Říjnové stávky z roku 1950 – rakouský „Vítězný únor“ skončil debaklem

Lukáš Beer

Koncem září a začátkem října roku 1950 se rakouští komunisté
pokoušejí stávkovým hnutím destabilizovat situaci v zemi.

Ve všech zemích obsazených Sověty bylo v roce 1949 nastoleno to, čemu komunisté říkali „lidová demokracie“. Pouze Rakousko, jehož východní území bylo okupováno armádou Sovětského svazu, bylo před převzetím moci komunisty doposud uchráněno. V roce 1947 byl zmařen pokus rakouských komunistů (KPÖ) o ovládnutí státní policie. V roce 1950 se pomalu začaly ukazovat první plody americké hospodářské podpory a KPÖ zřejmě usoudila, že je nejvyšší čas jednat, vzít osud do svých rukou, dokud ještě není pozdě. Využít ještě všech příležitostí k tomu, aby se jí podařilo posílit vlastní pozice. Vyvrcholením tohoto úsilí byly pak tzv. říjnové stávky z roku 1950, které byly a jsou mnohými i dnes interpretovány jako pokus o komunistický puč. Mezi historiky však neexistuje jednotný názor na to, zda se KPÖ tehdy skutečně pokoušela provést politický převrat a převzít moc v zemi.

Po obnovení rakouského státu v roce 1945 získala rakouská komunistická strana díky skutečnosti, že východní část země obsadila vojska Sovětského svazu, nepochybně na národním významu. V první provizorní rakouské vládě Karla Rennera v roce 1945 sedělo vedle deseti socialistů a devíti křesťanských sociálů také sedm komunistů. Komunista Johann Koplenig byl vicekancléřem a komunista Franz Honner vedoucím resortu vnitra. KPÖ se po válce vehementně vyslovovala proti znovuvybudování Rakouska „na náklady dělnické třídy“ a striktně odmítala tzv. Marshallův plán. Nepříjemné procitnutí však rakouští komunisté zažili při listopadových volbách v roce 1945, kdy se jim podařilo získat pouze 5,42% hlasů. Za jednu z příčin tohoto debaklu pro komunisty se považuje neochota sociálních demokratů táhnout společně s KPÖ v některých oblastech za jeden provaz. Komunistický trik – tj. pohlcení sociální demokracie vlastními lidmi – zde tedy nemohl tedy působit. A pak také nesympatie domácího obyvatelstva, chovaná vůči sovětským vojákům, činila rakouským komunistům potíže na cestě při získávání oblíbenosti mezi lidmi. Ne tedy jak například v Čechách a na Moravě, kde na sovětského vojáka bylo v první řadě nahlíženo jako na "slovanského bratra". Volební kampaň rakouských lidovců a sociálních demokratů byla vedena ve znamení silného antikomunismu. V některých průmyslových a hornických oblastech získala KPÖ ve volbách v roce 1945 ovšem i více než 30% voličských hlasů a nadproporcionálně hlasovali pro komunisty i korutanští Slovinci (v některých obcích více než 50%). Od roku 1947, kdy se svého úřadu vzdal poslední komunistický vládní ministr, fungovala KPÖ už jen jako opoziční strana.

Fotografie ze slunných dnů rakouských komunistů:
14. května 1945 vpochodoval do Vídně 2. rakouský
prapor svobody, který se skládal z rakouských partyzánů
bojujících společně na straně Tita.

Upevnit pozice prostřednictvím svobodných voleb se nepodařilo a KPÖ byla tedy nucena přejít k nové taktice. Tísnivá poválečná hospodářská situace země vytvářela živnou půdu k vyvolávání sociálních bouří. Na podzim roku 1947 přijala vláda ve spolupráci s odbory tzv. 1. dohodu o mzdách a cenách. Rakouskem se začínají šířit sociální nepokoje. Už tak obtížná situace byla zhoršena katastrofální neúrodou způsobenou suchem v létě tohoto roku. Nastalo drastické utahování opasků. Byl nedostatek paliva a ceny rostly. 23. září 1950 přijala vláda opět ve spolupráci s vedením odborů již 4. dohodu o mzdě a cenách.

Rozsáhlé stávkové hnutí ve dnech 26. září až 6. října 1950 bylo směřováno právě proti této dohodě, která v praxi měla přinést zvyšování cen v dvojnásobném měřítku ve srovnání se zvyšování mezd. Stávkové hnutí vypuklo nejdříve v Horních Rakousích, tedy v americké okupační zóně, ztratilo však brzy na dynamice a hlavní těžiště se pak přesunulo do sovětské zóny. Je pozoruhodné, že na stranu komunistů se tehdy v Linzi postavil i pravicový VdU (Svaz nezávislých), což je vlastně předchůdce dnešní FPÖ. VdU byl vlastně jakousi sběrnou organizací bývalých rakouských nacionálních socialistů, vedle lidovců a sociálních demokratů byl běžně označován za „třetí politický tábor“. V Horních Rakousích byla tato nová politická strana oblíbena také zejména mezi dělníky ve velkých podnicích z řad vyhnanců z vlasti, kteří se po roce 1945 octli v Rakousku.

Stávky, které byly ale hlavně vyvolávány z popudu komunistů, si kladly za cíl ovládnout rakouské odbory.
Protestů se zúčastnilo celkem na 120.000 dělníků, z toho asi 40.000 připadalo na dělníky z továren USIA v zóně kontrolované Sověty. Rakouský odborový svaz (ÖGB), který měl blízko sociální demokracii, stávky odmítal. Generální stávka, plánovaná na 4. říjen, k nelibosti komunistů ztroskotala a komunisté se pokoušeli podniky, které se stávky odmítali zúčastnit, donutit násilím ke spolupráci. 5. října se podařilo předsedovi odborů pracujících ve stavebnictví a dřevařství, Franzi Olahovi, stávky (částečně i násilím) ukončit, jeho „hromotluci“ pomáhali rozhánět stávkové hlídky. Zaskočili tak jaksi za vídeňskou policii, které sovětské úřady zabránily v tom, aby zasahovala. Olah disponoval nejlepšími kontakty s americkými okupačními orgány a Rusové se obávali konfrontace s Američany.

Dne 4. října 1950 dosáhly stávky svého dosavadního vrcholu. Vypukly pouliční nepokoje, jejichž těžiště se odehrávalo v sovětské okupační zóně. Pojízdná komunistická stávkující komanda obsazovala různá náměstí a ulice a pokoušela se zastavit ve Vídni dopravu, například sypáním písku do kolejí resp. zabetonováváním výhybek mělo být zabráněno výjezdu tramvajím, tehdy nejdůležitějšímu městskému dopravnímu prostředku. V čele nepokojů stálo asi 2000 členů závodních milic továren USIA. Především díky zásahu nekomunistických odborů mohlo dojít k uklidnění situace a celorakouská konference podnikových rad musela dne 6. října stávky definitivně ukončit.

Jednou z hlavních příčin neúspěchu komunistů v říjnových dnech roku 1950 je určitě skutečnost, že Sověti nejevili vážný zájem na převzetí moci prostřednictvím KPÖ ve východní části země a z toho důvodu vázla komunikace mezi Moskvou a rakouskými komunisty. Sovětské vedení si kladlo za cíl neutralizovat Rakousko a nemělo zájem, aby západní část země v důsledku komunistického upevnění moci ve Vídni spadla definitivně pod vliv NATO. Mezi historiky se diskutuje, zda tehdy KPÖ měla skutečně vážně v úmyslu provést komunistický puč. Je zcela pochopitelné, že sociální demokraté a lidovci pod vlivem nedávných událostí v Československu v roce 1948 apelovali na obyvatelstvo v tvrdě antikomunistickém duchu a tvrdili občanům, že jde o pokus o převzetí moci komunisty. Obzvláště sociální demokraté si později sami sobě připisovali zásluhu na „potlačení komunistického puče“, který měl v zemi instalovat „lidovou demokracii“. Objektivně vzato zde však dnes nepanuje názorová jednota mezi odborníky. Skutečností ale zůstává, že komunisté se v roce 1950 nepochybně pokoušeli destabilizovat politickou situaci v Rakousku, aby přinejmenším zlepšili své pozice a získali ztracený terén mezi lidmi. Dočkali se ovšem určitého zklamání, neboť se Sověti zdráhali je otevřeně podpořit, aby tak neriskovali vážnější konfrontaci se Západem.

Ještě do roku 1959 byla KPÖ zastoupena v rakouském parlamentu a do roku 1970 v rakouských zemských sněmech. Až v roce 2005 se komunistům podařilo opět získat čtyři mandáty v zemském sněmu ve štýrském Grazu. Bylo to ovšem zásluhou tehdejšího vedoucího štýrského komunistického komunálního politika, který si mezi lidmi získal sympatie nezávisle na své stranické příslušnosti, protože se mu podařilo prosadit některá populární opatření v sociální oblasti na komunální úrovni. Třídní ideologie zde nehrála žádnou roli.

Čeští pamětníci si možná vybavují doby, kdy byl v socialistickém Československu v novinových stáncích ještě k dostání ústřední orgán KPÖ, deník „Volksstimme“. Vedle tiskového orgánu francouzských komunistů se jednalo o jedniný západoevropský deník, který se dal tehdy v ČSSR legálně obstarat. „Volksstimme“ byl ale oblíbený pouze proto, že součástí jeho víkendové přílohy byl podrobný televizní program západní rakouské televize ORF na celý týden. Vydávání listu bylo pozastaveno v březnu roku 1990.

Při nedávných zemských volbách ve Vídni 10. října obdrželi komunisté asi 1,1% všech hlasů a tím se jim očekávaně nepodařilo dostat do místního zemského vídeňského parlamentu.

Fotografie z knih:
Schärf, Adolf: Österreichs Erneuerung 1945-1955, Verlag der Wiener Volksbuchhandlung, Wien 1955
Österreich II (Dokumentation von Hugo Portisch und Sepp Riff), ORF Nachlese, Sonderausgabe - Folge 1-8, Wien 1985