Před více než týdnem zveřejnilo rakouské ministerstvo vnitra novou aktuální „Kriminální statistiku“ za rok 2008, která dokládá doslova explozivní nárůst kriminality mezi 10ti až 14tiletými dětmi (podle srovnávaného počtu oznámení) o plných 25,8 procent. Kriminalita 14-18tiletých stoupla o 8,6 %. Za poslední čtyři roky se tím podíl pachatelů s věkem do 18 let na celkové kriminalitě v zemi vyšplhal na plných 18 procent. Ministryně vnitra Maria Fekterová z vládnoucí ÖVP jmenovala sice různé důvody jako vysvětlení pro tento negativní trend (sociální původ a okolí pachatelů, výkonnostní tlak okolí, chybějící frustrační tolerance, chybějící perspektivy do budoucna apod.), zcela záměrně ale obešla očividně patrnou skutečnost, že pachatelé nadproporcionálně pocházejí z imigrantských rodin.
Samozřejmě neexistuje žádný oficiální statistický podklad proto, jak jsou v celkové kriminalitě procentuálně zastoupeni lidé s „migračním pozadím“ – a to z toho důvodu, že něco takového statisticky zjišťovat by bylo „politicky nekorektní“ a tedy naprosto nemyslitelné. Lze si představit, že kdyby rakouská vláda přece jenom něco podobného zamýšlela (což v případě nynější sociálnědemokraticko-lidovecké koalice absolutně stejně nepřipadá v úvahu), setkala by se nejenom s agresivním odporem domácí „lidumilné“ pro-multi-kulti fronty (sociální demokracie, lidovci, Zelení, NGO´s), ale určitě i s negativní reakcí zahraničních médií, která by Rakousko třeba mohla nařknout z rasistických pohnutek. Rakousko „dědičně neustále hřešící“ jako rodná vlast A. Hitlera se už naučilo žít s faktem, že se na něj bere jiný metr, pokud někdo v zahraničí posuzuje cokoli, co nějakým způsobem zdánlivě souvisí s nějakým či domnělým „extremismem“ – vzpomeňme jenom na hysterickou kampaň USA a Izraele v osmdesátých letech, kdy byl zvolen prezidentem Kurt Waldheim. Jeho „provinění“ spočívalo v tom, že za války byl důstojníkem Wehrmachtu a pro USA, „světový vzor demokracie a rovnosti práv občanů“, to byl tehdy dostatečný důkaz toho, že Rakousko má za prezidenta „nacistu“ (přitom mezinárodní komise, speciálně sestavená za účelem prozkoumání nacistické minulosti Waldheima, přišla v roce 1988 k jednoznačnému závěru, že neměl aktivní podíl na žádných zločinech a neměl ani možnost domnělým nebo i skutečným zločinům zabránit.) No a mezinárodní pohoršení v souvislosti se vstupem tehdejší Haiderovy FPÖ do vlády v roce 2000 má asi každý ještě v živé paměti. Včetně pomatenců demonstrujících tehdy před rakouským velvyslanectvím v Praze, kteří si vytvořili obrázek na základě domácích českých poměrů namixovaných s neobjektivním zpravodajstvím zdejších sdělovacích prostředků. (Ono totiž označení „ nacionalista“ nebo „populista“ ve vztahu dejme tomu k nějakému českému nebo rakouskému politikovi má naprosto odlišnou výpovědní hodnotu. Tuto skutečnost ale má šanci rozpoznat jen ten Čech, který se vědomě vymaní z vlivu působení domácích sdělovacích prostředků a sleduje nebo porovnává se sdělovacími prostředky a s politickou kulturou v sousedních německy mluvících zemích. Demonstranti před rakouským velvyslanectvím se o to určitě nesnažili. Jinak by totiž tehdy museli cudně sklopit hlavy a odpochodovat, protože by jim došlo, že kdyby férově přišlo na české politiky, muselo by se v sousedních zemích před českým velvyslanectvím demonstrovat každou chvíli proti nacionalistickým výrokům české politické smetánky – včetně nejvyššího představitele českého státu. A ačkoliv úroveň „politické kultury“ v Rakousku zdaleka nelze označit jako ideální (typické pro tuto zemi je, že stranická knížka dodnes rozhoduje o důležitých postech ve státních a polostátních institucích), je na míle vzdálená od české politické maštale, nějaké vystoupení na úrovni Topolánků, Schwarzenbergů, Paroubků, Zemanů a spol. by jste na tamější politické scéně rozhodně marně očekávali.)
Na dotaz novinářů, jestli s dramatickým nárůstem kriminality mladistvých nesouvisí přece jen nějaké migrační problémy pachatelů, odpověděla rakouská ministryně, že tento aspekt ve statistice nebyl zohledněn a ani být podchycen nemůže z důvodu ochrany soukromých dat. Ochrana dat ale naštěstí nestála v cestě, když se před nějakou dobou zjišťoval celkový podíl obyvatel s migračním pozadím (tj. narozen v cizině nebo rodiče jsou cizinci) na rakouském obyvatelstvu, který je neskutečně alarmující: ve Vídni činí 31,4 %, v Salcburku 29,7 %, v Linci 23,2 % a v Grazu 21,7 % (a tak by se dalo pokračovat). Policejní úředníci na místních komisařstvích ve velkých městech by mohli vyprávět, jak často jsou konfrontováni s kriminálními aktivitami přistěhovalců, zbytek učiní denní četba černé kroniky v novinách.
Mezitím se dokonce paradoxně vyskytly i tendence jaksi bagatelizovat trestné činy, které byly spáchány osobami pocházející z odlišného kulturního prostředí, nebo je všelijak ospravedlňovat. V létě 2008 ministryně Fekterová vzbudila pozornost návrhem na zavedení pojmu „kulturní delikt“, který by měl označovat činy, které rakouské právo sice pojímá jako ilegální, avšak které jsou „v chápání lidí ze zahraničí považovány za součást domácích kulturních tradic“. Fekterová tehdy v rozhovoru pro veřejnoprávní rozhlas ORF řekla, že se vyskytují i „extrémní kulturní delikty“ jako je vražda ze cti, násilné provedení ženské obřízky nebo provdání z donucení, pro které mezi pachateli neexistuje jakési vědomí páchání nespravedlivého činu a tyto zločiny jsou jimi ospravedlňovány „právem tradice“.
Mluvčí FPÖ pro otázky mládeže, Christian Höbart, se v reakci na zdrcující nárůst kriminality mladistvých v Rakousku pokouší hledat příčiny tohoto jevu: „Sociální zanedbanost dospívajících vděčíme mezi jiným pomatené ideologii ´generace ´68 ´, která propaguje ponechání dětí a mládeže na pospas sama sobě a také jim nenabízí žádné vzory… Dalším velkým problémem je neochota mladistvých cizinců a přistěhovalců se integrovat, neboť převážná část trestných činů připadá právě na mládež z této skupiny. Tyto skutečnosti jsou statistikami ovšem ostudně zamlčovány, protože by se tím vyvrátila utopie multikulturní blaženosti“. FPÖ proto jako řešení navrhuje i zavedení tzv. „očmuchávací vazby“, aby odsouzení sami poznali, jaké důsledky je v případě pokračování v trestné činnosti čekají, dále pak pracovní nasazení z trestu ve prospěch společnosti, které by u mládeže mohlo stimulovat kolektivního ducha. Podceňovat by se v rámci socializace neměla i činnost ve sportovních spolcích a svazcích mládeže. V neposlední řadě by pak u pachatelů z řad cizinců bylo na místě přezkoumání integrační přizpůsobivosti a popřípadě i vyhoštění celé rodiny z Rakouska.
Mezitím ovšem od července loňského roku vzrostl počet žádostí o azyl v zemi, nespornou zásluhu mají na tom rakouská levicově-liberální média, včetně veřejnoprávního ORF, která zneužití azylu vyloženě glorifikovala dennodenním zpravodajstvím o případu ilegální přistěhovalkyně Arigony Zogajové z Kosova a její rodiny. Přední noviny nechaly Zogajové dlouhé týdny prostor na prvních stranách a s palcovými titulky. V rozhovorech si zájemkyně o azyl pod hrozbou sebevraždy vynucovala uznání své žádosti a apelovala na tehdejšího ministra vnitra, aby nakonec celé rodině umožnil pobyt v zemi a ona tak nemusela trpět tragickým rozdělením tím, že část rodiny musí zůstat v Kosovu. Minulý týden však události dostaly spád, když se ukázalo, že 4 mladší sourozenci Zogajové (nejmladšímu je 7 let, nejstaršímu 19) pomocí převaděčů překročili hranice EU a byli nato podchyceni v jednom maďarském utečeneckém táboře. Netrvalo skutečně dlouho a „děti“ z Kosova si nerušeně vyšpacírovaly z utečeneckého tábora v Maďarsku, nasedly na vlak a dojely až do Vídně. Ministryně Fekterová se o ilegálním vcestování sourozenců Zogajových samozřejmě dozvěděla až z rádia od reportérů ORF. Tento případ ukazuje nejen kontraproduktivnost uspěchaného rozšíření „Schengenu“ ale naznačuje i, že celá story kolem Zogajových je dobře zorganizována a má dobře propojenou mediální podporu. Navenek všem dalším potencionálním zájemcům o zažádání o azyl jen signalizuje, že zneužití azylu se zřejmě považuje pouze za kavalírský delikt, a je jen pozvánkou pro další hospodářské utečence. Právní stát je tím vystaven výsměchu budovatelů multikulturní střední Evropy.
Samozřejmě neexistuje žádný oficiální statistický podklad proto, jak jsou v celkové kriminalitě procentuálně zastoupeni lidé s „migračním pozadím“ – a to z toho důvodu, že něco takového statisticky zjišťovat by bylo „politicky nekorektní“ a tedy naprosto nemyslitelné. Lze si představit, že kdyby rakouská vláda přece jenom něco podobného zamýšlela (což v případě nynější sociálnědemokraticko-lidovecké koalice absolutně stejně nepřipadá v úvahu), setkala by se nejenom s agresivním odporem domácí „lidumilné“ pro-multi-kulti fronty (sociální demokracie, lidovci, Zelení, NGO´s), ale určitě i s negativní reakcí zahraničních médií, která by Rakousko třeba mohla nařknout z rasistických pohnutek. Rakousko „dědičně neustále hřešící“ jako rodná vlast A. Hitlera se už naučilo žít s faktem, že se na něj bere jiný metr, pokud někdo v zahraničí posuzuje cokoli, co nějakým způsobem zdánlivě souvisí s nějakým či domnělým „extremismem“ – vzpomeňme jenom na hysterickou kampaň USA a Izraele v osmdesátých letech, kdy byl zvolen prezidentem Kurt Waldheim. Jeho „provinění“ spočívalo v tom, že za války byl důstojníkem Wehrmachtu a pro USA, „světový vzor demokracie a rovnosti práv občanů“, to byl tehdy dostatečný důkaz toho, že Rakousko má za prezidenta „nacistu“ (přitom mezinárodní komise, speciálně sestavená za účelem prozkoumání nacistické minulosti Waldheima, přišla v roce 1988 k jednoznačnému závěru, že neměl aktivní podíl na žádných zločinech a neměl ani možnost domnělým nebo i skutečným zločinům zabránit.) No a mezinárodní pohoršení v souvislosti se vstupem tehdejší Haiderovy FPÖ do vlády v roce 2000 má asi každý ještě v živé paměti. Včetně pomatenců demonstrujících tehdy před rakouským velvyslanectvím v Praze, kteří si vytvořili obrázek na základě domácích českých poměrů namixovaných s neobjektivním zpravodajstvím zdejších sdělovacích prostředků. (Ono totiž označení „ nacionalista“ nebo „populista“ ve vztahu dejme tomu k nějakému českému nebo rakouskému politikovi má naprosto odlišnou výpovědní hodnotu. Tuto skutečnost ale má šanci rozpoznat jen ten Čech, který se vědomě vymaní z vlivu působení domácích sdělovacích prostředků a sleduje nebo porovnává se sdělovacími prostředky a s politickou kulturou v sousedních německy mluvících zemích. Demonstranti před rakouským velvyslanectvím se o to určitě nesnažili. Jinak by totiž tehdy museli cudně sklopit hlavy a odpochodovat, protože by jim došlo, že kdyby férově přišlo na české politiky, muselo by se v sousedních zemích před českým velvyslanectvím demonstrovat každou chvíli proti nacionalistickým výrokům české politické smetánky – včetně nejvyššího představitele českého státu. A ačkoliv úroveň „politické kultury“ v Rakousku zdaleka nelze označit jako ideální (typické pro tuto zemi je, že stranická knížka dodnes rozhoduje o důležitých postech ve státních a polostátních institucích), je na míle vzdálená od české politické maštale, nějaké vystoupení na úrovni Topolánků, Schwarzenbergů, Paroubků, Zemanů a spol. by jste na tamější politické scéně rozhodně marně očekávali.)
Na dotaz novinářů, jestli s dramatickým nárůstem kriminality mladistvých nesouvisí přece jen nějaké migrační problémy pachatelů, odpověděla rakouská ministryně, že tento aspekt ve statistice nebyl zohledněn a ani být podchycen nemůže z důvodu ochrany soukromých dat. Ochrana dat ale naštěstí nestála v cestě, když se před nějakou dobou zjišťoval celkový podíl obyvatel s migračním pozadím (tj. narozen v cizině nebo rodiče jsou cizinci) na rakouském obyvatelstvu, který je neskutečně alarmující: ve Vídni činí 31,4 %, v Salcburku 29,7 %, v Linci 23,2 % a v Grazu 21,7 % (a tak by se dalo pokračovat). Policejní úředníci na místních komisařstvích ve velkých městech by mohli vyprávět, jak často jsou konfrontováni s kriminálními aktivitami přistěhovalců, zbytek učiní denní četba černé kroniky v novinách.
Mezitím se dokonce paradoxně vyskytly i tendence jaksi bagatelizovat trestné činy, které byly spáchány osobami pocházející z odlišného kulturního prostředí, nebo je všelijak ospravedlňovat. V létě 2008 ministryně Fekterová vzbudila pozornost návrhem na zavedení pojmu „kulturní delikt“, který by měl označovat činy, které rakouské právo sice pojímá jako ilegální, avšak které jsou „v chápání lidí ze zahraničí považovány za součást domácích kulturních tradic“. Fekterová tehdy v rozhovoru pro veřejnoprávní rozhlas ORF řekla, že se vyskytují i „extrémní kulturní delikty“ jako je vražda ze cti, násilné provedení ženské obřízky nebo provdání z donucení, pro které mezi pachateli neexistuje jakési vědomí páchání nespravedlivého činu a tyto zločiny jsou jimi ospravedlňovány „právem tradice“.
Mluvčí FPÖ pro otázky mládeže, Christian Höbart, se v reakci na zdrcující nárůst kriminality mladistvých v Rakousku pokouší hledat příčiny tohoto jevu: „Sociální zanedbanost dospívajících vděčíme mezi jiným pomatené ideologii ´generace ´68 ´, která propaguje ponechání dětí a mládeže na pospas sama sobě a také jim nenabízí žádné vzory… Dalším velkým problémem je neochota mladistvých cizinců a přistěhovalců se integrovat, neboť převážná část trestných činů připadá právě na mládež z této skupiny. Tyto skutečnosti jsou statistikami ovšem ostudně zamlčovány, protože by se tím vyvrátila utopie multikulturní blaženosti“. FPÖ proto jako řešení navrhuje i zavedení tzv. „očmuchávací vazby“, aby odsouzení sami poznali, jaké důsledky je v případě pokračování v trestné činnosti čekají, dále pak pracovní nasazení z trestu ve prospěch společnosti, které by u mládeže mohlo stimulovat kolektivního ducha. Podceňovat by se v rámci socializace neměla i činnost ve sportovních spolcích a svazcích mládeže. V neposlední řadě by pak u pachatelů z řad cizinců bylo na místě přezkoumání integrační přizpůsobivosti a popřípadě i vyhoštění celé rodiny z Rakouska.
Mezitím ovšem od července loňského roku vzrostl počet žádostí o azyl v zemi, nespornou zásluhu mají na tom rakouská levicově-liberální média, včetně veřejnoprávního ORF, která zneužití azylu vyloženě glorifikovala dennodenním zpravodajstvím o případu ilegální přistěhovalkyně Arigony Zogajové z Kosova a její rodiny. Přední noviny nechaly Zogajové dlouhé týdny prostor na prvních stranách a s palcovými titulky. V rozhovorech si zájemkyně o azyl pod hrozbou sebevraždy vynucovala uznání své žádosti a apelovala na tehdejšího ministra vnitra, aby nakonec celé rodině umožnil pobyt v zemi a ona tak nemusela trpět tragickým rozdělením tím, že část rodiny musí zůstat v Kosovu. Minulý týden však události dostaly spád, když se ukázalo, že 4 mladší sourozenci Zogajové (nejmladšímu je 7 let, nejstaršímu 19) pomocí převaděčů překročili hranice EU a byli nato podchyceni v jednom maďarském utečeneckém táboře. Netrvalo skutečně dlouho a „děti“ z Kosova si nerušeně vyšpacírovaly z utečeneckého tábora v Maďarsku, nasedly na vlak a dojely až do Vídně. Ministryně Fekterová se o ilegálním vcestování sourozenců Zogajových samozřejmě dozvěděla až z rádia od reportérů ORF. Tento případ ukazuje nejen kontraproduktivnost uspěchaného rozšíření „Schengenu“ ale naznačuje i, že celá story kolem Zogajových je dobře zorganizována a má dobře propojenou mediální podporu. Navenek všem dalším potencionálním zájemcům o zažádání o azyl jen signalizuje, že zneužití azylu se zřejmě považuje pouze za kavalírský delikt, a je jen pozvánkou pro další hospodářské utečence. Právní stát je tím vystaven výsměchu budovatelů multikulturní střední Evropy.
Pramen: Kurier (10.1.2009), Die Presse (7.8.2008), www.fpoe.at
