čtvrtek 30. dubna 2009

Expozice o zle napáchaném v severočeském pohraničí v letech 1945-1946


S jistým časovým odstupem se vracíme k putovní výstavě, kterou zahájila před třemi lety v Lounech Federace nezávislých spisovatelů ve spolupráci s Förderverein der Stadt Saaz. Nese název Oběti komunistické moci v severočeském pohraničí v letech 1945 – 1946 a naposledy se zastavila v únoru tohoto roku v pražském Kulturním centru Novodvorská. 26. února 2009 se pak konala velice emotivní pódijní diskuse k této problematice, do debaty se svým dopisem zapojil i státní prezident Klaus a ostře odmítavě na výstavu reagoval český komunistický tisk. I přes poněkud rámcově kontroverzní pojetí výstavy, zejména svojí výhradní fokusací na čistě komunistickou zodpovědnost za násilí a nepravosti páchané v poválečných měsících v našich zemích, sestává expozice z velmi hodnotných a otřesných dokumentů, svědeckých výpovědí, dobových fotografií a dalších reálií. Za tuto úctyhodnou práci patří dík především panu Eduardu Vackovi, prezidentu Federace nezávislých spisovatelů, který společně se svými kolegy pečlivě sestavil tuto expozici z archivních materiálů.

Tato výstava se pokouší osvětlit neblahé tzv. porevoluční události v roce 1945 - 1946 v českém pohraničí, které souvisely s vyháněním německých starousedlíků. Expozice byla zahájena ve Vrchlického divadle v Lounech dne 19. 5. 2006. Od té doby ji shlédli zájemci v Děčíně, Kadani a Chomutově, byla rovněž vystavena i v Žatci, Liberci, Teplicích a Praze. Je velmi pravděpodobné, že se s touto výstavou budou moci diváci setkat i v jiných městech. Expozice je rozdělena do osmi oddílů, které mají následující názvy: Kořeny zla - Ovlivňování vlastenců - Uchopení moci - Národní nepřítel - Internační tábory - Akce Postoloprty - Zásah poslanců - Vzpomínky obětí.

Eduard Vacek říká o charakteru výstavy: „Je varovným mementem a historickou nespravedlností, že nikdo z aktérů tohoto bezprecedentního násilí nebyl potrestán. Násilné skutky zla byly přikryty a pardonovány nemravným zákonem č. 115 ze dne 8. května 1946 ´O právnosti jednání souvisejících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků´. V §1 tohoto zákona je doslovně uvedeno, že jednání, k němuž došlo v době od 30. září 1938 do 28. října 1945 a jehož účelem bylo přispěti k boji o znovunabytí svobody Čechů a Slováků nebo které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů není bezprávné ani tehdy, bylo - li by jinak podle platných předpisů trestné. Jen z těchto důvodů přetrvávají neuspořádané mezinárodní vztahy mezi Němci a Čechy. Tato expozice si klade za cíl přispět k diskusi o příčinách vzniku národních nevraživostí tím, že ukáže míru zodpovědnosti a viny jednotlivých subjektů a že ukáže, po léta pečlivě skrývané události ve světle pravdy. Tento záměr byl skutečným úmyslem organizátorů této expozice."

NÁŠ SMĚR obdržel souhlas k přetisku materiálu z expozice (viz. poznámka o autorských právech pod tímto příspěvkem), a proto zde můžeme přinést podstatnou část původního doprovodného textu výstavy, doplněnou o zajímavý fotografický materiál. Upozorňujeme, že text je i přes některé více méně drobné názorové odlišnosti ponechán v původním originálním znění vystavovatelů.

Poválečná politika KSČ se zaměřovala na vytváření obrazu tzv. národního nepřítele, zejména prosazováním principu kolektivní odpovědnosti německého obyvatelstva práva na totální odplatu na životech, svobodě a majetku. Tyto principy byly uplatňovány v činnosti příslušných vojenských jednotek a dalších ozbrojených složek, provádějících soustřeďování a odsun Němců. O této skutečnosti svědčí různé provokační akce, průběh a důsledky tzv. divokých odsunu na osvobozeném území Československa od května do září 1945. Rozsah účasti Československé lidové armády (ČSLA) na odsunu německého obyvatelstva dokazuje skutečnost, že plnění úkolů soustavně zabezpečovalo cca 300 důstojníků a pomocný kancelářský a řidičský personál. Ozbrojená strážní a doprovodná služba transportu si vyžádala 18.000 vojáků a důstojníků. Poslední transport byl vypraven 29. října 1946. Celkem bylo odsunuto 2.170.598 Němců včetně tzv. "dobrovolného odchodu" asi 90.000 německých antifašistů.

Již v průběhu května 1945 vznikala na osvobozeném území improvizovaná vězeňská zařízení táborového typu, podobná nacistickým vězeňským táborům a sovětským gulagům, do kterých bylo násilně umisťováno německé obyvatelstvo včetně dětí.

Do října 1945 vzniklo nejméně 500 táborových zařízení, kde byly pohromadě osoby podezřelé či obviněné z nacistických zločinů s osobami určenými k odsunu nebo k pracovnímu přidělení. Postupně došlo k diferenciaci těchto zařízení na internační, sběrné a pracovní tábory v působnosti okresních národních výborů a okresních správních komisí v pohraničí. Přesto, že ke střežení a provozu táboru vydalo ministerstvo vnitra jednotné předpisy, byly životní a pracovní podmínky většinou velmi špatné. Strážní personál z řad vojáků Československé lidové armády, příslušníků Sboru národní bezpečnosti a zejména civilních dobrovolníků z řad Revolučních gard zacházel se zadržovanými osobami bezohledně a krutě. Svědčí o tom nejen tragické událostí v Postoloprtech, Žatci a okolí, ale v celém severočeském pohraničí. Na základě dostupných informaci zemřelo v táborech a při odsunu celkem 6-7 tisíc osob.

Jako Ústecký masakr (německy Massaker von Aussig) se označuje hromadná vražda německého obyvatelstva 31. července 1945 v Ústí nad Labem. Ze zločinů, ke kterým došlo v Československu po 2. světové válce na Němcích, patří k nejznámějším. Dne 31. července došlo k sérii výbuchů v muničním skladě na předměstí Krásné Březno, které si vyžádaly 27 mrtvých a desítky raněných. Okamžitě poté vypukl na Mírovém náměstí, před hlavním nádražím, na Předmostí a na mostě přes Labe masakr německých obyvatel, kteří byli snadno identifikovatelní kvůli povinnosti nosit na ruce bílou pásku s písmenem "N". Oběti byly tlučeny, stříleny, topeny v požární nádrži nebo shozeny z mostu E. Beneše do Labe a stříleny ve vodě. Počet mrtvých se odhaduje na 80-100, konkrétně doloženo je 43. Pachateli masakru byly především Revoluční gardy, vojáci československé armády, rudoarmějci a neznámá skupina civilistů, která do Ústí přijela krátce před masakrem. Ústečtí Češi včetně předsedy MNV Josefa Vondry se naopak v řadě případů snažili obětem násilí pomoci, varovali další Němce a pokoušeli se zjednat na vládních orgánech nápravu situace v pohraničí. Dne 1. srpna přijela do Ústí vyšetřovací komise v čele s gen. Ludvíkem Svobodou. Objasnit příčinu výbuchu se nepodařilo, ale gen. Svoboda z něj obvinil organizaci Werwolf. Dobová propaganda pak událost používala jako příklad záškodnické akce a argument pro nutnost odsunu Němců.

Koordinovaná Činnost Rudé armády (RA), Československé lidové armády (ČSLA) a tzv. Revolučních gard (RG) za politické podpory komunistu se zejména projevila při tzv. vyčišťovací akci v Postoloprtech, Žatci a okolí. Město Postoloprty obsadily jednotky RA již 9. května 1945 a spolu s nimi přijely osoby českého původu, které obsadily radnici. Po ustavení revolučního národního výboru a příjezdu ozbrojených dobrovolníku z Loun začalo soustřeďování německého obyvatelstva v objektu bývalých kasáren a zřízeného internačního střediska. Koncem května 1945 se přesunula do Postoloprt zvláštní jednotka ČSLA složená z operační skupiny, zpravodajské skupiny a skupiny vojenského obranného zpravodajství včetně strážních čet. Jejich úkolem bylo zbavit město a okolní obce od německého obyvatelstva. Pokyny k této akci vydal v Praze osobně brig. gen. Oldřich Španiel velícím důstojníkům, kterými byli kpt. Vojtěch Černý, npor. Jan Zicha-Petrov a por. Jan Čubka. Příslušníci strážních čet měli na likvidaci Němců vlastní zájem, protože jako volyňští Češi se mohli podílet na dosídlení severočeského pohraničí. Výsledkem této akce byly hromadné popravy bezbranných Němců bez soudu, zejména ve dnech 28.-30. května 1945 za aktivní účasti místní jednotky RG vedené obecním policistou Bohuslavem Markem.

Na základě upozornění Mezinárodního červeného kříže a řady anonymních oznámení se staly předmětem zájmu poslanců Ústavodárného národního shromáždění (UNS), kteří zasáhli. Ve dnech 30.-31. července 1947 se konalo v prostorách Okresního soudu v Žatci vyšetřování, kterému předsedal JUDr. Bohumír Bunža, poslanec bezpečnostního výboru ÚNS. Na základě vyšetřování byla nařízena exhumace hromadných hrobů, která proběhla za přísných bezpečnostních opatření ve dnech 17. - 27. září 1947. Celkem bylo exhumováno 763 těl za přítomnosti zástupců ministerstva vnitra, Zemského velitelství SNB v Praze, Okresního soudu v Mostě a za účasti specialistů v oboru soudního lékařství. Většina exhumovaných těl byla zpopelněna v krematoriích v Mostě, Karlových Varech a Ústí nad Labem a menší část pohřbena na hřbitově v Lounech. Ani tento hrůzný důkaz nevedl ke spravedlivému potrestání viníků, neboť ministerstvo národní obrany a ministerstvo vnitra celou záležitost ospravedlňovaly revoluční odplatou. Naopak JUDr. Bunža se po rozpuštění ÚNS dne 6. června 1948 ocitl na seznamu poslanců k zatčení. Protože včas emigroval, nestal se tak poslední obětí komunistické moci v souvislosti s akcí v Postoloprtech. Ve vykonstruovaném soudním procesu byl v nepřítomnosti odsouzen dne 25. listopadu 1948 k trestu smrti. Teprve v roce 1992 byl soudně rehabilitován.

O tragických událostech z Června 1945 v severočeském pohraničí, zvláště v Postoloprtech a Žatci, svědčí vzpomínky přímých účastníků - čtyř žen (Christiane Brückner, Erika Dengler, Friederike Goetschel, Uta Reift) a pěti mužů (Dr. Kurt Eckert, Hans Jäckl, Heinrich Giebitz, Peter Klepsch, Franz Stopfkuchen), které byly zaznamenány při setkání žateckých rodáků, žijících dnes v různých částech Německa. Setkání pamětníku uspořádal v srpnu 2005 německý nadační spolek města Žatce, soudně registrovaný v Georgensgmündu (Förderverein der Stadt Saaz/Zatec e.V. Georgensgmünd / Deutschland) ve spolupráci s Federací nezávislých spisovatelů z České republiky. Vzpomínky na traumatické zážitky z mládí byly provázeny i po mnoha letech silnými emocemi, avšak bez touhy po odplatě.


Oznámení. Je nařízeno, aby se dnes všechny osoby ženského pohlaví, české a německé národnosti bez rozdílu věku a dětí, ihned po zveřejnění tohoto oznámení nahlásily v bývalých kasárnách „SS“ v Trnovanerstrasse v Žatci. Osoby německé národnosti musí s sebou mít: 1) Zavazadlo s nejnutnějšími cestovními potřebami s nejvyšší možnou hmotností 25 kg na osobu včetně pokrývek a jídla, 2) potraviny na 3 dny, 3) Všechny osobní průkazy, 4) Klíče od bytu ve svazku, který bude označen číslem domu a bytu, 5) Všechny cennosti, peníze, vkladní knížky, cenné papíry a hodnotné šperky s přesným seznamem těchto předmětů. Tato předběžná opatření jsou prováděna za účelem provedení přesné evidence všech občanů německé národnosti a jejich rozdělení k pracovnímu nasazení. Utajování nějakých uvedených cenností nebo nedodržení tohoto příkazu bude trestáno smrtí. Národní výbor.

Tento materiál byl přetištěn s laskavým svolením portálu www.umlaufoviny.com.
Svědecké výpovědi pamětníků, které byly publikovány na výstavě, lze v německém jazyce vyhledat na
http://www.heimatkreis-saaz.de/

Materiál zde zveřejněný podléhá autorským právům a jeho rozšiřování nutno konzultovat se správcem portálu umlaufoviny.com.

pondělí 27. dubna 2009

FPÖ: V případě členství Turecka v EU se může v první fázi usídlit ve střední Evropě až 10 miliónů Turků



V Rakousku v těchto dnech začínají vylepovat první plakáty politických stran kandidujících při volbách do Evropského parlamentu, které připadnou na 7. červen 2009. Jedním z hlavně diskutovaných témat bude i problematika imigrantů a plánovaného členství Turecka v EU. Už nyní je jasné, že se pozice strany Zelených a Svobodných (FPÖ) budou v těchto otázkách diametrálně lišit. Deník KURIER zveřejnil v sobotu krátkou debatu špičkové kandidátky Zelených při volbách do Evropského parlamentu, paní Ulrike Lunacekové (od roku 2006 je mluvčí evropských Zelených) se svým „názorovým protipólem“, poslancem Evropského parlamentu za FPÖ Andreasem Mölzerem (na fotografii, od roku 1997 je spoluvydavatelem nacionálně konzervativního týdeníku Zur Zeit a hrál svého času významnou roli při rozkolu s křídlem „haideriánců“). Krátký, poněkud povrchní rozhovor, která vyšla pod titulkem „Skončila bych v koncentračním táboře“ (KURIER, 25.4.2009) zde v plném znění přetiskujeme:

KURIER: Paní Lunaceková, tvrdíte, že nemá význam volit při EU-volbách Andrease Mölzera, proč?

Lunaceková: Protože pan Mölzer neustále vysvětluje, že nemá žádný zájem na silné Evropě. FPÖ chce Evropu nacionalistických zájmů – a to je protiklad k tomu, co my Zelení chceme. Tvrdíme: nacionalistické šílenství způsobilo dvě světové války.

Mölzer: Reálně existující Evropská Unie a Evropa jsou dvě rozdílné věci. A já mám, uznávám, trochu jiný ideál než reálnou EU. Nacionalistické šílenosti je nutno odmítnout, ale zachování národní a kulturní identity je vysokou hodnotou.

Lunaceková: Pane Mölzere, nemůžete si to takhle usnadňovat. Stojíte v tradici s pravicově extremistickými seskupeními a vytvořil jste s nimi v Evropském parlamentu frakci, která se po několika málo měsících rozpadla zřejmě proto, že to nefunguje, když chtějí panské rasy spolu podnikat společnou věc.

Mölzer: Ale, ale, paní Lunaceková. Dokonce Váš přítel, bolivijský prezident Evo Morales, se jasně vyjádřil k otázce národní identity svého lidu a…

Lunaceková: … nestavte přece Moralese na Vaší stranu!

Mölzer: Nechte mne domluvit, také Morales se snaží o zachování národní identity svého lidu. Jazyk a literatura jsou kulturní hodnoty, které musí být v Evropě zachovány.

Lunaceková: To vyznělo, jako kdyby EU ničila literaturu. To je pohádka!

Mölzer: Je absurdní, že žijeme ve světě, ve kterém duchovně kulturní globalizace způsobuje značné nivelizace. Podívejte se jenom na anglicizaci jazyku. Jako ochránkyně druhů musíte tento problém přeci jasně vidět.

Lunaceková: Ochranou druhů se myslí rostliny a zvířata.

Mölzer: Lidé jsou Vám tedy lhostejní?

Lunaceková: Chci lidi chránit – a sice před takovými, kteří si myslí, že musí existovat čisté národy.

Mölzer: O čistých národech teď hovoříte pouze Vy.

Lunaceková: Ne, to říkáte Vy pane Mölzere, a sice když ve své knize hovoříte o „Umvolkung“ (=etnomorfóza, poznámka NS). Ale teď mi konečně vysvětlete, proč EU přisuzujete, že chce zničit literaturu.

Mölzer: Mě nejde o čisté národy, ale o národní identitu. Centrální byrokracie a lobbyismus multi národních koncernů působí nivelizačně a ohrožují autochtonní kultury.

Lunaceková: To je absurdní. Němčina žije z přejatých a cizích slov již od nepaměti. Tomu bylo vždycky tak. Vy sám ještě mluvíte pořád německy.

KURIER: Pane Mölzere, ve Vaší nové knize o EU zastupujete tezi, že přizpůsobenému člověku se v diktaturách minulého století žilo lépe než v EU.

Mölzer: Vidím v EU nebezpečí paternalistické společnosti, která přichází s mnohými přikázáními a zákazy. Od pravidel silničního provozu až k žárovkám. Dnešní všední den je poznamenán více předpisy než všední den v diktaturách tenkrát.

Lunaceková: Vaše poselství zní: přizpůsobení to měli v diktaturách lehčí. Víte, co by se stalo s lidmi, jako jsem já, za národního socialismu? (Paní Lunaceková se už dlouho veřejně hlásí ke své lesbické orientaci – pozn. NS)

Mölzer: Nemusíte přece sdílet moje pojetí.

Lunaceková: Skončila bych v koncentračním táboře!

Mölzer: Za stalinismu tomu bylo podobně, to Vás ale zřejmě tak moc nezajímá.

Lunaceková: To mě zajímá stejně tak. Ale Vy tvrdíte, že za nacistů a za stalinismu existovalo méně pravidel nežli v EU. To tedy znamená, že jste srovnal nejhorší diktatury s EU – to se mi zdá obskurní.

Mölzer: Hovořil jsem vědomě o „přizpůsobených“, protože vím, co se dělo se Židovstvím.

KURIER: Migrační politika bude při EU-volbách hrát důležitou roli. Vy, pane Mölzere, varujete před „karavanami z Afriky“, které se řítí na Evropu.

Mölzer: Prostřednictvím přistěhovalectví a zneužívání azylu jsme změnili autochtonní strukturu natolik, že vznikly reálné hrozby. Podle Statistik Austria má 16,2 procent obyvatelstva migrační pozadí a to s sebou přináší sociokulturní problémy .(To je celorakouský průměr, např. ve Vídni vykazuje každý třetí občan „migrační pozadí“ – pozn. NS). Těžko lze obraz Štýřana jako poleno sladit s fenotypem Nigerijce. Je mi už jasné, že to teď budete vnímat jako rasistické…

Lunaceková: Vy Nigerijcům připisuje sníženou integrační schopnost!

Mölzer: Z pohledu fenotypu je to obtížné.

Lunaceková: To je biologistické!

Mölzer: Pro mne za mne to můžete takhle vidět.


Lunaceková: Žijeme v Rakousku odjakživa ve stálém promíchávání – vzpomeňte jen na monarchii. Proč rozlišujete lidi na etnie? Je absurdní vycházet z toho, že lidé, kteří se k nám přistěhují, nejsou schopni integrace. Evropa byla vždy kontinentem migrace. Přistěhovalectví je nutno inteligentně řídit. A my Zelení máme v tomto ohledu v našich programech také návody. „Postavit zdi“, jak chcete Vy, není schopným konceptem.

Zatímco vzájemné promíchávání a ovlivňování etnik žijících v rakousko-uherské monarchii probíhalo jaksi v rámci sousedních a příbuzenských styků kulturně více či méně blízkých národů, nastává v souvislosti s plánovaným přidružením Turecka k Evropské unii celá řada problémů, navíc umocněná faktem, že již dnes je velmi silná turecká menšina ve střední Evropě pevně zakotvena a citelně se podílí na přetváření obrazu a charakteru středoevropských velkoměst. Budoucí členství Turecka by tento trend samozřejmě ještě urychlilo.

Harald Vilimsky: „Barack Obama zřejmě považuje Evropu za svůj americký protektorát“

Výzkumný ústav AC Nielsen loni zjistil, že Rakušané se svými obavami z problémů souvisejících s imigrací zabírají hned třetí příčku po občanech Velké Británie a Itálie. Je tedy nabíledni, že se k plánovanému členství Turecka v EU staví FPÖ naprosto odmítavě a alternativně navrhuje jistou formu strategického partnerství evropského společenství národů s Tureckem. Paralelně odstartovali Svobodní podpisovou akci „Zachraňte Evropu!“, ve které požadují okamžité ukončení jednání o vstupu Turecka do EU a okamžité zastavení naváděcích plateb, které jenom v roce 2008 činily 538,7 miliónů EUR. Za smysluplné řešení pokládají namísto toho zahájit jednání o tzv. privilegovaném partnerství s Tureckem, které by v budoucnu přinášelo užitek oběma stranám.

V petici se uvádějí i konkrétní argumenty proti plánovanému členství Turecka, jako například fakt, že Turecko nelze považovat za evropský stát, protože pouze tři procenta jeho státního území leží v Evropě a 97% v Asii. Obyvatelům Turecka není ani blízká západní křesťanská kultura, neboť 99% z nich jsou muslimové, a zároveň rostou islamizační tendence v rámci vlastní země. Je potlačována svoboda názoru a článek 301 tureckého trestního zákoníku staví „urážku tureckého národa“ mimo zákon, a tím tedy omezuje kritiku genocidy Arménců stejně jako kritiku omezování svobod náboženských a etnických menšin. Křesťanská menšina v Turecku nesmí vlastnit nemovitosti, vést bankovní konta a vyškolovat své duchovní v zemi. Naproti tomu rakouský stát finančně podporuje islámskou akademii ve Vídni, ačkoliv řada jejich představitelů cíleně šíří mezi rakouskými muslimy nálady odmítající státní zřízení Rakouska a drží nad těmito učiteli náboženství ochrannou ruku, jak před několika měsíci čistě náhodně vyšlo na povrch.

Geopoliticky je Turecko nebezpečným ohniskem napětí. Od podzimu 2007 napadá turecké letectvo cíle v sousedním Iráku, aby tak potlačilo zakázanou kurdskou stranu PKK. Samozřejmě nelze přehlížet ani finanční náklady, které by musel uhradit v budoucnu evropský daňový poplatník. Dle posudku ústavu Gefra z Münsteru by mělo Turecko v roce 2007 jako teoretický člen EU nárok na 15,3 miliard EUR v rámci strukturní výpomoci z Bruselu. Turecko by ke své demografické síle v budoucnu v EU absolutně dominovalo – za necelé čtvrtstoletí bude tato zem čítat kolem 100 miliónů obyvatel (dnes 72 milionů) a stalo by se tak nejlidnatějším státem Evropské unie. To by však také zároveň znamenalo, že v krátkosti existovala naprostá volnost pohybu a usazování, což by bez pochyby vyvolalo masové přistěhovalectví Turků do Evropy. Podle odhadů odborníka Petera Scholl-Latoura by se pouze v první fázi muselo počítat s příchodem asi 10 milionů Turků do střední Evropy.

Bez peprné kritiky ze strany FPÖ nezůstala ani relativně nedávná návštěva amerického prezidenta v Evropě. Jak známo, zavítal Barack Obama i do Ankary a morálně podpořil plánované členství této země v EU. Předseda FPÖ Hans Christian Strache prohlásil na adresu amerického prezidenta, aby se nevměšoval do interních záležitostí Evropské unie a dále mu doporučil, když už je tak žhavým zastáncem vstupu Turecka do EU a podle všeho nepovažuje geografické danosti této země za důležité, ať z Turecka učiní 51. spolkový stát USA. Poté by prý Američané mohli převzít desítky miliard EUR, které potečou na náklady vstupu a zároveň převzít i turecké přistěhovalce, kteří se po vstupu dají na cestu s cílem změnit adresu svého domova. Ale své výzvy na stranu Evropanů si Obama prý může nechat pro sebe. Strache dále podotkl, že Turecko jak z geografického, tak i z kulturního a historického hlediska nepatří do Evropy a jednání o přičlenění Turecka musí být okamžitě zastaveno a nesmí bát už nikdy více obnoveno.

Také generální tajemník FPÖ Harald Vilimsky nešetřil ostrou kritikou vystoupení amerického prezidenta v Evropě a prohlásil, že Obama považuje náš kontinent zřejmě za protektorát USA a je v tomto postoji utvrzován i establishmentem Evropské unie, který „mu v naprosté oddanosti líbe nohy“. Vilimsky řekl, že Evropa musí najít více odvahy k samostatnosti a „odpupečnit“ se od USA, místo toho aby se chovala vskutku jako americký spolkový stát. A aby toho nebylo málo, doporučil Vilimsky hlavě Spojených států, aby se namísto udělování předpisů Evropanům staral raději o poměry v USA: „Koneckonců je americký finanční systém jednou z hlavních příčin současné krize.“

Foto: Die Presse, FPÖ

úterý 21. dubna 2009

Glorifikovaní zrádci tvořili pouze zlomek českých vojáků bojujících v rakousko-uherské armádě


Český národ nepatří početně mezi největší evropské národy, ale vrstvy, vydávající se za nositele a obránce tzv. národních zájmů, se nejpozději již od počátků existence první republiky ve srovnání s jinými Evropany často mistrovsky vyznamenávaly v přetváření pomyslné blechy ve velblouda anebo naopak, vždy v závislosti na tom, jak si to pokaždé vyžadoval účelný výklad dějin. A tak najdeme v souvislosti s ukončením obou světových válek minulého století spoustu zajímavých paralel. Vždy šlo o to, že oficiální poválečná nacionalistická propaganda se snažila vylíčit Čechy jako urputné bojovníky, kteří pokud možno již od samých počátků stáli na straně vítězných mocností – hnacím motorem byla vidina budoucí maximální přízně ze strany válečných vítězů při novém uspořádání poměrů v Evropě, a to jak územních tak i národnostních. A samozřejmě si tím lepila jakési špatné svědomí plynoucí z faktické pasivity naprosté většiny národa či dokonce „aktivní kolaborace“ jeho části během obou válek s „nepřítelem“ v podobě Němců nebo „Rakušáků“.

Toto zveličování se týká zejména tzv. druhého odboje, který je národovecky inspirovanými historiky velikášsky titulován jako „nejdéle trvající protinacistický odboj v Evropě“ a je směle stavěn vedle národního odboje polského, francouzského nebo jugoslávského, ačkoliv samotné jeho trvání nikterak nevypovídá o jeho síle, intenzitě a dosaženém efektu a skutečném morálním či „technickém“ propojení s domácím obyvatelstvem, ale plyne pouze z osudového faktu, že Čechy a Morava byly jako první územní celek s obyvatelstvem převážně negermánského původu přičleněny k Německé říši ještě předtím, než vypukla světová válka, a zásluhou spojeneckých armád byla tato válka ukončena v okamžiku, kdy se obě fronty spojily v samotném srdci Evropy, kde se čirou náhodou nachází také naše vlast. Pro srovnání takoví Poláci dokázali postavit do boje proti Němcům 400.000 odhodlaných bojovníků za úplně nesrovnatelně těžších podmínek, než které panovaly v Protektorátu Čechy a Morava. Publicista Luděk Frýbort k tomu v jednom ze svých článků trefně poznamenal, že Poláci tyto odbojáře postavili „.k boji, ne k shledávání partyzánských zásluh, když bylo po všem. U nás ... druhý odboj se odehrával téměř kompletně v uniformách cizích armád; na vlastní půdě, když odpočteme partyzánské skupiny, jež popadl bojový duch pět dní před koncem války, byl záležitostí tak nepatrného vzorku národa, že je třeba notného zvětšení chlubnou lupou, aby byl v dějinách vůbec patrný… Jakmile byl ovšem nacistický nepřítel zahnán jinými a konečně se to smělo, tu neznal vlastenecký hněv mezí. I na odrodilce došlo, trojnásobek se jich zakýval na šibenici, než za celých dalších čtyřicet let stihli pověsit komunisté.“
.
Neodpovídá sice realitě připisovat zásluhy za podobu „třetí čsl. republiky“ pouze jedinému člověku, činíme tak nyní pouze pro zjednodušení, ale osoba Edvarda Beneše si logicky zaslouží vysoké uznání z řad našich „vlastenců“ za své služby, neboť díky své vytrvalé píli a manipulativní dovednosti dokázal nakonec český národ z druhé světové války v očích vítězných mocností psychologicky vyvést jako vítěze, který se aktivně podílel na porážce nepřítele.
.
Faktické nafukování role českého národa a jeho tzv. odbojářů ve světové válce nezažilo premiéru až s koncem čtyřicátých let minulého století. Všimněme si, že v našem povědomí je silně zakořeněna představa, že náš národ vyšel jako vítězný i z první světové války (a to i svou zádluhou!) – no nebyli tu přece naši stateční legionáři, kteří hrdinně bojovali na frontách proti rakousko-uherské porobě a nebyl tu „první odboj“ zápasící v období rakousko-uherského temna za naši národní identitu? A nebyl tu žertovný voják Švejk, svým způsobem také tak trochu „odbojář“, který aktivně přispěl k rozpadu Rakouska-Uherska ? Alespoň tak nám to sugerují národní mýty a každoročně ometálovávaní legionáři a odbojáři, užívající si pokorných poct ze všech možných stran, prezentovaných nám jako národní modly a zvěčněných v názvech tisíců ulic a náměstí a připomínajících se nám v podobě po celé naší zemi inflačně rozesetých pomníků a památníků.
.
Na druhou stranu čeští vojáci, hrdinně bojující na straně Rakouska-Uherska do posledních okamžiků jeho existence, byli a jsou záměrně opomínáni, ačkoliv je naprostým faktem, že 90% českých příslušníků rakousko-uherské armády až do konce zůstalo věrno své vlasti a nepřeběhlo k armádám protivníka. A také, že podle odhadů převyšoval počet padlých Čechů na straně Rakouska-Uherska více jak 25 krát celkový počet padlých Čechů bojujících v cizineckých legiích. Československé úřady vyzdvihovaly po válce odkaz legií bojujících proti Německu a Rakousku-Uhersku. V boji přitom padlo jen něco kolem pěti a půl tisíce legionářů. Na straně císaře však v boji zemřelo 138 tisíc vojáků, odvedených z českých okresů.
.
Historik Ivan Šedivý: „Češi bojovali hrdinně za Rakousko-Uhersko, ale první republika to tutlala“
.
V předvečer pompézně oslavovaného 90. výročí založení československého státu napsal český historik Ivan Šedivý zajímavý článek pro MF Dnes, ve kterém připomíná, že Československo se snažilo roli českých vojáků v rakousko-uherské armádě zlehčovat, ba přímo potlačovat. Československá armáda se žárlivě snažila zamezit sebemenším projevům „rakušanství“ ve svých řadách. Dne 26. února 1923 se na prezidiu ministerstva národní obrany konala porada o tom, jak především důstojníkům zabránit v účasti na pamětnických sjezdech starých rakouských pluků. Bylo rozhodnuto, že se napříště zakazuje jednání, jež by směřovalo k udržení tradic a k oživení vzpomínek bývalých rakousko-uherských formací, a že se zakazuje účast na sjezdech k tomu účelu svolaných. Je málo známo, že bývalí důstojníci staré monarchie byli po roce 1818 pro své mimořádné vzdělání a vysoké odborné kvality zejména ve štábních funkcích prakticky nepostradatelní pro vznik a první léta práce nové československé armády. Ve dvacátých letech pak sice stále tvořili přibližně jednu třetinu československého důstojnického sboru, postupně však byli z většiny důležitých míst vytěsněni.
.
Historik Ivan Šedivý také naznačuje také zápas o existenci v armádě, který vedla s francouzskou vojenskou misí, jejíž náčelník byl až do poloviny dvacátých let současně náčelníkem hlavního (generálního) štábu, skupina důstojníků vedených pplk. gšt. Rudolfem Kalhousem. 28. března 1920 sepsalo osm vysokých štábních důstojníků protestní memorandum, v němž vyslovili názor, že francouzští důstojníci by neměli hlavní štáb vést, ale měli by pouze plnit roli instruktorů. Nespokojení důstojníci byli nakonec donuceni armádu opustit a hledat uplatnění v civilním sektoru. Ivan Šedivý v MF Dnes (27.10.2008) dále píše:
.
„Vzpomínka na první světovou válku se u nás od počátku vázala na osobnost prezidenta Osvoboditele, „muže 28. října“, a především legionáře a jejich hrdinskou epopej. Právě a jen tito muži se stali ideovým a morálním kánonem české účasti ve válce. Byli to „potomci husitů“ oplývající „husitskou chrabrostí“, „novodobí blaničtí rytíři“. A hlavně a neúprosní bojovníci šířící „hrůzu a smrt“, před nimiž „germánská vojska prchají v krvi k Pomořanům“, jak ve své básni Zborov napsal Rudolf Medek. Česká historická paměť rozvinula v legionářích svůj kult hrdiny, zatímco na české vojáky v císařských kabátcích se velmi záhy zapomnělo…

Známý německý historický mýtus, Dolchstoßlegende, spatřoval příčiny německé válečné porážky v tom, že prý statečné německé armádě vrazili dýku do zad pacifisté a socialisté v zázemí. Obdobně německá propaganda v monarchii formulovala tezi o českém národě jako o zrádcích, kteří sabotovali válečné úsilí statečných českých Němců. Česká nacionalistická publicistika se zase tvářila, jako by každý druhý český voják byl národně uvědomělým odbojářem.“
.
První světové války se zúčastnilo na 70 milionů vojáků, z nichž zemřelo nebo padlo na 10 milionů. Rakousko-Uhersko postavilo do pole 9 milionů vojáků, z nichž se 1,1 milionu nevrátila. Počet českých vojáků můžeme pouze odhadnout na 1,4 milionu. Zajímavý je také fakt, že v roce 1937 se uváděl počet zákonně osvědčených legionářů (oficiální statut dle zákona) v Rusku okolo 60.000, francouzských legionářů téměř 10.000 a italské legie čítaly v době příjezdu do republiky necelých 20.000 mužů. Dále pro srovnání: v bojích padlo 5.405 československých legionářů, zatímco po dle velmi hrubého odhadu meziválečného statistika Wilhelma Winklera jen do roku 1917 přišlo o život 138.128 vojáků z „čistě českých“ okresů (tj. kde byl více než 80 % podíl Čechů).
.
Češi se na jižní frontě bili za Rakousko-Uhersko
.
Dlouhé diskuse se již také vedly o spolehlivosti a odhodlání českých bojovníků v uniformách rakousko-uherského vojska. Bojová morálka Čechů také kolísala v čase a v závislosti na místo nasazení. Na severu měli vojáci tendenci vyjadřovat sympatie k „ruskému bratru“. Vojenský historik Josef Fučík ukázal na příkladu „pražských dětí“, populárního pražského 28. pěšího pluku, že národnostní motivy hrály v řadě případů selhání českých pluků ve srovnání se zoufalou zásobovací a takticko-strategickou situací jen podružnou roli. Ale je také známo, že bojová morálka pluků z městských a průmyslových regionů, které tvořily velkou část odvodní základny z Čech, bývala nižší než u vojáků z venkova. Naproti tomu by nebylo správné národnostní moment přehlížet: idea slovanské sounáležitosti, a především silné rusofilské nálady jednání vojáků na srbské a na ruské frontě, zejména v letech 1914–1915, zcela jistě bojeschopnost negativně ovlivňovaly.
.
Na jihu patřili Češi k oporám rakousko-uherské armády, a to téměř až do jejího konce a rozpadu. Tak např. velení třetí italské armády oceňovalo nasazení Čechů během 11. bitvy u Soče: „… tito Slované, kteří (se) na ostatních frontách masově vzdávají, bijí (se) na naší frontě s obzvláštní neústupností. Stačí uvést Čechy, kteří se s nedostižnou houževnatostí bránili a raději se v kavernách nechali zabít, než aby se vzdali.“
.
V roce 2007 se konala mezinárodní výstava o tzv. Sočské frontě „ISONZO 1915-1917“ s českou účastí na téma „Vojáci z českých zemí na sočské frontě 1915-1917“. K účasti na výstavě byli pozváni občané Slovinska, České republiky, Rakouska a Německa. Jejím smyslem bylo připomenout také čestnou, hrdinskou roli, kterou čeští vojáci hráli na jednom z nejtěžších bojišť první světové války a fakt, že desítky tisíc jich na této frontě padly. Soča je řeka vlévající se do Jaderského moře a v minulosti bývala hraniční řekou mezi Itálií a rakouskouherskou monarchií. V letech 1915–1917 se u Soči uskutečnilo více než deset bitev mezi italskou a rakousko-uherskou armádou. Podle historika a spoluautora výstavy Ing. Josefa Fučíka bojovalo u řeky Soči se zbraní v ruce v uniformě císařského vojska za „nenáviděné“ Rakousko-Uhersko asi 45.000 vojáků, tisíce z nich u Soči položily životy. Podle Josefa Fučíka mnozí čeští vojáci z císařské armády nedezertovali, neboť přece jen měli k Rakousku-Uhersku vztah. „Nebojovali za Československo, (ale) plnili své občanské povinnosti a zákony. Byla to jejich země, v rakouskouherské monarchii se narodili, byli jejími občany, byli jí vychováni. Nebyl nejmenší důvod k tomu, aby se (později) vymazali z historické paměti českého národa." Bitev u Soči v roce 1917 se zúčastnily desítky tisíc obyvatel českých zemí. „To lze považovat za největší válečné nasazení českých vojáků v celé historii země. O tom, jak tito muži bojovali, svědčí skutečnost, že mnohé jejich jednotky vycházely z řady urputných bojů s jednou třetinou svého počátečního stavu,“ říká o tom Josef Fučík. Ti, co se vrátili, si ale podle autorů výstavy příliš poct na rozdíl od legionářů v Rusku nevysloužili. Hrdinové „nesprávné“ strany to ani v nové armádě neměli vůbec lehké. Autoři výstavy tak chtějí podle Fučíkových slov konečně překonat bariéru, kterou hlásali čeští nacionalisté po 1. světové válce – totiž, že tito vojáci bojovali, ale na špatné straně a ne za Československo. Zatímco všechny západoevropské národy, jejichž muži bojovali na jatkách první světové války, jakožto např. Belgičané, Francouzi, Němci a Britové, vzpomínají na své padlé s úctou a pietou, je v České republice tato válka asociována především s chronicky vyzdvihovanými legionáři a Švejkem.
.
Připomínat si a uctívat památku naprosté většiny českých vojáků, kteří na frontách první světové války padli na straně Rakouska-Uherska, je však trnem v oku tradičně protiněmecky zaměřeným českým nacionalistům a samozvaným zastáncům národních zájmů, reprezentovaných legionářskou obcí a Bojovníky za svobodu pod vedením Anděly Dvořákové. Posledně jmenovaná nevynechává žádnou příležitost pro vyzvedávání tzv. prvního odboje a účastní se i pietních akcí, na kterých nesmí chybět bojová představení historických kroužků převlečených do legionářských uniforem, které obecenstvu předvádějí bojové střety s německými jednotkami. Jakoby už nestačilo, že čechoslovastický šovinismus dokázal glorifikovat zradu a začal ji velkolepě označovat jako „první odboj“, musela předsedkyně Svazu bojovníků za svobodu paní Anděla Dvořáková v roce 2004 kritizovat ministra zahraničí Cyrila Svobodu za to, že se účastnil odhalení bysty císaře Františka Josefa I. Byl tím tak prý znevážen masarykovský odkaz a "podupán odkaz těch, kteří umírali na frontách 1. světové války". Zatímco národovci tedy vytváří kolem zrady zlomku českých vojáků jakýsi posvátný nimbus, záměrně zamlčují osud naprosté většiny tehdy bojujících Čechů.
.
Paní Dvořáková také napsala: "My se stavíme vždy a tak je tomu i nyní - proti konzervativním silám, které čerpají svou sílu nikoliv z tradic národa, ale z tradic starého rakouského mocnářství a dalších nenárodních myšlenkových a kulturních proudů, proti kterým bojovali celý život právě Palacký, Havlíček i Masaryk." (Lidové Noviny, 6.3.2003)
.
Česká politická reprezentace se k československé samostatnosti přiklonila až těsně před koncem války
.
V týchž novinách reagoval na výpady Dvořákové historik Jan Adamec: „Sudetští Němci nejsou po ruce, tak z klobouku vytáhneme dalšího strašáka, byť již značně zrezivělého - krvelačného Habsburka, vysávajícího po tři sta let spolu s papežskou kurií český národ. Programové zavrhování dědictví habsburské monarchie ostatně patří ke standardnímu myšlenkovému vybavení paní Dvořákové: Jestliže taková interpretace historie převládala v období první republiky, je to pochopitelné: vypjaté antihabsburství bylo přirozenou snahou o vytvoření nové legitimity a logickou obranou proti zahraničněpolitickým tlakům. O bezmála devadesát let později ovšem svědčí o myšlenkové sterilitě a senilitě. U Františka Josefa I. bychom těžko hledali upřímnou snahu o rozvoj českého národa v takových kategoriích císař ani nepřemýšlel. To ovšem nic nemění na faktu, že se ke konci jeho vlády, před 1. světovou válkou, Češi mohli počítat mezi moderní politické národy Evropy s vyspělou inteligencí, kulturou a podnikatelskou sférou. Česká státnost má své nezpochybnitelné kořeny ve "starém rakouském mocnářství", které zformovalo myšlenkový obzor "mužů 28. října" asi víc, než si jsou čeští nacionalisté ochotni připustit. Ať už si dnes myslíme o monarchii cokoliv, v dané době představovaly úvahy o samostatné existenci českého národa, a navíc v republikánské formě, jen marginální proud. Dramatickou změnu v nazírání na postavení Čechů v rámci středoevropské monarchie přinesla až válka… Česká politická reprezentace se hromadně přiklonila k československé samostatnosti až těsně před koncem 1. světové války a úspěch první republiky stál z velké části na bohaté a mnohovrstevné tradici habsburské monarchie, v jejímž rámci se český moderní národ zrodil, vyvinul a dotvořil. A pokud si paní Dvořáková bere do úst padlé 1. světové války, nechť si uvědomí, kolik Čechů padlo v uniformách c. a. k. monarchie, zachovávajíce přísahu složenou právě ve jménu císaře Františka Josefa I. Vyloučí je snad paní Dvořáková také ze společenství těch "správných" Čechů? Nebo je označí za zrádce jen proto, že neměli odvahu a předvídavost, aby dezertovali na stranu legií? Historie je totiž příliš komplikovaná, aby se dala vměstnat do jednoduchých nacionalistických floskulí.“
.
Rakousko-uherská monarchie zdaleka nebyla jen říše, která v první světové válce bojovala proti západním mocnostem. Její uspořádání umožňovalo i slovanským národům rozvoj, který můžeme dnes pouze obdivovat. Po roce 1918 převzala nová Československá republika rakouské zákonodárství i administrativu a mohla navázat na rakouské demokratické uspořádání státu.
.
Samozřejmě ani rakouské delegaci na mírové konferenci v St. Germain v roce 1919 nemohlo uniknout pár skutečností, jež vystihovaly postoj české politické reprezentace a českého obyvatelstva v posledních letech existence monarchie ve vztahu k Rakousku-Uhersku samotnému. Český národ byl po skončení 1. světové války prezentován náhle jako vítěz, zatímco „rakouští Němci“ jako poražení, a z této pozice mělo vycházet i nové uspořádání poměrů ve střední Evropě na úkor Vídně. Nicméně s tím nekoresponduje skutečnost, že většina české politické reprezentace se stavěla až do léta roku 1918 v podstatě kladně k dosavadnímu státnímu svazku. Je pravdou, že menší skupina Čechů pracovala proti rakouské vládě, ale tím se jejich postoj nelišil ani od ostatních národností obývajících monarchii. Češi se účastnili zasedání rakouského parlamentu až do konce a měli tam i své dva viceprezidenty a během války nepraktikovali v parlamentu obstrukci. A také již už ze zmíněného důvodu, že z rakousko-uherské armády přeběhla jen malá část Čechů k protivníkovi, vyplývá, že tzv. „československý národ“ se nikdy nenacházel ve válečném stavu s Rakousko-Uherskem a Německem. Přesto byl po válce vítězi patřičně „odměněn“, nezapomeňme že ze zištných strategických velmocenských důvodů. Proto byly naprosto marné rakouské námitky, že odpovědnost za následky války neslo jaksi území a obyvatelstvo celkové bývalé monarchie: „Historickými skutky je jasně dokázáno, že co se Rakouska-Uherska týče, jednalo se o válku dynastie za výsady rodu, o válku Maďarů proti Srbům, Poláků proti svému úhlavnímu nepříteli a utiskovateli, jmenovitě proti Rusku, které se hlavně podílelo na rozdělení Polska, o válku Ukrajinců proti carismu, o válku Chorvatů a Slovinců na straně jedné proti Italům, svým přirozeným rivalům u Jadranu, a na straně druhé o nadvládu katolických Jihoslovanů nad ortodoxními národy Balkánu.“
.
Přesto byli po válce jako poražení „potrestáni“ pouze němečtí Rakušané a Maďaři…
.
.
Pramen:
Čtvrtý odboj lidu českého aneb Hrdinou, když se to smí (Luděk Frýbort, CS-Magazin)
Mezinárodní výstava k 90. výročí bitev na Soči „ISONZO 1915-1917“ s českou účastí na téma „Vojáci z českých zemí na sočské frontě 1915-1917“ (Ing. Josef Fučík)
MF Dnes (27.10.2008)
Lidové noviny (4.11.2004)
Vystoupení předsedkyně ČSBS Anděly Dvořákové na komunistické akci (Koruna česká, 24.11.2004, http://www.korunaceska.org/)

čtvrtek 16. dubna 2009

Svědectví o koncentračním táboře Sklárna v Chomutově


Dnešním příspěvkem předběžně zakončíme tematický celek pojednávající o nucených pracích jak příslušníků Protektorátu Čechy a Morava, tak i pronásledovaných Němců na našem území po skončení 2. světové války. Závěrečný článek je přetisk výpovědi pamětníka Ottokara Křemena, datované k 25.červnu 1950. Ačkoliv nebyl tento člověk členem žádné německé národně socialistické organizace, byl bezprostředně po návratu domů do Čech vystaven násilí pouze proto, že měl německou národnost. Článek líčí nejen poměry v táboře samotném, ale i skutečnost, že internovaní byli za neúnosných podmínek nuceni k různým fyzickým pracím. (Věnujte prosím pozornost poznámce pod textem k ilustračnímu fotu.)
---------------------------------------------------------------------------------------------
7. května roku 1945 jsem se vrátil domů z Wehrmachtu. Byt byl obsazen ruskými důstojníky, takže jsem s manželkou bydlel u švagrové v Gersdorfu (Mezihoří, obec Blatno) v okrese Chomutov. Zajel jsem si však do svého bytu, abych zde vyzvedl nějaké osobní věci, především ložní prádlo a šatstvo. Zatímco jsem hledal a skládal své věci, důstojníci se mi omlouvali a nijak mi nebránili v tom, abych si vzal to, co jsem potřeboval. Přijel jsem na kole, a zatímco jsem byl nahoře, někdo mi ho ukradl. Když viděli důstojníci co se stalo, tak jeden z nich v hodnosti majora šel se mnou, zastavil ruského vojáka, který jel kolem na motocyklu Sachs, motocykl mu zabavil a dal mi jej. K tomu mi napsal rusky psaný příkaz, který mi umožnil projet ruskými strážemi bez problémů a těžkostí. Důstojníci mi také řekli, že můj byt opustí nejpozději do tří týdnů. Dopadlo to ale jinak.

Dne 3. června roku 1945 přišlo k nám do Mezihoří devět Čechů. Až na jednoho byli oblečeni do civilních šatů, jejich vzezření bylo natolik nesourodé, zdálo se, že jednotlivé součásti byla asi někde ukradené, neboť se k sobě nijak nehodily. Jen jeden byl v uniformě štábního kapitána. Zabavili bez výjimky veškeré šatstvo a potraviny, které v domě našli. Postříleli králíky. Musel jsem se zcela svléknout, aby zjistili, zda na svém těle nemám tetování SS. Ptali se mne, zda jsem byl členem NSDAP, nebo SA. Když jsem jim řekl, že jsem k žádné takové organizaci nepatřil, udeřili mě do tváře, až mi tekla krev. Sebrali všechno, co pobrali, včetně onoho motocyklu. Syn příbuzných musel zapřáhnout kravky do žebřiňáku zaplněného odebranými věcmi a já jsem musel jít vedle. Přivedli mě k městskému hostinci, kde byli další Němci. Přinutili nás, abychom se vzájemně bili.

Pak mne převezli do policejního vězení v Chomutově (dříve Hotel Weimar) a zavřeli mne do cely zařízené pro dva vězně, kde nás bylo nás celkem 16. Mezi námi byl také jedenáctiletý chlapec, syn inženýra Merdena ze zvonárny Herolda v Chomutově, jehož rodiče byli zavřeni někde jinde. On i jeho otec byli později zastřeleni v onom českém koncentračním táboře a byli pohřbeni kdesi v poli u Trauschkowitzu (Droužkovice). Nepamatuji si jména všech spoluvězňů, ale jeden z nich, kterého jsem dobře znal osobně, byl učitel Kny ze Sporitzu (Spořice) Tam jsme byli zavřeni od neděle až do čtvrtka bez potravy, bez vody. Ve čtvrtek odpoledne jsme se museli postavit ve vězeňském areálu se čelem ke zdi. Měl jsem výhodu, že jsem rozuměl česky a slyšel, co s námi Češi plánují. Překládal jsem to spolumučedníkům. Jeden po druhém jsme byli vyslýchání poručíkem četníků. Když jsem přišel na řadu k výslechu, zeptal jsem se vyslýchajícího, proč jsem zavřený a z čeho jsem obviněn. On mi odpověděl: „Nezatýkal jsem vás a tak vám také nic nemohu vysvětlit."

Po výslechu jsme byli seřazeni do čtyřstupu a bylo zřejmé, že budeme někam odvedeni. Jeden z Čechů držel bustu Hitlera a požadoval, aby každý defilující kolem něho Hitlera pozdravil. Přitom řekl druhému muži, který zaujal na druhé straně pozici se samopalem: ‚‚Kdo zvedne pracku, toho zastřel‘!‘. Na poslední chvíli jsem stačil informovat ostatní, takže nikdo neposlechl rozkazu. Velitel stráže byl vzteklý, že se jim nepodařilo nás přimět k pozdravu a že jsme jim neposkytli důvod nás zastřelit. Po cestě do nás vztekle kopali a bičovali za to, že jsme nepochodovali „pořádně“.

Odvedli nás do tábora ve staré sklářské huti blízko městské části Chomutova. Museli jsme se seřadit za sebou v předepsané vzdálenosti tří metrů. Každý musel vyndat všechno ze svých kapes a umístit na hromádku před sebe a potom se svléci do naha. Táborové stráže loupily náš majetek. Pokud někdo nechal v kapse nějaký předmět, dokonce i kousek bezcenného papírku, měl smůlu. Stráže jej ihned vystavily krutému zacházení. Zbili ho tak, že mohl sotva našel své míso v řadě. Ti, kdo měli dobré šatstvo, nebo kvalitní spodní prádlo, případně zachovalé boty, tak jim to zabavili a místo toho dostali šaty spolumučedníků, kteří již byli předtím zabiti nebo umučeni k smrti. Jejich šaty byly buď roztrhané nebo potřísněné od krve.

Pak jsme byli odvedeni do velké místnosti, kde bylo celkem 78 lidí, mezi nimi pan Rafler-Müller z Neudorf/Biela (dnes již neexistující Nové Sedlo) prodejce zbraní Bohm, a další, na jejichž jména si již nemohu vzpomenout. Místnost byla dlážděná a zastřešena krytinou z tašek. Bylo zde jediné okno, u něhož stála celý den stráž, která nás nepřetržitě bedlivě hlídala, a nesnesitelné horko. Nikdo z nás neměl ložní prádlo nebo dokonce přikrývku, tím méně slamník. Museli jsme spát na podlaze. Po celý den, od 6. hodin ráno až do 10. hodiny večer, jsme museli plnit pracovní úkoly. Mezi námi byli staří muži ve věku 70 až 80 let - i oni museli pracovat.

Jednoho dne se nás jeden strážný zeptal, zda odvádíme dobrou práci a řekl, že nás naučí, jak bychom mohli být pracovat lépe. Vzal s sebou skupinku lidí a museli jsme pochodovat k náměstí. Kdo nepochopil rozkaz, byl šlehnut koženým bičem. Pak jsme byli přinuceni běžet a opět jsme byli šleháni bičem. Několik osob se pod tímto nátlakem zhroutilo. Po našem návratu někteří prosili stráže, aby byli raději zabiti, než aby byli dále vystaveni mučení, ale vše pokračovalo dál.

Večer vstoupil do naši místnosti velící důstojník tábora a ptal se nás, zda není přítomen někdo, kdo rozumí příkazům v českém jazyce. Když se nikdo nepřihlásil, zvedl jsem ruku. Velící důstojník se mne zeptal, zda umím dobře česky, když jsem řekl že ano, řekl mi, že budu dělat tlumočníka. Zeptal jsem se ho, jestli bych mohl vyučovat své spoluvězně česky. Velící důstojník souhlasil a tak jsme nemuseli execírovat. Při vyučování jsme mohli sedět na cihlové podlaze.

Naše denní strava spočívala ze 100 g chleba a šálku kávy ke snídani, bez oběda a dalších 100 g chleba a šálku kávy večer. Byli jsme často krutě probouzeni v noci, přinuceni stát v pozoru a strpět týrání a mučení, které si čeští civilisté na nás vymysleli. Jedné noci přišla skupina Čechů spolu s četníkem. Museli jsme se seřadit do trojřadu. Češi šli od jednoho ke druhému a dotazovali se každého jednotlivě, zda byl členem strany NSDAP, nebo zda byl v SS, či SA. Běda tomu, když našli takového člověka. Ti pak museli vyběhnout na nádvoří pod údery bičů. Češi s nimi opustili místnost a my jsme si mohli znovu lehnout, ale nemohli jsme usnout, byli jsme všichni příliš rozrušeni. Brzy na to jsme uslyšeli střelbu ze samopalů. Za úsvitu přijelo nákladní auto, do kterého bylo naloženo 78 postřílených obětí. Já a další vybraní tři muži jsme museli vzít trakař a nářadí a místo, kde byly oběti postřílené, které bylo pokryto tratolištěm krve zasypávat pískem. Museli jsme přivézt 18 trakařů písku, než jsme pokryli celý zkrvavený prostor. Potom se nákladní automobil vrátil zpět a já jsem ještě musel umýt kapotu potřísněnou od krve. Zaslechl jsem od stráží, že mrtví byli vysypáni do nějaké mělké jámy v poli u Trauschkowitzu. Mezi mrtvými byl inženýr Merden ze zvonárny Herold a jeho jedenáctiletý syn, zatímco jejich manželka a matka ještě byla internovaná v táboře a o jejich smrti nic nevěděla.

Jednoho dne přišel rozkaz, abychom uvolnili tábor, že budeme přesunuti přes hranice do Saska. Šli jsme pěšky. Večer jsem zjistil od velícího táborového důstojníka, že se máme přemístit do neslavného koncentračního tábora Maltheuern. V táboře zůstali jen někteří vybraní jednotlivci. Patřil mezi ně inženýr Lockwenz z Chomutovské okresní nemocnice, Rakušan, který udělal pro české dělnictvo během Hitlerovy okupace mnoho dobrých skutků. Byl dobře známý v táboře a jeho čeští přátelé jej často navštěvovali a přinášeli mu z vděčnosti cigarety, mj. jeden bývalý štábní kapitán čs. armády a listonoš z Jirkova, který se jmenoval Havel. Lokwenz však z tábora propuštěn nebyl. Ptali jsme se jsme jednoho ze strážných, který byl trochu více přístupný, co s námi bude, a on odpověděl: „Přece jste nebyli členy žádné nacistické organizace a proto budete propuštěni." Nestalo se tak. Rakušané a Srbové byli pod stráží odvezeni zpět do svých zemí a my ostatní jsme stále zůstávali v táboře. Do tábora byli stále přiváděni noví zajatci. Počet uvězněných dosáhl 360, z 78 žen. Z nových příchozích: ředitel továrny Mannesmann pan Mader, inženýr Vierlinger a Dr. Meier ze stejné továrny; velkoobchodník z Chomutova pan Taud, pan Mittelbach, velkovýrobce klobás (který byl v táboře umučen k smrti), pan Müller, majitel kamenolomu z Chomutova-Oberdorfu; kněz Eidlitz z blízkosti Chomutova; hajný z Natschungu (Načetína) (který byl rovněž ubit k smrti); a mnoho jiných lidí, na jejichž jména si nevzpomínám.

Pak jsme byli rozděleni do pracovních skupin pro českou železnici v Chomutově. Museli jsme také odklízet suť z vybombardované kotelny. Inženýr Sturm z Chomutova byl také s námi. Sloužil jsem jako překladatel, musel jsem zprostředkovat spojení s železničními předáky nebo se skupinovými vedoucími. Lidé byli poháněni v pracovním úsilí biči příslušníky železničních policejních stráží, které dohlížely nad pracovními četami. Tato nucená práce byla dotována příděly sestávajícími z neosolené sojové polévky, kromě 100 g chleba a šálku kávy ráno a večer. Pokud by vězeň utekl, byl vedoucí pracovní skupiny odveden a mučen.

Mnoho internovaných již nebylo schopno se po těchto exekucích vrátit do tábora - například pan Mittelbach z Chomutova. Byl bit tak drasticky, že jeho tvář získala barvu ocelové modři, ztratil paměť a pomátl se. Nepoznala jej ani jeho vlastní dcera, když kolem ní prošel během pochodu ven z nádraží.

Na nádraží jsem se setkal s mladým mistrem českých drah, kterému byl přidělen třípokojový byt v Chomutově ve čtvrti Klingergarten, ale odmítal se do tohoto bytu přestěhovat. Často mi říkal: „Kde toto všechno skončí? Byt nepřevezmu, protože všechno zde bylo ukradené." Tento muž byl však tímto smýšlením žel pouze jediný ze všech Čechů. Později nám také dal dvě fůry brambor pro tábor, takže vězni měli co jíst. Také přinesl mnoha uvězněným chléb a rozdával své vlastní příděly oběda.

Kdykoli se někdo zhroutil vyčerpáním, železniční policie považovala za zábavné ho vhodit do pumového kráteru naplněného špinavou břečkou. Srdečně se smáli a bavili se, když se oběť vynořila, zcela pokrytá blátem. Obávali jsme se neděle, kdy nás mučili jak táborové stráže, tak civilisté z města. Dokonce i v noci. Uvedu příklad.

V neděli dopoledne přišli do tábora čeští civilisté včetně žen, vybrali si oběti a donutili je, aby se vzájemně bili do tváří botami s podpatky. Pokud někdo ze zadržených odmítal bít druhého, byl zbit českými civilisty. Ti, kteří byli členy nějakého politického orgánu, jedno zda muž nebo žena, nebo jejichž synové nebo manželé byli členy těchto uskupení, byli automaticky odvedeni do mučírny. Zde se museli svléci do naha a byli biti. Poté museli přejít do další místnosti, kde si museli stoupnout těsně ke zdi a nosem přidržovat papír. Pokud někomu papír upadl na zem, byl bit do hlavy.

Jednoho dne přivedli do tábora také důstojníky z bývalé městské policie. Jeden z policistů, postavou silný muž, reagoval na první úder tím, že chytil pod krkem jednoho ze strážců. Další ze strážců, který stál poblíž, jej zastřelil. Po tomto konfliktu mučení na několik dnů přestalo. Pak je mučili každé tři dny.

Pak přišli s novým vynálezem. Přes vrátek a kladku natáhli lano. Na konci lana byla oprátka, skrze ní musel provléci mučený své ruce a za ně ho vytáhli vzhůru. Nešťastníci viseli dlouho.

Ti, kteří byli zbiti opakovaně, měli zpravidla hluboká hnisající zranění. Hnis jim prosakoval skrz košile a pracovní bundy. Záda měli pokryta mouchami a byli příšerně cítit. Zavírali je do oddělené místnosti, které se říkalo „marodka“, ovšem o nějakém léčení se nedalo mluvit. Pak 8 až 10 vězňů z marodky muselo vykopat díru hlubokou 2 metry a asi 60 cm širokou. Večer, když byla jáma vykopaná, si museli jeden po druhém lehnout na její dno. Chvíli na to, kdy si lehl první muž, se seshora ozval první výstřel. Druhý si musel lehnout na mrtvého a také on byl na to bezprostřední blízkosti zastřelen. Tak to pokračovalo, dokud nebyl hrob plný. Přivedli 67letou ženu s ostříhanými vlasy. Byla zbita proto, že odmítla prozradit, kde se skrývá její syn. Musela si lehnout na dříve zavražděné oběti a byla zastřelena stejně jako všichni před ní.

Nemohu nalézt slova pro to, abych popsal situaci těch, kteří byli zbiti vícekrát. Viděl jsem na vlastní oči jednoho muže z jednotky Waffen–SS, který byl zbitý opakovaně. Kromě jeho celého těla, které bylo v podstatě rozdrcené, bylo také jeho pohlavní ústrojí zcela zalité krví, bylo oteklé a dosahovalo průměru asi 8 - 9 cm. Jeho varlata začala hnisat; prostor kolem jeho konečníku byl plný hnisu a příšerně páchl. To vše kvůli tomu, že byl Němec a člen SS.

Bezpečnost přiváděla do tábora lidi již v podstatě polomrtvé. Jednou přinesli vážně poraněného Lotyše, kterého se snažili v ošetřovně ošetřit. Přinesli ho na nosítkách, oblečeného jen v košili a spodkách. Nemluvil dobře německy. Když jsem se jej zeptal, co se mu přihodilo, řekl mi, že podlehl naléhání svého známého, který ho přesvědčil, aby s ním šel bojovat. Skončil v SS bez toho, že by věděl, o co jde. Tento nešťastník byl zastřelen ten samý večer.

Později přicházeli důstojníci z čs. armády a vybírali si oběti. Našli starého německého plukovníka, který sloužil v československé armádě v letech 1918 až 1924 a byl v předválečném Československu penzionován. Usmrtili ho. Také fotograf Schuster, advokát Dr. Schobert a městský stavební ředitel Ing. Dymatschek byli v tomto táboře také ubiti k smrti.

Jednou několik českých důstojníků přišlo do tábora a kritizovali táborové velící důstojníky za to, že jsou ještě naživu bývalí členové městské policie. Jeden z nich řekl doslova: „Zbavte se té chátry!" Řekl to česky, ale já jsem mu dobře rozuměl.

Navzdory tomu, že nebylo k jídlu nic jiného než nesolená sojová polévka a chléb s kávou k večeři, ve skladu v táboře plesnivěly potraviny. Stráže, dokonce také i velící důstojník, si odváželi v autech plné kufry ukradených věcí: jídlo, šatstvo, ložní prádlo a další předměty do svých domovů. Členové rodin uvězněných přinášeli do tábora šaty pro své otce a syny, stejně jako chléb a další potraviny. Stráže na bráně věci přebíraly. Pokud tam našly kvalitní šatstvo, rozebraly si to mezi sebou. Přinesené jídlo stráže snědly samy, nebo nechaly, aby se zkazilo.

Ke konci nastalo mírné zlepšení. Ženy dostávaly k večeři chléb namazaný margarínem, polévka už byla solená a jednou týdně bylo v polévce dokonce také koňské maso. A tak to šlo do doby, než jsme byli přemístěni do bývalého Ciprianova tábora v Oberdorfu. V tomto táboře jsem se musel podrobil operaci. Když jsem se uzdravil, tak se mi podařilo uprchnout.
---------------------------------------------------------------------------------------------
Pramen: Článek převzat z CS-Magazín (http://www.cs-magazin.com/)
Poznámka k fotografii:

Snímek je zde uváděn pouze jako ilustrace k článku. Nezachycuje scénu z Chomutova, nýbrž z Hranic, kde byl také zřízen internační tábor pro Němce. Fotografie je převzata z obálky knihy Příběh lágru. Internační tábor a perzekuce Němců v Hranicích (1945 – 1946) od Jiřího J. K. Nebeského (Vydavatel/ nakladatelství Tichý typ, 753 01 Hranice, Hviezdoslavova 18, www.sweb.cz/tichy-typ,tichy-typ@seznam.cz, rok vydání 2003).

Před školní budovou na motošínském předměstí Hranic stojí čelem ke zdi deset mužů, hlídá je mladík s puškou. Ve dveřích budovy jsou ještě žena a muž. – To je jediná fotografie ze sbírek hranického Městského muzea a galerie (Fond dokumentace, sign. 217/81/5), která zachycuje hranické Němce po skončení 2. světové války; byla pořízena 8. května 1945 či o několik dnů později. V motošínské škole byl tehdy umístěn internační tábor pro Němce.

úterý 14. dubna 2009

Sudetští Němci vykonávali od roku 1945 nucené práce v československých lágrech i mimo ně


Po konci druhé světové války zřídila československá vláda systém lágrů roztroušených po celém našem území. Do těchto táborů byla soustředěna velká část původního německého obyvatelstva a to především (a zcela otevřeně) z etnických důvodů. Tento lágrový systém se skládal z 1.215 internačních táborů, 846 pracovních táborů a 215 speciálních vězeňských zařízení. 350.000 Němců zde bylo před svým vyhnáním internováno a tito lidé museli vykonávat nucené práce.

Český novinář Petr Holub uvedl 30. června 1997 v týdenníku Respekt, že teror a celkové podmínky, kterým byli internovaní Němci vystaveni, si podle odhadů českého historika Tomáše Staňka z Opavy v časovém období jenom mezi květnem 1945 a rokem 1946 vyžádal celkem 24.000 až 40.000 obětí na lidských životech. Celková bilance mrtvých a pohřešovaných Němců ve zmiňovaných lágrech za celou dobu jejich existence (tedy v letech 1945 až 1955) se podle tehdejšího vedoucího vyhledávací služby Německého červeného kříže Kurta Böhmeho pohybuje kolem 100.000 lidí. A ještěv roce 1950 bylo v československých lágrech nuceno pracovat asi 5.000 Němců.

Teprve rok 1955 znamenal definitivní konec desetileté strastiplné internace německých nuceně nasazených v poválečném Československu. A nebylo to z dobré vůle československé vlády, nýbrž na nátlak Moskvy: 5. května 1955 vstoupily v platnost tzv. pařížské dohody a Sovětský svaz se chystal navštívit západoněmecký kancléř Konrad Adenauer. Kreml tehdy dal do Prahy pokyn, aby propustila internované Němce ještě předtím, než německý kancléř dorazí do Moskvy. V létě 1955 tak bylo v Československu tedy učiněno.

Československé koncentrační tábory

Mluví za všechno, že tyto internační tábory se v prvním roce své existence honosily oficiálním československým názvem „Koncentrační tábor“ a podle toho byly také spravovány a vedeny. Teprve o rok později se jim s ohledem k možné kritice ze zahraničí dal nový úřední název, na podmínkách a nelidském zacházení v nich ale nic nezměnilo. Jako příklady těchto zařízení lze uvést Terezín, Hagibor u Prahy, Prosečnice, Litvínov, Záluží (u Mostu), Rabštejn (Havraní) u České Kamenice, Sklárna v Chomutově, Rychnov, Nová Role (okres Loket) a Jiřetín (okres Varnsdorf). V lágrech panoval hlad a katastrofální hygienické podmínky, Němci všech věkových kategorií (včetně starců a kojenců) byli vystavováni fyzickému a psychickému násilí. Internovaní v táborech vykazovali vysokou úmrtnost a zdravotnická „péče“ byla naprosto nedostačující. Němci byli nuceni vykonávat nucené práce.

Britský poslanec Dolní sněmovny Richard R. Stokes, znalý strašných poměrů v lágrech, se několikrát obrátil na československou vládu, protože se o způsobu správy a zacházení v nich sám na vlastní oči přesvědčil. Citujeme z jeho příspěvku pro list Manchester Guardian z 10. října 1945: „… Ve skutečnosti bylo mnoho sudetoněmeckých sociálních demokratů, kteří byli předtím pro své protinacistické postoje umístěni do koncentračních táborů, nyní přiděleno do českých pracovních táborů, a sice z jediného důvodu - protože byli Němci… Hagibor, kousek od Prahy… Baráky jsou typické lágrové baráky s tříposchoďovými postelemi, , bez toho nejprimitivnějšího pohodlí a s otřesnými sanitárními zařízeními… V lágru jsem narazil na všechny druhy lidí… Týdenní jídelníček z lágru: snídaně a večeře – černá káva a chléb, oběd – zeleninová polévka… Podle mého odhadu činily jejich denní dávky asi 750 kalorií, tedy nižší než energetický příjem v Bergen-Belsenu (národně socialistický koncentrační tábor – pozn. NS)… V 6 hodin ráno přijíždí první zaměstnavatelé auty a náklaďáky do lágru, aby si vybrali otroky a odtransportovali je…“

Němci byli transportování také do Koncentračního tábora Terezín, který byl pod tímto oficiálním názvem veden komandantem Aloisem Průšou. Je paradoxní, že se v KT Terezín nacházelo také šest Židů, kteří přežili národně socialistické koncentrační tábory. Češi je zde zavřeli, protože je brali jako Němce. Pražský Žid Hans G. Adler, který byl v Terezíně internován společně s Němci a který neměl pražádný důvod česká zvěrstva na Němcích přehánět, napsal ve své knize „Terezín 1941-1945“: „Osvobozením Terezína neskončila na tomto místě nouze.. Do Malé pevnosti byli přiváženi zemští Němci a říšskoněmečtí uprchlíci… Většina z nich, včetně mnoha dětí a mládeže, sem byla dopravena jen proto, že byli Němci. Pouze proto, že byli Němci? – tato věta vyznívá strašlivě známě, slovo „Žid“ se pouze nahradilo slovem „Němec“. Hadry, do kterých byli Němci navlékáni, byly počmárány hákovými kříži. Lidé byli bídně živeni, zneužíváni a nedařilo se jim o nic lépe, než tomu byl člověk zvyklý z německých koncentračních táborů… Počet vězňů se neustále měnil a sotva jednou překročil hranici 3.000 lidí. Pouze málokdo z nich byl usvědčen z nějakého zločinu a odsouzen, mnozí byli ubiti k smrti nebo v lágru vzali za své…“

Od konce války je v koncentračním táboře Terezín registrováno 1.100 mrtvých Němců, z čehož 670 lidí jmenovitě, celkový počet obětí se odhaduje na 1.300-1.400 lidí. Přesto bývalý český premiér Miloš Zeman 19. května 2002 při pamětním shromáždění na počest českých obětí koncentračního tábora Terezín zlovolně lhal, když tvrdil, že Češi a Slováci Němce do koncentračních táborů nikdy nezavírali! Těžko posoudit, zda byl tento Zemanův výrok projevem zdravotních problémů či celkové nemorálnosti tohoto člověka nebo snad obojím – jak známo, doporučoval také státu Izrael, aby vyhnal ze „svého“ území Palestince, podobně jako to udělalo Československo po válce se sudetskými Němci… (Sice to s touto tématikou nemá přímo nic do činění, ale zatímco Zemanovy výroky svého času pobuřovaly zejména bavorské politiky a představitele sudetoněmeckých vyhnanců, ale v Evropě se o to jinak nikdo nezajímal, byla vládní účast rakouské FPÖ Jörga Haidera tehdy trnem oku snad veškeré oficiální mezinárodní veřejnosti, od Bruselu a od pomatenců demonstrujících v Praze před rakouským velvyslanectvím počínaje a Washingtonem a Izraelem konče. Rakousko bylo postaveno na pranýř a izolováno kvůli Jörgu Haiderovi a některým jeho výrokům, ale tak trochu jako velký přítel piva působící Miloš Zeman, reprezentant České republiky, který svou úrovní vystupování nesahal Haiderovi ani po kotníky, mohl vesele a bez následků šířit své štvavé dezinformace a vyzývat Izrael ke genocidě Palestinců.)

Mezi koncentračními tábory a zařízeními, které byly po květnu 1945 pro Němce nově zřízeny nebo obnoveny, můžeme jmenovat Adolfovice (okres Jeseník), Domašov (taktéž), tábory v okolí Ostravy, tábory kolem Vítkovic, Jiřetín (okres Varnsdorf), Bruntál, lágr u Jičína, Hodolany u Olomouce, Horní Staré Město (u Trutnova), Rychnov, Ústí nad Labem, Sklárna v Chomutově, Prunéřov u Kadaně, Ušovice u Mariánských Lázní, Třemošná u Plzně, Plzeň-Bory, Chrastavice u Domažlic, Dubí u Kladna, Helenín u Jihlavy, Horní Kosov (u Jihlavy), Bartoušov (taktéž), Kounicovy koleje v Brně, Pohořelice a další. V oblasti Velké Prahy existovalo 25 lágrů pro Němce, v okolí Mostu jich bylo celkem 30: k nejvíce obávaným patřilo Záluží (zejména lágr číslo 28), lágr číslo 37 Most, Dolní Jiřetín, Vrchoslav a Litvínov.

Například nad bránou do Koncentračního tábora Litvínov, kterému velel bývalý pracovník dolu v Záluží Karel Vlasák, stál velkým písmem český nápis „Pravda vítězí“ a z obou stran vlály československé vlajky. Po deportaci do Koncentračního tábora Litvínov museli Němci odevzdat všechny hodinky, klíče, průkazy, svoje ošacení a obuv. „Pracoviště“ vězňů byly 4 kilometry z místa vzdálené „Stalinovy závody“, kde se kamenné uhlí zkapalňovalo v pohonné látky. Za účelem týraní museli všichni vězni mít na sobě dřeváky, ve kterých museli denně po svých v poloběhu absolvovat čtyři kilometry na místo pracovního nasazení a pak zpět. Bylo zakázáno nosit pokrývky na hlavu, aby do hola vystřihané hlavy Němců byly nerušeně vydávány na pospas horoucímu slunku či dešti a větru. Denní budíček byl pokaždé o půl čtvrté ráno a noční klid začínal v deset večer. Během zbývajících 18,5 hodin museli vězni pracovat, stát hodiny v pozoru, byli honěni, biti a nesměli si lehnout na svojí pryčnu. Strava se skládala z vodové polévky, trochy chleba a černé kávy. Vězni, kteří zemřeli např. z důvodu násilí mimo sanitární blok, nebyli pohřbíváni na hřbitově, ale byli jednoduše zahrabáváni mimo lágr u železniční tratě.
Přestože čeští Němci byli dekretem prezidenta republiky č. 33/1945 zbaveni československého státního občanství, vzápětí byl vydán dekret č. 71 z 19. září 1945, který pro všechny tyto „cizince“ zaváděl pracovní povinnost. Fakticky na ně ovšem byla uvalena okamžitě po osvobození. Povinnost se však vztahovala i na ty, kteří nebyli internováni v různých lágrech. S výjimkou starých lidí a dětí byli lidé nasazováni na všechny možné, zejména těžší práce. Člověk byl zpravidla přidělen na práci konkrétnímu zaměstnavateli, ke kterému buď docházel z domova, nebo z tábora, případně u něj byl přímo ubytován. Autor tohoto článku se v roce 2000 setkal i s přímou svědkyní, která pochází se Svitavska a byla zde Čechy nuceně nasazena. Stejně jako ostatní musela na svém oděvu viditelně nosit označení s písmenem „N“ jako „Němec“.

O poměrech v prvních měsících po válce svědčí výmluvně tento novinový článek z Nového směru z 22.3.1946: »Všichni zaměstnavatelé, jimž byli k jejich žádosti přiděleni na práci Němci, se upozorňují, že je musí platit. Mzdy těchto osob jsou stanoveny tak, že obdrží 80 % mzdy, kterou za stejnou práci by obdržel normální dělník. Z toho obnosu obdrží Němec-zaměstnanec přímo, pokud není umístěn v internačním táboře, jednu třetinu, dvě třetiny jeho platu musí býti poukázány místnímu NV, v jehož obvodu je Němec zaměstnán. MNV je povinen poukázati jednu třetinu platu Němce okresnímu NV. Za pracovní síly, umístěné v internačním táboře, je nutno celých 80 % mzdy platiti správě internačního tábora, v němž je Němec umístěn. Pro osoby, jimž byly poskytnuty výhody z opatření proti Němcům a které se písemným potvrzením prokáží, toto opatření neplatí« . Text článku nám ukazuje, že za nucené práce sice zaměstnavatelé měli platit 80 % běžné mzdy, do rukou neinternovaných Němců se však dostalo jen o něco málo víc než 25 % celkové částky! Internovaní však nedostávali zhola nic.

Od počátku sloužily internační tábory především jako rezervoár pracovních sil. Například vedoucí internačního tábora v moravských Hranicích J. Závodný později ve své výpovědi rekapituloval, jaké práce internovaní vykonávali: »Práce Němců: 80 až 120 osob do Teplic na uklizovací práce, tam chodili 4 měsíce. Most přes Bečvu, 36 Němců po celou dobu stavby. Odvoz kořistného něm. majetku od firmy Sommr na náměstí. Tam chodilo 40 až 50 Němců denně přes rok. Vozilo se toto zboží ze skladiště u severního nádraží. Chodili na různé práce v zemědělství. Odklizování trosek vyhozených mostů. Němci, kteří byli dříve ve formacích SS, SA, chodili pod dozorem strážných do lomů na Skalce. Za práci u ruské armády nedostával internační tábor nic, u ostatních zaměstnavatelů přišlo z počátku ženě 15, muži 20 Kčs denně za 1 pracovní sílu. Pak přišlo zvýšení ženě 30, muži 40 Kč. Po zřízení pracovního střediska byly platy určeny za hodinu: ženě 8,40, muži 9,60 až 11 Kčs«. Jak již bylo uvedeno, citované odměny putovaly ale do kasy správy internačního tábora.

V době „revolučního kvasu“ se samozřejmě mnozí Češi snažili nucené práce Němců maximálně využívat pro svůj osobní prospěch – na jedné straně to byli zaměstnavatelé, kteří usilovali minimalizovat své náklady, na druhé straně strážní, kteří mohli přidělování osob na práce ovlivňovat. »Dospělo to konečně tak daleko, že strážní slibovali u brány zájemcům pracovní síly do trvalého přikázání, brali za to předem odměny v cigaretách, husy a jiné poživatiny. Když ovšem postižená osoba pracovní sílu nedostala, poněvadž nedodržela předepsaný služební postup, bývalo z toho peklo. . .« (Svědectví F. Beinhauera, 30. 11. 1945. In: SOkAP, MNVH, k. 39)

Když se později řešilo vyrovnání dluhů, které některým subjektům (tyto byly převážně v soukromých rukou) vznikly vůči ONV právě zaměstnáváním německých internantů, vešly do zachovaných písemností také informace o kvalitě jejich práce a argumenty, proč by se za nucené práce platit nemělo. Ilustrujeme to opět případem z Hranic dopisem Tělocvičné jednoty Sokol, která dlužila za práci Němců přes 10.000 Kčs a zdráhala se tyto peníze zaplatit pomocí následujících argumentů: »Pracovní výkon přidělených německých příslušníků byl velmi malý, takže ani zdaleka neodpovídal náhradě za účtované práce. Přidělené osoby na práci byly většinou nemocné, vysílené s podprůměrným výkonem. Vzhledem k tomu, že veškeré způsobené škody, které jsme byli nuceni opraviti těmito pracovními silami, byly způsobeny Němci, že opravené hřiště slouží jedině sportovním účelům, k upevnění zdraví a tělesné zdatnosti naší mládeže a že Tělocvičná jednota SOKOL není spolkem výdělečným, prosíme, aby naší prosbě bylo vyhověno a poplatek nám prominut«.

Záměrem tohoto článku nebylo komplexně líčit životní podmínky Němců v československých internačních táborech, ale pouze naznačit méně známou skutečnost, že velký počet sudetských Němců byl počínaje květnem roku 1945 nucen vykonávat nucené a otrocké práce pro československý stát a pro různé české soukromé subjekty. Část z nich dostávala směšnou „odměnu“ za tyto práce a ti, kteří skončili v internačních lágrech, byli otrocky využíváni úplně zadarmo jenom z toho důvodu, že byli Němci. Faktem je, že Češi, kteří se v období národního socialismu octli v koncentračních táborech či různých káznicích apod., nebyli národním socialismem v žádném případě postihováni z etnických či rasových důvodů, tj. jenom proto, že byli Češi, nýbrž z důvodů politických či jiných (hospodářské a kriminální delikty). Na druhé straně Němci internovaní v československých lágrech se zpravidla „provinili“ pouze tím, že byli Němci a bylo na ně uplatňováno v první řadě etnické měřítko!

O českých nuceně nasazených na práci v Říši byla na těchto stránkách řeč již v dostatečné míře a je nyní na čtenáři samotném, aby porovnal okolnosti a podmínky, kterým byli vystaveni protektorátní příslušníci při práci pro Říši na straně jedné, a kterým sudetští Němci v období po roce 1945 v Československu na straně druhé. Nejde o to, oboustranně po sobě donekonečna požadovat všelijaká odškodnění, ale je nutno zmínit, že to byla česká vláda, která se díky angažovanosti amerických židovských advokátů odškodňování nuceně nasazených protektorátních příslušníků vehementně domáhala a nakonec i svého dosáhla. Když se pak následně Sudetoněmecké krajanské sdružení vyslovilo v tom smyslu, že z prostředků tzv. Česko-německého fondu budoucnosti by se mohli vyplatit nejen čeští nuceně nasazení, ale i „sudetoněmecké oběti českého násilí“, sklidilo prudce odmítavou reakci české vlády, kterou tento návrh vysloveně urážlivě pobouřil. Samozřejmě nesměl chybět zastydlý zelený revolucionář a tehdejší německý ministr zahraničních věcí Joschka Fischer, který Prahu v její pozici morálně podpořil a označil sudetoněmecké požadavky za kontraproduktivní a „škodlivé pro německé zájmy“. Český velvyslanec v Německu František Černý tehdy novinářům tvrdil, že tento nový sudetoněmecký požadavek „znesnadňuje proces usmíření a ztěžuje pokus dosáhnout uvolnění mezi Čechy a sudetskými Němci“. Zapomněl ale zmínit, že nebýt požadavku na odškodnění českých nuceně nasazených, sudetoněmecká strana by s takovým protinávrhem nápadem sama nepřišla. Ono je vlastně smutné, že s takovým požadavkem museli sudetští Němci přijít sami – v zápětí s uznáním českých požadavků na odškodnění z Německa a Rakouska a s jejich vyplácením měla česká strana automaticky a z vlastní iniciativy přikročit k podobnému byť třeba jen symbolickému kroku. Nejde tu o neustále vzájemné zpětné finanční odškodňování, nejde o materiální hodnoty. Jde jen o to férově se postavit k pravdě a k jistým nesmazatelným křivdám minulosti. Věřme ale, že nová dorůstající generace jednoho dne učiní v české politické sféře dlouho postrádanou nápravu.

Pramen:
Příběh lágru. Internační tábor a perzekuce Němců v Hranicích (1945 – 1946) (Jiří J. K. Nebeský Vydavatel/ nakladatelství Tichý typ, rok vydání 2003 )
Schwarzbuch der Vertreibung 1945 bis 1948 (Heinz Nawratil, 5. náklad. München 1999)
Dokumente zur Austreibung der Sudetendeutschen (Wilhelm Turnwald (vydavatel) společně s Arbeitsgemeinschaft zur Wahrung sudetendeutscher Interessen, 4. vydání, München 1952)
Dokumentation der Vertreibung der Deutschen aus Ost-Mitteleuropa, Svazek IV/I, Die Vertreibung der deutschen Bevölkerung aus der Tschechoslowakei (vydavatel Theodor Schieder, Bonn 1957)

středa 8. dubna 2009

V zájmu „správné věci“ se smělo i lhát



Čtenář deníku Metro, pan J.Ž., měl před 10 lety už očividně plné zuby mediální kampaně za „odškodnění totálně nasazených“ Čechů, a proto napsal redakci novin dopis: „V letech 1943-1945 jsem byl totálně nasazený v Německu. Zažil jsem bombardování Hamburku. My Češi jsme tam nebyli nasazeni jako zajatci nebo vězni, měli jsme volný pohyb, navštěvovali jsme kina a divadla. Já osobně jsem tam měl v té době přítelkyni, jejíž rodinou jsem byl pozitivně přijat, ačkoliv jsem Čech. Na jednom shromáždění bývalých totálně nasazených v Praze jsem protestoval proti požadavkům na odškodnění a byl jsem za to verbálně napaden. Odškodnění přísluší pouze zajatcům a vězňům, protože my totálně nasazení jsme dostávali za naši práci v Říši plat. Stydím se za televizi, která vysílá záběry z Osvětimi a prezentuje to, co je na nich vidět, jako ubytovny pro totálně nasazené. Přestaňme konečně už s takovými „nároky“ a požadavky. Nesluší se požadovat něco, co nám nenáleží! Nedělejme z nás žádné vězně a zajatce! Přestaňme už lhát!“ (Metro, 11.10.1999)

Kdepak, rozumné, čestné a kritické hlasy tenkrát bohužel zanikly v salvě všemi prostředky podporované „informační kampaně“, kterou vedla za účelem vymáhání „odškodného“ specielně vytvořená sdružení společně se širokou frontou notoricky známých odbojářských, veteránských a „vlasteneckých“ organizací. Naopak, zainteresovaní američtí židovští právníci, o jejichž nárokování odškodného si z morálního hlediska všeobecně z jistých důvodů netroufne jen tak někdo pochybovat, české vyjednavače morálně podporovali a ospravedlňovali jejich nestoudné požadavky. Proč také nevyužít každou příležitost k dalšímu dobrému byznysu a nezapřáhnout české žadatele, dokud se dá ještě něco finančně vytěžit, že? Nebylo tedy z jejich hlediska vůbec na škodu házet situaci osob vězněných z rasových, politických a jiných důvodů (např. vyhýbání se pracovní povinnosti) v různých zařízeních po Říši do stejného pytle se situací nuceně nasazených. Nestoudné byly tyto požadavky zejména také v tom, že česká (nebo vlastně přesně řečeno: česko-židovská) delegace trvala na stanovisku, že se nesmí dělat rozdíly mezi celkovými podmínkami nuceně nasazených Východoevropanů a Čechů. Nakonec bylo jejich úsilí ověnčeno úspěchem: u českých nuceně nasazených žadatelů nebylo nutno přezkoumávat životní a pracovní podmínky během nasazení v Říši podobně jako v případě příslušníků ostatních slovanských národů (Poláků, Rusů, Ukrajinců atd.), kde se automaticky předpokládaly stejně nepříznivé podmínky. Bývalí Westarbeiteři (Francouzi, Holanďané, Norové atd.) se museli před komisemi podrobit dokládání a dokazování těchto srovnatelně nepříznivých podmínek. Češi jako „Slované“ tedy nemuseli prokazovat a obhajovat nic a byly jim automaticky uznány podmínky na úrovni ostatních východoevropských Slovanů. Toto bylo v naprostém rozporu s realitou!

Pravda je taková, že životní a pracovní podmínky jednotlivých národností se od sebe diametrálně odlišovaly. Reinhard Heydrich odvíjel ve „Všeobecných podmínkách o verbování a nasazování pracovních sil z Východu“ z 20. 2. 1942 způsob zacházení s jednotlivými dělníky podle toho, jak byl ten který národ „vystaven bolševické či nepřátelské propagandě“ a svou roli sehrálo i rasové hledisko. Tento hierarchicky odstupňovaný systém sahal od způsobu naverbování a deportace (či „deportace“) přes odlišný způsob pracovního nasazení, výše mzdy, ubytování, povinného nošení označení, případné tresty, až po odstupňované příděly potravin. Mezi jednotlivými národnostními skupinami tak vznikaly propastné rozdíly, které do určité míry nedovolovaly jejich sblížení.

Zahraniční dělníci byli děleni do čtyř hlavních skupin:

1. Pracovní síly z obsazených území Sovětského svazu

2. Pracovní síly polské národnosti z Generálního gouvernementu a přičleněných oblastí (Białystok a Lemberg /Lvov/)

3. Pracovní síly z pobaltských republik a osoby jiné než polské národnosti z Generálního gouvernementu a přičleněných oblastí (Ukrajinci, Bělorusové, Rusové, Mazuři, Kašubové a Šlonzáci)

4. Pracovní síly z ostatních obsazených území

a) osoby germánského původu (Holanďané, Dánové, Norové, Vlámové, Belgičané, ale také i Francouzi)

b) příslušníci ostatních národností (Češi, Slováci, Maďaři, Italové, Jugoslávci)

Nasazení cizinců bylo regulováno velkým množstvím dílčích zákonů a vyhlášek. Do dubna 1942 jich bylo vydáno celkem 1 175. Snad nejhůře bylo zacházeno s tzv. Ostarbeitery (východními dělníky a dělnicemi), k nimž se počítali příslušníci první skupiny. Ostarbeitery bylo povoleno ubytovávat pouze v táborech s ostrahou zajištěných ostnatým drátem, které směli opustit jen v uzavřených kolonách za účelem pracovního nasazení (nebylo to ovšem vždy pravidlem). Oděv východního dělníka musel být označen předepsanou nášivkou s nápisem „OST“ a příděly potravin stačily sotva na přežití. V mnoha případech se situace takto „nasazených“ Rusů dostávala na úroveň vězňů v zajateckých táborech. Zdaleka ne všude se nařízení o úplné segregaci (ať už z provozních či jiných důvodů) dodržovala, takže podmínky nuceně nasazených Ostarbeiterů se lišily místo od místa.

Podobně se zacházelo také s Poláky, pro které byly předepsány jen o málo vyšší příděly potravin. Poláci museli být pro změnu označeni nášivkou s písmenem „P“ a na rozdíl od Ostarbeiterů měli možnost volnějšího pohybu. Většinou nacházeli uplatnění v zemědělství a lesnictví, kde poměry nebývaly tak drsné - záleželo vždy na sedlákovi, ke kterému se dělník dostal.

O něco lepší podmínky byly stanoveny pro třetí skupinu, u které se předpokládaly protipolské, příp. protikomunistické nálady a tedy poněkud větší spolehlivost.

U čtvrté skupiny se jednalo z velké části o dělníky, kteří přišli do Říše pracovat na základě dobrovolně uzavřené pracovní smlouvy. Jejich životní podmínky se proto víceméně nelišily od podmínek německých pracovníků. Měli možnost volného pohybu, často bydleli v podnájmu v soukromých bytech a na rozdíl od předchozích skupin cizinců dostávali potravinové lístky a nebyli tak odkázáni na táborovou stravu. Francouzi měli určité zastání v podobě vyslanectví vichistické Francie v Drážďanech, které zasahovalo i do některých konkrétních případů a snažilo se svým krajanům ulehčovat situaci. Příslušníci ostatních národností náležejících do čtvrté skupiny pocházeli zčásti ze spřátelených států (Slovensko, Maďarsko), zčásti nebyli považování za příliš nebezpečné (Češi). Jejich životní podmínky se proto příliš nelišily od podmínek dělníků „germánského původu“. Volný čas (večery a neděle) si mohli sami organizovat jen příslušníci poslední skupiny. Řada z nich navštěvovala např. kina, vyhrazené hostince apod. Čeští dělníci někdy využívali osobní volno k ilegálním odjezdům domů, což ale bylo vzhledem k pochopitelně hrozícím trestům značně riskantní. Zahraniční dělníci měli také nárok na dovolenou, která se velmi často stávala záminkou k útěku a skrývání se u příbuzných. Někteří se po návratu domů vymlouvali na různé nemoci, aby se nemuseli vrátit na pracoviště.

„My, občané Říše“

Mediální výprask od „vlastenců“ si odnesl novinář týdeníku Respekt Jaroslav Spurný, když se v květnu 2000 pokusil ve svém článku „My, občané Říše“ navodit diskusi o oprávněnosti nároků českých nuceně nasazených. Jeho historiky podložená tvrzení zněla v uších „obránců národních zájmů“ z pochopitelných důvodů nepříjemně. Česko-židovská delegace usilovala totiž od samého počátku o jedno – aby se při odškodňování nedělaly rozdíly mezi Čechy a ostatními Východoevropany. V článku se tenkrát mj. psalo:

Češi, nuceně nasazení během druhé světové války na území Rakouska, měli nepoměrně lepší podmínky než podobně postižení příslušníci jiných národů… Fakt, že Češi a Moraváci měli na nucených pracích výsadní postavení, nezpochybňují ani historikové."Protektorát byl součástí třetí říše," říká ředitel Ústavu světových dějin při Filozofické fakultě UK Vladimír Nálevka. Češi tedy byli bráni a respektováni jako občané Reichu, měli její pas a značnou volnost pohybu - na rozdíl od Poláků, Rusů, Ukrajinců, Bělorusů a dalších národů… Pokud jde konkrétně o našeho jižního souseda: oficiální podklady ministerstva zahraničí, které má při jednání česká delegace k dispozici, potvrzují, že do roku 1942 odešly tisíce Čechů a Moraváků za prací do Rakouska dobrovolně. "Po anšlusu odjela spousta rakouských dělníků a inženýrů za lepšími podmínkami do Německa. Po pracovním náboru je nahradili především Češi, Moraváci a Slováci," stojí v dokumentu zpracovaném Odborem států střední Evropy MZV ČR. Až v roce 1942 nabídla protektorátní vláda Říši na nucené práce celé ročníky populace (1921-1922). Řada mladých lidí odešla proti své vůli, ale stále za odlišných podmínek než jiné národy z východní Evropy. "Zatímco Rusové nebo Poláci bydleli v lágrech a nesměli se po území Rakouska vůbec pohybovat, bylo na Čechy pohlíženo jako na příslušníky Říše," říká Nálevka. Rozdíl byl v nároku na stravu, v pracovním nasazení, v bydlení. NSDAP podle dokumentů považovala Čechy za nejvíce adaptabilní, a proto je využívala na nejlepší práce. Například Poláky nebo Ukrajince čekal za pohlavní styk s příslušníkem Říše trest smrti. Češi byli v tomto ohledu považováni za "rasově bezproblémové". Neexistují ani jasná svědectví o útrapách Čechů.

"Je pravda, že třeba při bombardování Říše byli Češi stejně ohroženi jako ostatní," říká profesor Nálevka. A koncem války byly podle něj podmínky pro všechny nuceně nasazené naprosto stejné. "Nicméně historický fakt naší odlišné pozice nikdo nezmění," dodává. Profesor Nálevka je jedním z mála historiků na toto téma, kteří se veřejným vyjádřením na téma nasazení či odsunu nebrání. Jinak je ticho - tuzemská veřejnost nedostala třeba žádnou zprávu o zasedání padesáti českých, slovenských, rakouských a německých historiků, které se konalo před šesti týdny v Bratislavě.

Diskuse na toto téma byla po hysterické reakci odpůrců prakticky umrtvena. Místo toho se éterem dále šířily polopravdy a dezinformace, například i ve formě „osvětových“ publikací. Uveďme například ukázkové dílko Totální nasazení. Historie, která by neměla být zapomenuta. Vzpomínky těch, kteří to prožili. 60 let poté z roku 2006, které financoval Magistrát města Brna s přispěním České rady pro oběti nacismu. Vydání publikace, kterou sepsal „kolektiv autorů“, iniciovalo tzv. Sdružení nuceně nasazených v městě Brně. Hned úvodní stránky, které čtenáře mají poučit o historickém pozadí vzniku nuceného pracovního nasazení, stojí opravdu zato: tak např. konec Výmarské republiky autoři datují rokem 1930, „Bund deutscher Mädchen“ (správně: Bund deutscher Mädel) autoři prezentují jako polovojenskou organizaci pro dívky, po Stalingradu prý už německá vojska pouze ustupovala (o jarní protiofenzívě roku 1943 pánové nikdy neslyšeli?) a koncentrační tábor Dachau prý byl vytvořen za účelem likvidace Židů.. V kapitolce o národním socialismu se dozvídáme, že „hlavním cílem tohoto směru byla likvidace židovských spoluobčanů, dále „bolševiků“ (tzn. levicově smýšlejícíh občanů), a národů „neárijského původu“. Takto byly obecně označovány všechny národy kromě germánských, v praxi hlavně Slované“ (!!!) (Dívejme, tak Čech je tedy neárijského původu – vymývání mozků nechává pozdravovat! Dalo se očekávat, že se v textu objeví i tvrzení, že na každého jedince, který neměl blond vlasy a modré oči čekal koncentrák, ale kupodivu se tam nic takového neobjevilo, byť by to svou úrovní do publikace dobře zapadalo.) Našlo by se toho víc.

Přeskočme nyní úvodní povídání o Třetí Říši a soustřeďme se na to, co nás v publikaci nejvíce zajímá: jaké byly celkové podmínky českých nuceně nasazených? V zadarmo rozšiřované publikaci se správně uvádí, že je těžké generalizovat, protože podmínky se individuálně z různých důvodů lišily. Nicméně vzápětí jdou autoři vesele na věc a rozepisují se o podmínkách „všech“ nasazených, aniž by je rozdělili do příslušných kategorií podle národností. Tvrdí se např., že „nasazení byli často převáženi ve vagonech pro dobytek a cesta byla strastiplná“, což se v žádném případě netýkalo nasazených Čechů, jak koneckonců dokazuje i druhá půlka knihy, v které jsou zveřejněny pečlivě vybrané výpovědi pamětníků – žádný z nich samozřejmě v žádném vlaku pro dobytek přepravován nebyl! „Strastiplné“ podmínky diletantsky popisované v úvodu absolutně nekorespondují se zveřejněnými zážitky Čechů v závěru publikace. Tvrdit, že „na nucené práce bylo nasazeno asi 640.000 Čechů“ je také dezinformací, protože v tomto počtu jsou zahrnuty desetitisíce Čechů, kteří v Říši pracovali dobrovolně, a výrok „komunistická diktatura u nás totiž překvapivě některé nacistické zločiny kryla a zamlčovala“ už vzbudí jen soucitný úsměv čtenáře. Hlavně že kniha splnila svůj osvětový účel, na dezinformace v textu se zas tak nehledělo.

Pánové ze Sdružení nuceně nasazených nezůstanou zvěčnění pouze svou povedenou knížkou, kterou asi sotva někdo bude ještě někdy číst. Zato občané města Brna i jeho návštěvníci, kteří cestují vlakem a procházejí halou hlavního brněnského nádraží, jsou denodenně uváděni v omyl prostřednictvím pamětní desky, která tam byla umístěna v roce 1997 a na které se praví: „Na trvalou památku českých občanů deportovaných za 2. světové války z tohoto nádraží na otrocké práce v Německu a porobených zemích. Mnozí se již nevrátili.“ Na OTROCKÉ práce v Německu? Věděli páni radní, když umístění desky na nádraží schvalovali, co to znamená OTROCKÁ PRÁCE? A kdo nám odpoví na otázku, PROČ se mnozí z nasazení již nevrátili? Je smrt způsobená angloamerickými bombardéry snad méně důstojná a musíme se za ní stydět? Proč věci nenazýváme pravým jménem?

Žadatelé, kterým se odškodné přiznalo, si své peníze už dávno vyzvedli a za ta léta, která mezitím uplynula, pravděpodobně i mezitím utratili. Za tzv. odškodněním se udělala definitivně tečka. Co zůstává, je jistá pachuť a stud za naše vypečené „odškodněné“ podvodníky.

Pramen:
Rabštejnské údolí. Historie průmyslové výroby a koncentračních táborů u České Kamenice (Petr Joza, Okresní muzeum Děčín, Děčín 2002)
Respekt 21/2000 (15.5.2000)