 |
| Josef Nebeský oficiálně požádal protektorátní vládu počátkem října 1940 jménem vedení Národního souručenství o vyhlášení zákonů "na ochranu české árijské cti a krve". (Na snímku uprostřed při zahajovací schůzi nového výboru NS, který se sešel 13. září 1940 k ustavující plenární schůzi.) |
Historie protižidovských zákonných opatření na území Čech a Moravy se ovšem začala psát ještě daleko dříve před zřízením Protektorátu. Jak výstižně píše český historik Jan B. Uhlíř: „Co nestihla druhá republika, bylo dokončeno za protektorátu.“ Antisemitismus se s nebývalou intenzitou přihlásil o slovo totiž téměř ihned po Mnichovu. Ideologové Strany národní jednoty (SNJ) dbali na to, jak píše Uhlíř, aby národní kulturu neohrožoval „falešný liberalismus, humanitářství a demokracie“, ale především „rozkladný židovský vliv, jenž by mohl připravit národ o jeho duši“. SNJ vznikla v listopadu 1938 v rámci tzv. „zjednodušení politického systému“ spojením agrární strany, ostatních menších pravicových subjektů (Československá strana lidová, Národní sjednocení, Národní liga, Československá živnostensko-obchodnická strana středostavovská, Křesťansko-sociální strana, Národní obec fašistická, Národní strana lidová) a větší části národních socialistů. V zásadách kulturní politiky SNJ byl jasně vyjádřen vrcholně antisemitský postoj, jehož chladná jednoznačnost hovoří sama za sebe: „Židé jako duchovní tvůrcové sociální demokracie a komunismu a jako horliví stoupenci materialistické filosofie, pansexuální psychoanalýzy a relativismu fyzikálního i mravního, jsou kvasem rozkladu naší kultury.“ Dne 27. ledna 1939 rozhodla česko-slovenská vláda o propuštění Židů ze státní služby.
Po 15. březnu 1939 se Eliášova protektorátní vláda, která oprávněně očekávala brzké zavedení říšských rasových norem, pokusila vlastními protižidovskými nařízeními, aby židovský majetek přešel nikoliv do německých, ale do českých rukou. Ačkoliv byl tento pokus o českou arizaci průhledný, a proto i neúspěšný, později se stal jedním z důvodů obviňování ministerského předsedy Eliáše z antisemitismu.
Norimberské zákony začaly na území Protektorátu platit v létě 1939. Dne 21. června 1939 vydal říšský protektor obsáhlé nařízení, které detailně specifikovalo, kdo je považován za Žida. Následovala celá řada majetkoprávních a „izolačních“ opatření vůči židovskému obyvatelstvu, za jejichž vrchol lze považovat vládní nařízení schválené 24. října 1940, které v intencích Norimberských zákonů zakazovalo mj. sňatky mezi protektorátními státními občany a státními příslušníky, tzn. mezi árijci a Židy (©Jan B. Uhlíř, Protektorát Čechy a Morava v obrazech), a okamžitě specifikovalo i příslušné trestní sankce.
Před sedmdesáti lety, již počátkem října roku 1940, vydává Tisková služba Národního souručenství, tedy jediné oficiální politické strany v Protektorátu, která formálně sdružovala téměř všechny protektorátní státní příslušníky (formálně se do NS přihlásilo přes 97% mužského obyvatelstva - Židům bylo členství zakázáno), zprávu, podle které se všem členům NS ukládalo, že není dovolen společenský styk se Židy a že vedoucí výboru Národního souručenství zavazuje všechny členy k „okamžitému přerušení všech společenských styků se Židy.“ Všichni vedoucí NS obdrželi k tomuto zásadnímu ustanovení podrobný výklad. Nejzajímavějším obsahem této zprávy z počátku října 1940 je ovšem sdělení, že jménem výboru NS požádal Josef Nebeský vládu o vyhlášení zákonů „na ochranu české árijské cti a krve“.
Pro ty členy Národního souručenství, kteří by mohli pochybovat v tom, čím vším se rozumí společenský styk, byl vydán podrobný výklad, který zdůrazňoval, že nedodržení těchto zásad bude mít za následek trest ve formě vyloučení s Národního souručenství. Uveďme si pro zajímavost pouze dva názorné příklady společenského styku, které byly publikovány ve zmíněném výkladu:
„Přijde-li Žid do obchodu, majitel nebo prodavač se ho táže, co chce. Po provedeném nákupu mu sdělí, co koupená věc stojí. Za nákupu smí na otázky Židovy vysvětlit stručně jakost nebo jiné vlastnosti zboží. Nepřípustné je začínat se Židem jakýkoliv rozhovor o počasí nebo jiných tématech. Začne-li takový rozhovor Žid sám, budiž rázně odbyt a odkázán do mezí pro Židy přípustných.“
Anebo další příklad: „Obdobně přijde-li Žid ve stanovené pro ně době do vyhrazené jim místnosti v hostinci nebo kavárně. Ani majitel ani obsluhující číšník nemůže se jako člen Národního souručenství se Židem bavit, je povinen jen Žida obsloužit, odpovědět na příklad na jeho dotaz, co je v kuchyni, co stojí podávané pokrmy a nápoje, jaké pivo čepuje, ale nic víc.“
Vedoucímu místní organizace Národního souručenství se také oficiálně musel nahlásit každý případ, kdy se občan židovského původu pokoušel zavést s kýmkoliv ze členstva rozhovor o poměrech nebo o politice. Realita byla ovšem taková, že v praxi se zákaz společenského styku členstva mnohými jedinci obcházel, což muselo vedení NS oficiálně přiznat v březnu 1942: „Často se setkáváme s dotazy, jaké stanovisko zaujímá Národní souručenství k židovské otázce. Bývá to zejména ve spojitosti s jednotlivými případy, že někteří členové Národního souručenství se prý stýkají se Židy. Je pochopitelné, že v organisaci, která má na dva a půl milionu členů, se mohou takové ojedinělé případy vyskytnout. Jsou projevem neukázněnosti, proti níž Národní souručenství stále v českém veřejném životě bojuje. Z těchto ojedinělých případů nemůže se však soudit na smýšlení celku.“
Lidové noviny chystané zákonné opatření „na ochranu české krve a české cti“ okomentovaly 11. října 1940 takto: „Češi přijmou zákon na ochranu své krve s bezvýhradným souhlasem“. Říšské ministerstvo vnitra sice nemělo proti textu tohoto vládního nařízení námitky, ale považovalo termín jeho vydání za nevhodný vzhledem k připravovaným legislativním aktům v říšském rámci. Souhlas k vydání tohoto vládního nařízení se protahoval a protektorátní vláda jej urgovala u říšského protektora. Poslední urgence předsedy vlády Eliáše je datována 3. dubna 1941 a adresována K. H. Frankovi. Ve svém dopise se odvolával na protektorátní tisk a jeho kritiku, že židovská otázka v Protektorátu v jistých směrech ještě nebyla řešena. Dopis zůstal bez odpovědi. Teprve po nástupu Reinharda Heydricha do Prahy mohlo být toto vládní nařízení na ochranu české krve publikováno, a to až 7. března roku 1942.
Nařízení sice neneslo po vzoru norimberského rasového zákona označení „zákon na ochranu české árijské krve a cti“, nýbrž se honosilo dlouhým pojmenováním Vládní nařízení ze dne 7. března 1942, kterým se vydávají další předpisy o židech a židovských míšencích. V mnoha směrech však kopírovalo uzákoněná pravidla pro uzavírání „manželství Židů a židovských míšenců“ platící pro styk mezi Němci a Židy pouze s tou záměnou, že tentokrát šlo o zákaz uzavírání manželství mezi Čechy a Židy. To se obdobně samozřejmě týkalo i mimomanželského styku: „Zakázán jest mimomanželský pohlavní styk mezi Židem a protektorátním příslušníkem, který není Žid nebo židovský míšenec s dvěma úplně židovskými prarodiči.“ A obdobně podle vzoru dalšího norimberského zákona z roku 1935 bylo Židům zakázáno vztyčovat české protektorátní vlajky, jakož i ukazovat české protektorátní barvy.
Paragraf 5 a §8 tohoto vládního nařízení č. 85 z 7. 3. 1942 stanovoval: „Který Žid po 13. březnu 1942 udržuje mimomanželský pohlavní styk s protektorátní příslušnicí árijkou, bude potrestán podle okolnosti pro zločin žalářem od jednoho do patnácti let.“
K prvnímu zaznamenanému případu odsouzení dle těchto paragrafů na území Protektorátu došlo poměrně za krátkou dobu, totiž již koncem června roku 1942 před trestním senátem soudního rady dr. Nebušky na Pankráci. V žalobě státního zástupce dr. Köppela se uváděl případ 42letého soukromého úředníka z Prahy, Viktora Wachsmanna. Ten se v roce 1940 seznámil v Praze s Češkou Vileminou K. Dle žalobního spisu ji tři měsíce po seznámení navštívil v jejím bytě a došlo mezi nimi k důvěrným stykům, které pokračovaly pravidelně až do dubna roku 1942. Od března 1941 Wachsmann u dotyčné dokonce bydlel, aniž by byl policejně přihlášen. Své milence se představil jako Viktor Hošek, nenosil židovskou hvězdu a „vydával se za árijce“. Teprve v létě 1941 se Vilemina K. prý náhodou jednou při nákupu dověděla více o skutečném původu a jménu svého milence. Tento ji své tajemství také prozradil, přesto však „důvěrné styky mezi nimi nadále pokračovaly“ až do té doby, kdy byl Wachsmann 22. dubna 1942 zatčen. Před soudem se Wachsmann ke svému „činu“ doznal a přiznal také, že mu bylo známo vládní nařízení „o ochraně rasy“ a že si je vědom toho, ž jedná proti tomuto nařízení. Omlouval to však tím, že v době, kdy toto nařízení nabylo platnosti, se zároveň dozvěděl, že jeho milenka je s ním v jiném stavu a že ji nechtěl potom opustit. Obžaloba mu však dávala za obtíž, že Wachsmann byl už ženatý a otec dvou dětí. Vilemina K. se k soudu nedostavila, ale vypovídala v protokolu, že z počátku známosti nevěděla nic o skutečném původu Wachsmanna, který se vydával za Hoška. A v momentě, kdy se pravdu dověděla, byla prý už příliš zapletena do styků s Wachsmannem a známost s ním nepřerušila. Představovala Wachsmanna svým ostatním podnájemníkům nadále jako Hoška. Když se octla s Wachsmannem v jiném stavu, doufala prý, že celá věc skončí nějakým mírným východiskem.
Židovský obhájce navrhoval soudu, aby Wachmannovu „vinu“ posuzoval jako přečin daného nařízení. Soud však uznal, že Wachsmann je „vinen zločinem“, poněvadž mu obzvlášť přitěžuje fakt, že se činu dopustil s plným vědomím a že „setrval v trestné činnosti“ tak, že „přivedl protektorátní příslušnici árijku do jiného stavu a dopustil se tak zprznění rasy“. Obžalovanému dle soudu dále přitížila skutečnost, že se jednalo o člověka mnohokrát trestaného, který „tvrdošíjně ignoroval zákony, vydávaje se podvodně za osobu jinou, překročiv přísná opatření o přihlašovací povinnosti, odmítaje nosit hvězdu jako označení své židovské příslušnosti a podobně“.
Rozsudek soudu zněl: deset roků žaláře. Tento případ byl extrémními českými antisemitskými uskupeními vyloženě oslavován jako první příklad potrestání za „prznění české arijské krve“. Za krajně nechutný lze označit i postup spoluopracovníků periodika Arijský boj, kteří v roce 1944 pod vedením šéfredaktora Rudolfa Nováka vydávají brožuru s názvem Protižidovská čítanka. Ti nejenže ve své knížečce jmenovali i celé příjmení Wachsmannovy milenky, ale i litovali skutečnosti, že obžalovaný nebyl navíc nakonec ještě "vykleštěn".
Bylo by nepochybně zajímavé prověřit a zjistit, kolik podobných rozsudků, zakládajících se na tomto konkrétním vládním nařízení, v Protektorátu až do konce války nakonec padlo.
Prameny:
Uhlíř, Jan B.: Protektorát Čechy a Morava v obrazech, Ottovo nakladatelství, Praha 2008
Protižidovská čítanka (příručka k židovské otázce v zemích českých), redigoval šéfredaktor Rudolf Novák za spolupráce redakčního kruhu "Arijského boje", Praha 1944
Vládní nařízení ze dne 7. března 1942, kterým se vydávají další předpisy o židech a židovských míšencích http://www.holocaust.cz/cz2/resources/documents/laws/narizeni_19420307
Lidové noviny, říjen-listopad 1940, březen 1942
http://www.holocaust.cz/cz2/resources/ros_chodes/1997/10/karny
Foto:
archiv autora
