sobota 5. listopadu 2011

Izraelský, ruský či židovský „neonacista“?

Lukáš Beer
Dimitrij Bogič - "ruský" přistěhovalec do Izraele a odsouzený
"neonacista".
Jak včera informoval tisk, byl v Izraeli odsouzen „izraelský neonacista“ Dimitrij Bogič ke 69 měsícům odnětí svobody proto, že jako vůdce osmičlenné „neonacistické“ bandy v letech 2005 až 2007 řádil v okolí Tel Avivu – jeho násilnická banda brutálně napadala oběti údajně kvůli jejich barvě kůže, rasovému původu a sexuální orientaci. Izraelský soudce ve svém rozsudku uvádí, že členové této agresivní „neonacistické“ skupiny byli posedlí rasovými teoriemi nacionálního socialismu. Bogič byl v lednu obžalován mj. kvůli šíření rasové nenávisti a autorství veřejně publikovaných příspěvků obsahujících projevy rasové nesnášenlivosti. Někteří ze členů bandy si nechali v minulosti na tělo dokonce vytetovat hákové kříže, což je považováno za jeden z důkazních prvků skutečnosti, že obžalovaní násilníci jsou ideologicky spjati s myšlenkami nacionálního socialismu.

Zřejmě aby tomuto sdělení tiskových agentur a tisku byla přisouzena dostatečná vážnost, je z nich zpravidla vypouštěn jeden z menších informačních detailů – totiž, že v době obžaloby zbývající členové bandy svého času nebyli plnoletí (vůdce bandy Bogič uprchl z Izraele a byl ze zahraničí vydán židovskému státu až o několik let později). Sotva zde totiž máme co do činění s dobře organizovanou agresivní „neonacistickou“ skupinou jako spíše s hloučkem postpubertálních sociopatů a nevyrovnaných a nedospělých osobností, hledajících si jenom vnější záminku pro kompenzaci svých frustrací v symbolice nacionálního socialismu a cestou chování a vnějších projevů, které jsou jim médiemi (ať už díky demenci novinářů či cíleně) vzorově předkládány jako typické a příznačné pro národní socialismus.

Průměrný konzument tohoto zdánlivě důležitého sdělení se ale v první řadě ptá, jak je možné, že zlořádný „neonacismus“ si našel útočiště mezitím dokonce i přímo v samotném židovském státě? A co jsou zač oni „izraelští neonacisté“, kteří čmárají hákové kříže a symboly „SS“ po izraelských synagogách a přísahají na internetu „věrnost Hitlerovi a Hessovi až na smrt“ a nechají se u toho fotografovat se zdviženými pravicemi? Jaký je etnický původ samotných aktérů?

Přezkoumávání izraelského ministerstva vnitra údajně mělo prokázat, že „nikdo ze všech osmi obžalovaných není Žid“. Toho se ostatně chytly i agenturní zprávy, které navíc doplňují, že členové „neonacistické bandy“ jsou svým původem přistěhovalci z Ruska, a poukazují dále na fakt, že dle konkrétního izraelského zákona smějí neizraelští Židé, kteří vlastní oprávnění k přistěhování do židovského státu, vzít s sebou do země i své nejbližší rodinné příslušníky – prarodiče, rodiče, manžele či děti. A tak by prý čistě teoreticky mohl příště v Izraeli přistát na letišti kupříkladu i Nicolas Sarkozy nebo David Beckham a úspěšně se dožadovat izraelské státní příslušnosti. Izraelské ministerstvo vnitro dokonce udává, že celých 54 procent přistěhovalců do Izraele z období posledního desetiletí „nejsou Židé“.

Terorizují tedy izraelské obyvatelstvo nakonec skutečně nežidovští „neonacisté“ importovaní kupříkladu z Ruska či jiných zemí?

Zde je však třeba mít se ohromně na pozoru. Je třeba bít obeznámen se skutečností, koho izraelské úřady považují za „Žida“ a koho ne. Anebo jinými slovy – tvrdí-li, že 54 procent přistěhovalců „nejsou Židé“, neznamená to, že by tito přistěhovalci neměli z větší či menší míry židovský původ. Dle měřítek izraelských úřadů je za Žida považován pouze ten, kdo má židovskou matku anebo kdo konvertoval k Židovství. Národněsocialistické rasové pojmy jako „poloviční Žid“ nebo „čtvrtinový Žid“ či „židovský míšenec“, tedy pojmy vycházející z norimberských zákonů, dnešní izraelské úřady neznají a také podle nich neměří. Židovský stát má dodnes značné problémy s tím, jak zákonem definovat, kdo může být považován za Žida a kdo ne. „Být Židem“ v izraelském státě však znamená automaticky nabýt určitých privilegií ve srovnání s „nežidovským“ izraelským občanstvím. Mnohé o tom koneckonců vypovídá kupříkladu jen ta skutečnost, že během izraelské vojenské služby absolvuje ročně na 6000 vojáků kurs konverze k Židovství, aby byli uznáni a mohli bezproblémově uzavírat manželství a být pohřbíváni.

„Izraelský neonacismus“ není ani tak importovanou záležitostí „nežidovských“ přistěhovalců z Ruska či odjinud, o jejichž skutečném židovském původu není třeba zvlášť pochybovat, jako spíše jedna z forem projevu problémových okrajových společenských vrstev, vyskytujících se běžně ve všech moderních vyspělých liberálně-kapitalistických zemích dnešního světa, ve svých specifických obměnách. A právě také aktuální příklad židovských „neonacistů“ odhaluje více než názorně skutečné reálně (ne)existující souvislosti a skutečnou diskrepanci mezi patologickými projevy problémových okrajových vrstev společnosti, kterým je běžně přisuzována etiketa „neonacismu“, a skutečným nacionálním socialismem.