Až do hořkého konce
Obhajovací spis VI
 |
| Při příležitosti šestého výročí volby dr. Emila Háchy státním prezidentem se dne 30. listopadu 1944 konalo setkání mezi německým státním ministrem Karlem Hermannem Frankem a protektorátním prezidentem. |
 |
| V posledních měsících existence Protektorátu vznikaly nové nápady směřující k tomu, aby české obyvatelstvo bylo motivováno ke svému nasazení ve prospěch Říše. Patřil k tomu i tento návrh na vyznamenání za zásluhy určený Čechům v Protektorátu. |
 |
| Únor 1938: K. H. Frank společně s vůdcem karpatských Němců, Franzem Karmasinem a Andrejem Hlinkou na setkání v slovenském Ružomberoku. |
Mně osobně známý vrchní starosta Plzně, dr. Walther Sturm, se kterým jsem byl spřátelený, mi předložil technické posudky svých spolupracovníků, ze kterých vyplývalo, že by opětovné využívání pivního sklepa po válce bylo spojeno se ztrátou nesrovnatelné kvality plzeňského piva, tedy že by použití sklepa pro jiné účely zpochybnilo obnovení světoznámého výrobku v budoucnosti. Mohl jsem zabránit zabavení sklepů a stal jsem se jako Wandervogel, kterým jsem kdysi byl, a jako antialkoholik zachráncem alkoholického nápoje.
 |
| K. H. Frank na pražských veletrzích na podzim roku 1940. |
Zatímco u mne při mé předposlední návštěvě u Hitlera krátce před atentátem dne 20. července 1944 vyvstávaly pochyby, co se týče alespoň poněkud snesitelného ukončení války – zúčastnil jsem se tehdy na Obersalzbergu jedné konference o vyzbrojení a obdržel úkol prosadit rozkazy Vůdce v Protektorátu za použití všech státních prostředků -, tak moje poslední návštěva Vůdce dne 4. dubna 1945 v Berlíně mi dodala jistotu, že válka byla nevyhnutelně prohraná. Od počátku roku jsem se opakovaně pokoušel vyhledat rozhovor u Hitlera, protože jsem si kvůli setrvávajícím a závažným zásahům a přehmatům stranických služebních míst a jejich zástupců proti autonomní správě chtěl poslechnout jeho mínění k těmto incidentům. Bormann se pokoušel zmařit jakékoliv proniknutí k Adolfu Hitlerovi. Stále se zhoršující politické a vojenské poměry ve mne nechávaly dospívat zvážení, zda by Říši ještě nemohla být přivedena ještě výhoda cestou dobrovolného předání Protektorátu západním mocnostem nebo české vládě při jednání o trvalém příměří. Záleželo mi na tom, aby bylo mé říšské postavení čestně a bez krveprolití vzdáno a aby správa a exekutiva byla v pokoji a řádně předána do českých rukou. Prvním předpokladem k tomu bylo navázání vztahů k západním mocnostem. Proti východnímu nepříteli, jako vlastnímu a původnímu nepříteli v této válce, se mělo bojovat dále. Za účelem dosažení základů pro jednání jsem již získal české osobnosti. Nechtěl jsem ale nic podniknout mimo hlavu Adolfa Hitlera a chtěl ho poprosit jak o jeho rozhodnutí v zapletených vnitropolitických otázkách vedení, tak o jeho názor na má osobní zvážení.
 |
| Ještě jako státní tajemník se Karl Hermann Frank zúčastnil v Praze v říjnu 1940 výstavy německé knihy. |
 |
| Jako německý státní ministr pro Čechy a Moravu přijal SS-Obergruppen- führer K. H. Frank dne 4. května 1944 ve velkém sále Černínského paláce 25 župních vítězů soutěže v povolání za války (Kriegsberufswettkampf). |
 |
| K. H. Frank v rozhovoru s Jaroslavem Krejčím při příležitosti oslav 5. výročí vzniku Protektorátu. |
Opuštěn jsem začal teď uskutečňovat mé vlastní úmysly dle možností. Vycházel jsem z myšlenky, že válka, jejíž příčina se přeci dala hledat částečně v odchýlení Hitlera od myšlenky nacionálního státu a ve včlenění Čech a Moravy do Říše, by se mohla také částečně uzavřít poskytnutím Protektorátu. Musela by přitom ovšem být chráněna německá krev, která by jinak byla vystavěna revolučním nešvarům v Protektorátu. Žilo zde asi 300.000 Němců, kromě toho se na české a moravské půdě nacházelo asi 350.000 evakuovaných. Šlo o jejich poklidné a řádné přesunutí na západ. Šlo také o klidné a řádné předání správy a exekutivy, které se ještě nacházely pevně v našich rukách, nějakému českému národnímu výboru a nebo, když ne jinak, provizorní české vládě, která podle londýnských a moskevských zpráv už dávno existovala. Musel jsem tedy především vytvořit osobní kontakt se západními mocnostmi, které samotné by se mohly zaručit za odchod německého obyvatelstva a za řádné předání vládních záležitostí. Existovala všeobecná německá naděje, že západ by mohl převzít ochranu německých uprchlíků před bolševismem. Hitler toto stanovisko vyjádřil také ve svém posledním projevu, ve kterém mluvil už jen pouze o boji proti východu. Také Schörner mi toto stanovisko výslovně potvrdil. Schörner chtěl pozdržet východní frontu tak dlouho, dokud nebude zajištěn odsun.
Ačkoliv Hitler nechtěl předtím o mém plánu nic slyšet, zdá se, že se jím po mém odchodu přeci jen opět zabýval, každopádně jsem od říšského ministra Speera, kterého jsem přes jeho zástupce, pana Sauera, ještě jednou poprosil zapůsobit na Hitlera v mém smyslu, stejně jako od říšského ministra zahraničí Ribbentropa obdržel dopisy, ve kterých stálo, abych svůj pokus podnikl přes Kesselringa. Kesselring býl prý jimi do toho zasvěcen.
Přednesl jsem mé plány pánům dr. Krejčímu, Bienertovi, Hrubému a Moravcovi, obdržel jejich souhlas a vyslal poté pány ministry Bienerta a Hrubého, generálního ředitele Vamberského ze Škodovky, generála Klecandu a jako německý doprovod prezidenta průmyslnického svazu dr. Adolfa a univerzitního profesora dr. Raschhofera do Kesselringova hlavního stanu do Mnichova. Všichni jmenovaní pánové se dobrovolně dali k dispozici k tomuto podniku. Bohužel se u Kesselringa museli dozvědět, že nebyl Speerem a Ribbentropem srozuměn, takže tento pokus po určitém bludném cestování ztroskotal.
Také můj druhý pokus přes Mezinárodní Červený kříž, do kterého jsem kladl většinu nadějí, zůstal bez výsledku. Navázal jsem vztahy s prezidentem Mezinárodního Červeného kříže, panem dr. Karlem Burckhardtem v Ženevě, a vlastně proti vůli Himmlera a Ribbentropa nechal zařídit služebnu Mezinárodního Červeného kříže pro Červený kříž v Praze. Nato poslal pan Burckhardt ke mně pana Dunanta, který měl pokyn, aby pod svou ochranu vzal politické české zajatce, ghetto v Terezíně a v případě nepokojů také německé ženy a děti. Všechna přání pana Burckhardta jsem do značné míry podporoval. Nyní jsem požádal pana Paula Dunanta, aby odletěl do Ženevy a seznámil pana dr.Burckhardta s mým protinávrhem. Nechal jsem ho požádat, aby navázal rozmluvu mezi mnou a mezi českou delegací a zástupci západních mocností. Pan dr. Burckhardt mně nechal prostřednictvím pana Dunanta ústně vyřídit svůj dík za podporu jeho úkolů v Praze a vzkázal, že s mým návrhem seznámil anglického a amerického vyslance ve Švýcarsku. Prý velmi jevili zájem. V této záležitosti jsem pak už ale od pana dr. Burckhardta nic neuslyšel.
Papežovi byla směrována moje prosba přes českého biskupa Pichu v Hradci Králové, který mi už jednou pomohl ohledně ubytování německých uprchlíků. Pražské arcibiskupství bylo v tomto období zrovna opuštěné a olomoucký biskup onemocněl. Picha přislíbil, že mou prosbu ihned předá dál, poukázal ale na to, že musí dodržet služební cestu přes nuncia msgr. Orseniga v Ischlu. Nabídl jsem se, že jeho dopis nechám dopravit do Ischlu letadlem a že toto letadlo dám v případě nutnosti k dispozici až do Říma. Chtěl mi své psaní původně nechat nadcházející den doručit otevřené. Přesto jej ihned odeslal letadlem do Orseniga. Odpověď jsem nikdy neobdržel.
1. května 1945 jsem byl nástupcem Adolfa Hitlera, velkoadmirálem Dönitzem, povolán do Flensburgu. Večer 2. května jsem se dostal nebezpečným letem do okolí Hamburku a jel pak dál vozem do Flensburgu, kde jsem byl 3. května přijat Dönitzem a novým ministrem zahraničí hrabětem Schwerin-Krosigkem. Navrhnul jsem jim: 1) Prohlásit Prahu za otevřené město. 2.) Všemi prostředky se pokusit o možnost vstoupit se západními mocnostmi do jednání a 3.) V rámci těchto jednání nebo v přímém jednání s českými zástupci se pokusit Protektorát zrušit a vládní moc řádně předat do českých rukou. S bodem 1 Dönitz okamžitě souhlasil. Ještě ve stejný den hlásil hamburský vysílač, že Praha byla prohlášena za otevřené město. Ke zbývajícím bodům jsem po delších jednáních plnou moc a oprávnění k tomu, abych podnikl vše, co jsem z mého pohledu považoval za správné.
K tomu poznamenává Ernst Frank:
Velkoadmirál Karl Dönitz líčí ve své knize „Zehn Jahre und zwanzig Tage“ (Athenäum-Verlag Bonn 1958) vystupování Karla Hermanna Franka u něho v Mürwiku, předměstí Flensburgu, následujícími slovy:
.
„Frank prohlásil, že v konzervativních českých kruzích existují obavy o vnitropolitickou budoucnost země v případě jejího osvobození Rusy. Navrhl, aby byla nabídnuta kapitulace země konzervativními politiky Američanům a aby tito byli vyzváni k obsazení země. Nevěřil jsem tomu, že by tato nabídka měla vliv na plány Spojenců ohledně Československa, které byly určitě už dávno stanovené. Přesto jsem s odpovídajícím pokusem souhlasil. Frank se vrátil do Československa. Už jsme o něm nic neuslyšeli. 5. května vypuklo v Praze povstání. To, že Frank se do této země, která se podle jeho vlastního názoru nacházela v předvečer revoluce, chtěl opět vrátit zpět, a to bez ohledu na svou osobu využít té nejmenší možnosti lepšího řešení, hovoří pro něj.“
.
Ten, kdo dobře zná poměry v Sudetech mezi roky 1918 a 1938 a v Protektorátu do roku 1945 nebo je zažil, si musel povšimnout, s jakou ohleduplností na svůj štáb spolupracovníků v Sudetech a v Protektorátu Karl Hermann Frank činil své výpovědi. Také během procesu Karl Hermann Frank nikoho neobviňoval a raději se zřekl nějakého poukázání ve svůj vlastní neprospěch, aby neuškodil žádnému spoluvězni nebo resp. kamarádům žijícím na svobodě. – Autor vlastní mnoho materiálu, který přesahuje poznámky učiněné k jednotlivým kapitolám.
K. H. Frank pokračuje:
Den poté, 4. května, dorazil do Flensburgu šéf štábu generála polního maršála Schörnera. Obeznámil jsem ho ihned o mých dohodách a odletěl jsem s ním zpět do Hradce Králové a na druhý den v brzkých ranních hodinách do Prahy, kde jsem se ještě stejný den dopoledne setkal s Toussaintem. Poslali jsme ministra dr. Bertsche a generála Ziervogela, vedoucího Toussaintova štábu, v doprovodu dvou anglicky hovořících důstojníků s vlajkami parlamentu na jejich automobilu naproti Američanům. Pánové se měli pokusit najít Sověty nenáviděného amerického generála Pattona, v každém případě ale nějak navázat rozhovor s Američany, a pokud nějakým způsobem možno, dosáhnout, aby byl Protektorát obsazen americkou armádou. Pokud by se tento pokus nezdařil, tak měli požádat, aby byla alespoň zajištěna ochrana pro německé obyvatelstvo v Protektorátu. Pánové Prahu opustili a pro mne pak už také bohužel zůstali nezvěstnými.
Příštího dne, 5. května, vypukly na ulicích Prahy první přestřelky. Dostavil se ke mně ministr Bienert. Předložil mi výzvu k obyvatelstvu, kterou chtěl přednést v rozhlase. Chtěl oznámit, že se mnou byla zahájena jednání za účelem předání státní moci a vyzvat, aby obyvatelstvo zachovalo klid a pořádek. Během naší porady k nám nahoru do Černínského paláce pronikal hluk a hlahol střel. Bienert rozrušeně opustil můj pokoj a řekl, že chce okamžitě přednést uklidňující projev v rozhlase. Už jsem ho nikdy neuviděl. Dne 6. května byla revoluce v chodu a nejrůznější české delegace, které se všechny samy vydávaly za oprávněné, se pokoušely se mnou navázat spojení, aby mohly převzít vládu. To ve mně samozřejmě budilo nedůvěru. Nejprve ke mně přivedl kriminální komisař Leimer z Gestapa jednoho člena Národního výboru. Onen muž se vydával za vedoucího rozhlasu a předložil papír, který byl podepsán universitním profesorem Pražákem jako předsedou Národního výboru. O něco později se objevili v krátkých časových odstupech dva důstojníci v uniformě, jeden z nich byl zřejmě nějaký generál a jmenoval se asi Hermann. Označovali se za jediné příslušné zástupce Národního výboru. Požadovali okamžité předání Černínského paláce. Ačkoliv jsem přirozeně byl ochoten přistoupit na řádná jednání o předání vlády, musel jsem tento požadavek odmítnout. Krátce nato se také ještě ohlásila třetí delegace. Tu už jsem nepřijal.
Toho dne jsem byl ve stálém spojení se Schörnerem, především ale s Toussaintem, který se po celé hodiny musel zdržovat u mne v Černínském paláci, protože střílející davy znemožňovaly návrat do jeho služebny. Schörner byl samozřejmě obeznámen s tím, že jsem měl od Dönitze pokyn předat vládu do legitimních českých rukou, on ale jako voják zastával pozici, že takovýto akt může proběhnout pouze v klidu a za pořádku, a domáhal se tedy rozhodnutí o tom, zda může být vyjednáváno.
Když se pak u mne znova hlásily delegace, tentokráte dokonce v dorozumění s Červeným křížem, se kterým jsem až do poslední chvíle udržoval spojení, musel jsem poukázat na to, že v důsledku vypuknutých nepokojů má slovo už jen vojsko a bez Schörnera nemůže být nic podniknuto. Odkázal jsem proto pana dr. Kotrlého, generála Kutlwašra (?) a pána z rozhlasu, který už u mě jednou byl se svým průkazem od profesora Pražáka, na Schörnerova zástupce generála Toussainta. Pánové požadovali odchod německých jednotek a německého obyvatelstva, prohlášení Prahy za otevřené město (které přeci bylo dávno oznámeno Dönitzem) a zastavení nepřátelských akcí, které přeci byly prováděny samotnou českou stranou. Toussaint vedl jednání a podepsal 7. nebo 8. května kapitulační podmínky. V důsledku rostoucích nepokojů jsem brzy Černínský palác už nemohl opustit, protože jak Bubeneč tak i Dejvice byly odříznuty. Jednou se mi podařilo dostat do služebny Toussainta na náměstí Branné moci a jednou domů ke své rodině. S Toussaintem jsem byl v telefonickém kontaktu také ještě 8. května. Kapitulační podmínky mi tedy mohly být ještě sděleny, ale podepsat jsem je už nemohl. V ranních hodinách 9. května, o půl třetí, jsem opustil Prahu směrem na Plzeň. Dostali jsme se do proudu velkých zpětných přesunů, které Schörner se svou armádou prováděl celým Protektorátem. Měl v dohodě s Dönitzem úmysl přejít do Bavorska a do amerického zajetí. V mém doprovodu se nacházel můj pobočník, major ochranné police Hoffmann, a SS-Brigadeführer Voβ. Mé osobní gardě jsem svěřil mou ženu a mé tři nezletilé děti, kterým náležela má jediná starost, protože všechny politické úkoly byly ztraceny a mé plány ztroskotaly. Nedokázal jsem si samozřejmě představit, jak to s mým životem teď půjde dál. Protože jsem ale jako politický voják měl čisté svědomí, byl jsem rozhodnut jít každou další možnou cestu, ať už by jen odpovídala životní zásadě mé rodiny: Čiň správně a nikoho se neboj!
V blízkosti Rokycan byl můj vůz zastaven americkým kapitánem a byl jsem tázán, zda jsem německý státní ministr pro Protektorát. Odvětil jsem kladně, byl jsem zatčen a dopraven se svým pobočníkem do Plzně. Během jízdy do Plzně jsem ještě jednou mohl vidět vůz s mou ženou a mými dětmi. Upozornil jsem kapitána a požádal jej, aby se ujal mé rodiny. Ujistil mne, že si kvůli mé rodině nemusím dělat žádné starosti. Z dalšího rozhovoru vyplývalo, že jsem byl očekáván a že dostanu příležitost, abych mohl navázat spojení s americkým generálním štábem. Z toho jsem vyvozoval, že oba dva moji vyslanci, dr. Bertsch a Ziervogel, měli úspěch a dokázali připravit půdu pro rozhovory s americkými úředními místy, možná dokonce s generálem Plattonem osobně. Doufal jsem, že se mohu domnívat, že se s mou rodinou nebude také nepřístojně zacházet. Tato naděje mi dávala sílu.
V Rokycanech jsem byl rozpoznán a ohrožován Čechy. Pod americkou ochranou jsem byl ovšem rychle dopraven dál na velitelství do Plzně. Na opakované otázky ohledně mé rodiny mi bylo neustále naznačováno, že ta už je v Plzni. Prý o ni bude postaráno. Z Plzně jsem byl převezen do Wiesbadenu, protože ve Wiesbadenu se údajně nacházela ona americká úřadovna, ve které si přáli se mnou hovořit. To, že jsem moje nejbližší už teď neviděl, jsem snášel snadněji, protože jsem očekával, že se dostanu do kontaktu s vlivnými lidmi.
Protože jsem po celá léta kromě mých služebních cest, které se většinou konaly letadlem, v salónním voze nebo v těsném doprovodu a na předepsaných cestách, nikdy neopustil Prahu, tedy sotva jsem viděl něco z Německa, byl jsem z toho, čím jsme jeli, co jsem mohl vidět, hluboce otřesen. Samozřejmě jsem věděl, že anglo-americké letecké jednotky natropily strašné zkázy. O jejich rozsahu jsem si ale nedokázal udělat žádnou představu. Když jsem viděl zničený Norimberk, musel jsem se sklonit a mé oči skrýt dlaněmi.
Co jsme chtěli? Co se stalo?! Byl jsem raněn až do srdce.
Ve Wiesbadenu jsem marně čekal na naplnění učiněných příslibů. Byl jsem ve dne v noci hlídán americkými vojáky a poté přemístěn do amerického zadržovacího tábora.
To co jsem tu sepsal, je naprostá pravda. Doznávám se k tomu a jsem připraven si za tím stát. Žádám ale o německý soud, protože Češi mým úmyslům nemohou rozumět.
 |
| Snímek, který pořídil americký novinář po vyslovení rozsudku na dvoře pankrácké věznice. |
KONEC
Zdroj: Tento text je překladem „Ohajovacího spisu I-VI“, sepsaného K. H. Frankem počátkem roku 1946 a zveřejněného v knize jeho bratra, Ernsta Franka, nazvané „Můj život pro Čechy“ (Mein Leben für Böhmen) a vydané v roce 1994 v nakladatelství ARNDT
Fotografie: archiv Lukáše Beera
