Přemysl Janýr
 |
| Edvard Beneš (vpravo) přihlíží sovětskému představiteli Alexandrovskému při jeho podepisování československo-sovětského paktu dne 16. května 1935 v Praze. (Fotoarchiv Lukáše Beera). |
Také Beneš nyní konečně vyzývá k aktivnímu odboji a partizánské válce. Jeho Ministerstvo národní obrany připravuje plošné povstání řízené shora, moskevská KSČ partizánskou válku zdola a obě na poslední chvíli rozdmychávají odboj četnými výzvami a paradesantními výsadky. Nelze dnes definitivně říci, že by celých více než tři miliónů Němců mohlo být transferováno na základě nějaké mezinárodní úpravy ... Jest třeba, abychom si mnoho vyřídili sami ihned v prvních dnech po osvobození, vzkazuje Beneš 16. července odboji. Rozumíme a bude připraveno vše, aby tímto směrem byly svedeny davové instinkty, nahromaděné k výbuchu pomsty, potvrzuje 1. září za domácí odboj Vladimír Tůma.
3. srpna 1944 vydává Beneš další ústavní dekret č. 11 o obnovení právního pořádku, kterým ruší veškeré právní předpisy vydané v době nesvobody. Ta začíná 30. zářím 1938 a bude ukončena příslušným vládním nařízením.
Ne všechny docházející zprávy jsou příznivé. V Protektorátu Frank propouští některé politické vězně a zahajuje s nimi jednání s cílem sestavení nové přijatelné vlády. Již koncem roku 1943 vzniká pročeskoslovenská Slovenská národní rada (SNR) s jasným požadavkem národnostní federace, podporovaná moskevskou KSČ a Beneš si není jist, zda uzná jeho vládu. Vedle toho nabízí slovenský ministr obrany Ferdinand Čatloš SSSR provést protiněmecký převrat a vytvořit ze Slovenska vojenskou diktaturu, zatímco skupina komunistických radikálů kolem Gustáva Husáka plánuje rovnou připojení Slovenska k SSSR.
Ani vývoj na povstaleckých a osvobozených územích neprobíhá podle Benešových představ. Podle usnesení SNR z 16. října 1944 vykonává SNR zákonodárnou a výkonnou vládní moc na celém území Slovenska. Přitom se považuje za orgán partnerský vládě londýnské a neprojevuje nejmenší chuť navrátit se k předválečné ústavě národa československého. Benešovi nezbývá, než vzít realitu na vědomí a 23. října takticky přistoupit na poválečnou republiku tří samostatných národů.
Největší problém nastává po 28. říjnu na osvobozené Podkarpatské Rusi, kde sovětské velení převzetí moci a zřízení československého velitelství vůbec nepřipustilo a namísto toho začalo organizovat kampaň za připojení k sovětské Ukrajině a nábor do Rudé armády. Situaci vyjasnil teprve Stalinův dopis Benešovi z 23. ledna 1945. Odvolával se na Benešovy nabídky odstoupení Podkarpatské Rusi SSSR, které sice v roce 1943 odmítl, nyní ale nemůže bránit, aby tamní obyvatelstvo nevyjádřilo svou vůli. Ti, kdo vyhánějí protivníka z okupovaného území, mají právo disponovat majetkem získaným v boji, upřesnil to 23. března Benešovi na jednání v Kremlu Molotov.
Tato epizoda stojí za zamyšlení. Kdyby Stalinovi tolik záleželo na oněch 13.000 km2 území, mohl bez problémů přistoupit na opakované Benešovy nabídky a neriskovat roztržku s klíčovým strategickým partnerem. Nečekaná konfrontace a gradované ponižování Beneše a jeho delegace spíše napovídají, že si chtěl svého Joba nejprve náležitě prověřit. A Beneš nezklamal. Přijal ze Stalinových rukou ztrátu předmnichovských hranic a kontinuity Československa s přímo heroickou zbabělostí bez jediné námitky. Jedinou starostí bylo vyřízení celé věci bez sporu a bez hluku, aby nepřišla na veřejnost.
Beneš ovšem sledoval cíl nejvyšší, odčinění Mnichova. V tom byl Stalinově podpoře vydán na milost a nemilost, zejména když USA v září a Británie v říjnu odmítly poskytnout ČSR poválečné půjčky. Zároveň si však své postavení začínal konečně sám uvědomovat a s ním i londýnský exil, ve kterém sílilo přesvědčení, že Beneš zdaleka není takovým Stalinovým oblíbencem, za jakého se vydává, a že Stalin klidně může jeho i celou vládu hodit přes palubu. 21. prosince zaútočil na Beneše sociální demokrat Rudolf Bechyně, zpochybnil ústavnost jeho prezidentství a Státní rada souhlasila s vytvořením komise, která měla jeho výtky přezkoumat.
Pozdě, již se k tomu nedostala. 4. až 11. února 1945 se konala Jaltská konference a návrat na osvobozená území dříve, než se zkonsolidují domácí struktury, se stal aktuální. 22. února 1945 vydává práva dbalý Beneš další ústavní dekret, kterým si uděluje právo vydávat zákony i po osvobození a bez souhlasu Státní rady. Nichols, Eden i Churchill ho při posledních rozhovorech výslovně vyzývají, aby zákony o odsunu přijímal až na základě dohody s velmocemi. O tom budeme jednat v Moskvě, odsekl Beneš a pohrozil eventuálně se s Moskvou dohodneme a provedeme to sami.
Cesta z Londýna na Slovensko vede přes Moskvu. Prezident a jeho vláda tam dorazili 17. března a zahájili s moskevskou KSČ jednání o nové vládě Národní fronty (NF) a jejím programu. K jednání o otázkách Slovenska byla přiznána i delegace SNR. Výsledný text měla schválit SNR a poté Beneš, který se vlastního jednání neúčastnil a jednal pouze se sovětskou stranou. Jeho dílo se osamostatnilo, nabylo vlastní dynamiky a začalo přinášet plody.
Programový návrh dodali komunisté, kteří své požadavky na pokyn Stalina velmi mírnili. Vládní program zakazoval všechny zrádné strany (t.j. nezačleněné do NF) a zřizoval systém národních výborů, které měly nahradit dosavadní státní správu. Neobsahoval pojmy jako socializace či znárodnění, pouze dalekosáhlé hospodářské reformy pod vlivem státu. Slováky uznal za rovnoprávný národ s Čechy. Proklamoval vyvlastnění majetků Němců, Maďarů a (jiných) zrádců a jeho převedení pod národní správu. Vyhnání Maďarů a Němců, předběžně pod hlavičkou potrestání viníků, bylo odsouhlaseno během pěti minut. Hlavní linii spojenectví s SSSR měly doplňovat přátelské vztahy k Velké Británii, USA a Francii.
Nová vláda nerezervovala žádná místa pro zástupce domácího odboje, která Beneš sliboval. Za jejího předsedu prosadili komunisté proti Benešovi a londýnskému exilu Fierlingera, zřizovala se instituce předsednictva vlády, složeného ze zástupců všech zúčastněných stran, osmnáct (!) ministerstev a tři státní sekretáři. Vzhledem k uznání dvou komunistických stran, české a slovenské, získali komunisté dvojnásobný počet křesel včetně ministerstva vnitra (Václav Nosek) a národní obrany (kryptokomunista Ludvík Svoboda).
Vládu přijal Beneš s námitkou, že v ní Slováci a komunisté získali příliš mnoho křesel. Ve druhém bodě s ním na závěrečné slavnostní večeři 28. března souhlasil i Stalin. Všichni zklamali, vzpomínal později Beneš konce svého diktátorství, nikoho jsem neměl, v nikom jsem neměl opory.
2. dubna podala exilová vláda demisi a Beneš vydal další ústavní dekret o nové organizaci vlády v přechodném období. 3. dubna přijeli českoslovenští představitelé zvláštním vlakem do Košic, 4. dubna složila nová vláda slib a 5. dubna vyhlásila Košický vládní program. V následujících dnech vyházela důstojníky, kteří se znelíbili komunistům, včetně Moravce, který na Beneše odmítl donášet NKVD, a ponořila se do izolace a poslechu rádia. Neměla přímé spojení ani s Londýnem ani s domácím odbojem ani s Českou národní radou (ČNR). Mezitím NKVD na udání komunistů odvlékala lidi, věznila československé vlastence a sovětští vojáci v Košicích bez zábran kradli a plenili.
ČNR vznikla 28. ledna ke koordinaci bojového úsilí, konečného úderu proti okupantům i za převedení republiky do nového života a sdružovala nejdůležitější složky domácího odboje včetně komunistů. Vedle ní se jako houby po dešti vynořovala četná další povstalecká seskupení až po Národní výbor Republiky Československé (NVRČS), který důvěryhodným osobám rozdával legitimační lístky s pokynem Po pádu Německa dostavte se ihned do poslanecké sněmovny ku státní poradě.
ČNR se s košickou vládou naléhavě snažila spojit, avšak z Košic nedostávala žádnou odpověď. Politickému vedoucímu ČNR Josefu Grňovi se dokonce podařilo proniknout přes frontu až do Košic a 1. května zde jednat s Benešem a dalšími o dodávkách zbraní. Beneš nepovažoval za účelné budovat reprezentativní orgány, jež by podporovaly tendence ke státnímu dualismu, Rudolf Slánský referoval Zorinovi, že tuto radu vytvořili angličtí agenti a Fierlinger projevoval obavy z vůdčího postavení ČNR a možných nároků na zastoupení ve vládě. Uvědomil jsem si, že zbraně nedovezu a že místo nich přivážím jen tu zprávu o čtyřech politických stranách, shrnul později Grňa.
ČNR se nicméně podařilo navázat styk alespoň s Londýnem, kde dosud působil ministr Košické vlády Hubert Ripka. 2. května vyslal v depeši výzvu k povstání. Po jeho vypuknutí na vlastní pěst uznal existenci ČNR a ve vysílání BBC vyzýval povstalecké síly, aby se jí podřídily. Košická vláda naslouchala rozhlasovým zprávám z povstání a volání Prahy o pomoc se smíšenými pocity a těžkými obavami, aby Prahu nakonec ještě neosvobodila americká armáda.
Česká národní rada jako představitelka revolučního lidu, který svou silou dobyl Prahy a zlomil moc ozbrojených německých sil, které včera – to jest 8. května kapitulovaly, Vám hlásí: V těchto slavných dnech a hodinách víme, že jste byl a jste duchem (!) s námi. Váš návrat domů je lidmi radostně očekáván, telegrafovala ČNR Benešovi do Košic, když bylo po všem. A Košické vládě: Vláda přešla do rukou lidu a jeho orgánů. Očekáváme Váš návrat domů. Letiště jsou volná.
10. května přiletěla do Prahy první část košické vlády bez Beneše, zato s maršálem Malinovským a velvyslancem Zorinem. Následujícího dne se odebrala na Pražský hrad na svou první schůzi ke zhodnocení činnosti ČNR. Sověti nemají důvěru v ČNR, oznámil jí Zorin, pro její styky s vlasovci, jednání s Němci o kapitulaci a pro celou její politickou linii ve vysílání povstaleckého rozhlasu.
Albert Pražák předal za ČNR moc vládě a Josef Smrkovský navrhl přeměnu ČNR na zemské národní výbory. Přitom vyjádřil požadavek rozšíření vlády o představitele domácího odboje. Současná vláda není ještě tak sestavena, aby do ní mohli být přijati domácí pracovníci, odmítl Šrámek a při tom zůstalo. Nová vláda potřebovala jen několik málo dní, aby se zbavila veškeré konkurence domácího odboje. A vítězství přišlo, a s ním přikvačila mocichtivá sestava, která se do ciziny ‚zachránila pro vlast‘ ... v jednom byla dokonale svorná: odstrčila odboj ten či onen ... pustila k vodě jeho cíle a plány, přinášela si svoje, a byl to především plán nesdílené vlastní moci, popsal návrat Košické vlády člen ČNR Václav Černý.
Socialistická revoluce, formulovaná v Košickém vládním programu jako dalekosáhlé hospodářské reformy, se konala hned v prvých měsících. Uvádí ji dekret č. 50 o znárodnění barrandovských filmových ateliérů z 11. srpna. 24. října následují dekrety 100-103 z o znárodnění dolů, průmyslu, bank a pojišťoven. Předpokládaly vyplacení náhrad za znárodněný majetek, ke kterému však nikdy nedošlo a potenciálně představují další časovanou bombu s nedozírnými následky. Celkem bylo znárodněno 14 bank, 600 menších finančních ústavů a 2 119 podniků, které v r. 1947 zaměstnávaly 61% zaměstnanců v průmyslu a vyráběly 75% průmyslové produkce. Dekret č. 109 o řízení výroby pak zavádí centrální řízení hospodářství s Hospodářskou radou a Státním plánovacím úřadem.
V legislativní smršti z léta a podzimu se skromně krčí drobný ústavní dekret č. 60 z 29. června o odstoupení Podkarpatské Rusi SSSR. Vládní nařízení č. 31 z 27. července pak ukončuje dobu nesvobody ke 4. květnu 1945.
28. října bylo ustaveno Prozatímní národní shromáždění, které potvrdilo Beneše v úřadě prezidenta a oproti jeho vlastním představám přijímá celé jeho dekretální zákonodárství beze změn. 26. května 1946 se konaly první poválečné volby omezené na strany zastoupené v Národní frontě, ve kterých se komunisté, financující svou volební kampaň konfiskovanými německými majetky stali s 37,9% hlasů (40,2% v českých zemích) nejsilnější stranou. 19. června je Beneš zvolen prezidentem na další období a 2. července jmenuje vláda Klementa Gottwalda.
Mstitel
Dejte vyvřít ze svých srdcí živelné nenávisti vůči německým katanům ... nyní přišla chvíle odplaty ... Jděte účtovat s Němci za všechna jejich zvěrstva a neznejte slitování s německými vrahy, vyzývala Košická vláda lid českých zemí 17. dubna 1945.
Nyní přišel čas výzvy naplnit. Běda, běda Němcům, třikrát běda! Za své zločiny budou hořce pykat! Zlikvidujte je! Běda jim! Vylikvidujte je! hřímá Beneš z Popradu. 12. května přijíždí do Brna a na radnici pronáší svůj památný projev: Tento (německý) národ přestal být v této válce už vůbec lidským, přestal být lidsky snesitelným a jeví se nám už jen jako jedna jediná lidská nestvůra. Tento národ musí stihnout za to všechno veliký a přísný trest ... Řekli jsme si, že německý problém v republice musíme definitivně vylikvidovat.
Do Prahy přijíždí 16. května a na Staroměstském náměstí přednáší svůj program: Bude třeba nově formovat politické strany a zredukovati jejich počet proti době předválečné, nově vytvářet poměr Čechů a Slováků a vylikvidovat zejména nekompromisně Němce v zemích českých a Maďary na Slovensku, jak se jen likvidace ta dá v zájmu jednotného národního státu Čechů a Slováků vůbec provést.
Živelná nenávist ovšem na Benešovy výzvy nečekala. Propukla ihned s Pražským povstáním a proti apelům ČNR. O její intenzitě a bestialitě i proti civilnímu obyvatelstvu si lze učinit představy z nesčetných svědectví, shromážděných Němci krátce po válce. Většina z nich však zaznamenává také projevy soucitu a pomoci, se kterými se postižení sporadicky setkávali. Kdyby zůstalo jen u živelné nenávisti, dalo by se očekávat, že se běhen dnů či týdnů vybouří a vrátí se přirozené lidské cítění a zděšení nad napáchanými krutostmi, jak svědčí např. román Dům na zeleném vršku Aleny Sedlmayerové z roku 1947.
Beneš, a nejen on, však viděl především jedinečnou historickou příležitost pro konečné řešeni německého a maďarského problému a k rozšíření životního prostoru národa. Podpora západních spojenců pro nacionálně socialistické projekty byla více než nejistá a bylo třeba postavit je co nejrychlejším vyhnáním co největšího počtu Němců a Maďarů před fait accompli, hotové skutečnosti. Na to ovšem byla jakkoli přiživovaná živelná nenávist krátká.
Vojenské velitelství a Ústřední rada odborů (URO) proto ještě 11. května zřizují Revoluční gardy (RG, přezdívané Rabovací gardy), jejichž úkolem je vyčistit pohraničí od Němců. K nim se přidávají 1. pohotovostní pluk Národní bezpečnosti, místní partyzáni a nejrůznější další seskupení. Máte mít zájem, aby co nejméně Němců přešlo přes hranice, neboť ti budou naši nepřátelé, dobrý Němec je mrtvý Němec, instruuje je náčelník Benešovy vojenské kanceláře generál Oldřich Španiel.
V průběhu následujících týdnů a měsíců jsou Němci olupováni, mláceni, znásilňováni, internováni v provizorních věznicích a koncentračních táborech, vražděni a masově popravováni, další hromadně páchají sebevraždy. Teror se stupňuje po odchodu sovětské armády, která české excesy na mnoha místech brzdila. Jestliže Němci odpravili 25 milionů lidí, je těžké jednat jinak, chceme-li s nimi držet krok, vysvětluje kapitán Vojtěch Černý. Cílem je donutit Němce k dobrovolnému odsunu a když to nejde po dobrém, musí to jít po zlém. Z řady míst jsou organizovány násilné divoké odsuny a pochody smrti.
K závěrečnému jednání Postupimské konference je načasována akce v Ústí nad Labem, organizovaná armádním Obranným zpravodajstvím. 31. července odpoledne dojde k výbuchu munice ve skladu v Krásném Březně a vzápětí jsou po celém Ústí pořádány rozsáhlé pogromy na Němce, kteří jsou bití, ubíjení klacky, střílení, pobíjení bodáky nebo shazování do Labe.
Počet mrtvých se nikdy nedozvíme. V zásadě existují dvě možné metody odhadu: počítat prokazatelně živé anebo prokazatelně mrtvé. První z nich po válce použili sudetoněmečtí historici. Z pečlivé osobní evidence obyvatelstva jim vychází úbytek asi 240.000 osob. Nejedná se ovšem výslovně o mrtvé, nýbrž o ty, jejichž osud po květnu 1945 nebyl objasněn.
Druhou metodu bylo možno použít až po r. 1989. Na základě dostupných pramenů se prokazatelný počet mrtvých odhaduje ke 30.000 osob. I to je číslo vymykající se představivosti, je to dvacetinásobek počtu obětí heydrichiády, dvoje Lidice denně po dobu tří měsíců.
Do Postupimské konference 17. července – 2. srpna je vyhnáno kolem 750.000 Němců. Benešův fait accompli vyšel. Předmětná pasáž z XII. bodu Protokolu jednání postupimské konference zní: Tři vlády prozkoumaly tuto otázku ze všech hledisek a uznávají, že se má do Německa uskutečnit transfer německého obyvatelstva nebo jeho složek, které zůstávají v Polsku, Československu a Maďarsku. Jsou zajedno v tom, že jakýkoliv transfer musí být prováděn spořádaně a humánně.
Po konferenci divoký odsun končí a od ledna 1946 začíná odsun organizovaný. Do konce roku 1946 bylo vysídleno dalších 2 256 000 Němců a menší počty pak ještě v následujících čtyřech letech.
Na Slovensku probíhal vývoj klidněji, neboť Sověti odsun Maďarů nepovolili a trvali na řešení dohodou. Ta obnášela výměnu asi 80 000 slovenských Maďarů za přibližně stejný počet maďarských Slováků, avšak v praxi byla naplněna jen z malé části. V zimě 1946/47 pak bylo asi 44.000 slovenských Maďarů násilím přesídleno do českého pohraničí, většina z nich se však později po získání československého občanství zase vrátila na Slovensko.
Trestné činy v souvislosti s válečným odbojem byly amnestovány již ústavním dekretem č. 11 ze 3. srpna 1944, amnestií prezidenta č. 243 z 29. srpna 1945 a usnesením vlády o všeobecné amnestii č. 296 z 2. října 1945. Amnestijní zákon č. 115 z 8. května 1946 měl krýt především trestné činy spáchané v revolučním období od května 1945. Vyhlašuje nejen beztrestnost, ale přímo právnost (není bezprávné) trestných jednání v době od 30. září 1938 až do 28. října 1945(!), pokud jejich účelem bylo přispěti k boji o znovunabytí svobody Čechů a Slováků (tedy ne Němců, Maďarů, Rusínů, Poláků, Židů, Cikánů...) či které směřovalo ke spravedlivé odplatě.
Po Postupimské konferenci přichází čas se od vyvolaných a organizovaných excesů distancovat. Výnosem vlády z 25. září 1945 byla některá jednání proti Němcům a Maďarům označena jako trestné činy a několik pachatelů bylo soudně stíháno. Zděšení nad napáchanými zvěrstvy a nad zneužíváním amnestijního zákona k ospravedlnění masových vražd, zabíjení žen a dětí, znásilňování, mučení, poprav rukojmí, krádeží a loupeží vedlo 10. července 1947 Národní shromáždění k vytvoření vyšetřovací komise, od které vyšlo několik dalších podnětů k trestním stíháním. I ona se však vyhýbala došetření zodpovědnosti nejvyšších míst, jako generálů Oldřicha Španiela či Karla Klapálka. Sebeozdravný proces společnosti i činnost komise končí po únoru 1948, odsouzení pachatelé byli poté opět propuštěni.
Paralelně probíhá individuální postih. Dekret č. 16 o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů z 19. června 1945 (velký retribuční dekret, připravovaný od roku 1943) retroaktivně ukládá trest smrti a dlouholeté vězení za činy proti republice podle zákona z roku 1923 a za další činy, které v době svého spáchání nebyly trestné. Zavádí mimořádné lidové soudy na způsob stanného práva bez možnosti odvolání a s výkonem popravy, případně veřejné, do dvou hodin po rozsudku. K němu je stejného dne vydán ještě dekret č. 17 o Národním soudu a 27. října dekret č. 126 o nucených pracovních oddílech. Do roku 1948 bylo podle nich odsouzeno na 20.000 osob, z toho popraveno více, než 730 neboli 60% všech popravených za celé existence Československa. Pro srovnání: v Holandsku bylo po válce odsouzeno k smrti asi 200 osob, z toho 38 popraveno.
Ještě před konstituováním Prozatímního národní shromáždění vydává Beneš 27. října dekret č. 138 o trestání provinění proti národní cti (malý retribuční dekret), uvolňující všechny zábrany svévoli, udavačství a vyřizování osobních účtů: Kdo v době zvýšeného ohrožení republiky ... nepřístojným chováním, urážejícím národní cítění ... vzbudil veřejné pohoršení, bude potrestán ... okresním národním výborem vězením ... nebo pokutou ... nebo veřejným pokáráním.
Teror jako nástroj politické moci s vyhnáním Němců samozřejmě neskončil. Na základě manipulovaných výpovědí Franka a dalších úředníků gestapa je v lednu 1946 vedena kampaň proti generálnímu tajemníkovi Národně socialistické strany Vladimíru Krajinovi. Na podzim 1947 organizuje policie na Mostecku protistátní skupinu s cílem obvinit funkcionáře Národně socialistické strany z pokusu o puč. V září 1947 obdrželi tři ministři poštovní zásilky s výbušninou, stopy vedly do olomouckého sekretariátu KSČ a v průběhu vyšetřování je u komunistického poslance Jury Sosnara nalezeno skladiště zbraní. Na Slovensku se policejním provokatérům podařilo zkonstruovat údajné spiknutí představitelů Demokratické strany a donutit místopředsedu vlády Jána Ursíniho k demisi.
V průběhu roku 1947 je již zjevné, že košický systém Národní fronty je neudržitelný. Vyhnáním Němců utrpělo hospodářství nenahraditelné ztráty a v přepočtu jím ztratila země víc obyvatel, než válkou nejpostiženější státy. Poklesla efektivnost a konkurenceschopnost znárodněných a byrokracií zatížených podniků, produktivita zemědělství se propadla hluboko pod předválečnou úroveň, zásobování nefungovalo a situaci zhoršovalo mimořádné sucho. Nadějí se na čas stal Marshallův plán, který evropským zemím nabízel americkou finanční pomoc na poválečnou obnovu. Jeho přijetí však Československu Stalin 10. července zakázal. Zvyšovalo se napětí mezi ČSR a západními spojenci, zostřovaly se konflikty mezi koaličními partnery a v zemi narůstala všeobecná nespokojenost.
Ke katarzi dochází po schůzi vlády 17. února 1948, na které komunistický ministr vnitra Nosek odmítl provést personální opatření usnesená vládou. Beneš povzbuzoval nekomunistické strany do konfliktu s komunisty a opakovaně je ubezpečoval, že se na něho mohou plně spolehnout. Aniž by si předem zajistili potřebnou koordinaci, podalo 12 ministrů národně socialistické, lidové a demokratické strany 20. února demisi v klamném očekávání, že se připojí i Jan Masaryk a sociálnědemokratičtí ministři – k demisi celé vlády bylo zapotřebí alespoň 13 členů.
Teď tedy leží další osud země pouze v rukách Benešových. Má tři možnosti: demisi odmítnout, jmenovat novou úřednickou vládu a vypsat nové volby anebo demisi přijmout a doplnit vládu novými ministry. A má také jednu dobrou stránku, že totiž ví, co je síla a dovede ji ocenit realisticky, jak konstatoval Gottwald.
Následující čtyři dny je Beneš vystaven mimořádnému nátlaku Gottwalda, sovětského velvyslance Zorina, odborů, dopisů dělníků, masových demonstrací, pohotovosti Lidových milic až po generální stávku. Jistou roli hrála i stvrzenka na 10.000 dolarů přijatých v říjnu 1938 od NKVD a nejspíš i fakt, že Sověti věděli o utajené Nečasově misi v září stejného roku. Tváří v tvář síle Beneš opět nezklamal. 25. února přijímá Gottwaldovy návrhy na doplnění vlády komunistickými ministry a zůstává prezidentem. 3. května podruhé abdikuje a 3. září umírá. Začíná čtyřicetileté zločinné období.
Dekrety
Edvard Beneš vydal od 15. října 1942 do 27. října 1945 celkem 143 dekretů pokrývajících bezmála všechny oblasti státní správy, z toho 17 ústavních, 45 z nich (11 ústavních) v Londýně a 98 po návratu do republiky. Pod Benešovými dekrety se často mylně rozumí pouze ty, které byly namířeny proti německé a maďarské menšině. Všeobecně zažitý mýtus je spojuje s odsunem Němců. To je omyl. S výjimkou dekretu č. 33 o zbavení státního občanství nemají s odsunem nic společného.
První skupinou jsou dekrety o konfiskacích majetku. Začínají dekretem č. 5 o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě z 19. května, který zavádí pojem státně nespolehlivé osoby. Jsou jimi českoslovenští státní občané německé a maďarské národnosti a členové vyjmenovaných organizací. Navazují dekret č. 12 o konfiskaci zemědělského majetku Němců, Maďarů, zrádců a nepřátel z 21. června a dekret 108 o konfiskaci nepřátelského majetku z 25. října.
Československé státní občanství je důležité, neboť jinak by byl majetek Němců majetkem nepřátelským a jeho konfiskací by se krátily reparační nároky vůči Německu. Jako majetek československých občanů se pouze dává pod národní správu bez důsledků pro reparační požadavky. Připomeňme, že Beneš sám si původně konfiskovaný majetek představoval jako zálohu na německé reparace. Prosadila se však Košická vláda, která požadovala jak majetek, tak i reparace.
Následují dekrety osídlovací, které konfiskovaný zemědělský majetek přidělují původnímu slovanskému živlu. Jsou to dekret č. 27 o jednotném řízení vnitřního osídlení ze 17. července a dekret č. 28 o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu z 20. července. Beneš se původně rovněž stavěl proti rozdávání půdy a německého majetku, neboť by tím došlo k jeho znehodnocení. I v tomto případě se prosadila vláda, především komunisté, kteří velkorysým přidělováním konfiskovaných majetků financovali své volební vítězství.
Dekret č. 33 o zbavení občanství osob německé a maďarské národnosti z 2. srpna stojí za zvláštní pozornost. Po září 1938 se tyto osoby automaticky staly německými resp. maďarskými státními příslušníky, jenomže podle dekretu č. 5 k tomu právně nikdy nedošlo. Jako československé občany by je však podle mezinárodního práva nebylo možné vysídlit, zatímco zbavením občanství by se staly osobami bez státní příslušnosti, které by zase nikdo nemusel přijmout.
Dekret č. 33 proto získání německého a maďarského občanství přes jeho ústavněprávní neplatnost výslovně uznává. Vláda se pro vysvětlení uchýlila k proslulému Cimrmanovu kroku stranou: Tato opatření jsou sice z hlediska československého právního řádu neplatná ... pokud se jimi uznávají naturalizační akty Německa a Maďarska, děje se tak ze svobodné vůle československého zákonodárce. Tato konstrukce znemožňuje Německu a Maďarsku odmítnout osoby, které ... se staly jejich občany.
Osoby zbavené státního občanství tedy přišly o majetek, občanská práva a veškeré nároky, namísto toho jim dekret č. 71 z 19. září ukládá pracovní povinnost. Podle ústavního dekretu č. 137 z 27. října o zjištění osob, které byly považovány za státně nespolehlivé pak mohou být bez omezení drženy v koncentračních táborech.
Zdůrazněme výslovně, že žádné z těchto opatření nemá právní oporu ani v předválečné legislativě ani v závěrech Postupimské konference ani v dohodách Pařížské mírové konference. Jsou to svévolné a po všech stranách zločinné akty, jejichž jediným cílem je zmocnit se majetku spoluobčanů jiné národnosti, izolovat je v koncentračních táborech, zotročit je nucenými pracemi a zbavit je všech práv, kterými by se mohli domáhat ochrany.
Dědictví
Nejpozději od 15. března 1939 představuje snaha o obnovení státní samostatnosti – pokud možno v předmnichovských hranicích – legitimní politický cíl, který po vypuknutí války a v jejím průběhu akceptovali i spojenci. Zpětně viděno lze mít za to, že k obnovení Československa v předválečných hranicích by bývalo došlo i bez významnějšího odboje analogicky k obnovení Maďarska a Rakouska; přiznání dodatečných území Německu a Maďarsku bylo po válce vyloučené.
Stejně legitimní byla aktivní účast domácího a zahraničního odboje na osvobození země, která jí po válce zajistil místo na straně vítězů a nikoli poražených. Ve věrohodné formě by nebyl problém s jeho uznáním spojenci, jak svědčila dohoda o vytvoření československé armády ve Francii v říjnu 1940.
Vznik Česko-Slovenské národní rady v Paříži v lednu 1940 dával dokonce naději na překonání národnostních rozporů, které vedly k rozpadu země a na vytvoření poválečného Československa jako federace rovnocenných národů. To očekávali také exiloví Němci, nepochybně by ji přivítali Rusíni a po válce by ji nakonec rádi přijali i Maďaři. Poválečné Československo tak mohlo stavět na společné vůli všech svých hlavních národnostních skupin. Spekulace o nemožnosti poválečného soužití Čechů s Němci můžeme s odkazem na Slovensko a neodsunutou maďarskou menšinu odmítnout jako nepodložené.
Negativní zkušenost s mocenským vakuem ve středoevropském prostoru dávala rovněž reálnou šanci plánům polsko-československé konfederace s možností přistoupení dalších států. Při vyvážených vztazích k SSSR a západním spojencům by nějaká forma středoevropské konfederace mohla ubránit alespoň neutralitu prostoru, jako se to po válce podařilo Rakousku či Finsku.
Zmaření všech těchto šancí je osobní zásluhou Edvarda Beneše.
Od odmítnutí smířit se s abdikací se odvíjí bizarní kafkovská konstrukce nepřerušené kontinuity státu, ve které realita neplatí. Pro západní spojence byla Benešova argumentace neuchopitelná a neodvratně vedla k vzájemnému odcizení. Až když na jeho hru přistoupil Stalin, nezbylo jim, než ji rovněž akceptovat. Tandem Stalin-Beneš výrazně zasáhl do poměru sil mezi Západem a Východem a ovlivnil poválečný vývoj v míře daleko větší, než by významu ČSR příslušelo.
Historiografie interpretuje Benešovo papežství při zavádění socialistického zřízení jako levicové. Kategorie jako sociální solidarita, rovnost či spravedlnost se ale v jeho slovníku nikde nevyskytují. Hojně používá slovo demokracie, avšak nezaznamenáme jediné jednání směřující k jejímu prohloubení, zato systematickou činnost k jejímu potlačení. Nezaznamenáme ani případ, že by sám názoru většiny demokraticky ustoupil. Nenalezneme u něho ani žádné distancování se od principů diktatury, nejen Stalinovy, ale dokonce ani Mussoliniho či Hitlerovy. Nenalezneme u něho vůbec žádné odkazy na obecné, společenské či morální hodnoty. Benešovou výslovnou strategií je připojit se na správnou stranu. Pod správnou rozumí samozřejmě vítěznou.
Beneš odepsal západní demokracii nejpozději ve třicátých letech. Jeho obdiv patřil diktátorům obdařeným neomezenou mocí. Nevím, že by jej kdy vyjádřil otevřeně, avšak absence jakéhokoli distancujícího se prohlášení i jeho vlastní působení jinou interpretaci nepřipouštějí. Z Mussoliniho fašismu převzal princip osobního vůdcovství. Od Stalina převzal princip státního vlastnictví výrobních prostředků a kontroly státu nad hospodářstvím v míře radikálnější, než pokládali za potřebné pro nápravu sociálních nerovností Gottwaldovi komunisté. Z Hitlerova národního socialismu převzal principy jednoty země a národa, rozšíření národního Lebensraumu (životního prostoru) dobytím území obývaných jinými národy a Endlösung (konečného řešení) jejich fyzickým odstraněním. A od Goebelse pak demagogickou a nenávistnou propagandu.
Beneš získal důvěru a podporu exilu i domova příslibem obnovení kontinuity předválečného Československa v předmnichovských hranicích. Po stránce mezinárodního uznání cíle dosáhl. Teprve Košický vládní program kontinuitu s demokratickým Československem po všech stránkách definitivně ukončuje: ústavně nahrazením demokratické legislativy svévolnými dekrety, politicky uchopením moci nikým nezvolenou Národní frontou a zákazem politických stran, reprezentujících polovinu předválečného voličstva, správně zavedením systému národních výborů, geograficky odstoupením Podkarpatské Rusi, demograficky vyhnáním druhé největší etnické skupiny, zahraničněpoliticky odklonem od západních spojenců a vazalstvím k SSSR, hospodářsky znárodněním a zavedením státního řízení hospodářství, právně zavedením teroru a zvůle jako nástrojů státní moci. A neopomeňme: mocenským prosazením flagrantní lži jako oficiální státní doktríny.
Košický vládní program převzali po únoru 1948 i komunisté – jedinými podstatnějšími novinkami v nové Ústavě z 9. května 1948 byly ukotvení faktické vedoucí role KSČ a zavedení jednotné volební kandidátky NF. Komunisté definitivně likvidují poslední projevy sebeozdravných procesů ve společnosti, zejména parlamentní vyšetřovací komisi z července 1947. Fixují rovněž Benešovu ideologii zaprodání republiky západními spojenci Mnichovskou zradou, její neplatnosti od samého počátku, kontinuity ČSR v předválečných hranicích (při ignoranci Podkarpatské Rusi), nebezpečí německého revanšismu (problém konfiskovaného majetku přitom opisují jako pokusy o zvrácení výsledků druhé světové války) a věčné spojenectví s SSSR jako jedinou spolehlivou záruku proti němu.
Kritika vyhnání Němců se po převzetí moci komunisty omezuje na ojedinělé hlasy v exilu, např. generála Lva Prchaly, Ferdinanda Peroutky, Pavla Tigrida. V šedesátých letech se traumatické téma opět vynořuje i doma, nejprve v uměleckém zpracování, v novelách Vladimíra Körnera, filmech Františka Vláčila či Karla Kachyni, posléze i v diskusích mladých historiků. Přirozený sebeozdravný proces společnosti opět přerušila invaze Varšavské smlouvy v srpnu 1968 a následná normalizace. Ne nadlouho. V roce 1980 publikuje mladý historik Jan Mlynárik samizdatové Teze o vysídlení sudetských Němců, které rozpoutají bouřlivou diskusi v disentu, exilu i v oficiálních médiích. Jejím výsledkem je pak i omluva Václava Havla v roce 1989 a 1990.
Široká veřejnost však po pětačtyřiceti letech tabuizování nebyla na vyrovnávání se s historickou zátěží připravena. Zejména nepřipravená pak byla nová politická elita, lačná po moci a cizím majetku podobně jako její košická předchůdkyně. Návratem před Únor, do nejzločinnějšího období novodobé české historie, halasně zdůvodňuje restituce drobného komunisty znárodněného majetku, zatímco největší majetky znárodněné Košickým vládním programem a konfiskované Benešovými dekrety ponechává k privatizačnímu rozkradení. Tím je teprve dokonáno i vyvlastnění německého majetku, do té doby se nalézajícího v hypotetické národní správě.
Okamžitá příznivá mezinárodní situace jí i po okázalém zřeknutí se sovětské ochrany umožňuje bohorovnou ignoranci reálií, nad kterou se tají dech. Se sudetoněmeckými protesty se vyrovnává s benešovskou tvrdohlavostí odmítáním dialogu a eskamotérstvím neplatnosti Mnichovské dohody od samého počátku pokud jde o lidi a její platnosti od počátku až na věky pokud jde o jejich majetek. Stejně, avšak v opačném gardu argumentuje ohledně platnosti Benešových dekretů. Dokonce i amnestijní zákon č. 115 z května 1946, deklarující právnost zločinů proti lidskosti zůstává v platnosti.
Navíc sama rozbíjí zemi, jejíž rozbití bylo dosud přičítáno jako hlavní provinění sudetských Němců a jako ospravedlnění jejich vyhnání. Plně tak potvrzuje jejich argumentaci, že ČSR byla neživotaschopná. Zároveň do budoucnosti otvírá otázku Maďary a Poláky obývaných území, přiřknutých Versaillskými dohodami zaniklému Československu. Jejich poslední garancí zůstává princip neměnnosti evropských hranic, uznáním Kosova ovšem mezitím zpochybněný.
Politická nepřipravenost vyrovnat se s historickou zátěží nelegálnosti Košické vlády a na ni navazujících režimů v základech poznamenává i nově vzniklou Českou republiku. Hned v prvních letech je s ní konfrontován nově vzniklý Ústavní soud. Jeho skandální nález č. 5 z 8. března 1995 ve věci Dreithaler definitivně pohřbívá naději, že by kdy mohl hájit zásady práva proti politickému oportunismu. Demonstrativní zákon č. 292 z roku 2004 o Benešových zásluhách o jakýsi blíže neurčený stát pak ujišťuje, že se Česká republika namísto pro vyrovnání se zločiny minulosti rozhodla pro jejich krytí a pro spolupachatelství. To jí ovšem, stejně jako dříve Benešově vládě, brání stát se rovnoprávným a rovnocenným partnerem. Řeší to stejně jako on spoléháním na mocného ochránce, stejně jako on bez ohledu na důsledky pro středoevropský prostor.
S postojem politiky i jalové oficiální historiografie kontrastuje přirozená sebeozdravná reflexe společnosti – připomeňme, že od konce války v pořadí již čtvrtá a doufejme, že konečná, že nebude opět násilně přerušena. Je nad možnosti tohoto textu vyjmenovávat byť namátkou příklady vypořádávání se s neblahou minulostí na místní, občanské, publicistické či umělecké úrovni. Byli jsme vychováváni v tom, jak nám Němci ubližovali a najednou zjišťujeme, že jsme byli úplně stejní hajzlové jako oni, popsal mi převažující pocit jeden jihomoravský starosta.
Nicméně ani tisíce pamětních desek, památníčků a pietních aktů nevyřeší základní problémy, které z minulosti převzal stát. Od právního systému, ve kterém vedle sebe koexistuje trestnost rasismu s rasistickými zákony, ochrana lidských práv s jejich popřením, princip nedotknutelnosti soukromého majetku s jeho konfiskacemi, drakonické tresty za majetkové delikty s beztrestností masových vražd lze ztěží očekávat, že by vůbec mohl uspokojivě fungovat. Nenávistnost, rasismus a renesance národního socialismu organicky navazují na vzorce, které jsou dle Ústavního soudu součástí právního řádu. Pouze nevědomost a neobratnost zabránila Dělnické straně se na ně účinně odkázat.
Interpretujeme-li výsledky posledních voleb jako projev sílící emancipace občanské společnosti a její vůle zařídit si zemi tak, aby se v ní dalo žít, pak před ní stojí prvořadý a nesnadný úkol: široká diskuse o tom, jak se schůdně, avšak rozhodně zbavit zátěže Benešova odkazu. Zdůrazněme, že to není úkol pro politické strany, které jsou existenčně odkázané na voličskou podporu a příliš zbabělé, než aby samy přišly s příslušnou iniciativou, ale pro celou českou občanskou společnost.
(Tento text je aktualizovanou podobou článku, který v květnu 2010 vyšel na Britských listech.)
