Každý rok začátkem prosince se ve vídeňském zemském sněmu otevírá emocionálně vedená debata na jedno na první pohled dětinsky směšné téma – totiž, zda smí vídeňské mateřské školky navštěvovat „čert a Mikuláš“ nebo nadále ne. Kdyby pozadí téhle frašky nebylo tak dramatické a neilustrovalo neuvěřitelné poměry pozvolného procesu kulturního přetváření společnosti vlivem nekontrolovaného přílivu imigrantů s konečným cílem vytvoření „dokonalé“ multikulturní společnosti, dalo by se nad tím mávnout rukou. Ve skutečnosti už jde jenom o symptomy tohoto procesu, který v Rakousku za vydatné podpory multi-kulti-lobbystů a jejich poslušných médií probíhá.
Už v roce 2006 vládnoucí sociálně-demokratická SPÖ, která je vedle strany Zelených a oportunistických lidovců (ÖVP) hlavně zodpovědnou za šílenou přivandrovaleckou politiku uplynulých 20 let, zakázala pracovně najímaným „Mikulášům a čertům“ přístup do městských mateřských školek, oficiálně z „pedagogických důvodů“ (děti by se mohly čertů bát a jedná se prý o přežitý zvyk). Skutečný důvod je ale jiný – učinilo se tak z popudu rodičů přistěhovaleckých dětí – ve Vídni je např. na školách obdobných českým základním školám naprosto běžné, že podíl cizinců ve třídách činí průměrně 40%, jsou tedy i školní třídy s podílem dvoutřetinovým a více. Ve většině případů se jedná o děti s neevropským „migračním pozadím“ (tak se politicky korektně v Rakousku označují cizinci). Jejich rodiny se tradičně zásadně odmítají kulturně přizpůsobit novému prostředí, spíše naopak: snaží se svůj nový domov přetvářet ke své podobě a podle svých hodnot. Jinak tomu není ani ve zmíněných mateřských školkách – školní jídelny se částečně přizpůsobují požadavkům přistěhovaleckých rodičů například tím, že zhotovují jídelníčky speciálně s nabídkou turecké kuchyně anebo vynechávají ve stravě vepřové maso. Pedagogické instituce musí ve zvýšené míře upřednostňovat zaměstnance, kteří jsou schopni domluvit se turecky. V rakouských školních čítankách němčiny jsou uvedeny ukázkové texty v turečtině a srbochorvatštině – to proto, aby si i děti původních obyvatel postupně zvykaly na nejrozšířenější jazyky, které je budou v životě obklopovat. Město Vídeň sponzoruje kurzy turečtiny a mobilizuje i pedagogický personál, aby základy turečtiny ovládal… Mezitím roste násilí mezi žáky na školách a ministryně školství se každý rok hrozí z výsledků mezinárodní srovnávací studie PISA – ta testuje vědomosti a schopnosti evropských školáků a právě rakouští školáci se rok od roku umísťují na ostudných příčkách. Že by snad přece jenom nějaká souvislost s faktem, že valná část mladších rakouských školáků neovládá ani pořádně němčinu a neumí se pořádně vyjadřovat?
Předseda FPÖ Hans Christian Strache, věčně skandalizovaný domácími i zahraničními sdělovacími prostředky jako pravicový extremista a skrytý nacista, varuje v posledním vydání týdeníku Zur Zeit, že rozklad našich kulturních tradic a hodnot probíhá rozfiletovaně a nenápadně kousek po kousku, poslední obnovený zákaz mikulášské nadílky charakterizuje jako „padnutí na kolena před přistěhovalci, kteří se nehodlají kulturně přizpůsobit“ a poukazuje na fakt, že „přistěhovalci si naše ústupky nepřebírají s vděkem, nýbrž vysvětlují si je jako naši slabost.“ Neochota se přizpůsobit je ještě slabé kafe. V případě nutnosti dochází i k mediálně inscenovanému vydírání republiky, jak ukázal nedávno aktuální případ 16tileté Arigony Zogaj, která měla být podle platných zákonů vyhoštěna ze země zpět do Kosova, odkud v roce 2005 do Rakouska ilegálně se svou rodinou vcestovala. Deníky jako např. Kurier, Der Standard a Österreich zveřejňovaly na prvních stránkách a s palcovými titulky sebevražedné výhrůžky Arigony („Raději si vezmu život!“), parta přesvědčených "lidumilů" ze strany Zelených organizovala autobusové zájezdy do hornorakouského Frankenmarktu, kde Arigona Zogaj bydlela, aby předstírala, že se za Arigonu postavila celá obec, aby nebyla nucena opustit Rakousko. Nic naplat, že ilegální charakter jejího pobytu v Rakousku potvrdily i nejvyšší instance včetně ministerstva vnitra, propagátoři multi-kulti-společnosti kriminalizovali pro „nelidský postup“ státní úřady, místo aby se zmínily o tom, že otec i bratr Arigony měli kvůli krádežím pletky se zákonem a otec jenom za účelem vpašování do země byl schopen schrastit jen tak mimochodem 8.000 EUR pro zaplacení provize ilegálním převaděčům. Otázkou taky je, proč její rodina požádala o azyl v Rakousku a ne třeba v Bosně, Kosovu příbuzné Albánii, ve Slovinsku nebo v Chorvatsku… Aby si rakouská vláda uměle rozhořčená média udobřila, nabízela Zogajovým peníze na založení nové existence v Kosovu včetně nového traktoru, na což mediální star Arigona v Kurieru arogantně odpověděla, co by asi z traktorem v Kosovu mohla její rodina provádět a opakovala své výhrůžky, že živá Rakousko nikdy neopustí. Z toho si vzalo ponaučení hned několik dalších azylantů, včetně Nigeriánce, který si chtěl za asistence sdělovacích prostředků demonstrativně podřezat žíly, pokud mu Rakousko nepřidělí politický azyl. Mediální práce udělala své. Je to stejná politická, lobbystická a žurnalistická sestava, která v Rakousku systematicky propaguje a posiluje multikulturizaci společnosti a na druhé straně staví na její okraj FPÖ, jejíž politiku prezentuje jako „pohrdající lidmi“. Tradičně sem patří i vlivný levicově-liberální deník Der Standard, vydávaný Oscarem Bronnerem (narozen v Haifě, jeho otec v roce 1938 uprchl z rasových důvodů z Rakouska do Palestiny), jehož politické komentáře přebírá světový tisk. Když se mezi funkcionáři FPÖ v souvislosti s etnickým přetvářením společnosti hovořilo o tzv. „Umvolkung“ a dostalo se to na veřejnost , ihned se toho hystericky chytla levicová ale i pravicová politicky korektní média, protože se u tohoto slova prý jednoznačně jedná o výraz z nacistického žargonu. Ve skutečnosti se jedná jenom o německý ekvivalent výrazu etnomorfóza, a vskutku, tento proces proměny pracuje v rakouské společnosti očividně bohužel už na plné obrátky, nesmí se ale nazývat tím pravým jménem.
Po rozkolu původní FPÖ a vytvoření vlastní Haiderovy strany BZÖ došlo k výrazné vnitřní očistě Svobodných, nicméně stranu opustil i bývalý „Haiderův dvorní Žid“ Peter Sichrovsky (© Ariel Muzicant), který FPÖ zanechal jen finanční problémy, související s jeho exorbitantními výdaji stranických peněz během častých pobytů v Tel Avivu. Mimochodem ono pejorativní označení pana Sichrovskyho nepochází z úst nějakého antisemity, nýbrž z úst prezidenta rakouské židovské obce Ariela Muzicanta (Israelitische Kultusgemeinde), který mu zazlíval spolupráci se svým intimním nepřítelem číslo jedna, se zesnulým Jörgem Haiderem. Ariel Muzicant, povoláním úspěšný makléř, se cizinecké debaty zrovna nějak nápadně neúčastní, zato však na republiku před zahraničními médii vylívá při každé příležitosti kýble špíny. Jako majetný obchodník s nemovitostmi se pohybuje blízko svého oboru a soustředí se na tzv. Raubkunst, tj. nacisty uloupené umění, a nechává o sobě pravidelně slyšet, když v médiích označí to nebo ono muzeum jako vlastníka uměleckých předmětů údajně uloupených původním majitelům židovského původu. Ale přirozeným hlavním terčem jeho kritiky je strana Svobodných. FPÖ je v současné době jediná seriozní politická síla v Rakousku, která poukazuje na katastrofální demografické poměry ve státě, přehlížíme-li zkorumpovanou Haiderovu BZÖ, která má navíc jen lokální váhu v Korutanech. Tyto demografické poměry popisují následující čísla:
Už v roce 2006 vládnoucí sociálně-demokratická SPÖ, která je vedle strany Zelených a oportunistických lidovců (ÖVP) hlavně zodpovědnou za šílenou přivandrovaleckou politiku uplynulých 20 let, zakázala pracovně najímaným „Mikulášům a čertům“ přístup do městských mateřských školek, oficiálně z „pedagogických důvodů“ (děti by se mohly čertů bát a jedná se prý o přežitý zvyk). Skutečný důvod je ale jiný – učinilo se tak z popudu rodičů přistěhovaleckých dětí – ve Vídni je např. na školách obdobných českým základním školám naprosto běžné, že podíl cizinců ve třídách činí průměrně 40%, jsou tedy i školní třídy s podílem dvoutřetinovým a více. Ve většině případů se jedná o děti s neevropským „migračním pozadím“ (tak se politicky korektně v Rakousku označují cizinci). Jejich rodiny se tradičně zásadně odmítají kulturně přizpůsobit novému prostředí, spíše naopak: snaží se svůj nový domov přetvářet ke své podobě a podle svých hodnot. Jinak tomu není ani ve zmíněných mateřských školkách – školní jídelny se částečně přizpůsobují požadavkům přistěhovaleckých rodičů například tím, že zhotovují jídelníčky speciálně s nabídkou turecké kuchyně anebo vynechávají ve stravě vepřové maso. Pedagogické instituce musí ve zvýšené míře upřednostňovat zaměstnance, kteří jsou schopni domluvit se turecky. V rakouských školních čítankách němčiny jsou uvedeny ukázkové texty v turečtině a srbochorvatštině – to proto, aby si i děti původních obyvatel postupně zvykaly na nejrozšířenější jazyky, které je budou v životě obklopovat. Město Vídeň sponzoruje kurzy turečtiny a mobilizuje i pedagogický personál, aby základy turečtiny ovládal… Mezitím roste násilí mezi žáky na školách a ministryně školství se každý rok hrozí z výsledků mezinárodní srovnávací studie PISA – ta testuje vědomosti a schopnosti evropských školáků a právě rakouští školáci se rok od roku umísťují na ostudných příčkách. Že by snad přece jenom nějaká souvislost s faktem, že valná část mladších rakouských školáků neovládá ani pořádně němčinu a neumí se pořádně vyjadřovat?
Předseda FPÖ Hans Christian Strache, věčně skandalizovaný domácími i zahraničními sdělovacími prostředky jako pravicový extremista a skrytý nacista, varuje v posledním vydání týdeníku Zur Zeit, že rozklad našich kulturních tradic a hodnot probíhá rozfiletovaně a nenápadně kousek po kousku, poslední obnovený zákaz mikulášské nadílky charakterizuje jako „padnutí na kolena před přistěhovalci, kteří se nehodlají kulturně přizpůsobit“ a poukazuje na fakt, že „přistěhovalci si naše ústupky nepřebírají s vděkem, nýbrž vysvětlují si je jako naši slabost.“ Neochota se přizpůsobit je ještě slabé kafe. V případě nutnosti dochází i k mediálně inscenovanému vydírání republiky, jak ukázal nedávno aktuální případ 16tileté Arigony Zogaj, která měla být podle platných zákonů vyhoštěna ze země zpět do Kosova, odkud v roce 2005 do Rakouska ilegálně se svou rodinou vcestovala. Deníky jako např. Kurier, Der Standard a Österreich zveřejňovaly na prvních stránkách a s palcovými titulky sebevražedné výhrůžky Arigony („Raději si vezmu život!“), parta přesvědčených "lidumilů" ze strany Zelených organizovala autobusové zájezdy do hornorakouského Frankenmarktu, kde Arigona Zogaj bydlela, aby předstírala, že se za Arigonu postavila celá obec, aby nebyla nucena opustit Rakousko. Nic naplat, že ilegální charakter jejího pobytu v Rakousku potvrdily i nejvyšší instance včetně ministerstva vnitra, propagátoři multi-kulti-společnosti kriminalizovali pro „nelidský postup“ státní úřady, místo aby se zmínily o tom, že otec i bratr Arigony měli kvůli krádežím pletky se zákonem a otec jenom za účelem vpašování do země byl schopen schrastit jen tak mimochodem 8.000 EUR pro zaplacení provize ilegálním převaděčům. Otázkou taky je, proč její rodina požádala o azyl v Rakousku a ne třeba v Bosně, Kosovu příbuzné Albánii, ve Slovinsku nebo v Chorvatsku… Aby si rakouská vláda uměle rozhořčená média udobřila, nabízela Zogajovým peníze na založení nové existence v Kosovu včetně nového traktoru, na což mediální star Arigona v Kurieru arogantně odpověděla, co by asi z traktorem v Kosovu mohla její rodina provádět a opakovala své výhrůžky, že živá Rakousko nikdy neopustí. Z toho si vzalo ponaučení hned několik dalších azylantů, včetně Nigeriánce, který si chtěl za asistence sdělovacích prostředků demonstrativně podřezat žíly, pokud mu Rakousko nepřidělí politický azyl. Mediální práce udělala své. Je to stejná politická, lobbystická a žurnalistická sestava, která v Rakousku systematicky propaguje a posiluje multikulturizaci společnosti a na druhé straně staví na její okraj FPÖ, jejíž politiku prezentuje jako „pohrdající lidmi“. Tradičně sem patří i vlivný levicově-liberální deník Der Standard, vydávaný Oscarem Bronnerem (narozen v Haifě, jeho otec v roce 1938 uprchl z rasových důvodů z Rakouska do Palestiny), jehož politické komentáře přebírá světový tisk. Když se mezi funkcionáři FPÖ v souvislosti s etnickým přetvářením společnosti hovořilo o tzv. „Umvolkung“ a dostalo se to na veřejnost , ihned se toho hystericky chytla levicová ale i pravicová politicky korektní média, protože se u tohoto slova prý jednoznačně jedná o výraz z nacistického žargonu. Ve skutečnosti se jedná jenom o německý ekvivalent výrazu etnomorfóza, a vskutku, tento proces proměny pracuje v rakouské společnosti očividně bohužel už na plné obrátky, nesmí se ale nazývat tím pravým jménem.
Po rozkolu původní FPÖ a vytvoření vlastní Haiderovy strany BZÖ došlo k výrazné vnitřní očistě Svobodných, nicméně stranu opustil i bývalý „Haiderův dvorní Žid“ Peter Sichrovsky (© Ariel Muzicant), který FPÖ zanechal jen finanční problémy, související s jeho exorbitantními výdaji stranických peněz během častých pobytů v Tel Avivu. Mimochodem ono pejorativní označení pana Sichrovskyho nepochází z úst nějakého antisemity, nýbrž z úst prezidenta rakouské židovské obce Ariela Muzicanta (Israelitische Kultusgemeinde), který mu zazlíval spolupráci se svým intimním nepřítelem číslo jedna, se zesnulým Jörgem Haiderem. Ariel Muzicant, povoláním úspěšný makléř, se cizinecké debaty zrovna nějak nápadně neúčastní, zato však na republiku před zahraničními médii vylívá při každé příležitosti kýble špíny. Jako majetný obchodník s nemovitostmi se pohybuje blízko svého oboru a soustředí se na tzv. Raubkunst, tj. nacisty uloupené umění, a nechává o sobě pravidelně slyšet, když v médiích označí to nebo ono muzeum jako vlastníka uměleckých předmětů údajně uloupených původním majitelům židovského původu. Ale přirozeným hlavním terčem jeho kritiky je strana Svobodných. FPÖ je v současné době jediná seriozní politická síla v Rakousku, která poukazuje na katastrofální demografické poměry ve státě, přehlížíme-li zkorumpovanou Haiderovu BZÖ, která má navíc jen lokální váhu v Korutanech. Tyto demografické poměry popisují následující čísla:
Rakouská republika má dnes 8,3 milionů obyvatel. Začátkem roku 2007 bylo v Rakousku oficiálně (!!!) registrováno 826.000 cizinců (v tomto počtu nejsou zahrnuty jednak osoby žijící v Rakousku ilegálně a hlavně cizinci, kteří mezitím už dostali rakouské státní občanství). Znamená to tedy oficiální téměř 10tiprocentní podíl cizinců bez státního občanství. V poválečném období zažilo Rakousko nejdříve dvě přistěhovalecké vlny – v roce 1956 uprchlíky z Maďarska a po roce 1968 emigranty z ČSSR. Češi, Slováci a Maďaři ale i Chorvaté nebyli domácími v zásadě vnímáni jako cizinci, ani dnes tomu není tak, protože pocházejí ze stejného kulturního prostředí a pojí je společná historie ve stejném státním útvaru a stejné tradice. Koneckonců každý starousedlý Vídeňák by si našel ve svém příbuzenstvu nějakou tu pratetičku nebo prastrýce, kteří mají národnostní kořeny v nějaké jiné korunní zemi bývalé monarchie. Ve vídeňském telefonním seznamu jsou tyto stopy viditelné dodnes – asi čtvrtina všech příjmení má český původ (odhaduje se, že za času monarchie se ve Vídni částečně i dočasně pohybovalo až 400.000-600.000 Čechů). V roce 1971 žilo v Rakousku oficiálně (z dnešního pohledu neuvěřitelných) 60.000 cizinců, v roce 1991 už čtyřnásobek – pádem železné opony přeplnili utečenecké tábory hojně hospodářští uprchlíci z Rumunska apod. Tendence rostla, a tak Johann Gudenus, předseda mládeže Svobodných (Ring freiheitlicher Jugend) odhaduje aktuální skutečná čísla takto: „Díky něco přes 800.000 zde legálně žijícím, dále pak odhadovaným nejméně 300.000 zde ilegálně žijícím a dále pak 350.000 cizincům, kteří za posledních 20 let obdrželi rakouské státní občanství, jsou kapacity země dávno překročeny.“ To znamená, že dnes je ve skutečnosti skoro každý pátý „Rakušan“ ve skutečnosti původem cizinec. Nejkritičtější situace je podle statistiky v samotné Vídni, kde každý 5. obyvatel města je v zemi legálně žijící cizinec (19,1%). Ale dokonce i „politicky korektní“ zdroje uvádí, že každý 3. Vídeňan (!) má přistěhovalecký původ, protože přinejmenším jeho rodiče se nenarodili v Rakousku. Vezmeme-li v potaz, že je zažité tvrzení, že každý čtvrtý Rakušan je Vídeňan, pak lze jen říct, že pestrobarevný obrázek, který se třeba českému turistovi naskytuje v ulicích Vídně plně odpovídá těmto číslům. Původní obyvatelé v některých okrscích hlavního města si tedy právem připadají jako cizinci ve vlastní zemi.
Existují však politické síly, které se z těchto poměrů snaží neskrytě těžit – jsou to zejména Zelení a SPÖ, kteří vidí v přistěhovalcích potenciální volební hlasy, a proto propagují zpřístupnění volebního práva cizincům nejen na území Vídně, ale i v rámci celého Rakouska (mimochodem mnoho politiků Zelených je původem cizinců). Zde se kruh uzavírá, shnilé ovoce této politiky se však plodí již dnes a další následky jsou nedozírné. Přesto však vládní koalice SPÖ/ÖVP zná pro stále se prohlubující demografické problémy (stárnutí resp. úbytek původního obyvatelstva a s tím související sociálněekonomické problémy) jenom jeden „lék“ – podpora dalšího přílivu přistěhovalců jako zdroje mladých pracovních sil. I zdravověda zná případy, kdy dojde k ublížení na zdraví i z předávkování jinak prospěšnými léky. V případě tohoto „léku“, kdy je jeho prospěšnost více než diskutabilní, bude cena za jeho nesprávné použití jednoho krásného dne drastická.
Pramen: Zur Zeit (51-52/2008), Die Presse (11.01.2008), Kurier (6.12.2008, 17.12.2007), www.wno.org
