Pověstný „nacistický kyj“ na Neviditelném psu nedávno vytasil Václav Křepelka, aby naprosto vytrženě z nějakých souvislostí ventiloval své nacionální averze. Zneužívání obětí nikdy nepopíraných zločinů spáchaných ve jménu německého nacionálního socialismu k prosazování nacionálních, nebo výstižněji řečeno, čechoslovakistických vášní (neboť ty se zdaleka nemusí vždy krýt se zdravým českým patriotismem), není ničím novým a receptura k tomu je stále ta stejná.Křepelka poněkud neobratně zamíchal fakta, citáty, dezinformace a vágní domněnky do textu, který není pouhým referátem o osobnosti dr. Františka Závišky, nýbrž cílenou obhajobou poválečného „vysídlení“ neslovanského obyvatelstva z Čech a Moravy. Smysl svého článku také autor shrnul do úvodního odstavce, ve kterém píše, že mu jde o to, „připomenout tímto individuálním osudem nesporného příslušníka vrcholné intelektuální elity národa, co němečtí okupanti sledovali s celým národem a jak právě tímto postupem se sami zasloužili o své následné vysídlení – zásadně odmítám termín vyhnání - i když v prvních poválečných dnech ve fázi divokého odsunu to tak označit lze.“ Ale i tzv. divoký odsun byl v Křepelkových očích spravedlivou odplatou, protože k němu dodává, že se není čemu divit. Na tomto místě by bylo panu Křepelkovi vhodné připomenout, že po roce 1945 nebyli vysídleni „němečtí okupanti“, nýbrž část původního obyvatelstva našich zemí.
Autor prezentuje prof. Závišku jako „oběť zrůdných nacistických plánů“, aniž by ve svém textu nějakým způsobem přímočaře dokázal či hmatatelně demonstroval nějakou souvislost s těmito v nadpisu nedefinovanými plány. Z článku lze vyvodit, že oněmi plány má zřejmě na mysli nějakou plánovitou fyzickou likvidaci intelektuální elity českého národa, nebo to alespoň takto čtenářům sugeruje. Na případě prof. Závišky chce autor ukázat, co „němečtí okupanti sledovali s celým národem.“ Záminkou pro obvinění prof. Závišky měla být dle vágního popisu Václava Křepelky ve skutečnosti univerzitní profesura odsouzeného. Ergo: „nacističtí okupanti“ si tedy zřejmě podle libosti a nálady vybírali příslušníky české inteligence pod nejrůznějšími záminkami, aby je mohli posílat do koncentračních táborů.
Je nesporné a všeobecně dobře známé, že na českou inteligenci pohlíželi němečtí nacionální socialisté s obzvláštní pozorností, neboť se z ní přirozeně aktivovala vedoucí duchovní česká vrstva, která však byla protkána čechoslovakistickými a Říši nepřátelskými tendencemi či demokratickým smýšlením ve větší míře než jiné vrstvy českého národa, resp. tato potenciálně vedoucí vrstva byla s to, tyto postoje ve vlastním národě úspěšně uplatňovat a prosazovat. A to bylo potenciální nebezpečí, které bylo nacionálními socialisty spatřováno v podstatné části české inteligence. Německý nacionální socialismus na tyto složky v Protektorátě pochopitelně pohlížel jako na Říši nepřátelské, a tudíž šlo o to je ideologicky potírat či dokonce ideologicky odloučit od českého dělnictva, rolnictva a v neposlední řadě od nové české mládeže, která měla být převychována v nacionálně socialistickém a proříšském duchu. Na toto téma byla také vypracována řada koncepcí a návrhů, které zahrnujeme obvykle pod tzv. germanizační plány. Je pravdou, že v daném období žijící generace české inteligence byla „germanizátory“ považována za prakticky jen obtížně převychovatelnou. Z nově vychovávané české mládeže měla později vyjít nová generace české inteligence, která by byla proříšsky usměrněna. Avšak fyzická likvidace české inteligence nikdy nebyla předmětem těchto teoretických plánů a neodůvodněná likvidace pod smyšlenou záminkou již vůbec ne! Tolik tedy ke Křepelkovým „zrůdným nacistickým plánům“ ve vztahu k prof. Záviškovi, který autorovi posloužil jako reprezentativní „individuální příklad“.
Proti článku, který by připomínal život a tragický konec pana prof. Závišky by určitě nebylo sebemenších námitek. Autoru Václavu Křepelkovi bych doporučoval už jenom z úcty k zemřelému rodáku z Velkého Meziříčí a k jeho životnímu osudu nezneužívat jeho jméno k propagování svých nacionalistických postojů a šíření historických bludů.
„Třetím dnem počínajíc se již objevovala německá bezcitnost v plné síle“, píše ve svých vzpomínkách Jan Krines, svědek pochodu smrti z koncentračního tábora Osterode-Harz, kterého Křepelka ve svém článku cituje, o chování přítomných příslušníků SS.
Rozdílně od kronikáře Krinese nebudu takto nehorázně paušalizovat, a proto bych to v této souvislosti paušálně neoznačil tento jev za „českou vyčůranost“ mnohých našich připomínatelů „německých nacistických zločinů“, protože věřím, že upřímnému českému čtenáři tyto spekulace s naší minulostí při pozorném sledování neujdou.
