Dva náhledy na dějiny téhož státu

Kniha „Zamlčené dějiny“ Tomáše Krystlíka (Alfa Nakladatelství, Praha 2008) je mnohému ze čtenářů určitě pojmem. Její druhý díl by se měl na knižních pultech objevit již na podzim tohoto roku (Náš směr o tom bude včas informovat). Prozatím se spokojme s čerstvě aktuálním článkem autora. Čtení je to každopádně polarizující, ale každý si v něm určitě najde nějakou tu inspiraci k zamyšlení. Na okraj ještě poznámka: přísně sebekritické pasáže by si nikdo neměl vysvětlovat jako útok na české národní city nebo dokonce na český národ samotný, nesmějí být interpretovány jako nenávistné, ale spíše mohou stavět v potaz, zdali toto národní cítění v podobě, v jaké ho dnes známe a jak je poslední půldruhého století prezentované, nestaví na pofiderních, negativních a zkreslených hodnotách a sebeklamech a zdali to, co je tímto v současné době převládajícím „vlasteneckým“ cítěním mnohdy haněno a antagonisticky zatracováno (míněny jsou bohaté kulturní a hospodářské a jiné plody staleté společné souexistence obou hlavních jazykových kmenů, obývajících území Bohemie a Moravy), nemohlo být někdy v budoucnu naopak podnětem ke zdravému, nezakomplexovanému, kladnému a svým způsobem i hrdému zemsky-národnímu uvědomění.

.

Dva náhledy na dějiny téhož státu

Tomáš Krystlík

Názory na česko-německé soužití v jednom státě se dodnes, po více než 60 letech, kdy Němci prakticky nejsou ve státě zastoupeni, ostře liší podle mateřského jazyka. A nedá se uplatnit oblíbené české přesvědčení, že pravda je někde uprostřed. Nejvzdálenější pravdě jsou, řekněme to rovnou, názory české a to dějepisným faktům navzdory. Odhadem více než 95 % Čechů se Němců obává, nebo je nemá rádo, až je nenávidí a je přesvědčeno, že se český národ zachoval v moderních dějinách vůči nim celkem korektně. V českých zemích dosud neproběhl národní diskurs o vlastních vinách v období těsně poválečném, dokonce ani o vinách v období komunismu. Protože tato slova jsou určena českému čtenáři, uvedu dále pouze fakta jemu neznámá.

.
Rozdílnost názorů na vzájemné soužití v československém (českém) státě není způsobena, jak bývá obvyklé, pouze přibarveným výkladem dějin, aby vlastní národ vypadal o něco lépe, nýbrž záměrnými českými historiografickými dezinterpretacemi a lžemi. Tak činí, až na výjimky, všichni čeští historikové a to již od roku 1918. Vládnoucí moc je záhy pod nátlakem zkorumpovala a oni slouží věrně potřebám českého národního státu. Dodnes. Kdo z historiků vybočí z linie, je profesně ostrakizován.

.
Vnořme se do nedávné minulosti. Václav Havel se omlouvá Sudetoněmcům za vyhnání, ale posléze svá slova odvolává, protože se chce znovu stát prezidentem. Kdyby tak neučinil, nestal by se jím. Od té doby se žádný český politik československým Němcům za kruté poválečné zacházení a vyhnání neomluví. Když se o potřebě takového kroku zmíní prezidentský kandidát Jan Sokol, promptně není zvolen. V roce 1997 se uzavírá Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a budoucím vývoji, která obsahuje větu, že „každá strana zůstává vázána svým právním řádem a respektuje, že druhá strana má jiný právní názor“, čímž se význam dvojstranného prohlášení zcela deklasuje. V deklaraci německá strana lituje bezpráví spáchaného na Češích a česká na Sudetoněmcích - z české strany je to nutná úlitba, conditio sine qua non, jinak by deklarace podepsána nebyla.

.
Zatímco Němci se o založení Spolkové republiky Německo nepřetržitě omlouvají na všechny strany za německý nacionálně socialistický teror, tak za vyhnání a poválečné pobíjení Sudetoněmců se omluvil za Čechy začátkem 50. let minulého století exilový politik Lev Prchala a pak začátkem 90. let zmíněný Havel. Žádný český politik také neměl odvahu se postavit proti jednovětnému Lex Beneš (že se Edvard Beneš zasloužil o stát), který byl odhlasován Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR bez jediného protihlasu. Onen muž měl možnost zabránit nebo alespoň zmírnit násilí na vyháněných Němcích, ale neučinil tak, svými projevy ho podpořil a vystupňoval. Byť sám nikoho osobně nezabil, je odpovědný za zabití statisíců. Češi mu však, vrahovi od psacího stolu stejného typu jako byl Adolf Eichmann a Slobodan Milošević dodnes staví pomníky.

.
Dnešní narcistický prezident i politici bijí na šovinistickou strunu, ale nikdo z Čechů proti jejich nesmyslným výrokům neprotestuje. Poslanecká sněmovna odhlasovává v roce 2009 vládě, že smí přijmout Lisabonskou smlouvu s podmínkou, že tím nebudou dotčeny Benešovy dekrety. Zřejmě zasunuté svědomí jim připomíná, že vyhnání vlastních spoluobčanů en bloc jen kvůli tomu, že nebyli Slovany, doprovodné násilí a zcizování jejich majetku nebylo zcela v pořádku. Vyhnali ale i židy sotva vrátivší se z německých koncentráků, protože jim předepsali, že musejí prokázat k rasovému pronásledování i politické. I Švýcary, protože je přiřadili kvůli řeči k německému národu.

.
To se s výjimkou Jugoslávie nedělo nikde v Evropě. V Rumunsku byli místní Němci obdobně jako v ČSR zákonem okradeni o majetek, ne však vyhnáni ze země. Z Maďarska byla odsunuta asi čtvrtina Podunajských Švábů z ekonomických důvodů - zmenšené Maďarsko muselo přijmout uprchlíky ze ztracených území. Z Jugoslávie byli místní Němci odsunuti in toto, ale bylo jich nesrovnatelně méně než v ČSR. Z německých území přidělených Polsku byli odsouváni celkem spořádaně až do roku 1951, z dalšího polského území uprchli většinou sami před postupující Rudou armádou.

.
V ČSR to šlo velmi krutě, ráz na ráz a s podporou politiků a vlády. Během čtyř měsíců bylo vypuzeno kolem tři čtvrtě milionu lidí. Českoslovenští Němci byli spolu s Maďary zákony (dekrety) okradeni o veškerý majetek a zbaveni občanství. V srpnu 1945 spojenci, postaveni před fait accompli, zarazili odsun do doby, až budou zaručeny trochu snesitelnější podmínky, nicméně dodnes chybí podle nejnovějších výpočtů 444 tisíc osob z řad čs. Němců. Zemřely nebo zmizely beze stopy. V československých matrikách se nalezlo jen necelých 16 tisíc úmrtních listů obětí vyhnání.

.
Bez plynových komor docílili tedy Češi vyššího průměrného měsíčního smrtícího výkonu než nacionálně socialistický teror vůči nim. Dokázali během velmi krátké doby zřídit přes 1200 koncentračních táborů pro Němce, což je o něco více než polovina počtu německých za celou dobu nacionálně socialistické éry. Kromě oblíbené zábavy spočívající v zastřelení si německého zajatce, ve které se po jejich odevzdání spojencům nemohlo pokračovat, navštěvovaly celé rodiny o víkendu koncentráky pro Němce, aby tatínek před očima celé rodiny si nějakého Němce „hrdinně“ zamučil.

.
V ostrém protikladu k českému počínání byla praxe západních států. Francie, Itálie, Dánsko, Belgie a Holandsko (to s výjimkou pár tisíc Němců) si zcela své místní Němce ponechaly a vrátily jim občanství. Provinivší Němce postavili před řádné soudy a ne revoluční jako v ČSR, kde mj. trest smrti musel být vykonán do dvou hodin po vynesení rozsudku a žádost o milost neměla odkladný účinek. Málo se ví, že v ČSR v období 1945-48 bylo odsouzeno k smrti a popraveno mnohonásobně více osob než za bolševickou éru.

.
České řádění bylo ex post kryto zákonem č. 115/1946 Sb. o právnosti jednání souvisících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků, kde se praví: "Jednání, k němuž došlo v době od 30. září 1938 do 28. října 1945 (!) a jehož účelem bylo přispěti k boji o znovunabytí svobody Čechů a Slováků nebo které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů, není bezprávné ani tehdy, bylo-li by jinak podle platných předpisů trestné.“ Tento zákon platí dodnes.

.
Majetek po Sudetoněmcích propadl ve prospěch československého státu. Teoreticky. Zanechaný obrovský majetek ve výši asi 800 miliard předválečných korun se za dva poválečné roky smrskl na pouhých 300 miliard. Češi jej rozkradli kolosálním způsobem. Jednotlivci, skupiny a všechny politické strany Národní fronty kradli bez rozdílu navzdory tomu (nebo právě proto), že to byl tzv. národní majetek. Stát proti tomu nic nepodnikl. Pořekadlo „kdo nekrade, okrádá rodinu” a tunelování je navázání na starou zkušenost podle rčení: „staré loupeže usnadňují vždy loupeže nové.”

.
Malý historický exkurs. Češi zcizili část ruského imperiálního pokladu a rabovali v letech 1918-1921 Sibiř. Sokolové systematicky obírali české vojáky v rakouských uniformách vracející se po válce z fronty přímo na nádražích o vše, co mělo, byť nepatrnou, cenu. Pozemková reforma po první světové válce sice jako jediná vybočovala z kradení bez náhrady, protože za zabavenou půdu vyplácela majitelům, zdaleka ale ne všem, nejvýše 1/3 ceny - zato 98 % půdní rozlohy dostali lidé, u nichž byla příslušnost ke státotvornému národu (tj. k Čechům a Slovákům) potvrzena úřadem. Prezident republiky Masaryk šel příkladem: nechal vyvlastnit zámek v Lánech a sídlo v Topoľčiankách. Majetek židům se za války arizoval sice na nátlak Němců, ale Češi po válce nevrátili židům ani majetek nemovitý. A to nemluvíme o tom, jak Češi vykrádali byty židů dříve, než dotyční stačili odejít na shromaždiště k transportu do koncentračních táborů. Druhá pozemková reforma v roce 1945 vyvlastňovala bez jakékoli, byť symbolické finanční náhrady a v naprosté většině půdu v pohraničí. Ukradli, tedy vyvlastnili majetek zbylé šlechtě, taktéž stihli hned po válce se zmocnit majetku nešlechtických bohatších jedinců znárodněním a to bez nadvlády komunistů. Od roku 1947 okrádali o majetek i drobné živnostníky, aby je po převzetí moci bolševiky okradli zcela. Pak okrádali důsledně o majetek emigranty. Po roce 1989 rozkradli státní majetek kuponovou privatizací a tunelováním. Z uvědomění vylíčených fakt vyvěrá zřejmě podvědomý strach z toho, co by se možná mohlo stát, kdyby se dekrety prezidenta republiky zrušily. Tomáš Masaryk zřejmě vlastnosti Čechů dobře znal, protože je ve známém heslu nabádal, aby přestali krást a bát se, byť sám ale šel v kradení příkladem. Je tedy nevyšší čas změnit nápis na prezidentské standartě z „Pravda vítězí“ na „Co jsme nakradli, nevydáme!“

.
Málokdo ví, že mnoho dekretů prezidenta republiky bylo již zrušeno za vlády bolševiků. Dají se zrušit zákonem a to dvěma způsoby: ex tunc a ex nunc. Prvním způsobem se ruší od svého počátku, druhým ode dneška. Druhý způsob s sebou nenese žádné nevýhody, pomineme-li skutečnost, že dodnes české soudy podle nich soudí ve sporech o majetek české šlechty. Že jsou „vyhaslé“ je jen český blud. Zrušením tzv. amnestijního zákona č. 115/1946 Sb. ex nunc by začaly běžet zbytky promlčecích lhůt k trestným činům krytým tímto zákonem. Nic víc, nic míň.
Dnes jsou zbylí Němci v českých zemích potichu. Zatímco Slováci a Poláci mají v obcích, kde mají více než 10% podíl v obyvatelstvu dvojjazyčné nápisy, Němci o nic takového neusilují. Bojí se. V ČR je více než tucet obcí, které by měly mít česko-německé nápisy - největší z nich je Žacléř. Místní zastupitelstvo se nedovtípí, aby o tom rozhodli sami bez návrhu, a německé obyvatelstvo to nenavrhne ze strachu z české nenávisti.

.
Každý Čech (v jazykovém smyslu) někdy někde slyšel, nebo se učil, že Němci jsou bojovní, agresivní, krutí, s chrochtavým jazykem, kdežto Češi mírumilovní, čistotní a s jazykem měkkým, líbezným. Je to blud hluboce zakořeněný v dnešní české společnosti, na svědomí ho mají obrozenci svými lžemi, Palacký, Jirásek, Masaryk, Nejedlý a další svým účelovým překroucením českých dějin. Krutí a bojovní nebyli jen Germáni, nýbrž i Slované, jen to české dějepisné publikace nezdůrazňují. Češi nejsou nijak čistotní - stačí porovnat čistotu záchodů v hospodách německých a českých. Dnešní němčina je velmi měkká, čeština dokáže být tvrdá, dokonce více než němčina - stačí se podívat na staré filmové týdeníky.

.
V roce 1918 vznikl československý stát. Navzdory svému názvu byl to stát pro Čechy, kde menšiny, včetně Slováků, byly jen trpěny. Byl vytvořen umělý národ československý, aby se zamaskovalo, že v českých zemích Němci tvořili téměř přesně polovinu obyvatelstva. Jazykový zákon a zákon o národnostním složení zaměstnanců podniků podle národnostních poměrů v místě sídla firmy připravil o práci statisíce českých Němců. Šlo to tak daleko, že státní zaměstnanci i mezi sebou museli pod trestem hovořit „státním jazykem československým“, byť všichni přítomní byli Sudetoněmci. Zeptal-li se cestující německy na něco železničního zřízence na nádraží v německé sídelní oblasti, také Němce, nesměl mu rozumět, natož odpovědět německy.

.
Zvrat ve vztahu Sudetoněmců k vlastnímu státu přinesla světová hospodářská krize. Československý stát při jejím překonávání podporoval výhradně Čechy a české podniky, ač nezaměstnaností byla nejvíce postižena německá sídelní území. Sudetoněmci se pokoušeli získat autonomii - aby nebyli nad úrovní okresu systematicky přehlasováváni státotvorným národem. Nezdařilo se, český šovinismus byl neústupný. Začali tedy šilhat přes hranice. Příčinou konce republiky bylo minimálně z poloviny české zacházení s menšinami. Republika by se rozpadla později i bez vlivu nacistického Německa.

.
Z odstoupených území Německu nebyli Češi vyháněni. To je další český blud. Okupace českých zemí přinesla velké sociální výhody, vzestup životní úrovně, rozmach české kultury a modernizaci českého průmyslu. Český domácí odboj byl směšný, ale vlivem téměř bezstarostného chování tzv. odbojářů, nedostatkem konspirace a nekázní stál zbytečně lidské životy. Včetně zcela zbytečného Pražského povstání. Již v prvním roce okupace se vyvinula u Čechů nenávist ne vůči okupantům, okupační moci, německému národnímu socialismu, nýbrž proti Němcům jako národu. To se pak neblaze projevilo bezprostředně po válce. Maďarsko se svým vyhnaným spoluobčanům omluvilo a od roku 1991 poskytuje maďarský stát vyhnaným Podunajským Švábům a všem jejich potomkům maďarské státní občanství a vydává jim maďarské cestovní pasy. Znalost maďarštiny se nevyžaduje. Kromě toho jim nabízí paušální finanční restituci, spíše symbolickou, o kterou nikdo nemá zájem, protože by museli německého státu vrátit náhradu za zanechaný majetek i s úroky. Co kdyby učinila Česká republika vůči svým bývalým spoluobčanům něco podobného?

Lidumilský fašismus střílí atomovou pumou na vrabčáky

Kdo se minulý čtvrtek (14.5.2009) odpoledne pokoušel autem projet centrem Vídně, potřeboval pevné nervy, protože pouze díky dvěma demonstracím byla doprava ochromena natolik, že bylo podstatně rychlejší a rozumnější přestoupit na metro. Přitom se nejednalo o masové průvody, podle údajů sdělovacích prostředků se počet účastníků protestního pochodu, ke kterému svolala občanská iniciativa obyvatel z okolí ulice Dammstrasse, kde bude nyní s konečnou platností postaveno islámské kulturní centrum, pohyboval kolem 700. Deštivé počasí odradilo zřejmě i mnoho protivníků tohoto protestního pochodu – „Socialistická mládež“ (mládežnická organizace vládnoucí sociálně demokratické SPÖ) svolala protidemonstraci, na kterou se dostavil přibližně stejný počet lidí.

Islámské centrum funguje na zmiňovaném místě ve vídeňském okrsku Brigittenau vlastně již od roku 1996 a konají se tam semináře a modlitební shromáždění. „Neprotestujeme proti islámu a již existující modlitebně, ta je tam už dvanáct let“, zdůrazňuje Hannelore Schusterová, mluvčí iniciativy a organizátorka protestu. Protestuje se proti výstavbě pětipatrové budovy, kterou iniciovala Turecko-islámská unie pro kulturní a sociální spolupráci, která bude sloužit jako islámské kulturní centrum. V budově se budou také nacházet byty, turecký supermarket, škola Koránu a turecká mateřská školka. Proti výstavbě občané protestovali už před dvěma roky, nyní však vídeňská radnice, které velí dlouhá léta SPÖ, přímo zodpovědná za multikulturalizaci města a ghettoizaci některých vídeňských okrsků, definitivně výstavbu centra schválila.

Projektované centrum nabízí prostory pro společenské akce s kapacitou až 450 lidí, a proto se obyvatelé bezprostředního okolí obávají nárůstu hlučnosti a rušení klidu. Absurdní je také skutečnost, že bude zřízena zvláštní turecká mateřská školka, ačkoliv v okruhu 15 minut pěší túry od místa lze najít celkem 8 běžných mateřských školek. To si protiřečí s oficiálně propagovanou integrací přistěhovalců – místo aby turecké děti chodily do běžných rakouských škol, podporuje tato iniciativa islámského spolku ATIB vytváření pararelní nepřizpůsobivé turecké společnosti.

Demonstrace Občanské iniciativy Dammstrasse proti zřizování mešit v obytných čtvrtích tedy v první řadě směřovala proti sociálním demokratům a starostovi Häuplovi, který rozhodně odmítá s iniciativou komunikovat. Levicová uskupení svolala místo toho protidemonstraci. Tradičně „lidumilní“ Zelení a organizace S.O.S. Mitmensch (vznikla v 90. letech a stigmatizuje všechny odpůrce přecizení Rakouska jako „pravicové extremisty a nacisty“) požadovali od začátku, aby radnice protestní shromáždění občanů zakázala, protože by prý mohlo dojít k jevům propagujícím národní socialismus (!!!).
.
K podpoře protestního pochodu občanů vyzvala i FPÖ a její předseda Heinz-Christian Strache přislíbil svou účast. V předvečer akce, kdy lidumilská lobby hlasitě požadovala zákaz demonstrace, řekl Strache na její adresu: „Právě ti političtí zástupci, kteří tak rádi vypouštějí z úst slovíčka tolerance a lidská práva, si u politicky odlišně uvažujících rychle poradí s totalitárními návrhy“. A všem těm, kteří křičeli po zákazu demonstrace, Strache doporučil poohlédnout se mimo okraj vlastního politického talíře: „Právě v islámských zemích to totiž se svobodou shromažďování a demonstrování zrovna dobře nefunguje“.

Náčelnice vídeňských Zelených, Maria Vassilakou, požadovala od policie, aby přezkoumala zákaz demonstrace, protože tato akce by podle ní mohla přerůst v pochod rakouské a mezinárodní pravicově extremistické scény. Doporučovala bezpečnostním orgánům, aby se postaraly o to, že těmto silám nebude poskytnut žádný prostor. Notoricky známý spolek „SOS Mitmensch“ požadoval zákaz demonstrace ještě vehementněji, prý kvůli „ohrožení veřejné bezpečnosti“ (tato byla nakonec opravdu ohrožena, bohužel ale pouze ze strany levicově extremistických bojůvek, které zranily policisty a aktivisty FPÖ). Tato samozvaná organizace ochránců lidských práv poukazovala na „akutní nebezpečí“ tzv. národně socialistického znovuuplatnění (Wiederbetätigung) prostřednictvím pravicově extremistických demonstrantů. Argumentoval mimo jiné tím, že k účasti na demonstraci bylo vyzváno na jedné neonacistické webové stránce (nemajícího nic společného s FPÖ ani s občanskou iniciativou) pod nadpisem „Protestní pochod proti zacizincující politice (Verausländerungspolitik) strany SPÖ ve Vídni“. Pravilo se na ní, že vysoký podíl dětí s tzv. migračním pozadím ve Vídni „jsou plody zacizinčení německých zemí, propagovaným jedním notoricky známým nárůdkem z přední Asie“. A dále: „Svolné pomocníky k naplnění těchto cílů našel a nachází tento nárůdek ve své vídeňské ochranné skupině SPÖ“.

Lidumilská protipalba hledala tedy všechny prostředky, jak plánovanou občanskou demonstraci ještě včas před termínem difamovat jako pravicově extremistickou akci, nebo ji dokonce úředně zakázat, o své se nepřímo pokoušel i levicově liberální deník Der Standard, který se snažil navodit určitou odpovídající atmosféru. Několik dní předtím došlo totiž na okraji vzpomínkových akcí v KZ Ebensee k výtržnosti malé skupinky 14-16letých výrostků, a to z mediálního hlediska náramně přišlo vhod.

Pro ilustraci: rakouská státní rozhlasová stanice Ö3 titulovala v inkriminovaný den událost ve svých zprávách bez uvedení detailů takto: „Pravicově extremistická rušící akce při vzpomínkové akci v Ebensee“. Teprve později se člověk postupně dozvídal, že za „neonacistickou akcí“ stáli tři adolescenti (jeden 14tiletý a dva 16tiletí), kteří v kuklách a s atrapami zbraní na účastníky akce z povzdálí hajlovali a podle údajů Der Standard měli z atrap i střílet. Jednalo se tedy o nevkusnou „uličnickou akci“ výrostků, kteří chtěli za každou cenu provokovat. Der Standard (stejně jako téměř všechny média) ve výtržnosti začal ihned hledat důkladně zorganizovanou a promyšlenou akci pravicových extremistů a stopoval napojení na některé zakázané organizace. Při této příležitosti vytáhly zmiňované noviny jeden poněkud starší případ z konce dubna, kdy mělo v rámci školního výletu jednoho vídeňského gymnázia do Osvětimi dojít v areálu bývalého tábora k „rušící akci“ ze strany skupinky 16tiletých žáků, kteří měli na místě utrousit blíže nespecifikované antisemitské poznámky. Exkurze byla pak následně okamžitě ukončena, obvinění žáci posláni předčasně domů a ředitelství školy vážně zvažuje jejich vyloučení ze studia. Omluvný dopis, zaslaný kolektivem spolužáků, pranic nepomohl. Ministryně školství Schmiedová v návaznosti nato zdůraznila nutnost neustále prohlubovat osvětovou činnost a odpovídající politickou výchovu v rámci školní výuky. Jaký efekt bude mít na budoucí politické uvědomění sankciovaných 16tiletých chlapců jejich vyloučení ze školy či dokonce zatčení (v prvním případě), si lze jen domyslet – určitě ne ten, který si paní Schmiedová ve své fantazii maluje.

Na pomoc přispěchal opět i jistý pan Ariel Muzicant, prezident izraelitské obce ve Vídni, když v reakci na „nacistickou příhodu“ v KZ Ebensee kritizoval údajnou „kulturu bagatelizace“ v Rakousku a tvrdil, že „vuřtismus“ oproti pravicovému extremismu vytváří živnou půdu pro takovéto přestupky. Těžko říci, jestli těmto svým tvrzením pan Muzicant sám opravdu věří, anebo zda mu ve skutečnosti dochází, že adolescentní chuť provokovat vyvolává právě celková úzkostlivá a přiškrcená atmosféra vydírání a tabuizování sebeochranného národního ducha, vytvářená po dlouhá léta v rakouské společnosti médiemi, školstvím, lidumilskou lobby a levicovozelenými fašisty. Mimochodem, takhle kritický je pan Muzicant obvykle pouze k rakouskému státu, kdo nezná verbální Muzicantovy ovace k izraelské agresi v pásmu Gaza, divil by se, jak vášnivě nacionalistickou tvář tento pán také má, když se jednostranně zastává práv Izraele. (Ariel Muzicant v lednu okamžitě podpořil iniciativu „Free Gaza from Hamas“, která úzce spolupracuje s hnutím se vše říkajícím názvem „Die Antideutschen“, ve kterém se mj. soustřeďují bývalí aktivisté „antifašistických“ a levicově extremistických uskupení.)

Ale zpět k demonstraci proti výstavbě islámského centra ve 20. vídeňském okresu. Tu se přes snahy jistých kruhů nakonec zakázat nepodařilo. Aby však čtenáři byla demonstrována brizantnost celého humbuku okolo zakázání protestního pochodu, je nutno uvést jedno zásadní upřesnění: protest proti výstavbě islámského kulturního centra se nebrání zřízení samotného centra, ale pouze požaduje vybudování centra na jiném místě ve Vídni! Trnem v oku iniciátorů protestu je hlavně hrozba rušení klidu v poklidné obytné čtvrti a mluvčí iniciativy Schusterová novinářům z Der Standard řekla: „O 200 metrů dál je dostatek pozemků, tam může být centrum klidně postaveno.“ Vídeňským levicovým a zeleným mozkům se tento požadavek jeví ale jako „nepřátelský k cizincům“. Schusterová také řekla, že si na demonstraci nepřeje žádné extremisty, jak levicové, tak i pravicové.

A skutečně, k výtržnostem dobře známým z německých velkoměst, v takovém rozsahu ve Vídni nedošlo. Na spořádané akci nespokojených občanů pronesl projev předseda FPÖ H.C.Strache. Policii se podařilo demonstranty oddělit od antidemonstrantů, kteří se protest občanské iniciativy snažili narušit provokativními výkřiky „Nazis, Nazis!“ apod. Teprve k večeru se akce chopily levicově extremistické bojůvky a dělaly v centru okrajově nepořádek. Železnými tyčemi zranili také 5 policistů a hozenou skleněnou láhví byla zasažena a poraněna osobní asistentka H.C.Stracheho. Policie zatkla tři účastníky antidemonstrace z důvodu těžkého ublížení na zdraví, pachatelé byli policií identifikováni jako přívrženci Socialistické mládeže. Jinak však obě demonstrace probíhaly poklidně.

Generální tajemník FPÖ Harald Vilimsky srovnal večer po demonstracích situaci kolem vídeňského protestu se zásahy proti „Antiislamizačnímu kongresu“, který proběhl před nedávnem v Kolíně nad Rýnem: „Dnes odpoledne jsme ve Vídni mohli v malém měřítku zažít to, co se dělo minulý víkend v Kolíně nad Rýnem. Shromáždění řádných občanů, kteří se pokojným způsobem chtějí vyslovit proti zřízení mešity, má být bojkotováno zeleno-rudou stranou za pomocné spoluúčasti levicové násilnické scény. Násilí má dnes jediný původ, a ten je vlevo. Zeleno-rudá násilnická scéna dělala minulé září v Kolíně takové výtržnosti, že na město musel být uvalen policejní nouzový stav. Minulý víkend muselo město Kolín nad Rýnem vymezit 18 milionů EUR, aby se prostřednictvím 5.000 policistů dalo postupovat proti levicovému mobu. Tam, kde se levičáci objeví, hledají také bitky s exekutivou. Známe tuto scénu s vrcholného setkání G8 v Heiligendammu a nedávno také z výtržností v Berlíně a Hamburku. Zeleno-rudá násilnická scéna je mezinárodní, militantní, agresivní a vyloženě brutální.“ Vilimsky vyzval exekutivu, aby zasahovala proti extremistům s odpovídající tvrdostí a rozhodností a měla pro všechny případy v záloze vodní děla. Dále vyjádřil obavu, že se radikální levičáci maskují jako pravicoví extremisté a provokují v řadách slušných občanů, aby tím jejich shromáždění diskvalifikovali. I to prý je běžné v této extremistické „nedemokratické scéně“.

H.C. Strache, který jen o chlup unikl fyzickýcm atakům levicových extremistů, po demonstraci také kritizoval štvavou „levicovofašistickou“ kampaň proti občanské iniciativě Dammstrasse a pokusům kriminalizovat ji už od začátku jako pravicově extremistickou, aby tak mohlo být zpochybňováno právo slušných občanů, nesouhlasících „se zradou politiky SPÖ“, na názorovou svobodu.

V tom momentu ještě netušil, že si někteří novináři, naslouchající projevu organizátorky Schusterové, některá její slova vysvětlí jako skandální „pravicově extremistický poprask“. Schusterová totiž v reakci na provokativní provolávání policií hermeticky oddělených antidemonstrantů, snažících se narušit průběh protestní akce iniciativy hulákáním „Nazis, Nazis!“, reagovala po svém: „Chtěla bych také poděkovat všem křesťanům, kteří sebrali tu odvahu, jít s námi Nazis. Pomalu to začínám chápat jako čestný titul.“

Že svá slova Schusterová myslela satiricky nebo ironicky, snad každému inteligentnímu jedinci docvakne. Ale proč protestní shromáždění nepošpinit alespoň posthumně, když během jejího samotného průběhu došlo pouze k okrajovým násilnostem ze strany levicově extremistických bojůvek? A v projevu Schusterové se našlo opět vítané „žrádlo“ pro lidumilské moralisty: druhý den hlásil veřejnoprávní ORF, že Schusterové prý ulítla skandální pravicově extremistická věta!

Připomeňme si, o co občanské iniciativě z Dammstrasse vlastně šlo: Skutečně šlo jenom o to, posunout stavbu islámského centra o 200 metrů dál. Vskutku „pravicově extremistický“ požadavek, který stál za hysterické pohanění lidumilskou frakcí..

Pramen:
Der Standard (11.5.2009, 12.5.2009, 13.5.2009, 14.5.2009)
Kurier (15.5.2009)
Die Presse (13.1.2009)
http://www.fpoe.at/

O ostudné neznalosti soudružky Hoření, individuální neznalosti pana Klause a alibistickém antikomunismu

Před časem bylo na tomto místě ukázkově zveřejněno několik dokumentárních fotografií, které můžete zhlédnout na putovní výstavě Oběti komunistické moci v severočeském pohraničí v letech 1945 – 1946. Tento materiál zde byl znovu uveden, protože projednávaná problematika patří obsahově ke stěžejním tématům rozebíraných na těchto stránkách. Výstava přináší řadu dokumentů, které stojí za zhlédnutí, spousta dobových fotografií a úředních dokumentů, vykreslujících jasně řízenost některých opatření v prvních dnech vznikající třetí republiky, jsou holým faktem, se kterým se v první řadě musí vyrovnat řada známých a méně známých popíračů určitých dějinných skutečností.

Bohužel budí volba přívlastku „komunistické“ v názvu expozice na první pohled rozpaky. Vlastně nejen oficiální název výstavy, ale také její ideologické pojetí, prezentované v doprovodném výkladu, dalo možnost zatvrzelým protivníkům zájmu o střízlivé přehodnocení novodobých národních dějin degradovat celkovou dokumentární hodnotu výstavy jako „tendenční“, a tím vlastně zpochybnit a znehodnotit dokumentaci etnicky motivovaných excesů vůči historickému třetinovému národnostnímu kmenu našich zemí jako celku. Bodejť by také ne, prudká reakce ze strany KSČM a ideově spřátelených vlasteneckých organizací se dala už jenom díky cílenému ataku v názvu expozice očekávat jako zahřmění po udeření blesku. Smutné ovšem je, že kritika tendenčnosti výstavy kvůli pokusu autorů hledat vysídlovací a vyčišťovací praxi československého státu (včetně živelných a více méně řízených nebo československými politiky různých politických táborů ideologicky podněcovaných násilností na sudetských Němcích) v „kořenech zla“, tj. podle autorů v marxisticko-leninské ideologii, sebou zároveň smetla i hodnotu jiných, nacionalistům nepříjemných doložených faktů. Byla jim k tomu dána příležitost.

Těžko říct – báli se snad vystavovatelé reakce české veřejnosti, a proto vpašovali do názvu spojení „komunistická moc“, aby mohli holá fakta ochutit pro českou veřejnost přijatelnější antikomunistickou omáčkou? Respektive proč se specializovali vyloženě jen na odpovědnost českých komunistů za spáchané excesy? Dokonce vlastně ani to ne, protože v tom případě by musela výstava nést název „Oběti české komunistické moci…“, aby trochu objektivněji specifikovala, o co opravdu šlo. Ale hledat „kořeny zla“ (autentický název panelu, který pojednával o ideologickém pozadí událostí v pohraničí z pohledu autorů) v ideologii marxismu-leninismu, v „Komunistickém manifestu“ a ve vysídlovací politice v sovětském Rusku („KSČ přijala represivní praktiky Josefa Vissarionoviče Stalina včetně násilných přesunů různých národnostních a etnických skupin obyvatelstva Sovětského svazu.“) je věc subjektivního pohledu, navíc lehce napadnutelného. Autoři se nikterak nezmiňují o tom, že i příslovečné antiněmectví českých komunistů vývojově procházelo různými fázemi a bylo vystupňováno až zahájením válečného konfliktu mezi Německem a SSSR v roce 1941. Autoři zcela vynechávají skutečnost, že to bylo právě moskevské vedení KSČ, které se Benešovým plánům etnických čistek až do konce roku 1943 bránilo. To že se antiněmectví po „sametové revoluci“ vystupňovalo až v krajně šovinistický a místy až rasistický postoj, kterého jsme dnes u KSČM svědky, je jenom výsledkem historického vývoje místního českého komunistického hnutí, jehož nacionalismus si například paradoxně protiřečí s „ultra-anti-nacionalismem“ či „ultra-anti-vlastenectvím“ současných německých či rakouských komunistů (stejně jako levého křídla tamější sociální demokracie) ale i s jejich internacionalistickými postoji během poslední světové války a před ní. A ačkoliv to zní dnes trochu neuvěřitelně, stálo v komunistických učebnicích dějepisu v 80. letech minulého století skutečně něco (i když velmi opatrné „něco“) o nespravedlivých národnostních poměrech v „buržoazním Československu“ a o „egoistických zájmech české buržoazie“, uplatňovaných vůči jiným národnostem, zejména Slovákům ale i Němcům, protože je k tomu vedly „vykořisťovatelské sobecké motivy“ českých kapitalistů. A také tam stálo něco o návrzích KSČ na spravedlivější uspořádání národnostních poměrů v první republice. Tak trochu jakoby šlo o KSČ z jiného světa, že? (Jistě, samozřejmě nelze přehlížet ideologické pozadí dějinného výkladu i dobových postojů českých komunistů k otázkám národnostního uspořádání, ale je třeba to pro pořádek uvést, protože KSČM o nespravedlivých národnostních poměrech v předválečném Československu z populistických důvodů už najednou nemluví, ba naopak zbožňuje i dříve nenáviděného vlastence Beneše a vehementně kryje zločinnost praktikovanou v třetí československé republice. Časy se mění a je třeba stále oslovit potencionální voliče.)

Organizátoři výstavy dále zevrubně vysvětlují, že „marxismus-leninismus přijali komunisté jako světový názor i praktický návod k uchopení státní moci na základě skupinové nenávisti“. Jakou souvislost to má s tematikou výstavy, si můžeme zřejmě jenom domyslet. Myslí se „skupinovou nenávistí“ i národnostní nenávist? Tu samotné ideologii marxismu-leninismu také nelze vyčítat. Například i v zemích reálného socialismu byl nacionalismus v rámci zemí Varšavského paktu potírán a vzájemné předsudky mezi jednotlivými „bratrskými“ národy cenzurou a výchovou ututlávány a vymazávány (za předpokladu, že se bude dodržovat jednotný ideologický výklad dějin všemi podílejícími se komunistickými stranami). Mladé generace občanů členských zemí východního paktu to díky této komunistické propagandě dokonce i subjektivně tak vnímaly, v mladých lidech se pěstoval rovnostářský pocit nejen po stránce materiální a třídní, ale také po stránce národnostní (v rámci „spřátelených bratrských“ národů). Propagovanou národnostní nenávist nelze přičíst na vrub komunistické ideologii, ale pouze českému komunistickému hnutí, a to navíc ne od prvopočátků.

A v tomto ohledu nelze obejít motiv, o kterém se autoři výstavy vůbec nezmiňují, který ale přesto přímočaře souvisí s popularitou sovětského komunismu u protektorátní a poválečné české veřejnosti a koneckonců i s úspěšností jeho prosazení uchopení moci v našich zemích: řeč je o myšlence „slovanského bratrství“ a sounáležitosti, a chceme-li, můžeme mluvit i o panslavistických motivech. Je nutno zcela otevřeně říct, že afinita ruského (tj. slovanského) komunismu a panslavismu zde hrála zcela klíčovou roli. Lze těžko posoudit, v čem pro českého člověka tehdy spočívala hlavní atraktivita Stalinova komunismu – zda socialistické třídní zřízení anebo vidina splynutí s velkým slovanským bratrem, který pomůže „českou zem“ definitivně odgermanizovat a etnicky očistit a také v budoucnu bude nad tímto stavem mít ochrannou ruku. Objektivně lze říct, že to bylo obojí. (Kdo ví, jak by situace vypadala, kdyby tehdy v Moskvě neseděl komunista Stalin, ale nějaký ruský panslavistický fašistoidní panovník, který by se nacházel ve válečném konfliktu s národně-socialistickým Německem. Na čí stranu by se přiklonil český odboj, si lze už jenom domýšlet, ale bohužel, tyhle spekulace zůstanou zase jenom spekulacemi.)

Prekérní začíná být panelový výklad k expozici v úseku nazvaném „Ovlivňování vlastenců“, který začíná větou: „Po demobilizaci československé armády v roce 1938 emigrovalo mnoho vlastenců do zahraničí, kde bojovali proti německému nacismu a za obnovení Československé republiky. Někteří vstoupili do 1. Československého samostatného polního praporu. Ten vznikl na územi Sovětského svazu v Buzuluku na základě souhlasu sovětské vlády ze dne 8.12.1941. Jednotka podléhala velení Rudé armády podle záměru Komunistické strany Sovětského svazu a byla politicky ovlivňována moskevským vedením KSČ.“ Dále se pak uvádí, že proti tomuto „ovlivňování vlastenců“ komunisty se postavil ministr obrany samozvané exilové vlády v Londýně Sergej Ingr a tento „lidumil“ byl pak po válce na návrh KSČ dokonce zbaven svých funkcí. Zcela (záměrně?) je zde opomíjena skutečnost, že Sergej Ingr patřil k aktivním londýnským štváčům, kteří domácí obyvatelstvo Protektorátu plánovaně vyzývali k vraždění Němců (viz. výběr citátů na konci článku).

Dokonce i Edvard Beneš v tom je podle organizátorů výstavy tak trochu nevinně: „Moskevské vedení KSČ v čele s Klementem Gottwaldem využilo k uskutečňování svých záměrů závislosti exilového prezidenta Edvarda Beneše na Sovětském svazu. Závislost vznikla již v roce 1943 na základě československo-sovětské smlouvy o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci.“ Tato „závislost“ byla zcela logickým kalkulem Beneše i domácího odboje: v prosinci 1943 si v Moskvě podal synergisticky ruku panslavismus s komunistickou ideologií a Beneš si od Stalina odnesl požehnání k provedení etnické čistky a slavizace země. Tuto skutečnost vystavovatelé zcela obcházejí, stejně jako nezmiňují Benešovy plány, výzvy domácího odboje k národnostnímu uspořádání po válce a počátečný odpor moskevské KSČ k těmto plánům.

Nyní trochu odbočme od samotné výstavy a povšimněme si, že bohužel ani 20 let po pádu komunistické moci v Československu nenacházíme stále střízlivější přístup „veřejného mínění“ k naší nedávné minulosti, ale také k často kritizovanému ideologicky zabarvenému výkladu dějin před rokem 1989. Samozřejmě to neodmyslitelně souvisí i se současnou relativně vysokou popularitou KSČM v našich zemích, když se dnes kde kdo křečovitě, pateticky a pokrytecky ukájí v tirádách o zločinnosti komunismu (aniž by tím zde samozřejmě zločinnost komunistického režimu byla autorem článku dávána v potaz). Bohužel, řada příkladů dokazuje, že bující český nacionalismus (vyjma toho komunistického samozřejmě), navazující tak trochu na tradice československé třetí republiky, alibisticky šahá po frázi „zkreslování dějin komunisty před rokem 1989“, aby oživil některé staré mýty. Střízlivější (bezpochyby také ideologicky odůvodněný) pohled normalizačních komunistických dějepisců na strategickou roli „pražského povstání“ nebo na problematiku Heydrichiády je trnem v oku patriotismem zaslepených novodobých vykladačů dějin, nejen nafukujících význam domácího odboje, ale i glorifikujících pofiderní aktivitu jedinců (zejména z prvních let existence Protektorátu), nezodpovědně páchajících zločiny na německých úřednících (viz. např. znovuobživlý vlastenecký humbuk kolem „pozapomenuté legendy českého odboje“ Jana Smudka). Když byla před několika lety otevřena diskuse o odškodnění českých totálně nasazených, šířila se lživá dezinformace, že komunistický režim problematiku totálně nasazených „paradoxně záměrně tabuizoval.“ Kde je třeba vlastenecké mýty trochu oživit a nafouknout, poslouží odůvodnění, že komunističtí dějepisci souvislosti záměrně ututlávali. Z velké části tomu nelze namítat, jindy však je výklad dějin ideologizován dnešními patriotsky zaměřenými vykladači. Zkreslující dějepis z úst bývalého komunistického režimu jim k tomu slouží jako alibi.

Trochu jiným způsobem vyzněl antikomunistický alibismus ze zmiňované výstavy, která – Bůh ví proč – obcházela odpovědnost domácího odboje i londýnského exilu, odpovědnost Československé strany národně socialistické včetně jejího představitele Prokopa Drtiny apod. Byl to kalkul nebo to byla obava z reakce „vlasteneckých“ organizací? A bylo vůbec ideologického výkladu k napáchaným zločinům v pohraničí třeba? Když už, proč tak jednostranného? Bylo třeba zacházet až k Marxovi, Engelsovi a Leninovi?

Právě toho se šikovně chytla tisková mluvčí KSČM, paní Monika Hoření, ve svém článku v Haló novinách (2.3.2009), titulovaném všeříkajíc „Ostudná výstava brázdící severočeská města“, aby mohla zároveň zpochybňovat zločinnost a řízenost zločinů napáchaných třetí republikou na Němcích. Očividně jí nebyla po chuti celková tématika výstavy a nepřímo zpochybňovala zločiny takto: „Pravda je taková, že pokud během odsunu (zejména divokého) k excesům docházelo, byly to útoky jednotlivců, kteří byli vedeni pomstou za mnohé krutosti německých fašistů během války. Nejednalo se však o proces záměrně řízený československými úřady. Na to také v průběhu diskuse poukázal průvodce z Pečkárny, člen Českého svazu bojovníků za svobodu, který položil důraz na odlišení vyhlazení obce Lidice, coby aktu nacistického státu, od excesů při poválečném odsunu Němců, coby aktivit jednotlivců.“ Pokud tedy paní Hoření mluví o individuální pomstě „za krutosti německých fašistů“, nechť vezme na vědomí, že málokterý z pachatelů v českých řadách byl osobně skutečně nějakými „krutostmi“ během existence Protektorátu konfrontován, nelze tedy akceptovat motiv individuální pomsty. A hlavně: Existují také jednoznačně podložené výzvy domácího odboje a exilových představitelů, které podněcovaly v českém obyvatelstvu tyto excesy. Jednalo se o cíleně šířené a tolerované násilnosti. Počet takto zlikvidovaných Němců vrhl lidickou tragédii dokonce i ve svůj stín.

Paní Hoření se ve svém článku několikrát ohání dezinformací ohledně „vyhnání Čechů z pohraničí“ v roce 1938, ale skutečné vyhnání miliónů lidí na základě národnostní příslušnosti ze země se zdráhá označit přiměřeným slovem. Snad nejfrekventovanějším argumentem, s kterým se v diskusích o téhle problematice setkáváme, je tvrzení, že nelze zamlčovat příčinné souvislosti „odsunu“ a je třeba vždy zmiňovat, co k tomu vedlo, a že příčinu nelze zaměňovat za následek. To je samozřejmě správný argument, a je skutečně nejvyšší čas, aby jen paní Hoření začala uplatňovat i v praxi a to důsledně, a nepokoušela se začínat psát dějiny rokem 1938 a „vyhnáním Čechů“ z pohraničí, nýbrž vrátila se alespoň o dalších 20 let zpět! Toto doporučení patří i hlavě českého státu, která se - jak se dalo očekávat – ve svém dopise výstavou „konsternovaným“ komunistům neštítila bagatelizování násilností morálně podpořit: „Jsem přesvědčen, že o mém dlouhodobém a konzistentním postoji k tématu poválečného odsunu nepochybujete. Vím, že bezprostředně po válce docházelo vůči Němcům k řadě individuálních odporných činů… je však znovu a znovu nutné si připomínat, co těmto událostem, předcházelo. Nelze připustit, aby se příčina zaměňovala za následek.“

Těmto „individuálně odporným činům“, jak tomu říká Klaus, předcházelo několik doložených „individuálně odporných výzev“ ze strany odboje a představitelů exilu k teroru, zde malý výběr:

.

„… A přesto potřebujeme, aby v Sudetech teklo hodně krve, a to ze dvou důvodů: a) aby si Němci po celé generace pamatovali, jak hrozné následky měl jejich hřích, spáchaný na Československu a na Evropě zapříčiněním války. Hrůzy musí být tak veliké, aby strašily sudetské Němce po desítky let. b) aby se opravdu německá minorita zdecimovala co nejvíce.“ (československý vojenský atašé v Londýně z memoranda „Náš boj“ o cílech zápasu československého odboje, 18. ledna 1940 )
---
„10. V otázce našich Němců dává Vám president k tomu, co řekl ve Státní radě, ještě toto vysvětlení: Pokud jde o mezinárodní řešení této otázky, závisí a bude mnoho záviset ještě na vývoji konečné fáze války. Poměr k Němcům i k Německu, ke způsobu, jak s Německem naložit po válce a tudíž také k tomu, co udělat s našimi Němci, se vyvíjí v celém světovém veřejném mínění stále k lepšímu tak, jak to náš národ potřebuje. Počítáme dnes tedy s možností provedení transferu našeho německého obyvatelstva. Nelze však dnes definitivně říci, že by celých více než tři miliónů Němců mohlo být transferováno na základě nějaké mezinárodní úpravy. Touto cestou bude možno snad se jich zbavit jen zčásti, snad maximálně asi dvou miliónů a nemůžeme tedy spoléhat a vyčkávat mezinárodního řešení. Jest třeba, abychom si mnoho vyřídili sami ihned v prvních dnech po osvobození, aby všech vinných nacistů co nejvíce od nás uteklo ze strachu před občanskou revoltou proti nim v prvních dnech revoluce, a aby co nejvíce těch, kteří se budou jako nacisti bránit a klást odpor, bylo v revoluci pobito. Na to stále myslete a na to musí být připraven celý národ.“ (Benešův politický tajemník, politik národně socialistické strany Prokop Drtina ve zprávě k domácím odbojovým skupinám, v Londýně 16.7.1944)

. „K bodu 10-11: Rozumíme a bude připraveno vše, aby tímto směrem byly svedeny davové instinkty, nahromaděné k výbuchu pomsty, ostatně zcela přirozeně.“ (odpověď na předchozí instrukce Prokopa Drtiny směrované domácímu odboji, zaslané V.Tůmou z Prahy 1.9.1944 a vyjadřující mínění domácího odboje.)
---
„Až přijde náš den, celý národ se vrátí ke starému husitskému pokřiku „Řežte je, bijte, žádného nešetřete.“ Každý si musí sehnat vhodnou zbraň, aby mohl zasáhnout Němce. Ne - li pušku, pak něco jiného, co řízne, píchne nebo uhodí." (Gen. Sergej Ingr v českém vysílání londýnského rozhlasu 3.11.1944)
---
„Soudím, že v naší nové republice by nemělo být z němčiny dovoleno mluvit více, než jen právě tato tři slovíčka: Heim ins Reich! Ale abychom toho cíle dosáhli, musíme začít s vyháněním Němců z našich zemí ihned, okamžitě, všemi způsoby, před ničím se nesmíme zarazit a zaváhat. A každému jednotlivému členu národa zde připadá dějinná odpovědnost. Každý z nás musí pomoci v čištění vlasti. Také armáda musí pomoci.“ (Dr. Prokop Drtina na schůzi Československé strany národně socialistické v pražské Lucerně 17.5.1945)
---
„Krátce, náš domácí boj a převrat v této válce bude a musí být revolučně a vojensky organizovaný a násilný a bude a musí znamenat u nás velikou lidovou odplatu a pro Němce a fašistické násilníky konec opravdu krvavý a nelítostný.“ (Dr. Edvard Beneš ve „Státní radě Československé v Londýně 3.2.1944)

A něco k motivaci a cílům etnické čistky:

„Ruský národ a český a všechny národy slovanské jsou nepřemožitelné, protože slovanský lid bojuje za pravdu a svobodu proti nenáviděnému fašistickému jhu. Pravda zvítězí vždycky! Všemi slovanskými, národními spojenými silami bylo dnes zakončeno rozdrcení německých sil. Spojí-li se národy Slovanů pod vedením soudruha Stalina, vždycky zvítězí. V to dnes všichni věříme. Dnes se zakončilo to, co se muselo zakončiti. Tato porážka i rozdrcení znamená nenávratný konec německého fašismu.“ (Sovětský plukovník Ivan Vasiljevič Gudimov ve svém projevu v Praze na Václavském náměstí 9.5.1945)
---
„Národe československý!... Dnes… tvoříme novou republiku. Nový lepší domov Čechů a Slováků, bez příživníků a ssavců české krve. Příští náš život si uspořádáme tak, jak nám v těchto dnech adresoval slova pan president Dr. Ed. Beneš… Náš stát bude národní Čechů a Slováků.“ (Z prohlášení Ústředního Národního výboru v Praze z května 1945.)
---
„Bude třeba nově formovat politické strany a zredukovati jejich počet proti době předválečné, nově vytvářet poměr Čechů a Slováků a vylikvidovat zejména nekompromisně Němce v zemích českých a Maďary na Slovensku, jak se jen likvidace ta dá v zájmu jednotného národního státu Čechů a Slováků vůbec provést. Heslem nám budiž: Definitivně odgermanizovat naši vlast, kulturně, hospodářsky, politicky.“ (Dr. Edvard Beneš na Staroměstském nám. v Praze 16.5.1945)
---
„Snad se bude někomu zdát, že není správné mluvit o Němcích, když by se mělo mluvit pouze o nacistech. Omyl!... Není rozdílu mezi němectvím a nacismem… Není Němců dobrých, jsou jen špatní a ještě horší… Není ani Němců demokratických, nebo je jich mizivě málo. Každý Němec je především imperialista, chamtivec a otrokář… Povinnost naší generace je nejen zajistit české pohraničí, ale vštípit tyto pravdy o německém národě do duší naší mládeže. Český otec, který nevychová dítě k nenávisti vůči německé lžikultuře a nelidskosti, je nejen špatný vlastenec, ale také špatný táta.“
(novinář Ivan Herben v brožuře „My a Němci, Dějinný úkol strany národně socialistické při vystěhování Němců z Československa“, Praha 1945)
---
„Velké tři vítězné mocnosti … přijaly zásadu, že německý problém v Československu má být vyřešen tak, že Němci mají naši zemi opustit. Toto rozhodnutí tří velmocí je pro náš národ tak dalekosáhlého a úžasného rozsahu, že snad v dočasné chvíli je ani nedovedeme plně docenit a jeho nedozírný historický význam pro budoucí národní rozvoj zhodnotit. Není vůbec přehnané, řekne-li se, že je to největší diplomatické a politické vítězství, jakého kdy náš národ v celé své dlouholeté historii věčného boje o svou existenci proti německému národu dosáhl.“ (Politik Prokop Drtina v brožuře „My a Němci, Dějinný úkol strany národně socialistické při vystěhování Němců z Československa“, Praha 1945)

Pramen:

Citáty z projevů prezidenta Beneše a českých politiků k zacházení s Němci (Pavel Neústupný, Franz Chocholatý Gröger, Go East Mission, verze z října 2008, vyjma citáty č. 4, 7, 8)

Lidový deník, 10.5.1945 (faksimilie)

Pozadí odsunu, N. N. Střední Evropa č.17/1990 s. 62

„To jsou přece vaši bratři, teď je políbejte!“ (Praha, květen-červen 1945)

5. 5.1945. Po výzvě profesora Guddena, abychom Fyzikální ústav za žádnou cenu nebránili (také jsme krom tří pistolí neměli žádné zbraně), přišli do domu ozbrojení civilisté a hledali zbraně. Zbyl nám tak akorát čas zbraně nouzově ukrýt. Poté, co opět odešli, uschovali jsme zbraně důkladněji, protože jsme v žádném případě nechtěli odevzdat. Uklidili jsme také veškeré uniformy. Ze zmatených hlášení pražského rozhlasu se nedal vyvodit jasný obrázek o situaci.
.
Za hodinu nás vzali na policejní revír v Královédvorském kostele a byli jsme tam vyslýcháni. Během výslechu propukl hloubkový pumový a střelný nálet a v tom okamžiku nás přenechali vlastnímu osudu. Poté nás vyzvala regulární policie, abychom šli do Černínského paláce, kde se nacházejí německá vládní místa. Měli jsme však jít jednotlivě.
.
Došli jsme si pro nejdůležitější věci, a když jsem společně se slečnou Tiedkeovou (mou asistentkou) opouštěl ústav, začalo se už stmívat. Střelba téměř utichla. Došli jsme sotva ke Apolinářské ulici, kde nás zajal další „partyzán“ a odvedl nás na psychiatrickou kliniku, kde bylo zřízeno zřejmě hlavní sídlo. Při prohledávání nám byly zabaveny nejcennější předměty a pak nám byly přidělen pokoj v nemocničním oddělení. Společnost sice nebyla dvakrát příjemná, ale měli jsme alespoň svůj klid.
.

6. a 7. května se na naší situaci nic nezměnilo. Dr. Sturm, jeden známý, chodil příležitostně dělat „vizitu“ a vyprávěl, co se dělo. Boje se odehrávaly v bezprostřední blízkosti, sotva o 110 m dál, avšak toužebně očekávané osvobození se nedostavovalo. 8.5. boje ustaly a dům byl pouze odstřelován artilerií. Tohoto dne mne společně se čtyřmi dalšími muži strčili do jedné cely ve sklepě. Strava i zacházení bylo stále ještě dobré.
.
9.5. dopoledne hlídky už mluvily o tom, že ve městě jsou Rusové, hlídky se na to různě tvářily. Teprv kolem 11 hodin přišel rozhodující obrat do naší situace. Padla maska, zmizelo individuum a nyní začal vládnout dav. Z ulice vtrhli dovnitř partyzáni a hnali asi 30 mužů údery pažeb na ulici Vinohradskou před matematický ústav na úklid barikád. První byla rychle odstraněna a pak se šlo na další v ústí Vinohradské do Lipové. Tato barikáda byla značně stabilně vybudována z dlaždic, země, trámů, železných tyčí atd. Brzy se kolem shromáždilo množství čumilů a nechyběli ani pobízející. To co se tam odehrávalo v odpoledních hodinách dne 9.5. se nedá popsat. Lidská představivost proto nemá žádné pojmy.
.
Za hodinu jsme všichni byli celí zkrvavělí od úderů na hlavu a na krk, které se prováděly vším, co bylo zrovna po ruce, lopatami, železnými tyčkami, tyčemi z plotu, rourami z olova atd. Opojení davu se stupňovalo s pohledem na krev. Přitom jsme museli stále pracovat a nesměli ani na sekundu polevit, pokud člověk nechtěl být úplně ubit.
.
Mezi námi se nacházela 70tiletá žena, uklizečka matematického ústavu (jí vystřihali hlavu dohola) , jednoruký vrátný matem. ústavu a také několik zdravotních sester. Brzy z nás vysvlékli boty a hnali nás na boso pak po skleněných střepinách. Když na blízku zazněly dva výstřely, hnali nás jako střelnou clonu podél ulice. Mezi námi bylo sotva někoho, kdo by si nepřál rychlou smrt. Když nemohli najít střílející, byli to zřejmě jen vlastní lidé, kteří neuměli zacházet se zbraněmi, nechali nás nejdřív vojensky cvičit na střepinách skla a pak nás zahnali opět pracovat, kde to pak šlo přesně tak dál. Nic nedosvědčuje sadismus jasněji jako následující zážitek: když mi jeden partyzán položil pistoli na hrudník a já ho vyzval, aby střílel, jen se zašklebil a se slovy „To by šlo moc rychle“ mě zase hnal pracovat.
.
Když se setmělo, mohli jsme se sotva držet na nohách, stejně jsme už dlouho chodili už jen v hlubokém předklonu, protože nám chyběla síla k tomu, abychom se narovnali. Když se hlouček kolem nás rozpustil, vyzvali nás tři policisté, abychom přestali. Na místě jsme padli na zem jako pytle. Jak jsem se rozhlédl kolem sebe, teprve jsem si uvědomil, že z původně 30 lidí byli na živu už jen 4. Ostatní byli ubyti a odtáhnuti pryč. Ti tři policisté nás nejdřív dostali za zahradní zeď Psychiatrické kliniky a dali nám tam trochu vody a rýže, přičemž se neustále nervózně rozhlíželi, aby je u toho nechytli „partyzáni“. Ačkoliv jsme byli opravdu hladoví, tak jsme vyčerpáním nebyli schopni ani skousnout. O několik minut později nás naložili tak, jak jsme tam byli, na náklaďák a dopravili nás na Štěpánskou ulici 22, do bývalého německého reálného gymnázia. Všechny ty naše věci, které byly ještě v psychiatrické klinice, tam zůstaly a my jsme z nich už nikdy neviděli ani jeden kus. Tak jsme tam tak stáli, bosí, zašpinavělí, zbití a spíše schopni padnout na zem než stát. Ale na sezení nebylo ani pomyšlení, protože teď udávala tón znovu chátra a epizoda s těmi třemi policisty byla jenom krátkým vydechnutím.
.
V jednom sousedním domě tělocvičny nás nechali ještě několik hodin stát u stěny s rukama vzhůru do té doby, než jeden po druhém padl k zemi. To byl ale teprve začátek. Odvedli nás do komory s nářadím vedle tělocvičny k „gestapákům“. Půlku noci nás tam proháněl jeden trochu ochraptělý chlápek. Bylo nás asi 50. Nakázali nám, abychom se navzájem fackovali, a když to nebylo dle jejich vkusu, ukázali, jak se to má správně dělat. Když jsem opět padl na zem, držel mi někdo tak dlouho hořící sirku u prstů na noze, dokud jsem opět nepřišel k sobě a musel vstát. Po druhé mě nechali ležet poněkud déle a jeden z nic mi dupal po obličeji, a když jsem na to už ani nereagoval, nechali mě tam ležet. Mnozí, kteří se pokoušeli jenom trochu bránit, byli zastřeleni. Během této noci a následující dopoledne vedli slečnu Tiedkeovou a několik dalších žen místností a od té doby jsem ji už nikdy neviděl.
.
Dopoledne 10.5.1945 proběhlo klidně. Pokoušel jsem se vytáhnout z mého pravého palce střepinu ze skla, ale byla příliš hluboko a vytáhla se až o dva měsíce později. Do té doby jsem jí cítil při každém kroku. Odpoledne 10.5.1945 přineslo snad nejhroznější zážitek těchto dnů. Dovnitř vpadla tlupa ozbrojenců a vybrala si 6 nejmladších a nejsilnějších mužů, mezi nimi jsem byl i já. Poté co tihle lidé přislíbili naší ostraze, že nás pokud možno živé přivedou nazpět, vedli nás na Václavské náměstí. To bylo úplně narvané hulákajícími davy lidí a proto nám nejprve musela být uvolněna cesta. Nikdy bych si nepomyslel, že se lidský obličej takto může proměnit v úškleb, protože na nás lidé kolem s vyceněnými zuby vytahovali hlavy jak slintající psi, a přitom po nás plivali a pořvávali. Se vší silou a s odjištěnými pistolemi nás musela naše ostraha držet dál od těchto bytostí (lidí prostě nemohu říct). Tak jsme se dostali na místo, kam ústí ulice Vodičkova, a viděli, co nám bude dáno za úkol: na velké reklamní tabuli na tomto rohu visely tři nahé mrtvoly, pověšeny za nohy a ohořelé benzínem. Obličeje byly znetvořeny k nepoznání, veškeré jejich zuby beze zbytku vymláceny, na místě úst byla už jen krvavá díra. Museli jsme je nést na ulici Štěpánskou, přitom nám na rukách lepila rozvařená kůže mrtvých, když jsme je už neunesli, museli jsme je už jen táhnout po zemi. Jeden z diváků chtěl náš průvod vyfotografovat, byl u toho ale viděn a davem pak málem umlácen. Když jsme mrtvé položili na zem, nutili nás, abychom je políbali na ústa se slovy „To jsou přece vaši bratři, teď je políbejte!“. Slyším tahle slova, jako kdyby to bylo dnes. Co by nám pomohla nevolnost a odpor? Život nám byl milejší, a tak jsme tiskli naše sevřené rty do krvavé louže, která představovala ústa. Ještě dnes cítím ledově studené hlavy mrtvol v mých rukách.
.
Sotva jsem si setřel krev z obličeje a instinktivně se stáhl do zadního rohu, vrátilo se doprovázející mužstvo z předtím do sálu a našlo si znovu nás 6. Tak nějak mi bylo najednou jasné, co teď muselo přijít. Hodně jsme toho viděli, až hodně na to, abychom směli dále žít. Jenom mrtví umí mlčet. Takže nás kopáním a údery pažeb stáhli a rozestavěli doprostřed sálu. Každého se týrajícím způsobem ptali na jméno a povolání a na konci se řeklo krátce: „Do sklepa smrti !“ . Krátce poté jsme skončili v sklepním prostranství, které zřejmě ctilo slibné jméno sklep smrti. Protože jme ani trochu nepochybovali o konečném výsledku této akce, přáli jsme si jen jedno – aby to šlo pokud možno rychle. To ale nebylo v úmyslu našich „soudců“. Ostraha domu byla podobných hrátek asi už přesycená, a tak si z ulice brali nějakého „partyzána“, který u sebe podobné choutky doposud ještě neukojil. Začalo to, čeho jsme již předtím byli svědky a nyní mohli očekávat u nás samotných. Pomalé, sadistické mučení k smrti, vystupňování v krvelačnost hraničící se šílenstvím. Chtěli vidět jenom krev, jen krev, a vytrhávat svým obětem život z jejich třesoucích se těl po kouskách…
.
První v naší řadě byl vyřízen a ležel ve své krvi na podlaze, přišla řada na druhého, já bych byl na řadě jako čtvrtý. Když ležel na zemi už i ten druhý, rozletěly se dveře a dovnitř večel Čech, který vypadal o něco inteligentněji, a podle chování ostrahy jí taky měl ze své pozice co říci. Jak jsem se později dozvěděl, byl to synovec ministra Stránského. Ptal se, kdo jsme a po dlouhém zvažování a váhání mě společně s jedním 17letým chlapcem z Hitlerjugend nechal vyvést z místnosti, protože jsme byli jediní, kdo uměli mluvit česky a mohli mu situaci objasnit. Když jsme šli kolem hlídky, s úšklebkem prohodila, že jsme první, kteří se ze sklepa dostali živi ven. Ti zbývající museli zůstat, a co se s nimi pak stalo, nevíme. Také jsme je poté už neviděli.
.
Mezitím se už stmívalo, odvedli nás nahoru a my si mohli vzít pár věcí z „gestapácké“ komory pro nářadí. Pro mě tam byla jenom deka mez majitele, kterou jsem si přivlastnil. Do této místnosti jsem se vracel nerad a byl pak šťastný, že jsem měl výkřiky bitých už za sebou. V té chvíli se zas v místnosti na nářadí zrovna „vyžívalo“ několik partyzánů. Dovedli nás nejprve k výslechu a následovně do třídy ve čtvrtém poschodí. Do malé místnůstky bylo namačkáno asi 60 lidí, takže ani nebylo místa na případné ležení. Našel jsem ještě akorát takový úzký úsek mezi zdí a lavicemi a zabalil se na podlaze do mé deky. Po duševním napětí posledních hodin mi mé okolí bylo naprosto lhostejné, chtěl jsem jenom svůj klid, tento stav trval asi jeden týden. Teprve pozvolna jsem se začal zajímat také o to, kde se dá umýt a teprve po pobízení přítomných žen jsem se pokoušel najít nějakou možnost, jak se oholit. Mě samotnému se to vzhledem k tomu, co se předtím se mnou odehrávalo, jevilo jako beze smyslu a bez významu. Až poté co přešlo několik dní, aniž by lidé kolem nebyli vražděni jako bezcenný hmyz, se mi vracela pozvolna naděje, že se tohle peklo přece jen dá přestát na živu. – Ale jak vypadalo naše okolí! Všechny třídy byly nacpány lidmi: ženy, děti, starci, muži, všechno možné, přitom skoro všude chybělo sanitárních zařízení. Následkem toho jsme po krátké době byli zavšivení a navíc ostatní s námi pák zacházeli jako s malomocnými. Strava se prostě nedá popsat. Ráno jsme dostávali 1-2 krajíce chleba a šálek kávy, k obědu šálek vodové polévky a večer opět trochu kávy. Tak to šlo celé týdny a brzy jsme byli naprosto vysíleni.
.
Všechna opatření byla naprosto svévolná a překotně se měnila. Byli jsme beze zbytku vystaveni svévoli daných „mocipánů“, obzvláště ženy. Volali si je k sobě na výslechy a nutili je se u toho úplně vysvléct. Asi po 14 dnech tam byl také dopraven jeden kolega z fyzikálního ústavu, který před tím nic netušíc přijel do Prahy z Mostu. Od toho okamžiku jme byli zůstali spolu až do mého útěku. Od „pracovních nasazení“ jsem se díky mým zkušenostem raději držel, jenom jednou nebylo úniku. K mému štěstí se šlo do jedné bezrušné ulice a mohl jsem můj majetkový stav dokonce rozmnožit o jeden chlebník. Co se týče obuvi, zdědil jsem po jednom mrtvém sandály. Ponožky jsem ještě pořád neměl.
.
Po třech týdnech nás asi 100 osob vedli do Zastavárenské ulice, kde jsme byli zase ubytováni v jedné škole. Strava a zacházení se tam opět značně zhoršily. Jako na uvítanou nám před nohy položili mrtvolu s poznámkou, že se takhle povede každému, kdo se pokusí uschovat nějaké cenné předměty. Nato nám vzali všechno, co mělo nějakou hodnotu (také manželské prstýnky). Všeobecné vysílení pokročilo tak daleko, že jsme už jen mohli ležet a potřebovali v důsledku krevní prázdnoty v hlavě několik minut, než jsme se dokázali postavit na nohy. Ale i to by se dalo ještě vydržet, kdyby tu nebyla nesnesitelná nejistota, jestli člověk nebude muset v příštím okamžiku sloužit jako objekt ukojení choutek nějakého „partyzána“.
.
Zažilo se totiž jako pravidlo, že každý z ulice, kdo si chtěl potrápit nebo zabít člověka, si mohl vybrat svou oběť. Do našeho pokoje chodil každý den jeden takový zpustlík a týral pokaždé toho stejného nejodpornějším způsobem. Jeho sadismus neznal žádných hranic. Dával své oběti po svém dlouhém týrání nejdříve zajištěnou pistoli do ruky, údajně nabitou patronou, a vyzýval ji, aby se zastřelila. Ten postižený muž to také bral vážně, a protože v tom viděl své jediné východisko, přiložil si pistoli k hlavě a chtěl stisknout. Protože byla zajištěná, nešlo to. Ten chlap pak k němu přikročil a odjistil s výrazem lítosti pistoli s tím, že na to zapomněl. Nyní znova ta stejná hra, zase to nešlo, protože nebyla vůbec nabitá. Toto celé jenom inscenoval, aby trápil svou oběť. Jeden z těch takto trýzněných vyskočil z 3. patra do dvora a byl hned mrtev. Takhle to pokračovalo celý týden. Poslední den jsme nedostali vůbec nic k jídlu a v noci bylo v místnosti na sebe namačkáno tolik lidí, že většina musela stát. Museli jsme takto strávit noc při zavřených dveřích a oknech!
.
Další dopoledne, bylo to zřejmě 29. května, nás rozestavěli na dvoře, asi 800 osob, a donekonečna nás vyslýchali a prohledávali, ačkoliv se z toho nedalo už nic dalšího získat. Bez jídla se pak šlo při pražícím slunku v ubohém průvodu k Vltavskému nádraží. Po cestě se neodehrál žádný incident, jenom u vchodu byl poslední člověk, který vedl jednu starou ženu, na naléhání lůzy zastřelen policistou. Naložili nás na otevřené vagony na uhlí, asi 60 až 70 lidí na jeden vůz, a nechali nás tam na horkém slunku stát bez vody a stravy až do večera. Rusové si v tu dobu ještě odnášeli všechno, co se jim zdálo být žádoucí.
.
Večer nás napojili na osobní vlak a podle směru jízdy jsme brzy s ulehčením zjistili, že se jelo směrem na sever a ne na východ, jak se všichni obávali. V Mělníku nás odpojili a zůstali jsme přes noc ve vagonech. Další ráno, 3. den bez stravy, nás zavezli na nakládací rampu, postavili nás pěkně do řad a mohl začít trh s otroky. Z okolí se částečně scházeli po svých a částečně sjížděli na žebřináčích sedláci a vybírali si teď „vhodné“ zboží.Dostal jsem se se svým kolegou do skupiny asi 8 mužů a 11 žen, kteří byli určeni pro vesnici Lhotka, která ležela asi 7km jihovýchodně od Mělníka, v bezprostřední blízkosti vysílače. Nejdříve nás ubytovali v jednom statku na půdě od sena. První co bylo, tak jsme se omyli pod slabým proudem vody. Přitom jsme teprve zjistili, jak z nás všude stály kosti. První jídlo, které jsem obdržel, jsem velmi špatně snesl, protože jsem musel hned zvracet a poté celý den ležet. Jenom pozvolna si mohl žaludek navykat malými žvanci opět na příjem potravin.

.

Protože každou noc chodili Rusové a znásilňovali ženy, byl brzy každý ubytován u toho sedláka, u kterého pracoval. Strava byla dobrá a také si nikdo už nemohl stěžovat na zacházení s námi. Dostal jsem slamník na sýpku a od sedláka pár bot na práci. Domluvil jsem se s mým kolegou, že jednoho dne společně uprchneme. Protože by po mém útěku byla k tomu ostatním vzata možnost, plížil jsem se po opuštění mého dvora k němu vesnicí. Po dlouhé hodiny jsem ležel v silničním příkopu a za hromadou hnoje a potom jsem přeplazil přes dvůr. Všechno klapalo a vzbudil jsem ho. Protože se mu ta věc ale zdála příliš nebezpečná, neodvážil se k útěku. Dal mi ještě půl kila chleba a poté jsem stejnou cestou opustil namáhavým způsobem dvůr. Ze silničního příkopu jsem si vzal můj chlebník, který jsem tam nechal, protože mě ztěžoval plížení, dobře jsem v něm uložil chléb, můj jediný proviant, a žlebem jsem opustil vesnici směrem k vysílači Mělník, když se na obzoru už začal vytvářet světlý proužek..

(Svědectví K.F., sepsáno 27.12.1946)

Německé velení nemělo zájem v Praze bojovat a prohlásilo ji za lazaretní město

V novinách MF Dnes vyšel před 4 roky článek Jana Zieglera "Historie pražského povstání", který byl poté přetištěn v říjnovém vydání internetového časopisu CS-Magazin. Přinášíme jej v nezměněné podobě a v plném rozsahu.

.

Povstání proti nacistické okupační moci v Praze na samém sklonku druhé světové války provází mnoho mýtů, které se pokusil objasnit historik Stanislav Kokoška z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd. A nutno říct, že jeho snažení vyznělo úspěšně. Kokoškova publikace je prvním solidním historickým dílem, které vojenské akce povstalců v Českých zemích přibližuje s nadhledem a bez ideologické zaujatosti, jež byla typická pro marxistické publikace o této události.

.

Zcela zásadní otázkou pro historika je, zda povstání z vojenského hlediska přispělo k porážce hitlerovského Německa. Tady autor správně vyhodnotil nastalou situaci a dospěl k jedinému závěru, že vojenský význam povstání nebyl rozhodující pro porážku německých armád skupiny Střed, které velel maršál Ferdinand Schörner.

.

Povstalci se svou chabou výzbrojí neměli žádnou šanci vzdorovat daleko silnějšímu protivníkovi. Německé velení také nemělo zájem v Praze bojovat a prohlásilo ji za lazaretní město. Počítali totiž s tím, že přes Prahu, která byla důležitou dopravní křižovatkou, rychle ustoupí k americké armádě v západních Čechách. Jenomže ozbrojené povstání tento plán Němcům překazilo.

.

Je dobře, že se čtenář v knize dozví řadu zajímavostí z bojů v pražských ulicích a také spravedlivé hodnocení stále choulostivé záležitosti - podílů ruských jednotek generála Vlasova při vojenském zásahu na pomoc povstalcům. Vlasovci tehdy na mnoha místech odrazili útoky německých jednotek a v kritických chvílích povstání podrželi. Mimo jiné vyhnali z ruzyňského letiště proudové německé stíhačky Me-262, které odtud napadaly povstalce. Autor také úspěšně vyřešil další velký problém, o který se vedou letité spory, a tím je možné osvobození Prahy americkou armádou, která již ráno 6. května 1945 obsadila Plzeň.

.

Historik Kokoška jasně potvrdil, že Američané mohli přijít Praze na pomoc a nebyl pro ně problém dorazit do hlavního města 6. května večer nebo další den ráno. Z archivu velitelství skupiny armád Střed je totiž patrné, že Němci již o válku s USA nestáli a byli připraveni je pustit do Prahy a vzdát se. Politické dohody však dostaly přednost před pomocí povstalců, a tak tisíce lidí zahynuly zbytečně.

.

Zájemci o problematiku druhé světové války najdou v knize spoustu překvapivých a zajímavých informací. Je jen škoda, že se Kokoška nevyhnul některým drobným nepřesnostem. Například dvakrát uvedl, že velitelem 2. ukrajinského frontu byl generál Jeremenko, ale ve skutečnosti jím byl maršál Malinovský. To však nic nemění na tom, že autor odvedl velmi dobrou práci.

.

Stanislav Kokoška: Praha v květnu 1945. Historie jednoho povstání, Nakladatelství Lidové noviny Praha 2005, 277 stran, doporučená cena 225 Kč

Převzato z www.cs-magazin.com

Zážitky raněného poručíka Wehrmachtu z povstalecké Prahy

Od listopadu 1944 jsem ležel jako zraněný poručík s rozdrceným levým předloktím v Lazaretu VII v Praze na Malé straně (bývalý Tyršův dům). V dubnu 1945 jsem už směl mít vycházky, přičemž jsem měl ruku v obvaze. V Praze tehdy panoval naprostý klid. Při mých vycházkách jsem se cítil naprosto bezpečně, Češi se všude tvářili přátelsky a vycházeli mi vstříc.

4. května 1945 panoval dokonalý klid a také státním ministrem Frankem nařízené třídenní vyvěšování smutečních praporů po smrti Hitlera se všude provádělo bez incidentů. Člověk by si nikdy nemyslel nebo očekával, že Čechy, kteří se po celou válku ani jednou neodvážili k nejmenšímu otevřenému odporu proti německé ozbrojené moci, popadne po kapitulaci bezpříkladný paroxysmus ukrutností oproti bezbranným lidem a nezastaví se přitom ani před zraněnými vojáky, ženami, dětmi a bezmocnými lidmi. Následně vylíčím v hlavních bodech mé vlastní zážitky a pozorování:

Ve večerních hodinách dne 4. května začali Češi v Praze odmontovávat německé cedule a nápisy a začali odmítat odpovídat na otázky položené v němčině. Policie se přitom vesměs chovala pasivně. Ráno 5. května byl naprostý klid, takže jsem nepovažoval za nebezpečné vydat se z našeho bytu, kde jsem se kvůli přeplnění lazaretu nacházel v domácí péči, do lazaretu za účelem výměny obvazu na ruce. Kolem 11 hodiny byl z ulice slyšet hlasitý křik, najednou byly všechny domy všude vyzdobeny českými vlajkami, lidé se navzájem objímali a mávali českými praporky nebo květinami. Opustil jsem lazaret s rukou obvázanou v pásce, protlačil jsem se hloučky lidí, nastoupil do přijíždějící tramvaje a jel přes město směrem domů. Kromě několika nadávek a proklínání proti mé osobě jsem ale nezažil žádné nepřátelské chování. Jak jsem se později dozvěděl, byly zrovna v těch momentech v nádražním areálu Bubenečského nádraží rozdělovány zbraně mezi Čechy a byl odtud odstřelován jeden tam stojící německý nemocenský vlak. Mezitím se Češi zmocnili též pražského městského vysílače a vyzívali obyvatelstvo v neustálých provoláních k povstání. Přitom neustále opakovali štvavé paroly „Smrt Němcům!“.

Po mém návratu jsem z okna bytu mých rodičů postřehl zkrvaveného německého vojáka v nádražním areálu, který tam ležel na horkém slunku a byl brutálně týrán a hlídán jedním českým povstalcem. Převlékl jsem se předtím do civilu a vydával se za univerzitního profesora. Obyvatelům domu nikdo neubližoval a kromě nalezených malých zbraní a cigaret jim nebylo nic vzato. Následující noc a následující neděle 6. května, nepřinesly žádné zvláštní události, kromě krátkého stáhnutí ke stavbě barikády a rozkazu k opuštění bytu a vyhledání protileteckého krytu. Teprve potom v pozdních večerních hodinách 6. května přišlo několik mužů a křičelo: „Všichni muži okamžitě půjdou s námi!“. Má matka, která se ke mně tiskla jako jedinému rodinnému příslušníku, který u ní setrvával, a jež chtěla jít se mnou, byla ode mne odtržena a odstrčena zpět. Musel jsem pak bez rozloučení jít a mou matku jsem směl poté spatřit až po dvou letech. Byli jsme dopraveni do Kina Oko (Orion) a tam zamčeni společně s muži, ženami a dětmi z jiných uličních bloků. Zpočátku nebylo zacházení špatné, stráže se o nás moc nestaraly, dostali jsme k jídlu trochu chleba a polévky.

8. květen nám přinesl naději na brzké vysvobození, neboť stálá střelba v naší blízkosti neustále zesilovala a u stráží se projevovala rostoucí nervozita a strach. Někteří z Čechů dokonce začali mluvit s Němci a nechali se jimi ujišťovat, že jim vlastně nijak neublížili, aby s nimi němečtí vojáci, kteří se mezitím prodrali do bezprostřední blízkosti, zacházeli také shovívavě. Avšak nastala náhle noc, aniž by se na naší situaci něco změnilo, ona noc, která přinesla konec války a tím také konec bojů o Prahu, příchod prvních Rusů a také počátek vraždění a mučení.

V poledních hodinách 9. května vtrhli do kinosálu hulákající ozbrojení chlápci s rudými páskami kolem ruky a údery pažeb a kopanci nás donutili vytvořit skupiny po 10-15 mužích (později přibyly i ženy) a hnali nás ven odklízet barikády. Stál jsem společně s několika Rakušany a na každého jsem volal, že jsme Rakušané. Ale ani to moc nepomohlo. Přesto jsme byli společně vyhnáni ven. „Hlídka“ nám ale řekla, že bude brát ohled na to, že jsme Rakušané. S rukama vzhůru se v poloběhu šlo dál ulicemi. Schytali jsme první údery od shromážděných lidí. O několik bloků dál stála velká barikáda, kterou jsme měli odklidit. Byla asi 2,5-3 m vysoká a sestávala hlavně z nahromaděných velkých dlažebních kostek s železnými tyčemi a ostnatým drátem. Postupně jsme barikádu odklidili a upravovali dlažbu.

Mezitím se nashromáždila velká skupina diváků, na zádech nám byly vápnem čmárány hákové kříže a na čelo horkým térem také, částečně z nás byly vysvlečeny boty a část ošacení. Celé odpoledne jsem mohl pracovat pouze pravou rukou, protože jsem přece před několika málo týdny dostal na pravou ruku sádru, velká rána ještě nebyla úplně zahojena a hnisala. Skutečnost, že jsem stále každému poukazoval na to, že jsem Rakušan a že ovládám český jazyk, mě uchránila před četným umlácením lidí v průběhu tohoto dne.

Když kolem jela ruská auta, museli jsme je zdravit v kleče a v poklonu až na zem. Pot a krev lepily na naší kůži, jazyk byl sotva schopen vypustit nějaká slova, protože slunko z nebe pražilo a nebyla možnost se narovnat nebo si odpočinout a napít se vody. Přitom jsme byli stále pobízeni bitím a kopáním. K večeru jsme byli s naší prací hotovi. Zpátky se „šlo“ poloběhem střídavě s leháním na zem a skákáním v hlubokém dřepu. Cestou jsem od jedné české ženy dostal do zraněné ruky tak prudkou ránu tyčkou z plotu, že mi tím byla ruka znehybněna. Zpátky se vrátila jenom část vyzvednutého „pracovního komanda“. Většina lidí měla na sobě rány, ženy měly hlavy vystříhané dohola.

Vytouženého klidu jsme se ale nedočkali ani v noci. Rusové a Češi si chodili vybírat německé ženy a dívky, z předsálí byly slyšet zoufalé výkřiky. Muži, kteří chtěli své ženy chránit, byli zbiti; děti, které se pevně držely svých matek, brali tito muži s sebou a nechali je na zneuctívání koukat. Moje bývalá učitelka tance při znásilňování zešílela. Větší množství lidí zoufalo a pokoušelo se vzít si život otevřením žil, oběšením anebo skokem z balkonu kina. Já sám jsem chránil jednu 16tiletou dívku, tím že jsem ji uschoval pod zaklaplými sedadly, na které jsem se položil.

Pod hrozbou smrti nám byly v následujících dnech odebrány veškeré věci počínaje kapesními nožíky a hřebeny a pilníky na nehty konče (nejprve samozřejmě peníze). Každý den byli muži a ženy vyzvedáváni k různým pracím a často se vracela zpátky pouze malá část lidí. Takto se po 14 dnech přiblížily svatodušní svátky. Jak jsem se později dozvěděl od mého spoluvězně Dr. Küttnera z Halberstadtu, bylo v tento den několik Němců v centru města na Hybernském náměstí umučeno k smrti. Do smrtelných výkřiků se tehdy vmíchával slavnostní zvuk varhan z blízkého kostela, kde se tentýž lid „vroucně“ modlil k Bohu lásky mezi bližními a slitování.

Člověk sám nemohl dělat víc, než se podřídit vůli Boha a strpět to s nejvyšším ovládáním sama sebe, pokud se sám nechtěl vrhnout do nejtrýznivější smrti. Často jsem přemýšlel o tom, odkud tak najednou přišla tato propastně hluboká nenávist tohoto národa. Přestál přece celou válku jako sotva jiný národ v Evropě. Němci se k Čechům chovali jako k rovnoprávnému národu, Češi na tom byli z hlediska stravování kolikrát lépe než mnozí Němci. Člověk seděl v železnici, v kině nebo v kavárně vedle Čecha – nebylo žádného rozdílu, pouze toho, že Češi nemuseli narukovat a oplakávat žádné padlé.

V týdnu po svatodušních svátcích jsme byli všichni vyhnáni z kina do bývalé Scharnhorstovy školy v Praze-Dejvicích. Na vstupní bráně se nám vstříc už slibně tkvěl nápis „Koncentrační tábor“. A také se tam snažili pokud možno přetroufnout všechno, co o koncentračních táborech slyšeli. Leželi jsme tam v prázdných školních třídách na podlaze. K dispozici nebylo mýdlo na mytí, zato ale 25 ran výpraskem za jednu naleznutou blechu, jak bylo na chodbě napsáno jako varování.

Každý den při nástupu se střílelo a mlátilo. Když někdo padl s postřeleným břichem na zem, musel jeho soused zůstat stát vedle něho bez pohybu. Mrtvoly ležely několik dní ve dvoře, dřív než je někdo někde nouzově zahrabal. Malé děti a staří Lidé umírali, protože strava byla špatná a dávky směšně malé.

Těšilo mne, když jednoho dne začalo odtransportování na zemědělské práce a bylo mi po mém poukázání na to, že jsem zraněný důstojník, řečeno, že půjdu do lágru pro válečné zajatce. Přitom na mě ovšem hulákal velitel lágru, jeden štábní kapitán českých ozbrojených složek, že mé válečné zranění je hanbou a nemám si jej brát jako čest.

S novou nadějí jsem 2. června 1945 vpochodoval společně s několika německými vojáky, kteří byli nějakou dobu použiti u ruského vojska jako řidiči a poté Rusy posláni domů, ale nadále zadržováni Čechy, do vojenského zajateckého tábora v Praze-Motole. Pomyslel jsem si, že nyní by se přece měla dodržovat ustanovení Ženevské konvence a mělo by se se mnou zacházet jako s člověkem a ne jako s něčím stojícím pod úrovní zvířete. Z tohoto omylu mě ale vyvedla první rána, když jsem u vchodu barákového tábora, který byl obehnaný ostnatým drátem, spatřil muže s rudou páskou kolem paže a gumovým pendrekem. Byli jsme rozestavěni na dvoře a co nejdůkladněji prohledáni. U mě se toho moc najít nedalo, ale bývalým řidičům, co jezdili pro Rusy, byly odebrány veškeré zásoby tabáku, konserv, chleba, peněz atd. Pak musela být, jak se to stávalo už v minulých lágrech, obnažena horní polovina těla a dívali se, jestli nemáme na levém podpaží vytetovanou krevní skupinu. Mezi vojáky se nacházel jeden, který byl ihned osobně zmlácen velitelem lágru, štábním kapitánem Mašankou (tedy československým štábním důstojníkem). Když tento zbitý muž zvedl prst a přísahal na Boha, že vůbec není příslušníkem SS, ale že byl označen krevní skupinou jako zpětný osídlenec z východu, vmetl mu tento „pan štábní kapitán“ do obličeje: „Na Boha? Němci nemají žádného Boha!“. Chudák pak zmizel ve „sklepě pro SS“, ze kterého už nebylo živého úniku.

Zacházení a strava se zde nezměnily. Ráno jsme nacházeli muže, kteří chtěli jít v noci na latrínu, před ní ležet postřelené a vykrvácené. Jediná změna ve srovnání s předchozím KZ byla, že jsme teď byli sami mezi sebou jen muži, kteří se předtím naučili snášet nepříjemnosti a nouzi ve válce, a že k našemu vlastnímu utrpení se nepřidružila nutnost dívat se i na týrání nebohých žen a nevinných, většinou tak svěžích a veselých dětí. Já sám, podobně jako většina důstojníků, jsem byl často přidělován k nejtěžším pracovním komandům, musel jsem ve městě tahat skříně a byl jsem mimo jiné jistým praporčíkem Kužbachem několikrát bit řemenem do obličeje. Vězni byli už tak vyhladovělí, že u mnoha z nich opadl ostych a nakláněli se nad každým odpadkovým košem a hledali v nich zplesnivělé kůrky chleba nebo slupky od brambor, pokud jim v tom hlídky vyloženě nebránily.

U jednoho pracovního komanda jsem se seznámil s jistým 21letým hlídačem, který se choval výjimečně přátelsky a s kterým jsem se mohl bavit v českém jazyce o různých věcech. Říkal mimo jiné, že současní mocipáni v ČSR si nemusí nic namlouvat, že si zavedou opět stejný režim jako před rokem 1939. „V Německu“, povídal, „jsme viděli a také dostali, co si dělník žádá a co mu musí být dopřáno. Proto se nehlásím k žádné ze starých politických stran, ale jsem komunistou.“ To byl asi první Čech, který během války pracoval v německých továrnách, byl výborně zaplacen a živen a nyní netvrdil, že tam byl v koncentráku, jak to dělali jinak všichni ostatní. Vyprávěl také o jedné otřesné vraždě z květnových dnů. Podle jeho údajů vytáhli Češi v Praze Vinohradech na ulici jednu českou dívku, která byla milenkou jednoho příslušníka SS a nyní s ním těhotná, a bestiálně jí zavraždili. S odříznutými prsy a rozpáraným břichem tam pak jen tak zůstala ležet. Přivolaní zástupci tisku (také zahraničního) zjistili na základě důkazů, že se jednalo o Češku a vyvodili z toho, že se tohoto hrůzného činu mohli dopustit jen Němci. Tak vznikaly zprávy o bestialitách Němců během české revoluce.

Tento příslušník hlídky, pod jehož dozorem jsme v městské části Vršovice pracovali, mne doprovázel také k jedné mě dobře známé české rodině, která bydlela v blízkosti. Otec rodiny, dobrý přítel mého otce z mládí, kterému můj otec také v období německé okupace napomohl k dobrému postu, nebyl doma. Vlastně jsem u nich nechtěl nic jiného, než o sobě dát jenom znamení že žiji, aby aspoň nějaký člověk na Zemi věděl, že jsem v těchto dnech naživu a že se nacházím v táboře Motol, neboť člověk musel tehdy počítat každým dnem se svou smrtí.
Když mě jeho žena spatřila, chytla jí taková hrůza, že by mě nejraději zase opět vyhodila ze dveří, kdyby u toho nestála ta hlídka. Dcera si vychutnávala hned nejhorší nadávky proti Němcům a říkala také, že kdyby nějakého z nich v revolučních dnech dostala do rukou, tak by ho určitě zabila. Hlídka vzala tu starší ženu trochu stranou a potichu jí říkala, aby mi dala přeci jenom něco málo k jídlu, protože lidé v lágru nemají co jíst. Později mi ten muž přiznal, že tak učinil proto, že přesně věděl, že bych to také anebo právě v této situaci chápal pod mou úroveň o něco škemrat. Tak jsem se dostal alespoň ke kousku chleba s trochou marmelády, jež ta žena vystrašeným zrakem vkládala zabalený do rukou hlídky se slovy: „Dávám Vám to, dělejte si s tím, co chcete. Nechci s tím mít nic společného.“ Bohužel se naše cesty po třech dnech rozdělily a já se s tímhle jediným lidsky přátelským Čechem, kterého jsem během věznění potkal, již neviděl.

Skrz těžkou práci a špatnou stravu se stav mého zranění velmi zhoršil. Jizva byla brzy rozevřená přes svou celou délku v rozměrech 12x6 cm a silně hnisala. Také ostatní malé rány na těle hnisaly a neléčily se. Nakonec jsem nebyl schopen práce a byl jsem vzat do 300 metrů vzdáleného tzv. nemocničního tábora Motol. Tento sestával z několika kamenných budov seskupených kolem dvora. Spali jsme tam na bývalém prostranství pro skladování sena nad prázdnou koňskou stájí na holé podlaze z cihel bez jakékoliv podložky, a já, stejně jako většina, bez přikrývky. Tam leželi zranění a nemocní těsně na sobě namačkaní, člověk na člověku. Spoluvěznění lékaři nemohli být prakticky vůbec nápomocní, protože neměli žádné prostředky, dokonce ani dostatek papírových obvazů.

Rozdíl mezi důstojníky a obyčejným člověkem spočíval pouze v tom, že zranění a nemocní důstojníci byli používáni téměř každý den k házení uhlí lopatou a zametání cest. Přitom museli k pobavení vojensky cvičit s košťaty vyrobenými z větví.

V protější budově se nacházel pověstný „SS sklep“. Tam bylo v jednom malém uhelném sklípku na sobě namačkáno 80 až 100 lidí, kteří byli odsud každý den vyzvedáváni a posléze trýzněni. Když už z toho hlídky byly unavené, rozestavěly si vězně navzájem naproti sobě a tito se pak museli sami navzájem fackovat. Někdy je hlídka vysvlékla donaha a bila je. Ti lidé vypadali jako kostlivci, neboť byli předurčeni k tomu, aby pomalu vyhladověli. Návrat do sklepa se někdy odehrával tím způsobem, že si hlídka postavila u vchodu jednoho muže po druhém a odkopávala je dolů do místnosti. A pokud byl někdo z takto postižených šikovnější anebo měl více síly, aby dole dobře přistál, musel se vrátit zpět nahoru a procedura se opakovala. Anebo jej hlídka nechala kleknout u prahu do místnosti obličejem směrem ven a se skloněnou hlavou. Postižený pak dostal kopanec do obličeje, takže se sesypal dolů po schodech po zádech. Během těchto jednání jsme byli vyhnáni na naši půdu, mohli jsme ale sledovat události škvírami ve střeše a ve dveřích, pokud nás od toho neodvrátila samotná hrůza.

Počet lidí ve sklepě stále rostl, byli tam i čtrnáctiletí chlapci z HJ-Volkssturmu. Když se tímto způsobem podařilo nacpat lidmi i jednu další místnost, rozhodli se „udělat místo“. Aby se předcházelo nákaze hlídek nemocemi, které dole ve sklepě bujely, sypali tito lidé zamřížovanými okýnky dovnitř chlorové vápno. Anebo také naslepo stříleli dovnitř samopalem. V noci se konaly náležité masové popravy. Nejdříve přišli na řadu zranění se sádrovými obvazy. Všichni obyvatelé sklepa stáli před jistou smrtí. Není divu, že dva mladí chlapci, kteří museli z těch prostor vynášet ven vědro s nečistotami, tento náhle postavili na zem a rozběhli se s křikem směrovaným k nám „Pozdravujte nám domov, pozdravujte Německo!“ odtud pryč, jak jen je jejich slabé nohy unesly. Běželi vstříc smrti, protože nebylo otevřeného východu z lágru. Brzy nato zaznělo několik výstřelů a ti dva dotrpěli.

Ti co měli být zastřeleni, nebyli většinou vyřízeni střelením do týlu nebo do hlavy, ale do břicha, aby tak ještě hodiny trpěli. Během této doby, většinou šlo o noc, jsme nesměli opustit půdu, ačkoliv jsme se všichni, s nemocnými ledvinami od té podlahy z cihel, tlačili ke dveřím. Když se přeci jen někdo pokusil vyjít ven, hlídky začaly tím směrem střílet. Nesměli jsme mít nahoře ani kbelík na nečistoty. Později z nás bylo většinou utvořeno komando po 10 mužích, které házelo mrtvoly na koňský vůz a pak je zahrabávalo a které sypalo písek na velké kaluže krve. Po delší dobu bylo pracovní komando přes den zaměstnáno tím, že se vykopávaly masové hroby.

Můj stav, stejně jako stav mnoha zraněných, se díky špatné a nedostačující stravě, která mezitím „stoupla“ na 400g chleba, půllitr vodové polévky a 2 krát denně tzv. kávu, zhoršil tak, že jsem už pak jen apaticky ležel. Mnozí nakonec takhle zůstali ležet úplně, protože už nebyli mezi živými. V této době, bylo to kolem půlky srpna, jsem obdržel oklikou přes mé příbuzné v Sudetech, kterým jsem mohl lstí dát známky o tom, že žiji, zprávu, že můj otec a má matka ještě žijí. To mi pomohlo znovu nabrat chuť do života a naplnilo mne povinností přežít jako poslední pozůstalý syn. Zoufale jsem přemýšlel o možnosti, jak bych změnil mou situaci a unikl tomuto pomalému umírání. Nakonec jsem se chytl jediné možnosti, která se nabízela: nahlásil jsem se na zemědělské práce.

Čeští sedláci z vnitrozemí zaměstnávali stále velký počet zemědělských pracovníků. Všichni tito lidé odešli do Sudet a dostali tam německé usedlosti. Nyní byla přezrálá úroda a musela být sklizena. Proto se Němci jako pomocní pracovníci.

2. července 1946 jsme všichni opustili zem, ve které jsme tolik zažili. Zachránil jsem svůj holý život, i když jsem ani nevěděl, co si teď počnu a kam se vydám.

Podle pamětí W.L., 21.6.1947

Kde končil boj proti obsazení země a národnímu socialismu a kde začínala zběsilá nacionalistická revoluce?

O květnových pražských dnech roku 1945 existuje celá řada osobních svědectví, která zde dnes už jenom díky svému rozsahu a relativní náročnosti úpravy textu nemohou být otištěna. Více prostoru bude na těchto místech „Pražskému povstání“ věnováno v květnu příštího roku, kdy na tyto události bude připadat kulaté 65. výročí. Prozatím se zde od zítřka objeví pouze dva příspěvky na toto téma.

Některé pasáže z výpovědí pamětníků mohou možná někoho ze čtenářů pobouřit, cílem otištění však není podněcovat národnostní vášně, ale právě naopak, ilustrovat krvavé události z jara roku 1945 i z pohledu „druhé strany“ (přičemž je také nutno vzít v potaz, že tyto výpovědi byly učiněny s minimálním časovým odstupem od jara roku 1945, kdy čerstvé zážitky nebyly dotyčnými ještě emocionálně zpracovány) a tak dát každému možnost, doplnit si tento postřeh do pomyslné mozaiky svých vlastních utvořených názorů.

Je úkolem historiků a zasvěcených odborníků posoudit, zda bylo nesmyslné krveprolití během „pražského povstání“ na straně českých obyvatel z čistě vojensky strategického hlediska vůbec opravdu nutné. (Zde mluví dokumentované poznatky posledních let zcela jasnou řeč.) Z hlediska mocenskopolitického zde byly důvody, které horlivě čekaly na své naplnění, zcela očividné: vedle samozřejmě neřízených individuálních potřeb jedinců profitovat z nově se rýsujících majetkových a politických poměrů a potřeb osobní „očisty“ před novým režimem bylo potřeba, aby bylo na český národ jako celek po válce nahlíženo jako na udatného bojovníka, který také svým lvím podílem aktivně podílel na zakroucení krkem nepříteli (shodou okolností zrovna ve finální fázi), resp. aby na sebe mohl takto nahlížet národ sám. Lze ale každoročně oplakávat padlé pražské povstalce skutečně jako oběti „nacistické okupace“? Tito lidé nepadli jako bojovníci proti německé okupaci, která byla fakticky ukončena bez jejich přičinění ještě dříve, než přišli takto o život, nýbrž byli obětováni jako symboličtí bojovníci podněcované „národněosvobozenecké revoluce“, která si chtěla uspořádat nové poměry ve státě po svém a potřebovala se opřít o „muže činu“ (ač poněkud opožděné), o novodobé kališníky, a to v momentu, kdy se to konečně smělo.

Problém české historiografie spočívá v tom, že dnes ještě v podstatě neumí najít pomyslný hraniční bod, který by jakoby určoval, kde končí boj proti totalitnímu státu, národnímu socialismu či „německé okupaci“ a kde začíná nacionalistický čechoslovastický boj za „obnovení společného státu Čechů a Slováků“, pokud možno etnicky vyčištěného od Němců a Maďarů. Je pravdou, že se motivy často prolínaly, a zpětně a podle našich dnešních měřítek je obtížné jedno separovat od druhého. Samozřejmě zvláštní kapitolu pak tvoří zločiny spontánně napáchané revolučním pouličním mobem bezprostředně v prvních květnových dnech.

Čistě střízlivě pojato nebylo rozbití Československa českými a moravskými Němci, Slováky a Maďary v letech 1938-1939 z lidského a morálního hlediska žádným trestuhodným zločinem či proviněním, stejně tak nelze rozbití rakousko-uherské monarchie v roce 1918 někomu vytýkat jako zločin, protože tehdy bylo uplatněno právo na sebeurčení jednotlivých národů (slovanských). Pokud však byly v rámci snah o obnovení předmnichovského Československa (navíc v budoucnu etnicky očištěného!) páchány zločiny proti lidskosti, nelze je morálně ospravedlňovat nebo dokonce glorifikovat a je nutno je jako takové odsoudit, jak je tomu dnes běžně činěno u obětí národního socialismu. Cílem „československého“ odboje ve své konečné fázi v žádném případě nebylo vytvoření spravedlivě uspořádaného mnohonárodnostního státního útvaru pro všechny národy jej obývající, ba dokonce i demokratické zřízení v prvorepublikovém pojetí považovala valná část odboje za přežitek, ale prioritním výsledkem snah mělo být vytvoření „národního státu Čechů a Slováků“, a to je jak víme čistě nacionalistické hledisko – protože tato zeměpisná území byla obydlena i jinými početnými národy.

Kde byli „hrdinní bojovníci pražských barikád“ kupříkladu koncem dubna 1945, kdy například Rudá armáda úspěšně obsadila Brno, asi většina z nás dobře tuší. Někteří z nich se právě věnovali svým koníčkům, šli se podívat na stadión na fotbalový zápas anebo se svojí dívkou na procházku jarem rozkvetlou Prahou. Cestou městem a tramvají vedle sebe potkávali řadu německých vojáků, každý si šel jaksi za svým. Německý voják nikdy neměl zájem české obyvatelstvo terorizovat. Krvavá daň pražského jara roku 1945 je daní za „národní revoluci“, úspěšně také podněcovanou zahraničním odbojem, a dalo se jí předejít, jak dokázala valná část českého obyvatelstva, která vojenským událostem kolem sebe více či méně pouze pasivně přihlížela. Německý voják těmto lidem však také nepokřivil ani vlásek. (Jsou známy případy, kdy ustupující německé jednotky terorizovaly české civilisty, kteří se náhodně "připletli do cesty", svou roli sehrála také celkově bezvýchodná situace jednotlivců. Tento článek také nechce zamlčovat zvěrstva napáchaná na českých civilistech, hlavně těch neozbrojených. Na druhou stranu při pohledu na jednotkami SS a SA zmasakrované české ozbrojené civilisty neopomínejme, že jejich zbraně měly také jediný účel - zabíjet.)