Související text: Ex-moderátor Pavel Zuna a jeho Olympiáda vycucaná z prstů
Lukáš Beer
Před několika týdny uplynulo právě 40 let od úmrtí spisovatele Oty Pavla, autora sportovních reportáží ale také známých knih „Smrt krásných srnců“ či „Jak jsem potkal ryby“. Vlastním jménem Otto Popper (příjmení si jeho rodina počeštila až v roce 1956) byl také dobrým přítelem Arnošta Lustiga. Za 2. světové války žil sám se svou matkou (která na rozdíl od otce nebyla židovského původu), protože otec i jeho bratři byli odtransportováni do koncentračního tábora, ze kterého se však po válce vrátili. V roce 1943 odcházejí oba starší bratři do Terezína a ke konci roku 1944 i otec Leo. Otovi se koncentrační tábory vyhnuly zejména proto, že nebyl zapsán v židovské matrice a také pro jeho nízký věk (narodil se v roce 1930). Věk často zachraňoval mnoho míšenců druhého stupně. Na zimní Olympiádě v Innsbrucku v roce 1964 se u něj ve věku třiceti tří let výrazně projevila závažná duševní porucha – ve svých představách byli němečtí fanoušci na závodech „gestapáci“ a Ota Pavel v halucinacích dokonce podpálil horské stavení poblíž tyrolské metropole, načež byl zadržen a odvezen sanitkou do Československa.
V roce 1967 vychází sbírka jeho povídek ze sportovního prostředí, nazvaná „Plná bedna šampaňského“. Jedna z krátkých povídek vyprávěla o talentovaném českém sportovci Aloisi Hudcovi, který na Olympiádě v Berlíně v roce 1936 vybojoval pro Československo zlatou medaili. Tato konkrétní povídka je samozřejmě z velké části fiktivní, autor si mnohé okolnosti sám domyslel. Včetně okolností, které doprovázely českého sportovce na Olympijských hrách v nacionálněsocialistickém Berlíně. V povídce naprosto nepodloženě a smyšleně podsouvá sportovním rozhodčím v Berlíně stranění, neférovou a protičeskou zaujatost. Tvrdí také, že se mu „Němci“ za Protektorátu za toto vítězství dokonce mstili. Naivní čtenář by z Pavlovy povídky mohl dokonce usoudit, že Hudce kvůli oné medaili za války pravidelně navštěvovalo Gestapo.
Citát z povídky „Sedm deka zlata“, která vypráví o tom, jak Alois Hudec, za Protektorátu žijící v absolutní chudobě, dostane od zubaře návrh, aby mu zlato z medaile prodal jako materiál na zuby a tím si něco přivydělal na živobytí. Hudec se ale zdráhá své olympijské medaile vzdát:
Žilo se mu mizerně. Už od počátku války ho trápily závratě, točila se mu hlava a celý svět jezdil na ohromném kolotoči. (…) Uštval se prací nad kolonami čísel a patnáctiletou dřinou v tělocvičně. Dodali mu Němci, chtěli se mu pomstít za vítězství na berlínské olympiádě. Po opakovaných domovních prohlídkách říkali: „Jednou si vás vezmem s sebou.“
Berlínské zlaté se nevzdá. Na budovách a stadiónech už vlály zpupné hákové kříže, když o ni podstoupil boj. V Berlíně neměl vyhrát jediný Čech. A tak ho rozhodčí nespravedlivým známkováním odsunuli až na čtvrté místo v bradlech, na hrazdě přehlédli jeho nevídané závěrečné salto. Nastupoval na kruhy. Podíval se ještě do tváří těm dvaceti tisícům lidí, jako by od nich nežádal v následujících vteřinách nic jiného než pravdu. Naskočil a jeho drobounké tělo znehybnělo. Protáhle se pohnul a přešel do rozporu. V příštích vteřinách ovládl dva provazce a připoutal je k svému tělu. Místo očekávaného jednoho rozporu jich udělal pět, nedržel je předepsané tři vteřiny, ale věčnost. Kdesi už nevydrželi napětí, tleskali, potlesk rostl při cvičení, nastalo spojení mezi ním a diváky, dával jim vše, co mohl dát. Přemetem nazad seskočil do nehybného postoje.
Přicházeli se mu poklonit vědci, umělci, politici, největší mistři tělocviku. Straničtí rozhodčí mu dali známku, jakou dosud nikdo na olympijských hrách nedostal. Hnědé a černé uniformy a muže s fousem přinutil vzdát čest hymně, která vyprávěla o českém domově a blýskání nad Tatrami.
Je zcela zjevné, že obsah této povídky, nezakládající se na skutečnostech, inspiroval, ať už přímo či cestou recyklování, známého ex-moderátora Pavla Zunu při vytváření lžemi a výmysly přesyceného „zpravodajského příspěvku“ pro videoserver stream.cz o Olympiádě v Berlíně v roce 1936.