"Zdravý nacionalismus národy nerozděluje, ale spojuje" - Přátelství se Slováky - Spolupráce Hlinkovy mládeže s Hitlerovou mládeží
Lukáš Beer
Z práce dívek v Hlinkově mládeži. Foto: Archiv Lukáše Beera. |
V roce 1940 se například zúčastnily italské a rumunské delegace mládeže 5. zimních sportovních her HJ v Garmisch-Partenkirchenu (o rok později, v noru 1941, se her na stejném místě zúčastnili navíc také sportovci z Maďarska, Bulharska, Norska, Finska, Španělska a Slovenska. Slováci zde měli celkově třetí nejúspěšnější tým po Němcích a Italech). Koncem února 1940 byla vůdkyně německých dívek Jutta Rüdigerová pozvána do Rumunska, kde se mohla setkat s nejvyššími politickými představiteli země, ale seznámila se i s prací místní mládežnické organizace „Straja Tarii“ a celou dobu ji doprovázela vůdkyně ženské mládeže Rumunska Virorica Litzica. Rüdigerová po válce ale vzpomíná na jeden méně příjemný zážitek, o kterém tehdejší sdělovací prostředky samozřejmě nereferovaly. Během její návštěvy školícího střediska rumunských dívek v Karpatech prohledala rumunská tajná služba její hotelový pokoj v Bukurešti. Agenti hledali stopy, zda nejvyšší představitelka německé dívčí mládeže tajně nenavazuje kontakt s příslušníky německé národnostní menšiny v Sedmihradsku: „Nad zprávou o tomto vniknutí do mého pokoje, kterou jsem obdržela z německé strany, jsem ovšem užasla. Přesto se tím mé přátelství k rumunské mládeži nenechalo otřást. Můj zápis do návštěvní knihy dokazuje oproti dnes rozšířenému názoru fakt, že jsme národní pocit nepociťovali jako něco rozdělujícího mezi národy, nýbrž jako něco sjednocujícího a spojujícího. Nechtěli jsme spolupracovat s žádnou mládeží, která si nevážila své vlasti.“
Jozef Tiso na návštěvě vůdcovské školy Hlinkovy mládeže v Chtelnici, kde se nacházeli i poradci z Hitlerovy mládeže a Svazu německých dívek. |
Jednoho jarního dne roku 1940 vyjela Rüdigerová na pozvání pověřence vedoucího mládeže Německé říše při Německém vyslanectví na Slovensku, Hauptbannführera Rudiho Henkela, a dívčí pověřenkyně Ilony Ortenové a zároveň na pozvání svedení slovenské mládeže do Bratislavy. V jejím doprovodu se nacházela Elka von Wedelová a jedna další vedoucí BDM. „Po prohlídce krásného starého města Bratislavy jsme byli přivítání oficiální delegací. Velký dojem na mne učinilo přivítání v jedné slovenské vesnici, kde mne vyloženě srdečně přijal jeden farář a skupina mládeže chlebem a vínem. Mládež zapěla písně a předvedla hry a tance své vlasti. Slováci teprve rok předtím obdrželi svou nezávislost na Češích, které neměli moc rádi, a žili nyní ve vlastním státě pod vedením Tisa, katolického duchovního“, vzpomíná nejvyšší představitelka BDM po válce. „Slováci získali svou nezávislost za spoluúčasti Německé říše a vyjadřovali svou vděčnost za tuto pomoc obzvláštní přívětivostí.“
V jedné slovenské keramické dílně Rüdigerová zakoupila „překrásnou, pestře pomalovanou“ vázu pro svou matku. Válku však tato pamětní váza bohužel nepřežila, zato si až do své smrti ve svém bytě ponechala jednu menší vázu ze své tehdejší návštěvy Slovenska, kterou si původně vzala pouze doplňkově jako malý průvodní suvenýr k zakoupené velké váze. „Cesta pokračovala pak do Kežmaroku, jednoho města na severním Slovensku, osídleného Němci. Cestou jsme projížděli už vesnicemi, kde stálo německé obyvatelstvo na krajnicích a mávalo nám. Opakovaně jsem vystupovala z vozu a zdravila je. Muži, ženy a děti, spolky veteránů, cvičenců, požárníků: všichni nastupovali a neustále se ke mně dostávala prosba: ,Řekněte Vůdci, že nás má taky přivést domů do Říše.´Jejich dětská důvěřivost v Adolfa Hitlera a v dobro v Německu byla takřka dojímavá.“
Díky těmto neplánovaným zdržením dorazila delegace se zpožděním do Kežmaroku, kde na ni čekali místní Němci se svým shromážděním. „Byla jsem plně vědoma toho, že jsem zde měla reprezentovat Říši, a vyslovila jsem jim ve jménu německého národa moje uznání za jimi vykonanou práci v jejich městě a za péči o uchování Němectví v cizím okolí, které jim však bylo přátelsky nakloněno. Nikdy nezapomenu, jak mládež na rozloučenou zazpívala píseň ,Neseme otčinu v naších srdcích´.“
Spolupráce s Hlinkovou mládeží
Spolupráce mezi Hitlerovou mládeží resp. Svazem německých dívek a Hlinkovou mládeží měla však mnohem větší rozsah, než ve svých pamětech popisuje Jutta Rüdigerová. Vyvíjení činnosti na poli zahraničních mládežnických organizací, navazování kontaktů a a spolupráce mezi Hlinkovou mládeží a jinými organizacemi mládeže mimo hranice Slovenské republiky životně souviselo s vládní politikou slovenského státu. Slovenská republika se ve čtvrtém bodě Ochranné smlouvy, kterou podepsala 23. března 1939 s Německem, zavázala vést zahraniční politiku ve shodě s politikou Německa. Stejně tak přislíbila slovenská vláda vést svou vnitřní politiku v přátelském duchu k Německu. Posláním Hlinkovy mládeže bylo poskytovat chlapcům celistvou mravně-náboženskou, národní, kulturní, osvětovou, technickou, tělesnou, pohotovostní, obrannou a sociálně-zdravotní přípravu. Výchova byla zaměřená jako organická příprava na společenský, občanský a také vojenský život v nové Slovenské republice.
„HM podnikne všechno, aby se dostala na vysokou úroveň podle vzorů německé a italské mládeže... V tomto ohledu máme před sebou vzory vyspělejších organizací mládeže, které mají už dvě desetiletí zkušeností..“, napsal tiskový vůdcovský orgán Hlinkovy mládeže Stráž ve svém prvním čísle v roce 1942. Nesoučinnost s hodnotovým systémem německého národního socialismu bylo možné udržet i s politickým a rétorickým „balancováním“ vedení HM, ale také například úsilím vymanit se z německého vlivu udržováním a pěstováním si přístupných kontaktů s neněmeckými organizacemi mládeže, tj. s organizacemi mládeže Chorvatska a Itálie. Hlavní velitel Hlinkovy mládeže Alojz Macek zosobňoval samostatný vývoj této organizace a ani působení německých poradců při HM ho nevyvedlo z generální linie výchovy mládeže v křesťansko-národním duchu. Podle charakteristiky německé bezpečnostní služby Sicherheitsdienst byl Macek ukázkovým příkladem „jezuity v uniformě“, kterého silné přesvědčení o vedení mládeže v křesťanském a národním duchu bylo hlavní překážkou výchovy slovenské mládeže v intencích německého národního socialismu. Podtrhnutí náboženských hodnot a důležitosti duchovní výchovy v Hlinkově mládeži stálo v přímém rozporu se snahami a ideovou podstatou německé Hitlerovy mládeže, jejímž explicitním cílem bylo úplně vytlačit křesťanskou dimenzi z výchovy a organizace mládeže.
V lednu 1941 se 54 členů Hlinkovy mládeže setkalo v Koru- tanech s padesáti kolegy z Hitlerovy mládeže. |
V roce 1941 se naplno odstartovala celá plejáda navazování kontaktů se zeměmi a mládežnickými organizacemi bloku pod německo-italským vlivem. Z toho vyplývalo navazování spolupráce s mládežnickými organizacemi spřátelených evropských národů, tedy spojenců Osy. Slovenský historik Milla ve své studii o Hlinkově mládeži (*z které zde autor z velké míry čerpá) uvádí, že říšské vedení Hitlerovy mládeže usilovalo o institucionalizaci mezinárodní spolupráce a společné směřování mládežnických organizací – a to na rozdíl např. od Hlavního úřadu SS, který měl výhrady proti široko koncipované mezinárodní spolupráci a neměl zájem o přímý vývoz nacionálněsocialistické ideologie mezi mládež mimo okruh „germánských národů“. S tímto tvrzením slovenského historika nelze v takovéto podobě souhlasit, neboť v rámci navazování spolupráce s mládežnickými organizacemi spojeneckých zemí rozhodně nešlo o tendence importování nacionálněsocialistické ideologie.
Společný lyžařský kurs Hitlerovy a Hlinkovy mládeže se konal ve dnech 5. - 13. ledna 1941 u Faaker See v Korutanech. |
Artur Axmann ještě v témže roce zopakoval návštěvu Hlinkovy mládeže v Německu a přijal pozvání hlavního velitele HM Alojze Macka na návštěvu Slovenska. Do Bratislavy přicestoval 17. května 1941. Během cesty říšského vedoucího vůdce HJ po Slovensku mu byl přidělen první pobočník hlavního velitele Hlinkovy mládeže, Belo Kuttner. Kromě okružní cesty po Slovensku, na které ho vítaly špalíry Hlinkovy mládeže, a návštěvy dočasně umístěných německých dětí na Slovensku přijal Axmanna dne 18. května 1941 také prezident Slovenské republiky Jozef Tiso, který se nechal informovat o detailech organizace říšské mládeže.
Slovensko navštívil i říšský vedoucí mládeže Baldur von Schirach. |
Budování bloku evropské mládeže ze spřátelených zemí vrcholilo v polovině roku 1942. Nový pořádek znamenal zavrhnutí starých způsobů a zvyků ve výchově a sdružování mládeže v duchu „věčně platných hodnot": Bůh, náboženství, rodina, národ, hrdinství, oběť, práce, zdraví, bojovnost, umění. Důkazem měla být kulturní manifestace evropské mládeže ve Weimaru a Florencii, která měla pod taktovkou Německa a Itálie demonstrovat pokoj a mír v srdci Evropy. Tyto dva státy byly garantem a nositelem tzv. duchovních hodnot „kulturní Evropy“, které bojovaly proti společnému nepříteli - komunismu a liberalismu. Své zástupce vyslaly organizační země manifestu Německo a Itálie, kromě nich své zařazení do formujícího se bloku potvrdilo Slovensko, Bulharsko, Chorvatsko, Maďarsko, Dánsko, Finsko, Norsko, Valonsko, Holandsko a Vlámsko. První část programu se uskutečnila ve Výmaru (Weimar) ve dnech 18. až 24. června 1942 a později se účastníci přesunuli do italské Florencie, kde se připojili k už probíhajícím kulturním slavnostem a soutěžím (24. 6. - 1. 7. 1942). Do Weimaru, města Goetheho a Schillera, se vydala 31členná výprava Hlinkovy mládeže, která se pak napojila na dalších 10 členů HM, kteří se nacházeli mezitím ve Florencii. Na kulturní manifestaci se vedle uměleckých soutěží mládeže vytvářely pracovní skupiny zástupců jednotlivých organizací, které si vyměňovaly zkušenosti a rozpracovávali společný postup v oblasti využití divadla, hudby, filmu, rozhlasu, propagandy, tisku, knih a časopisů v práci jednotlivých národních organizací mládeže. Kulturní manifestace Weimar-Florencie byla generální přípravou na vytvoření bloku zemí proklamujících ideu nové mládeže. Z iniciativy Hitlerovy mládeže a italské fašistické mládeže byl 14. září 1942 na konferenci ve Vídni (14. - 18. září 1942) založen Evropský svaz mládeže. O tom, jak na tyto události vzpomínala Jutta Rüdigerová, bude vyprávět jedna z dalších kapitol.
*Milla, Michal: Hlinkova mládež 1938-1945, Ústav pamäti národa Bratislava, 2008
Pokračování ZDE