zmiňovaným publicistou z Neviditelného psa. Nic protičeského, ani nic extrémního na akci Witikobundu totiž nezaznělo.
Je vůbec otřesné, s jakou samozřejmostí mnoho Čechů pozitivně kvituje skandální výpady současného státního prezidenta Zemana – člověk si musí ujasnit, co tím tento politik chtěl říci – že milióny sudetských Němců si zasloužily trest smrti, poněvadž většina z nich nechtěla žít v takovém Československu, jaké znali. A zároveň s jakou samozřejmostí na druhé straně mluví o Witikobundu jako o extrémní organizaci. Nemluvě o každodenních výpadech našich, skutečně extrémních, ale na české poměry v názorovém středu zakotvených šovinistických organizací a politiků.
Jsou to dva rozdílné světy. A dvě rozdílná měřítka.
