Emanuel Moravec
 |
| Beneš z českých zemí udělal francouzskou kolonii. Česká branná moc měla francouzské velení plných 20 let. Náčelník vojenské francouzské mise opustil Prahu až po Mnichově v roce 1938, píše E. Moravec. (Na snímku francouzští generálové - jedním z nich je gen. Gamelin - přítomni na manévrech československé armády. Foto: archiv Lukáše Beera) |
Východní část střední Evropy, související s kulturou Západu, měla v Evropě po prvé světové válce působit jako val. Byla-li jaká fronta, která volala po evropské jednotě, pak to byla evropská fronta protibolševická. Bolševismus zničil totiž poslední spoj s Evropou střední a západní tím, že potřel v národech, kterým vládl, poslední zbytky sounáležitosti evropské, potřel také dědictví Byzance, v němž se zachovaly prvky odkazu římsko-křesťanského. Bolševismus si ponechal pouze evropskou civilizaci, pokud sloužila státní moci. Ne kulturní evropeismus, nýbrž strojový amerikanismus, to bylo jediné, co nalezlo u bolševismu milost.
Bolševismus se vrátil k středověké Asii a k její soustavě vládní. Zabednil se proti Evropě a současně připravoval se k jejímu pokoření. Původně se zdálo, že Anglie s Francií chtějí svých pět středoevropských vazalů použít vojensky jak proti Německu, tak proti Sovětskému svazu. Ale od chvíle, kdy k Německu přišla k slovu nacionálně-socialistická revoluce s lepší hospodářskou soustavou, namířenou jak proti plutokratickému kapitalismu, tak proti bolševismu, bylo jasné, že protižidovské stanovisko německé nacionálně-socialistické revoluce povede ke sblížení mezi kapitalismem a bolševismem. Zde pět vazalských středoevropských států musilo být poslušno Anglie a musilo nastoupit pokornou cestu do Moskvy.
A tak se stalo, že Evropa na počátku roku 1938 byla rozdělena na čtyři politická pásma; počítáme-li od západu:¨
1. Anglie s Francií, jejichž týl tvořily Spojené státy americké,
2. Osa německo-italská prodloužená do Afriky,
3. Východní část střední Evropy, ovládaná pěti vazalskými státy Anglie, které hledaly oporu v Moskvě.
4. Sovětský svaz, jenž hleděl získat vliv nad východní částí střední Evropy politickými cestami přes Společnost národů a přes Prahu, kde dělal domýšlivého britského místodržitele Edvard Beneš. Zánik Československa byl v přímé souvislosti s jeho těsnou služebností vůči Anglii. Žádný ze států východní části střední Evropy nebyl tak otrocky spoután s Anglií a Francií jako Československo. Proto také prvé zašlo, nemajíc žádnou možnost ústupu a vyrovnání s novými mocenskými skutečnostmi středoevropskými.
Edvard Beneš se dvacet let domníval, že západní demokracie jsou na život a na smrt sdruženy s pěti spojeneckými státy střední Evropy. Beneš však zapomněl, že Anglie dovede ve chvíli nouze hodit přes palubu toho nejvěrnějšího spojence, vydělá-li na tom. Prostor východní části střední Evropy nebyl pro Anglii sdružením spojeneckých národů, nýbrž územím složitého politického kramářství.
V okamžiku, kdy Anglie se rozhodla volit stranu sovětů proti nacionálně-socialistické revoluci, byla si vědoma toho, že za sovětské spojenectví musí platit územím v Evropě nebo Asii. Proto jevila větší povolnost v Evropě. Zemědělské končiny východní části střední Evropy nebyly tak významné jako Írán nebo Afghánistán. Čím byla Anglie v severní části střední Evropy povolnější, tím více se ovšem musily přihrocovat protivy německo-sovětské. To právě chtěla.
Po roce 1935, kdy měla neúspěch v Habeši, Anglie se rozhodla obětovat severní díl východní části střední Evropy a vrhnout jej mezi Německo a Sovětský svaz jako předmět sváru. Byly to státy Československo, Polsko, Litva, Estonsko a Lotyšsko. Ač Anglie Beneše ujišťovala, že za svou otrockou věrnost může počítat s její pomocí za všech okolností, přec dala tiše souhlas k připojení Rakouska a organizovala obratně Mnichov, v němž zašla nečekaně Československá republika, vášnivý spojenec Anglie a Francie. Sovětský svaz viděl, že Velkoněmecká říše přes noc vzrostla o 10 milionů obyvatel a že v Československu ztratil letadlovou loď, zakotvenou uprostřed Evropy. Mnichov byl výstrahou Sovětskému svazu. Buď půjde s Anglií anebo Anglie udělá Velkoněmeckou říši tak mocnou, že Stalin s ní už nic nepořídí. Beneš tyto podzemní spoje a kanály nepozoroval a proto po Mnichově on, věrný britský přisluhovač, hovořil zahořkle o britské a francouzské zradě.
Ústup Francie ze střední Evropy po Mnichovu znamenal pronikavou změnu středoevropských poměrů ve prospěch Osy. V okamžiku, kdy Francie nechala svého československého spojence na holičkách, zanikly také přes noc Dohody „malá“ a „balkánská“. Oněch 55 milionů nespokojených ve východní části střední Evropy zvedlo hlavu. Rázem stálo tu 170 milionů duší jako granit společné tužby, právě tolik, co čítal Sovětský svaz. Češi byli politicky rozdrceni. Slováci je opouštěli, Maďaři a Bulhaři žádali odstranění starých křivd, jež na nich spáchala Anglie po prvé světové válce. Jako středoevropský rozhodčí vystoupila nyní Velkoněmecká říše. Upravila hranice mezi zmenšeným Česko-Slovenskem a Maďarskem, mezi Rumunskem a Maďarskem a mezi Rumunskem a Bulharskem. Návratem sudetských Němců k Říši, slovenských a rumunských Maďarů k Maďarsku a rumunských Bulharů k Bulharsku zmenšilo se 35 milionů menšin v pěti Anglii upsaných státech na 25 milionů.
Druhá světová válka se blížila. V březnu 1939 Slováci se rozhodli, že utvoří samostatný stát vidouce, že o ně ukládá Polsko. Když Slováci zažádali Velkoněmeckou říši o spojenectví a ochranu, české země ocitly se opuštěné. Beneš byl dávno v cizině jako soukromník, s nímž v Anglii a ve Francii vlastně nikdo nemluvil. Zákonný nástupce Benešův, doktor Emil Hácha, musil se po prohlášení slovenské samostatnosti odvážit radikálních změn v české zahraniční politice.
Doktor Emil Hácha, třetí státní president Česko-Slovenska, učinil nyní v roce 1939 to, co se vlastně mělo stát již před dvaceti léty. Vydal se do Berlína a požádal Vůdce Adolfa Hitlera, aby Říše vzala české země pod ochranu. Pro celou Evropu nadešel památný den 15. března. Národ Čechů po zklamáních se západními neupřímnými demokraciemi vrátil se k staré středoevropské politice sounáležitosti tisíc let staré a pokrevní s německým národem a jeho Říší, jež zajišťovala řád a mír ve střední Evropě v minulosti a tím také v našich zemích.
Po 15. březnu, kdy zanikl Česko-Slovenský stát, v Mnichově v minulém roce za souhlasu Anglie a Francie zmrzačený, ve střední Evropě se opět změnily poměry. Anglii tu zůstali jen 4 spojenci, kteří s hrůzou sledovali její hamižnost po Mnichově. Zatím na hranicích východní části střední Evropy rostl význam Osy německo-italské. Britsko-francouzská autorita poklesla. Ve východní části střední Evropy po 15. březnu tábor straníků Západu se zmenšil o 10 milionů zrazených Čechů a Slováků. V prvé polovině roku 1939 východní část střední Evropy vyhlížela asi takto: ze 14 jejich národů Maďaři, Bulhaři, Češi, Slováci, Rumuni a Albánci připojili se k Ose německo-italské.
Charvaté, Slovinci a část Srbů přestali Anglii věřit, Litevci, Lotyši a Estonci znepokojeni choulili se v obavách o svůj osud. Vedle Poláků zbyli Anglii ve východní části střední Evropy jako spolehliví spojenci jedině Řekové. Celá politická stavba z let 1918 až 1920 se v tomto prostoru zhroutila. Situaci mohl zachránit Sovětský svaz, kdyby jako britský spojenec zaručil slavnostně hranice 11 středoevropských států. Jak víme, neprojevil společně s Anglií a Francií ani zájem o zaručení hranic Česko-Slovenska. Tím hnal vodu na mlýn neobyčejně posílené Velkoněmecké říše, která se spojeneckým Slovenskem čítala v polovině roku 1939 asi 87 milionů obyvatel, o 26 milionů více než v roce 1919 po Versailles. Měla nyní právě tolik obyvatel jako Francie s Britskými ostrovy dohromady. Polsko za těchto okolností se rozhodlo, že napjatou situaci vyřeší válkou v přesvědčení, že s Anglií a Francií bude mít nad Velkoněmeckou říší značnou vojenskou převahu a že Sovětský svaz udrží na uzdě Anglie se Spojenými státy, odkud Židé slibovali nepřátelům Říše hory doly. Adolf Hitler věděl, že Sovětský svaz má přispěchat na pomoc Anglii a Francii. Proto po vzoru Bismarckově v letech 1866 a 1870 se snažil pro počátek vyřadit Sovětský svaz, aby neodvratný boj na dvě fronty rozdělil poněkud časově. Sovětský svaz se rád rozdělil s Říší o poražené Polsko. Anglii, která garantovala polské hranice, ovšem ani nenapadlo za to vyhlásit Sovětskému svazu válku. Proto se Stalin rozpřáhl v roce 1939 ještě proti Finsku. V roce 1940 obsadil Litvu, Lotyšsko, Estonsko a ultimatem si vynutil na Rumunsku Besarábii s částí Bukoviny. V Anglii a ve Francii se na oko rozčilovali. Z 11 pro jméno samostatných států v polovině roku 1940 zůstalo ve východní části střední Evropy jen 5: Maďarsko, Bulharsko, Jugoslávie, Řecko a okleštěné, Sovětským svazem znásilněné Rumunsko. V listopadu 1940 objevil se v Berlíně sovětský předseda vlády a ministr zahraničí Molotov, aby žádal pro Sovětský svaz Rumunsko, Bulharsko a evropskou část Turecka s průlivy.
Tehdy Velkoněmecká říše postavila se otevřeně proti požadavkům Sovětského svazu. Tím převzala ochranu východní části střední Evropy, kterou Anglie zradila a kterou se snažila zašantročit na Sovětský svaz jako odměnu za jeho budoucí spojenecké služby. Německá vojska vstoupila na půdu Rumunska a Bulharska. Britské intrice se podařilo poštvat ještě proti Říši a Itálii Řecko s Jugoslávií. Vojenské operace proti Jugoslávii a Řecku opatřily na jihu jasno. Po zahájení tažení proti bolševickým armádám v červenci 1941 celá východní část střední Evropy se 14 národy byla opět sloučena, pobaltské státy osvobozeny, Besarábie vrácena Rumunsku, které společně s Maďarskem a Slovenskem účastnilo se tažení proti Sovětskému svazu.
Jestliže ještě v roce 1938 Anglie měla ve východní části střední Evropy asi 70 milionů stoupenců, v létě 1941 zůstalo jí tu jen 8 milionů Židů s několika miliony Poláků, Srbů a Řeků, kteří nepochopili dobu a neprohlédli britské politické čachry. Ze 125 milionů obyvatel britské střední Evropy 110 milionů se s Anglií rozešlo. Z toho 60 milionů Rumunů, Maďarů, Bulharů, Charavtů, Haličanů, Slováků a německých menšin této končiny vyrazilo do pole bojovat za společnou věc Evropy.
Tato skutečnost měla také delší hospodářskou předehru. Velkoněmecká říše již od roku 1936 postavila svůj zahraniční obchod na výměnné základně, přičemž práce se platila prací. Tento obchod nevyžadoval peněz a malým zemědělským národům východní části střední Evropy poskytoval veliké výhody. Po vzplanutí války a vyhlášení britské blokády obchod Říše se zemědělskou východní částí střední Evropy ještě více se prohloubil a rozšířil. Anglie při své omezené tonáži nemohla zásobovat trhy východní části střední Evropy a Blízkého orientu. Německo přispělo středoevropskému zemědělství na pomoc hospodářskými stroji a instruktory. Ve válce se potvrdilo znovu, že zemědělská východní část střední Evropy je organickým doplňkem západní části střední Evropy, která je průmyslová a přelidněná.
Zvolna, ale nezadržitelně rodila se hospodářská jednota velikého středoevropského prostoru průmyslově-zemědělského, který čítal ¼ miliardy obyvatel a měřil 2 a půl milionu km čtverečních. Bez ohledu na skutečnost války ve všech státech střední Evropy stoupaly blahobyt a uspokojení. Zapomenulo se na staré nacionální spory, na prestižní otázky. Anglie byla v tomto prostoru odmítnuta jako ubytovatel bolševismu.
Tu a tam se žehrá, že Adolf Hitler nesvolal ještě nějakou velikou konferenci evropských národů, na které by se především určily hranice středních evropských států. Adolf Hitler byl svědkem prvé světové války a jejího dědictví. Zná desítky a sta slibů, které nebyly splněny a které měly zcela nesvědomitě jedině smysl agitační. Na jejich splnění nikdo vážně v demokraciích ani nemyslil. Volá se po evropské chartě nacionálně-socialistické. Zde je třeba upozornit, že mzda se vyplácí až po vykonané práci. Práva a hranice evropských národů se vytyčí, až nepřítel bude poražen a až bolševické nebezpečí bude zcela zažehnáno. Rovnoprávnost mezi národy není věcí mechanickou, jako neexistuje ostatně ani mezi jedinci. Platí pouze stejné podmínky v soutěži zdatných. Už dnes pozorujeme, že jsou evropští národové, kteří více obětují, opravdověji za společnou věcí stojí než druzí, kteří vyčkávají nebo spolupráci s nacionálně-socialistickou revolucí jen simulují.
Říše nepotřebuje slibovat. Na rozdíl od Sovětského svazu ještě neodvolala ani jediný bod programu své revoluce. Říše ví také dobře, že po této válce musí v Evropě zavládnout spravedlnost politická a hospodářská, jakou Evropě nedaly Anglie s Francií po prvé světové válce. Mír musí být zaručen na dlouhá desítiletí, ne-li staletí. K tomu budou sloužit dva předpoklady: nová soustava hospodářská a socialismus národů. Nová hospodářská soustava zvýší blahobyt národů, nacionální socialismus zajistí důstojně životní podmínky každému přičinlivému jednotlivci práce národních společenstev.
Německá nacionálně-socialistická revoluce nepěstuje agitaci brožurami a cizojazyčným tiskem, jako lživá demokracie a nesocialistický komunismus. Nacionálně-socialistická revoluce ocitla se přirozeně v této válce po zhroucení britské politické stavby v Evropě před velikými úkoly budovatelskými, kterých se ujala se smrtelnou vážností. Dnes z Anglie a ze Spojených států ozývají se výklady o budoucnosti Evropy, ale přitom se Evropou nemyslí její tři pásma, z nichž třetím se pásmo 14 národů, nýbrž pouze Evropa západní. V Anglii odepsali 14 národů střední Evropy bolševismu. Anglie dokonce se vzdala předmostí nad Blízkým orientem. Stalo se to proto, že britská politika se nedělá už v Londýně, nýbrž v Palestině.
Anglie nikdy předčasně neukazovala své hanebné karty. Proto různé emigrantské vlády a „osvobozovací“ výbory národů východní části střední Evropy dlouho žily v představách, že Anglii a Spojeným státům jde opravdu o obnovení starých poměrů ve východní části střední Evropy. Emigrantské skupiny byly pro obnovení „demokracie“. Se Sovětským svazem chtěly pěstovat přátelské styky, ale nechtěly své země si nechat zbolševizovat a jako bezmocné sovětské republiky připojit k Sovětskému svazu. Anglie v této bláhovosti emigranty dlouho ponechávala. Byla to však Moskva, která chtěla mít jednou už jasno a které se nelíbily emigrantské skupiny v Anglii, hlavně takzvaná vláda polská, nesmiřitelně protibolševická. Moskva pracovala, aby měla po případném obsazování východní části střední Evropy po ruce pro tamní národy už vlády své, na Anglii a Spojených státech nezávislé a řádně komunisticky smýšlející. A tak v této válce nadešlo údobí, které znamenáme jako přesun politického těžiště věci východní části střední Evropy z Londýna do Moskvy. Pravda se špatně pronášela. Britský ministr zahraničí nemohl přímo emigrantům prohlásit, že jejich země byly tajnou smlouvou postoupeny Sovětskému svazu. Britská politika omezila se na rady k nejtěsnějšímu spojení s Moskvou. Emigrantské skupiny tušily, kolik uhodilo. Snad tu a tam vzpomínaly, jak kdysi v tom směru Adolf Hitler varoval.
Bylo třeba, aby mezi rozpačitými a zklamanými někdo začal. A tu se opět ukázal nejspolehlivějším horlivcem Edvard Beneš, který do roku 1938 dělal zarytě politiku britskou, bez ohledu na české zájmy. Nyní se týž Beneš rozhodl pro politiku bolševickou v domnění, že tím zachrání alespoň stín autonomie bývalé republiky. Těšil se, že bude prvým v tupé bolševizaci střední Evropy, jako byl prvým v její tupé demokratizaci po prvé světové válce.
Tehdy Beneš z českých zemí udělal francouzskou kolonii. Česká branná moc měla francouzské velení plných 20 let. Náčelník francouzské vojenské mise opustil Prahu až po Mnichově v roce 1938. Veškerý český těžký průmysl byl tehdy zašantročen francouzskému, britskému a židovskému kapitálu. Česká zahraniční politika nebyla řízena z Prahy nýbrž z Paříže a Londýna. Beneš celých dvacet let byl nepostradatelný ne pro své zásluhy o český národ, nýbrž jako nejposlušnější vykonavatel britsko-francouzské vůle v republice i ve střední Evropě. Žádný z 11 států východní části střední Evropy nebyl tak ponižujícím způsobem připoután k západním demokraciím jako bývalé Československo. To mělo také za následek, že při změně mocenských poměrů v tomto prostoru česká politika na to nejvíce doplatila, když britský pán uštědřil poníženému otroku českému kopanec. Benešova dvacetiletá politika ve službách západních demokracií byla od roku 1938 strašnou výstrahou také všem ostatním malým národům východní části střední Evropy.
To však Beneše neodradilo. Když poznal, že východní část střední Evropy je odepsána v britské politice ve prospěch Sovětského svazu, rozhodl se k radikálnímu přesedlání. Odhodlal se k politice stejně oddané Moskvě, jako kdysi úslužně Paříži a Londýnu. Beneš chtěl se ukázat prvým mezi váhavými a tím u Moskvy získat určité ústupky za svou ochotu. Beneš si umínil, že převede národy východní části střední Evropy do tábora bolševického. V roce 1938 dělal Krysaře západnímu kapitalismu. V roce 1942 se změnil v Krysaře bolševismu. Byl to týž Beneš, který v roce 1919 na Fochův rozkaz, bez souhlasu české vlády, nařídil pochod do bolševického Maďarska. Týž Beneš, který získal Podkarpatskou Rus od Anglie a Francie za slib, že v případě bolševického náporu na polsko-rumunské pohraničí česká vojska okamžitě posílí ve styčném místě polsko-rumunské křídelní armády.
Beneš ohlásil, že v Moskvě v roce 1943 podepsal „spojeneckou smlouvu“. „Spojenectví“ předpokládá nepřítele, proti kterému se sjednává. V roce 1918 šlo o „spojenectví“ česko-francouzské proti Německu. Proti komu směřuje nové „spojenectví“ Beneše se Stalinem? Velkoněmecká říše má přec být smetena z tváře země. Miliony Němců mají být odvezeny jako pracovní síly do sovětských pustin na východě. Pod rouškou „spojenectví“ nejde však o nic jiného, než o tichou likvidaci samostatného státu, který sliboval svým soukmenovcům Beneše ještě v roce 1941.
S postupem času Benešovo okolí pomalu nám prozrazovalo, co všechno český národ čeká, kdyby Velkoněmecká říše, jako ochránce východní části střední Evropy, podlehla. Beneš souhlasil s obsazením Čech a Moravy sovětskými vojsky a tím také se sovětskou politickou svrchovaností, slíbil český průmysl přizpůsobit sovětským výrobním potřebám a pracovním normám. Přijal měnovou jednotu českou s bolševickým rublem. Prakticky to vše znamená katastrofální snížení životní úrovně českého národa, potlačení všech politických práv a plné obětování staleté kultury národní. (…) Postupně se ukázalo, že i tentokrát ve své moskevské orientaci Beneš mnohé tropil z pilnosti, aniž tím něco získal. Kreml totiž už dávno se v roce 1943 vzdal myšlenky, že část drobných národů východní části střední Evropy k Sovětskému svazu připoutá pouze dlouhodobými politickými a hospodářskými smlouvami, jakou například v prosinci 1943 sjednal na oko s Benešem. Tehdy totiž stály sovětské armády ještě na starém území Sovětského svazu a nepřekročily nikde hranice z roku 1938.
Plné tři roky 14 národů východní části střední Evropy bylo politicky, hospodářsky i vojensky chráněno Velkoněmeckou říší. V prvé polovině roku 1944 podařilo se bolševikům vniknout na území Rumunska v Bukovině, v Besarábii a překročit horní Prut. Teprve sovětská letní ofenziva, podporovaná anglo-americkými ofenzivami v Itálii a v severní Francii, přivodila větší německý ústup na východě. Dnes můžeme klidně prohlásit, že řada malých národů východní části střední Evropy pod vedením neschopných vlád a britských agentů, nehájila se pořádně proti bolševickému vpádu. Do konce roku 1944 podařilo se sovětské diplomacii společně se sovětskými armádami získat zcela území obývané Estonci, Litevci, Rumuny a Bulhary. Britové obsadili Albánii a Řecko. Dále obsadili bolševici značnou část Lotyšska, generálního gouvernementu, obývaného Poláky, Maďarska, Srbska, východní Slovensko, východní Charvátsko. Pouze dva národy nepřišly do styku s nepřátelskou frontou. Jsou to Češi a Slovinci. Ale i Slovinci trpí rozvratem občanské války. Jediný národ ze 14 malých středoevropských zůstal ušetřen válečných poměrů, pustošení fronty a občasné války a to je nejvíce k západu posunutý národ český, žijící uprostřed národa německého.
Před touto válkou na východ od říšských hranic bylo 11 států, jež čítaly 112 milionů obyvatel (Estonsko, Lotyšsko, Polsko, Slovensko, Rumunsko, Maďarsko, Bulharsko, Jugoslávie, Albánie a Řecko). Z pěti britských vazalů bez války se rozpadlo Česko-Slovensko. Ve válce zanikly Polsko s Jugoslávií. V Rumunsku živly Anglii blízké organizovaly převrat a vydaly Rumunsko bolševikům. V Řecku neměli žádnou radost z příchodu Britů, když německá vojska ustoupila na sever.
Zatímco po zániku Česko-Slovenska Češi a Slováci postavili se na stranu Říše, pro Poláky, Rumuny, Srby a řeky má dnes Sovětský svaz pouze vlády bolševické. Kdyby české země s valnou částí Slovenska neležely za německou frontou, Moskva by pro ně měla také jen bolševickou správu. Slovenskou sovětskou republiku už připustila, i když je to v ostrém rozporu se „smlouvou“, sjednanou v prosinci 1943 s Benešem.
Moskva jde ještě dále. Anglie s Francií ze 14 malých středoevropských národů vytvořila po prvé světové válce 11 států. Slovákům, Charvátům a Slovincům se nedostalo státní samostatnosti. Bolševici jsou pro co největší atomizaci. Proto na území bývalé Jugoslávie nehodlají zřídit tři autonomní celky sovětské (Slovinsko, Charvátsko a Srbsko, nýbrž celkem šest (Slovinsko, Charvátsko, Bosensko, Černou Horu, Srbsko a Macedonii). Území obývané rumunským národem má být rozděleno na sovětskou republiku moldavskou, k níž by patřila nejen Besarábie, nýbrž také rumunské Moldavsko. Dále by tam byla valašská sovětská republika, sedmihradská sovětská republika a dobrudžská sovětská republika. Rumunsko má se rozpadnout na čtyři sovětské republiky. Bývalé Česko-Slovensko dělí Moskva potají také na čtyři sovětské republiky: českou, moravskou, slovenskou a karpatoukrajinskou. Totéž bude patrně s Bulharskem a s Řeckem. Cílem je rozrušení všech národních spojů ve východní části střední Evropy. Jestliže Anglie tu se 14 národů utvořila 11 států, Moskva ze 14 národů hodlá vytvořit 20 až 25 pro jméno autonomních sovětských republik, z nichž většina by měla méně než 5 milionů obyvatel. Bolševici moskevští jsou si dobře vědomi toho, že v středoevropských národech nacionální uvědomění je silné. Proto se mu pokusí čelit provinciálním patriotismem. Moravan se má potírat s Čechem, Srb s Charvátem, Bosňanem a Černohorcem, Bulhar s Makedoncem a Thrákijcem.
Také dnešní nacionální socialismus potírá slepý národní šovinismus, ale nemíní omezovat nebo tříštit národní síly. V sjednocené nacionálně-socialistické Evropě zájmy evropské nesmí přijít do rozporu s potřebami národními. Mezi bratry nemůže být sporů, které by se nedaly po dobrém urovnat. Proto nacionálně-socialistická Evropa bude mít zajisté svůj Vysoký tribunál národů, který nakonec vyřeší otázky národních hranic a všechny problémy evropským národům společné. Snad se bude tato instituce jinak jmenovat, ale ona bude. Dnes v národech středoevropských (vyjímaje národ německý) mají tři koncepce své stoupence:
1. Vyznavači poversailleských poměrů s jejich 11 státy ve východní části střední Evropy. Těmto lidem kvetla pšenice, dokud se na scéně, jako spojenec kapitalistických demokracií neobjevil Sovětský svaz. V Londýně tento směr domnívají se zastupovat různé emigrantské skupiny. Po čem tito lidé touží? Nestarají se o osudy národů, nýbrž o to, aby dostali zpět své trůny, svá prezidentská a ministerská křesla, aby se obnovilo politické čachrářství demokratické, na kterém se vydělávaly hříšné kapitály. Že by svým národům přinesli nezaměstnanost, strašné zadlužení, bídu veřejnou i soukromou, to je neleká. Co tito lidé dovedou, nebo lépe, čeho nejsou schopni, jsme viděli a vidíme v Itálii, Francii, Belgii a v Řecku. Všude ustupují bolševismu, jenž je druhou koncepcí pro uspořádání Evropy.
2. Vyznavačům Moskvy nejde o obnovení poversaileské střední Evropy, nýbrž o rozšíření světové proletářské revoluce. K těmto fanatikům se přidala řada demokratických politiků, kteří zkrachovali v Londýně a kteří nyní nevidí už záchranu v Anglii a Spojených státech. Bolševik není však člověk, kterého může Evropan pochopit. Bolševiku ze Sovětského svazu na tom také nezáleží. Po opanování Evropy bolševismus čeká podrobení Asie, obsazení Afriky a vpád do Ameriky. Že přitom budou hynout desítky milionů lidí, bolševika nezajímá stejně jako jeho vlastní osud. Bolševismus nevytváří kázeň mas láskou k národu, nýbrž nevýslovným strachem. Bolševický občan neustále se musí třást o svůj život a tak se stal beztvárnou živoucí hmotou s hlavou, párem rukou a nohou. Nemá teplo domova, radost z odpočinku, požehnání stáří, které je ctěno a ošetřováno. Bolševický občan je přepočítáván na HP. Parní stroj, benzinový motor potřebují více topiva a pohonných hmot než motor lidský, který se na celý den spokojí hrnkem teplých pomyjí a krajícem chleba. Bolševismus vzal člověku svobodu, svobodu volby povolání, svobodu vytvoření rodiny, ano i svobodu nářku a kletby.
Od roku 1941 se mnoho změnilo. Tehdy se zdálo, že v Evropě se rozhoduje o tom, zda bude jako byla poversailleská a nebo nová nacionálně-socialistická. Bolševismus, který roku 1941 vystoupil na scénu, jako spojenec Anglie záhy zatlačil kapitalistické demokraty do koutka a začal sám Evropou „razporažat“ (disponovat). A tak na konci roku 1944 východní část střední Evropy má jen volbu mezi bolševismem a nacionálním socialismem. Angličané se Severoameričany o tomto prostoru ztichli jako pěna.
3. Konečně jsou tu evropští nacionální socialisté, kteří poznali katastrofální nedostatky kapitalistického demokratismu i nelidskou surovost bolševismu. Jejich postavení nebylo záviděníhodné uprostřed vzdechů na prohnilém západnictví a nesprávnými představami o bolševictví. Naši parádní bolševici se podobají slavjanofilům z 19. a panslávům z 20. století. Vykládají nadšeně o tom, k čemu ani zdaleka nečichli. Ano. Nacionální socialismus musí být přísný, ale on neotročí člověka. Chce vychovat hrdé otevřené občany. Nechce lámat národy. Nacionální socialismus stal se zachráncem Evropy, kterou kapitalistická demokracie slibovala několika finančními injekcemi postavit na nohy. Když se ukázala, že na to nestačí, přenechala tu pole bolševismu. Co se zdědilo z poversailleské minulosti, nedá se upotřebit. Třeba začínat od základů s holými dlaněmi a s otevřeným srdcem. (…)
Dnes tu jako stavební kameny čeká 14 národů východní části střední Evropy, aby je architekt Nové Evropy zasadil do klenutí, které má přetrvat věky a které odolá tlakům z východu i ze západu. V této stavbě nebude připuštěna převaha jednoho národa nebo skupiny národů nad druhou. Být nacionálním ve starém romantickém smyslu je málo. Potřebujeme vyšší myšlenku, která vévodí vlastenectví národnímu, a to je vlastenectví evropské. Každý z těchto malých národů musí něco ze své anarchistické svobody obětovat, aby ji vyměnil za společnou bezpečnost, společný blahobyt a společnou autoritu. Jsem Evropan a kdo je víc!
Český národ hrál neblahou úlohu v britské střední Evropě. Ač státní president doktor Emil Hácha politicky představuje pravý opak Edvarda Beneše, přec mají dnes něco společného. Jak Hácha tak Beneš udělali kříž nad britskou mocí politickou. Střední Evropa může být jedině zajištěna a zvelebena Velkoněmeckou říší, tvrdí vynikající soudce doktor Emil Hácha, a podle toho učinil pronikavé opatření historického rázu v zájmu svého národa. Beneš přišel k závěru, že střední Evropa může být jedině bolševická. Mezi Háchou a Benešem je rozdíl v tom, že Hácha nikdy nesázel na demokracii britsko-francouzskou jako Beneš, proto neprohrál. Hácha v osudové hodině, kdy Beneš selhal, zachránil národ český, hledaje smír a sloučení s Říší.
Jak budou poměry východní části střední Evropy po této válce upraveny, nemůžeme předpovídat, pokud jde o odstíny politické spojitosti a závaznosti. My Češi jsme přijali ochranu Říše, Protektorát. Tím jsme se zřekli dvou vnějších znaků státní suverenity: vlastní zahraniční politiky a vlastní branné moci. V záměnu však jsme získali, co pro občana malého státu je nedosažitelným ideálem, totiž příslušnost k nejmocnějšímu státu Evropy. Přijetím Protektorátu Češi získali maximum národní a sociální bezpečnosti a tím také ty nejlepší podmínky pro zdárný národní rozvoj v budoucnosti.
Nepřítel se snaží nám namluvit, že budeme germanizováni. Ale to by bylo jen v tom případě, kdyby mezi Čechy a Němci byl v Říši podobný poměr, jako mezi černochy a bělochy v Americe, kdyby stejná česká práce se platila hůře než německá. Čecha žádné hospodářské poměry nenutí, aby se stal Němcem. Dnes dokonce Němec má větší povinnosti, poněvadž pro Čechy neplatí povinnost vojenská.
Spojené státy severoamerické dnes zajímají více naftové prameny v Blízkém orientě, čínské trhy a africké suroviny než osud 14 drobných národů ve východní části střední Evropy, které bezcitně postoupily Sovětskému svazu, naštěstí jen na papíře. Anglie se prohýbá pod starostmi, jak se po této válce bez větší pohromy dostane z přátelského objetí americko-bolševického. Pouze Sovětský svaz sleduje pevně svou linii výboje směrem k západu a do nitra Evropy, kde především hledá sto milionů pracovních dlaní, jež by nahradily dosavadní ztráty a pomohly připravovat třetí světovou válku proti kapitalismu americko-britskému.
Začátek velikých věcí bývá nepatrný. My Češi budeme jednou velmi na to hrdí, že jsme jako prví se rozešli s koalicí kapitalisticko-bolševickou a že jako prví jsme se přimkli nekompromisně k nacionálně-socialistické revoluci. Jestliže 30. leden 1933 znamenal počátek budování Velkoněmecké říše, pak 15. březen 1939 můžeme pokládat za počátek přestavby a vyšší konsolidace celého středoevropského prostoru. Čím bylo saarské hlasování v dějinách Třetí říše, tím je české přijetí Protektorátu v dějinách příští střední Evropy.
Vstupujeme do věku velikých hospodářských a politických celků. To dnes přiznává přítel i nepřítel. Na straně nepřátel jsou připouštěny tři veliké hospodářské celky: americký, britský a sovětský. Evropa při tom má být rozdělena do těchto tří celků, mezi nimiž zraje už dnes konflikt na Balkáně a v Blízkém orientě. Naše koncepce se dovolává práv Evropana na Evropu, žádá vytvoření evropského hospodářského celku na základě tradice delší dvou tisíciletí a na základě duchovní příbuznosti všech evropských, odchovaných společnou kulturou.
I na Západě jsou určité problémy, které třeba s touto válkou vyřešit. V první řadě je však třeba pořádku ve východní části střední Evropy, na kterou napírá vážně bolševismus. Zvlášť toto „třetí evropské pásmo“ hraje nyní významnou úlohu a ještě významnější mu přísluší v budoucnosti.
Právě tato válka ukázala, že neexistuje žádný pangermanismus, panslavismus a panromanismus, nýbrž že kulturní a hospodářské svazky jsou pevnější každého mechanického příbuzenství jazykového. Z kulturních a hospodářských svazků nacionálně-socialistickou revolucí jen utužených a prohloubených vyrůstá nové hnutí, které můžeme nazvat nacionálně-socialistickým evropeismem.
Jestliže ani dnes není ještě některému Čechu jasné, co jsme v uplynulých šesti letech říšskou politikou získali, pak ho musíme požádat, aby se podíval blíže na osudy ostatních malých středoevropských národů. Jaké jsou koce polského, srbského a řeckého spojenectví s Anglií? Co stojí Maďarsko jeho polovičatost horthyovská, kolik doplatili Slováci na svou ledabylost vůči odbojným živlům ve svém národě? (…) My Češi se už nepočítáme mezi 14 malých středoevropských národů, kteří tvoří prozatím stavební materiál budoucí politické soustavy středoevropské. My jsme svou národní otázku včas vyřešili. Máme přesné místo ve střední Evropě v rámci Velkoněmecké říše, jako její autonomní celek. V tom je naše síla a jistota. Po této stránce jsme daleko před ostatními 13 malými středoevropskými národy, jimž v pravé chvíli chyběli pevní muži na pravém místě. Nemenší úlohu tu sehrála skutečnost, že český národ ze 14 malých středoevropských národů kulturně stojí nejvýše a že životem a duchem je Němcům nejbližší. Proto byl také osudem určen, aby ostatním malým středoevropským národům ukazoval cestu a aby se stal platným pomocníkem velikého národa německého v úpravě střední Evropy, která po německém vítězství bude čítat 250 milionů obyvatel a bude měřit dva a půl milion kilometrů čtverečních. Národové jsou stavebními kvádry. Nacionálně-socialistická revoluce je tmelem. V to věřím a tomu sloužím.
Vyšlo v prosinci roku 1944 v měsíčníku „Osvěta“.
(Úprava pravopisu dle dnešních jazykových norem, zvýraznění v textu dle původní předlohy.)
